Rok 2001 - špatný, špatný rok ...

V tomto roce, budou učit ve školách, se demokratický systém svobod a práv občanů budovaný po staletí, zhroutil jako domeček z karet. A nebylo třeba žádného vojenského převzetí moci, žádných zvláštních tlaků, nic takového. Lidé se sami vzdávali svých práv - ochotně a s takovou rychlostí, že parlamenty jednotlivých zemí nestačily přijímat nové totalitní zákony.

Byla dovršena degenerace společnosti, hloupost a omezenost převážila zdravý rozum.Ti ze západních škol, kteří před čtyřiceti lety začali s demontáží výuky, konečně své ovoce sklidili. Podařila se tak vytvořit konzumní společnost hlupců, se kterými lze orat kterýmkoliv směrem.

Nevím, zda demontáž výuky na školách byla někým naplánována předem. Spíše si myslím že ne, že došlo k nešťastné souhře náhod. Bylo by příliš ďábelské předpokládat, že to, co máme v roce 2001 někdo nebo nějaká skupina mocných plánovala už před 40-50 lety.

Ve stejné době, budou pokračovat budoucí historikové ve svém rozboru, dospěla technologie do stadia, kdy umožnila nepřetržitý sofistikovaný dohled nad každým členem společnosti, čehož vládnoucí vrstvy okamžitě a s velkou chutí využily. Byla omezena všechna základní lidská práva a svobody, a to ve většině západních demokraciích. V mnoha zemích byla zrušena práva platná stovky let (např. habeas corpus poprvé zaveden 1679), a to vše, aniž by státy byly v oficiální vyhlášené válce a z toho vyplývající mimořádné situaci. Lze tedy právem očekávat, že jde o zrušení v mnoha případech trvalá.

Je mi jasné, že následující větou popíchnu všechny amerikanofily a vysloužím si řadu nadávek, ale napsat to musím. Všechno zlo za posledních patnáct dvacet let přišlo ze Spojených států a vyvrcholilo v minulém roce.

Malé odbočení do minulosti a ke zdánlivě nesouvisejícím věcem

Vždy tomu tak nebylo. Spojené státy bývaly před ostatními zeměmi o krok dopředu. V dřívějších dobách přicházely z této země věci dobré a žádoucí: Boj za svobodu, který vyvrcholil přijetím nejdemokratičtější a nejlepší ústavy světa, zrušení otroctví, stejně jako boj za práva žen. Pokračovalo to bojem proti rasismu, následovala sexuální revoluce v šedesátých létech a dobytí Měsíce v další dekádě. Tyto pozitivní věci se zafixovaly v mysli mnoha jedinců, kteří si zvykli bez přemýšlení a nekriticky přijímat, obdivovat a napodobovat vše, jen když to přichází z Ameriky. Bohužel dobytím Měsíce končí výčet pozitiv. Od té doby, věci přicházející z USA, budí spíše údiv a šok.

Kyvadlo pokroku se dostalo do záporných hodnot - a opět byly jako první Spojené státy. Začalo to zhruba před dvaceti lety prosazováním tzv. political correctness - politické korektnosti. Pod tímto širokým pojmem se skrývá hodně (sexism, lookism, ageism, ableism, homophobia, racism a hlavně ovšem sexual harassment).

Nejsnáze viditelným důsledkem politické korektnosti je to, že z pracovišť a kanceláří zmizel smích a žerty, ale dopad tohoto způsobu samocenzury je mnohem širší a vpravdě devastující. Ochromuje duševní zdraví nás všech. Zvláště to posledně jmenované, jak to trefně nazval Ota Ulč, sexuální harašení, je pociťováno opravdu všude. Strach z možných následků sexuálního harašení vážně ochromil, často dokonce zcela paralyzoval normální vztahy mezi muži a ženami. Z mužů vyrobil duševní eunuchy a z žen mužatky.

A mohli bychom pokračovat. např. affirmative actions - rasismus na ruby, neboli zvýhodňování na základě barvy kůže původně zavedené jako dočasné v roce 1973 prezidentem Johnsonem; feminismus, resp. to, co se dnes pod tímto pojmem skrývá, nezdravé, až chorobné puritánství, tažení proti mužům-bělochům, coby symbolům zla a oprese (tzv DWM - Dead White Males - začala s tím prestižní Stanfordská universita), soudnictví a idiotské zákony, na jejichž základě jsou "oběti" čehokoliv bezdůvodně a nezaslouženě odškodňovány miliardovými částkami, a které nejenže vytvářejí "národ obětí", ale vedou k potrestání nevinných firem a výrobců čehokoliv, což v důsledku vede k neustálému strachu před možným soudním postihem. To se odráží na omezení novátorských metod a invencí nových výrobků.

To vše jsou výrobky made in USA za posledních 20 let.

A pak tady máme ne tak zjevné, ale stejně negativní důsledky americké existence a síly. To, že se Evropa spojuje, že se tamní země vzdávají svých měn a své samostatnosti ve snaze vytvořit vlastní ekonomický blok, je také důsledek strachu před silou americké ekonomiky a hospodářství. Svět se přetavuje ve stále větší monolitní bloky, možná nakonec dojde k tomu, že zůstane jen blok jediný. Jenže se zánikem malých států zaniká i barevnost světa, jeho různorodost, kulturní jedinečnost jednotlivých národů. Všichni používáme stejné výrobky, za které platíme stejné peníze, čteme stejné knihy, sledujeme stejné filmy vyrobené stejnými společnostmi, toužíme po tomtéž a uvažujeme stejně. Líbí se nám stejné věci a odsuzujeme stejné neřády. Trestaní jsme podle stejných zákonů. Jestliže se nám zákony nelíbí, jestliže nám hamburgery nechutnají, jestliže se nám z hollywoodských výkalů dělá zle, není kam utéct. Jsou prostě všude.

Ano, lze říci, že kdyby nebyla silná Amerika (a dohoda NAFTA), nebylo by třeba zakládat EU. Jednotlivé státy Evropy by si zřejmě zachovaly nejen svou měnu, ale i svou jedinečnost, svou skvělou kulturu a kvalitu života. Zachovaly by si své zákony a hlavně své svobody. O ty teď přicházejí. Protože čím větší je stát nebo společenství, tím méně svobod mají jeho občané.

Zpět do roku 2001

Začal tím, že v lednu nastoupil do úřadu prezidenta Spojených států (podivnými a ne zcela průhlednými metodami) George W. Bush, o kterém říkají, že měl problém s pitím a který v otevřené televizní debatě nedokázal jmenovat známé čelní politiky jiných zemí. Ještě si ani nestačil pověsit kabát na věšák v Oválné pracovně a už vydal první nařízení, které naznačilo směr, kterým se bude jeho vláda ubírat. V první hodině v úřadu zastavil finanční podporu skupinám propagujícím plánované rodičovství (rozuměj právo žen rozhodnout se pro interrupci).

Následovaly vyhlášky rušící ochranu přírody a ovzduší, zákony umožňující těžbu nafty a nerostů v chráněných oblastech, odstoupení od dohod z Kjóto o produkci plynů narušujících ozónovou vrstvu.

Dovršeno bylo vše odstupem od smlouvy ABM o omezení testů raketového obranného systému, neboť jen na megalomním (a zcela zbytečném) plánu raketového obranného deštníku mohou zbrojařské firmy vydělat - co na tom, že to zaplatí daňoví poplatníci.

Současně se omezují prostředky na hvězdný výzkum a pronikání do kosmu vůbec, ačkoliv právě tady (domnívám se) by se mělo investovat co nejvíce.

Na jedné straně tedy dochází k posílení vojenského potenciálu Ameriky, aby bylo možno ještě agresivněji prosazovat své zájmy kdekoliv na světě. Na druhé straně krátkozraká politika vedoucí k nevratné devastaci planety, vyplenění jejích zdrojů, politika šíření strachu a zlovolné vojenské agrese v jiných zemích podle vlastního uvážení.

Z celého nastoupeného kursu americké administrativy má krátkodobý a okamžitý prospěch především naftařský, zbrojařský a automobilový průmysl. Bushova administrativa se chová podle rčení "po nás potopa".

Bush bývá označován jako ultra konzervativní politik. Nemám nic proti ultra konzervativním politikům, jsou mi milejší, než politikové středu a levice. Ale abychom si to vyjasnili. Ve fiskálních záležitostech řízení státu je Bushova administrativa silně konzervativní v tom nejlepším slova smyslu, a já nemohu jinak, než jí tleskat. Snaží se totiž přistupovat k financím odpovědněji, než politikové středu a levice. Ale to, že je jeho vláda řízená zájmy zbrojařských, automobilových a naftařských lobby, to nemá nic s ultra konzervativním laděním společného. To je nešťastná shoda okolností.

Kroky, vedoucí k omezení svobod, by zřejmě nedostaly takový spád, kdyby nepřišlo jedenácté září. Až tady se plně ukázaly nebezpečné, megalomní a totalitní choutky nového prezidenta. Snahy omezit svobodu tisku, slova, kontrola názorů a postojů či sledování nepohodlných osob už byly v posledních letech zcela zřetelné v mnoha zemích, ale chybělo to hlavní, totiž důvod, proč je zavádět. Postupně se sice zaváděly, ale spíše pokusně, nenápadně a okrajově - viz orwellowské zákony zavedeny na jaře na Novém Zélandu (zemi s tradičně nejnižší kriminalitou), kde za vším stojí americká FBI - připravovali to tam jako v pokusné laboratoři od roku 1993.

Až tedy po jedenáctém září dostaly věci volný průběh. Ve vypjaté atmosféře strachu, falešného patriotismu a militantního nacionalismu se kongresem i senátem protlačoval jeden totalitní zákon za druhým.

Občané, vyděšeni tím, že by mohli přijít o své pohodlí a o své výdobytky konzumní společnosti, se přímo dožadovali dalších okleštění svých práv a téměř lynčovali každého, kdo nabádal k rozvaze. Hloupost, degradovaný žebříček hodnot, nedostatek úcty k tomu nejdůležitějšímu, co člověk může mít (svoboda, právo na vlastní názor a schopnost samostatného myšlení), přispěly k celkové atmosféře doby. Sdělovací prostředky v posledních měsících mistrně vyvolávaly tu strach, tu nenávist a pomocí lží a polopravd formulovaly názor davu. Nikdo si nevšiml, že sdělovací prostředky ztratily svou nezávislost už před léty a nyní jsou jen hlasnou troubou vládnoucích skupin, v tomto případě Bushova militantního křídla.

Od první chvilky po útoku teroristů na WTC a Pentagon jsem předpokládal, že celá akce byla podporována určitými skupinami v nejvyšších pozicích americké státní moci. Pravdu se nikdy nedozvíme (stejně jako se nedozvíme, kdo zastřelil Kennedyho), ale celý vývoj se zdá toto potvrzovat.

Události po jedenáctém září ukázaly v celé své hrůzné nahotě krizi západní demokracie a její zranitelnost. Ukázaly, jak je snadné obejít procedury při přijímání nových zákonů, jak lze degradovat princip trojího čtení na frašku, jak lze primitivním trikem dosáhnout odkývnutí čehokoliv: "Není čas předem vás s tím seznámit. Nejdříve to odhlasujte, pak si to můžete přečíst." A pak ještě doplnit demagogickou pohrůžkou: "Budete-li trvat na seznámení se se zákonem před hlasováním, nejste správní patrioti!"

Rok 2001 tedy máme za námi. Zahájili jsem jím nejen století, ale i tisíciletí. Byl to nešťastný rok, vykročili jsme mimořádně špatně. Události v tomto roce poznamenají náš život na mnoho, možná na stovky let. Ale takový je běh světa a my s tím nic neuděláme. Krok vpřed bývá vystřídán úkrokem stranou nebo dokonce krokem či dvěma zpět.