Hledání demokracie

Byly popsány stohy papírů, vydány stovky knih, každá diskuze nakonec vyšuměla do alibistického tvrzení, že demokracie sice má mnoho chyb, ale je pořád nejlepší, takže se musíme smířit s tím, jaká je. Nahradit se nedá ničím.

Jaká je tedy situace

Politici jsou neuvěřitelně zkorumpovaní, politická moc je neprůhledně provázaná s mocí největších korporací, politikové prosazují zájmy těchto korporací na úkor zájmů lidí. Jsou arogantní, drzí a ze svých postů v praxi téměř neodvolatelní. Požívají obrovské a ničím nezasloužené výhody. Jsou imunní vůči zákonům, které sami vymýšlejí. Za své "služby" dostávají naprosto neúměrné platy, které si sami odhlasují.

Nástroje kontroly, které mají lidé dole, jsou neúčinně a bezzubé. Vlastně nemají nic, žádný účinný nástroj, jak politiky skřípnout. Jednou za čtyři roky mohou jít k volbám a "svobodně" zvolit své zástupce. To slovo "svobodně" jsem dal úmyslně do uvozovek. K čemu svobodná volba, když jeden stejně jako druhý a jako desátý je stejný lump a padouch a my to předem víme.

Existuje ještě právo petiční, ale to je jen atrapa. Jde o nástroj zcela neúčinný, vymyšlený jen proto, aby zacpal hubu těm největším křiklounům, aby vytvářel lživý dojem, že občan má právo do něčeho mluvit. V praxi to, jak víme, nefunguje. Petice se píšou a politici je házejí do koše.

Jedno z možných řešení: přímá demokracie

Jde o názor, že o všem by měli rozhodovat občané formou referend.

Nespokojenci se současným stavem už dlouho o této formě demokracie hovoří. Hnutí za přímou demokracii je mezi lidmi dosti populární. Bohužel, oč populárnější je dole, o to méně populární je nahoře, mezi politiky. Proto také toto hnutí ve velké většině zemí zůstává pouze na papíře.

Určitě jde o krok správným směrem. Mnohé země se už této praxi přiblížily. Např. Švýcarsko, kde se dnes nepřijme skoro nic, o čem by nejprve neproběhlo referendum.

V praxi ale má i přímá demokracie své nedostatky. Jeden z problémů vidím v technické proveditelnosti referend. Vyhlásit celonárodní referendum je náročná a drahá záležitost. Nejen finančně, ale i časově. Často je nutno reagovat rychle. Provedení referenda se počítá na roky. A nakonec musíme i přihlížet k ceně. Kdo je bude platit? Stát? Bude-li na to mít, dobře, ale co země, jako Česko?

Druhým problémem je možnost ovlivnění mas formou vymývání mozků. Hromadné sdělovací prostředky jsou v tom mistry, o čemž se můžeme denně přesvědčovat. Hrozí tedy nebezpečí, že přijata budou nakonec řešení, která ve skutečnosti sledují výhody úzké skupinky lidí - těch, kterým sdělovací prostředky patří.

A co třeba kuro5hin?

Teď asi kroutíte hlavou, co jsem to do titulku uvedl. Není to překlep? Není. Už delší dobu se mí líbí web stránka www.kuro5hin.org. Objevil jsem ji náhodou při svém surfování. Upoutala mě zajímavými články a následnými diskuzemi.

Nikdy jsem zvlášť nepátral po tom, kdo články píše. Jen jsem si říkal, "hele, tohle je dobře napsáno", nebo "tohle je dobré téma". Občas (přiznávám) jsem některá témata použil jako náměty pro články zde ve Zvědavci.

Teprve nedávno jsem pochopil systém výběru článků. Dodnes mi není vše do detailu jasné - je to totiž dosti komplikované, ale i z toho, co vím, mám dobrý pocit a zatím jsem nepřišel na nic, co bych tomuto systému mohl vytknout.

Články pro kuro5hin může psát každý. Jedinou podmínkou je, že se musíte zaregistrovat, ale i při registraci neuvádíte žádné osobní údaje, kromě své e-mailové adresy - a ani ta není ostatním čtenářům viditelná.

O tom, zda bude článek uveřejněn na hlavní straně nebo v některé rubrice, popř. vůbec ne, rozhodují ostatní zaregistrovaní čtenáři. Mohou si váš článek přečíst ve zvláštní složce a ohodnotit jej +1, 0 nebo -1. Nula je neutrální. +1 znamená, že se mi článek líbí a navrhuji zveřejnit (přičemž ještě navrhuji kde, zda na hlavní stránce, nebo v některé rubrice). -1 znamená palec dolů. Tedy nezveřejnit. Mohu k článku přidat i komentář, proč se mi nelíbí, přičemž komentáře jsou opět dvojího druhu: editorials - týkající se formy, a ty, které kritizují obsah.

A teď přijde to hezké. Článek bude automaticky zveřejněn, dosáhne-li součet bodů 80. Článek bude automaticky natrvalo vyřazen, dosáhne-li součet bodů -20.

To znamená, že nikoliv nějaký redaktor, nebo vydavatelská skupina, ale samotní čtenáři rozhodnou o zveřejnění. Systém je to neúplatný a skutečně demokratický.

Odeslal jsem do kuro5hin anglický překlad článku uveřejněného ve Zvědavci Třináct měsíců za vraždu manžela. Radoval jsem se, že téma je dobré a že sklidím reakce veskrze pozitivní. Můžete si přečíst, jak mi ten článek rozcupovali, komentáře najdete za článkem. Na rozdíl od komentářů našich lidí, které jsem zvyklý vídat na českých web stránkách (včetně Zvědavce) a které se přečasto omezují pouze na nepodepsané výpady a hrubé nadávky, ty z kuro5hin jsou slušné a k věci. Musím se přiznat, že mi pomohly se nad sebou zamyslet. Dávám jim za pravdu. Ten článek byl slabý.

Nemůžu obviňovat nějakého redaktůrka ze zaujatosti vůči své osobě. Vyjádřili se lidé, kteří mě neznají a čerpali pouze z toho, co jsem jim předložil. Jestliže se jim to nelíbilo, musím to akceptovat a příště se pokusit o lepší.

Co má kuro5hin společného s politikou?

Dala by se podobná metoda aplikovat v rozhodování při řízení států? Bylo by to vůbec možné? Domnívám se, že ano, a že doba je technologicky zralá. Jestliže vezmeme jako jeden z největších problémů současného systému to, že moc kazí charakter a každý politik je časem zkorumpovatelný (je to jen otázka ceny), co kdybychom zrušili politiky úplně? Co kdybychom zrušili úplně politické strany? Co kdybychom zrušili vládu? Já vím, to zní jako anarchie (anarchisté říkají něco velmi podobného, ale bohužel, nenaznačují, co by mělo být místo nich).

Navrhl bych jako rozhodovací aparát právě systém podobný principu, na jakém funguje kuro5hin. Neměli bychom poslaneckou sněmovnu ani senát. Neměli bychom vůbec placené politiky (víte, co bychom ušetřili peněz?). Namísto toho bychom měli systém, ve kterém by každý občan státu mohl kdykoliv odeslat svůj návrh formou dopisu nebo článku na nějakou státem řízenou web stránku. O tom, zda se návrh vůbec zveřejní, by zase rozhodovali ostatní podobnou formou, jako v kuro5hin. Jestliže by návrh dostal dostatečný počet bodů, prošel by na "hlavní stránku". Mezitím by už obsahoval množství připomínek občanů, kteří jej četli v prvním kole.

V okamžiku, kdy by byl na "hlavní stránce", mohli by se k němu vyjadřovat ostatní. Po určité době, pokud by měl podporu hlasujících, by jej skupina profesionálů přeformátovala do podoby zákona a opět by se umožnilo všem, aby mohli přidávat své připomínky. Proces by se opakoval, dokud by text nového zákona nedosáhl určitý počet bodů.

Nevýhody

Napadá vás asi totéž, co mě, totiž, že takový systém by se dal lehce zneužít. Záleží na tom, jak by byl vymyšlen. Vezmeme-li jako podmínku to, že každý musí přihlásit, přičemž by jako součást přihlašovacích údajů fungoval nějaký osobní unikátní údaj - např. číslo OP nebo cestovního pasu, pak by takové zneužití bylo poměrně slušně eliminováno. Samozřejmě že nic není dokonalé a nějaká manipulace by se zřejmě tu a tam povedla.

Co je to ale proti tomu, jak se dnes přijímají zákony! Snad nebudu daleko od pravdy, když odhadnu, že 99 procent všech dnešních zákonů (v kterékoliv zemi světa) není vyjádřením vůle většiny, ale pouze nějaké úzké zájmové skupiny. I kdybych připustil, že manipulace se v systému podle kur5hin, jak jsem navrhoval, povede v 50 procentech (což je hodně přehnáno), bude to pořád mnohonásobně lepší než současný stav.

A co je důležité: Lidé by měli možnost navrhovat nejen vytváření zákonů, ale i jejich rušení - stejným principem. V praxi by to pak vedlo k postupné eliminaci špatných zákonů, protože žádná zájmová skupina by nedokázala udržet svůj vliv trvale.

Další nevýhoda je v tom, že zdaleka ne všichni mají přístup na Internet. Ale tento argument při podrobnějším zkoumání neobstojí. Technicky není problém umožnit každému, kdo by měl zájem spolupodílet se na vládě země, přístup na Internet. Terminály se postupně montují do veřejných místností jako jsou knihovny, obecní úřady, nádraží apod. To, že řada lidí neumí s Internetem pracovat, je také řešitelné. Ve vybraných místech lze nabídnout asistenci - pomoc někoho zkušenějšího.

Nutno počítat s tím, že vždy budou mezi námi občané, které politika ani vláda nezajímá. Dnes je taková skupina velmi početná a stále roste. Ale ruku na srdce - je to proto, že by opravdu neměli zájem spolupodílet se na vládě, nebo je to proto, že si uvědomují svou nemohoucnost cokoliv změnit? Domnívám se, že spíše to druhé.

Existuje další nebezpečí a sice nebezpečí hromadného ovlivnění mas. Uvědomuji si to. Zatím jsem nepřišel na to, jak toto nebezpečí eliminovat. Obávám se, že tady žádné jednoduché řešení nenajdeme. Ale jak už jsem konstatoval na začátku, všichni - včetně mě - jsme přijali skutečnost, že to není dokonalý systém.

Závěr

Možná teď mnohým připadám naivní. Tento článek nejde do hloubky a já si to uvědomuji. Vyžadoval by zřejmě důkladnější studium a množství oponentury ze strany veřejnosti. Je jakýmsi pokusem o hledání cesty. Souhlasím s tím, že demokracie je jediný možný a akceptovatelný způsob vlády, ale nechci se smířit se způsobem, jakým se praktikuje. Nevěřím, že vše už bylo vymyšleno a nic lepšího se nedá vymyslet. To je kamufláž vedoucích politiků a politikologů. Dobře vědí, že jakékoliv změny by znamenaly v první řadě omezení jejich moci, popř. jejich úplnou eliminaci.

Jakmile si myslíme, že nějaký systém už nelze zlepšit, že všechno už tady bylo a nic se neosvědčilo, jsme na nejlepší cestě nechat ten systém umřít. Přestane-li se něco vyvíjet, zakrní to, zdegeneruje a postupně zanikne. Trend je to zřetelný posledních dvacet let. Demokratické systémy se zvolna mění v totalitní a je to patrné na obou stranách Atlantiku. Dělejme s tím něco.