Démon souhlasu

"Toto je útok na civilizaci/ demokracii."

"Jsme si jasně vědomi své zodpovědnosti před dějinami ... Na tyto útoky budeme reagovat a zbavíme svět zla."

"Půjde o monumentální bitvu dobra se zlem a dobro zvítězí."

"Kdo nejde s námi, jde proti nám". "Ten, kdo se nepřipojí k nám, podporuje teroristy."

"Musíme rozdrtit síly zla."

V padesátých letech zůstala tato rétorická válka, na štěstí pro nás, "studenou" a až na malé výjimky nepřerostla do horké fáze. Budování komunistické utopie však vedlo téměř v polovině Evropy k nastolení totalitarianismu a k ekonomické devastaci. Spojené státy a druhá polovina Evropy se totalitárním tlakům víceméně ubránily a dosáhly díky tomu nesmírného rozkvětu a prosperity a mohly poskytnout svému obyvatelstvu nebývalou míru osobní svobody. Demokratický model uspořádání společnosti triumfoval a pro obyvatele rozpadajícího se komunistického systému byl zdrojem naděje.

"Horká" válka s terorismem, kterou vedou v současné době Spojené státy, však vytvořila téměř hysterickou atmosféru trvalého ohrožení, jež vedla k překvapivé ochotě většiny Američanů obětovat mnoho ze svých až doposud nedotknutelných a téměř posvátných osobních svobod v iluzorní naději, že si tím zajistí bezpečnost. Toto je velmi znepokojující. Já mám sice více než skeptický postoj k sebeuspokojivým klišé typu "zářivý maják svobody" (the freedom's brightest beacon), "poslední bašta svobody" (the ultimate bastion of freedom) apod. (z úst amerických politiků), ale zároveň nepochybuji o tom, že pokud dojde k radikálnímu omezení osobních svobod ve Spojených státech, jediné super- nebo dokonce hypervelmoci, zaplatíme za to nepřijatelnou cenu všichni.

Titul tohoto příspěvku jsem si vypůjčil od slovenského autora Dominika Tatarky, jehož vynikající miniromán-perzifláž Démon súhlasu (1956) byla patrně prvním významnějším literárním dílkem na území tehdejší ČSR, které si trouflo důrazněji satirizovat totalitní praktiky tehdejšího režimu. Démon súhlasu sumarizuje brilantně v groteskně-absurdním světle jeden ze základních mechanismů totalitního ovládání intelektuálů - nastolení totální konformity.

V zájmu dosažení naprosté jednoty a ve jménu vyššího principu jsou lidově demokratičtí spisovatelé indoktrinováni a, pokud je to nutné, přinuceni k tomu, aby nevyjadřovali názory, které se liší od oficiální stranické linie. Jako členové strany mají povinnost vyslovit veřejně souhlas s tím, co je jim předkládáno, i tehdy, když osobně a soukromě s něčím nesouhlasí. Jde o jejich zodpovědnost před dějinami. Praxe neustálého souhlasení vede postupně k vytvoření pavlovovského souhlasícího podmíněného reflexu. Postoje je třeba zaujímat v souladě s příslušnou 'točkou zrenia', na kterou se staví vedení. 'Točkou' se to nazývá proto, "že sa na nej dá stočiť raz tak a raz opačne ako na točnom čape".

Souhlasit je možno různým způsobem. Někteří souhlasí mlčky nebo přikyvováním, ale to nestačí; je třeba souhlasit nadšeně, náruživě, vášnivě, zaníceně, svatě, zásadově, nesmiřitelně, až gravitačně. Lidé se stanou součástí souhlasící mašinérie. Souhlasí a k souhlasu nabádají náruživě jeden druhého. Jakmile se dostanou na šikmou plochu souhlasu, dostaví se naprostá přítrž vzájemného souhlasu, lavina souhlasu, které nelze vzdorovat. Souhlasí se se vším "až do úplného zblbnutia".

Hlavním principem, kterým se spisovatelé musí řídit, je "spoléhať sa a súhlasiť". Ze skromnosti a poslušnosti nezkoumají správnost tezí, které mají odsouhlasit. Pokud si někdo dovolí vznést proti tomuto postupu jakékoliv námitky, je přísně potrestán. Fakta nejsou omluvou a nesmějí stát v cestě povinnosti souhlasit, jak si to zkusil na vlastní kůži Bartolomej Boleráz, hlavní hrdina novelety.

Když jednou přinesl své přítelkyni kytičku z lidově-demokratických velkokultur, všiml si zklamaně, že k ní ani nepřivoněla, a že se z ní vůbec neraduje. Přítelkyně mu vysvětlila, že by měl vědět, že fialky z velkokultur už dávno nevoní. Když si na to hrdina posléze postěžuje svým soudruhům, dostane se do potíží. Je předvolán před výbor ideové organizace a je mu vysvětleno, že fialky z lidovědemokratických velkokultur voní ze zásady a z vyššího principu, i kdyby nevoněly a je vyzván, aby veřejně odvolal své nihilistické a individualistické názory, protože takové pomluvy by mohly ohrozit morální a politickou jednotu země a její akceschopnost v boji proti nepřátelům. Když to odmítne, je označen za zrádce a nepřítele lidu.

V Československu bylo v raných fázích komunistické totality dosaženo souhlasu obyvatelstva (tj. došlo k jeho podrobení) nátlakem, i přes to, že se těsně po válce komunistická ideologie těšila dosti značné podpoře. Diktatura však byla lidem vnucena totalitárním režimem, který byl v područí cizí mocnosti.

Spojené státy podlehly po tragických teroristických útocích zcela jinému 'démonu souhlasu' - jde o velkou míru konformity, které se Američané podřizují víceméně dobrovolně, anebo pod tlakem svých spoluobčanů a konformních médií. Tato konformita je přitom vnucována i obyvatelům mnoha jiných zemí gravitační sílou mocenského vlivu USA.

Sebevražedné teroristické útoky byly hrůzným zločinem spáchaným na Americe. Šlo o nesmírnou tragedii, a je proto pochopitelné, že jsou Američané pobouřeni a traumatizováni. Ostatní svět je rovněž šokován. Dramatičnost těchto zločinů a jejich symbolická a vizuální (a televizuální) povaha zapůsobila devastujícím způsobem na americké psýché. Amerika je stále ještě ve stavu traumatického šoku. Intenzita a hloubka citových prožitků, které byly s touto tragedií spojeny, však dovolila politikům a médiím nestydatě zneužít tyto upřímné emoce k manipulaci traumatizovaného obyvatelstva.

Nepřetržité a neodbytné opakování záběrů ukazujících náraz letadel do věží obchodního centra a jejich spektakulární zřícení, jako by to byly domečky z karet, nevkusně dotěravé poukazování na žal rodin obětí útoku a úmyslné a opakované zdůrazňování tragických a hrdinných příběhů rozpoutalo doslova válečnou hysterii a vedlo k volání po pomstě. A president Bush obyvatelstvo nezklamal. Okamžitě charakterizoval útok jako "act of war" (nepřátelský akt rovnající se vyhlášení války) a slíbil odvetu. Neměl však k dispozici žádného 'statického' nepřítele, kterého by mohl zdevastovat bombardováním. Starý model 'centralizovaného' nepřítele - státu ("whose ass could be kicked"), kterému by bylo možno dát řádně za vyučenou a vyhlásit vítězství - zde nebylo možno aplikovat. Šlo o nepřítele, kterého je těžko definovat, a který je rozptýlen a potenciálně přítomen prakticky ve všech zemích světa. Za nejpravděpodobnějšího viníka byl označen Osama bin Laden a jeho teroristická organizace Al-Qaeda. Byla vyhlášena válka terorismu jako takovému (ale nikoliv formálně některé konkrétní zemi). Jde zároveň o válku v metaforickém slova smyslu (podobnou "válce proti drogám/ rakovině/ bídě/ AIDSu" apod.) a o válku nemetaforickou proti režimům, které jsou obviněny z podpory terorismu (nikoli však řádně vyhlášenou a schválenou kongresem). Celému světu se dostalo varování, že půjde o dlouhotrvající válečnou kampaň, o kampaň, která možná nikdy neskončí.

Jestřábům americké politické scény, mocným korporativním lobby spolu s NATO, kteří zoufale usilovali o návrat studené války v té či oné podobě (např. v podobě nedávného vražedného bombardování Jugoslávie), se tak dostalo dokonalého zadostiučinění. Nová forma bývalé studené války jim doslova padla do klína "with a vengeance" (v abnormální míře). Amerika vstoupila do orwelliánské "permanent war for permanent peace" (permanentní války s cílem dosažení trvalého míru).

George Orwell nás na nebezpečí takovéto amorfní války s cílem nastolení diktatury a jejího udržování u moci upozornil ve svém díle "1984". 'Velký bratr' věděl, že masy prolétů se dají nejlépe ovládat, když jsou udržovány ve stavu konstantní paranoie; proléti musí věřit, že je nepřítel všude kolem nich (ubiquitous) (srov. komunistické "nepřítel nikdy nespí"), že se stále přibližuje a že jim stále hrozí novými útoky.

Orwellovská varování ministra spravedlnosti, Johna Ashcrofta, ('generic terror threat' - nespecifické nebezpečí teroristického útoku, 'specific but vague and credible terror threat' - specifické, ale vágní a věrohodné nebezpečí teroristického útoku') jsou vyhlašována málem tak pravidelně jako hlášení o stavu vody na českých tocích. Obyvatelstvo Ameriky se tak udržuje ve stavu konstantního strachu, aby si náhodou nepovšimlo, že je zbavováno svých základních svobod.

Jen tento kontext vybičovaných emocí, strachu a paniky nám může pomoci vysvětlit celonárodní příval patriotismu (který je spíše nacionalismem) a ochotu většiny amerického obyvatelstva dát svému prezidentovi absolutně drakonické pravomoci k jakémukoliv vojenskému zásahu, který považuje za vhodný a zároveň ochotu vzdát se svých základních svobod v naději, že se tím zvýší jejich bezpečnost.

Motem je v podstatě "důvěřovat a souhlasit" jako v Tatarkově persiflážním minirománu. To se projevilo např. ve výzkumu o důvěře v média, který měl následující výsledky: po 11/9 - 89% (navzdory hrozivé manipulaci emocí obyvatelstva), uprostřed října - 74% (po zahájení války), koncem listopadu - 43% - důvěra se snížila paradoxně ne proto, že by média nekonala svou povinnost nezávisle informovat obyvatelstvo, ale proto, že se začaly objevovat otevřené kritiky některých drakonických legislativních opatření. Obyvatelstvo je uraženo kritikou vlády. Vláda se těší největší podpoře od roku 1968 - 64% obyvatelstva jí plně důvěřuje.

Americký president, který byl až do 11/9 terčem vtipů, dostává znenadání více než devadesátiprocentní podporu obyvatelstva, aniž by si to nějak něčím zasloužil, kromě toho, že používá ostrá slova při zmínkách o nepříteli ('we'll get him alive or dead" - dostaneme ho živého či mrtvého). Ze dne na den se stává z terče vtipů státníkem par excellence. Nedivil bych se, kdyby ho vyhlásili za svatého. Tyto obdivné statistiky se nijak výrazně nezměnily ani po třech měsících válečné kampaně - stále si udržuje více než 85% podpory obyvatelstva, i přesto, že se v hlavních médiích objevily dosti silné pochyby o útoku vlády na občanské svobody. Ti, kteří kritizují presidenta, jsou považováni ze nedostatečně vlastenecké a mnoho Američanů je považuje za zrádce. Americká vláda a CIA/ FBI, jež tak spektakulárně zklamaly při ochraně obyvatelstva před teroristy, dostávají od obyvatelstva 'bianko šek' (carte blanche) na to, aby udělaly jakékoliv kroky, které obyvatelstvu poskytne ochranu před terorismem doma i v zahraničí.

Politikové se přes noc změnili málem na idoly. Někde jsem četl, že když nedávno projížděla kolona aut s víceprezidentem Cheyneym ulicemi Washingtonu, motoristé zastavili, vystoupili z aut a tleskali mu. Stejní lidé, kteří zcela určitě většinou hlasovali před necelým rokem pro levičáckého Al Gora a kteří ještě donedávna tvrdili, že Bush/ Cheyney připravili dvojici Gore/ Lieberman o vítězství podvodným způsobem. V jiném článku se za normálních okolností zcela rozumná a inteligentní žurnalistka se zmiňuje beze stopy ironie o tom, jak její přítelkyně začaly obdivovat opět mužnost a jak absolutně zbožňují ministra obrany Donalda Rumsfelda. Donald Rumsfeld jako idol a lamač ženských srdcí? - a já jsem si myslel, že v tomto ohledu už nemám ve svém seniorském věku šanci (šlo sice o dámu kolem padesátky, ale i tak!).

V jednom projevu brzy po 11/9 citoval president Bush pochvalně z dopisu devítileté holčičky, jejíž otec je voják:

"I když bych nechtěla, aby musel jít můj otec do války, jsem ochotna Vám ho dát" ("As much as I don't want my dad to fight, I'm willing to give him to you").

(Málem jako Josifu Vissarionovičovi)

Když si troufl televizní moderátor Bill Maher tvrdit, že teroristy sebevrahy nelze dost dobře označit za zbabělce, zvedla se tak obrovská vlna protestů, že se musel veřejně omluvit a jeho program nazvaný "Politically Incorrect" byl zrušen. Řada velkých firem zrušila se stanicí smlouvy na inzerci. Ari Fleischer, mluvčí Bílého domu, prohlásil, že "v dnešní době si musí dávat pozor na jazyk". Dodal k tomu ještě, že nejde o žádnou cenzuru, ale o to, co chce samotný lid (because of what the people themselves want).

Lidé v mém věku si jistě pamatují na neustálé banální a otřepané fráze o našem "lidu", o jeho přáních a výdobytcích atd. v raných fázích komunismu. Člověk se ráno probudil, pustil si rádio a dostalo se mu každodenního půlhodinového poučení o tom, jak československý lid stále bdí a jak nepřítel nikdy nespí.

Smutné ale je, že Ali Fleischer asi není daleko od pravdy. Nedávný výzkum veřejného mínění (koncem listopadu) naznačil, že 7 z 10 Američanů souhlasí "very or somewhat strongly" (velmi nebo do značné míry) s tím, aby vláda kontrolovala média. Další výzkum (Pew Center Poll) ukázal, že 59% respondentů doporučuje větší míru vojenské kontroly médií nad reportážemi o válce.

V průzkumu, uskutečněném 13. 9. stanicí ABC spolu s Washington Post prohlásilo 92% respondentů, že by podpořili 'nové zákony', které by usnadnily FBI a jiných úřadům vyšetřovat lidi, kteří jsou podezřelí, že mají něco společného s terorismem. V jiném průzkumu (CBS + New York Times - 13. 9.) souhlasilo 74% respondentů s tezí, že se budou musit Američané vzdát některých svých osobních svobod, aby tím pomohli lépe bránit zemi před teroristickými útoky. Téměř 40% respondentů bylo dokonce ochotno dovolit vládním institucím monitorovat pravidelně jejich telefonní rozhovory a elektronickou poštu.

V několika výzkumech souhlasilo 90 - 96% Američanů s útokem na Afghánistán, aniž by se snažili zjistit, jaké to bude mít následky. Překvapivých 58% se plně stavělo za vojenský zásah i v případě, když to bude mít za následek smrt mnoha tisíců nevinných civilistů. Simon Jenkins, komentátor londýnských Timesů, k tomu kousavě podotýká:

"Nešlo o šílené Vikingy. Takto reagovali vzdělaní a kultivovaní Američané, kteří mají doma telefon. Většina z nich se považuje patrně za křesťany."

Ještě impozantnější jsou výsledky bujarého souhlasení při hlasování v legislativních orgánech USA. Naznačují stupeň akceschopné demopublikánské jednoty ("V jednotě je síla!"), které lze za normálních okolností dosáhnout jen v totalitních režimech. 18/9 schválil kongres poměrem 420-1 rezoluci, která dává prezidentovi volnou ruku pro odvetné akce. Barbaře Lee, která hlasovala proti, bylo posléze vyhrožováno smrtí a musela si pořídit osobního strážce. Na začátku října schválil legislativní výbor sněmovny reprezentantů jednohlasně (36-0) balíček represivních opatření, o která žádal president Bush ve jménu boje proti terorismu. Senát schválil podobnou předlohu zákona 96-1.

Oba zákony mají orwelliánské názvy. První se jmenuje "Provide Appropriate Tools Required to Intercept and Obstruct Terrorism Act of 2001" (Zákon 2001 poskytující vhodné nástroje potřebné k znemožňování a omezování terorismu). Tento název, který vypadá jako ohavný slepenec slov, byl ve skutečnosti promyšleně a pečlivě utkán (spun) tak, abychom dostali eminentně atraktivní akronymum 'PATRIOT' - které má perverzně naznačovat, že je od amerických lidí patriotické dát vládě a policii větší pravomoci k tomu, aby mohly více zasahovat do jejich soukromí. Senátní předloha má název "Uniting and Strengthening America Act" (Zákon, který sjednocuje a posiluje Ameriku). Jeho akronymum je 'USA'.

Oba byly naprosto nedemokraticky 'prohnány' schvalovacím řízením. 372-stránkový dokument byl předložen ve stejném dni, kdy měl být schválen. Členové Kongresu neměli realistickou šanci text zákona alespoň zběžně přečíst. I přesto byl schválen (pod názvem "USA PATRIOT ACT 2001") s kunderovsky 'nepředstavitelnou lehkostí' vlasteneckého zápalu 455 hlasy. 67 disidentů, kteří se odmítli podrobit legislativnímu chvatu, bylo obviněno z nedostatku vlastenectví. Republikán Ron Paul byl konsternován způsobem, jakým byla stigmatizována opozice:

"Nejvíce mě uráží fakt, že zákon nazvali PATRIOT BILL a přitom mě šikanovali za to, že jsem chtěl vědět, co v něm je."

Senátor Russ Feingold, jediný člen senátu, který hlasoval proti, prohlásil, že schválení zákona dá FBI právo sledovat obrovské segmenty života v Americe, které nemají naprosto nic společného se zářijovými teroristickými útoky. Upozornil na to, že 'teroristé chtějí zničit naši svobodu a že je třeba, abychom byli bdělí a neudělali to za ně sami".

"The USA PATRIOT Act" uzákoňuje mezi jiným následující:

• Vláda má právo provést tajně prohlídku obydlí a kanceláří, aniž by k tomu potřebovala soudní příkaz, a odnést s sebou dokumentaci a doličné předměty, aniž by o tom spravila majitele.
• Vláda má právo číst bez soudního příkazu e-maily a sledovat, jaké webové stránky Američané pravidelně čtou.
• Vláda může až šest měsíců zadržovat podezřelé osoby, které nemají americké občanství, aniž by proti nim musela vznést jakékoliv obvinění.
• Vláda může nyní požadovat od lidí informace o jejich finančních transakcích a o záznamy o jejich zdraví, aniž by k tomu potřebovala soudní příkaz.

Terorismus je definován tak obecně, že dovoluje stíhání téměř všech forem občanské neposlušnosti. Toto může vést k zadržení občanů na neomezenou dobu a k tajnému soudnímu řízení. Téměř všechno může být označeno nálepkou "terorismus" a velmi přísně potrestáno. (Já jsem osobně proti potratům, ale nikoli dogmaticky; když však čtu titulky jako "Keyes prohlašuje, že potraty představují jen jinou formu terorismu", naskakuje mi husí kůže. - Alan Keyes byl dvakrát kandidátem na úřad amerického prezidenta.)

V textu zákona, který si američtí zákonodárci ani nepřečetli, natož aby o něm debatovali, se skrývá řada předpisů, které rovněž nahánějí hrůzu. Tyto předpisy mezi jiným umožňují vytvoření databází DNA, zavedení technicky vysoce sofistikovaných elektronických karet-legitimací a umožňují uvalit na podniky a obchody povinnost podávat hlášení o obchodních transakcích zákazníků - tedy zaangažovat je jako agenty vlády pro sledování obyvatelstva.

Zákon byl podepsán presidentem Bushem koncem října a téměř okamžitě se ukázalo, že varování senátora Feingolda nebyla planá. Druhého listopadu se objevila na webové stránce Counter-Punch (a v několika dalších médiích) následující kafkovsky absurdní story.

Ve čtvrtek se na mezinárodním letišti v Bangor Maine zmocnili ozbrojení příslušníci tajné služby Nancy Oden(ové), členky koordinačního výboru strany zelených (Green Party USA), když chtěla nastoupit do letadla American Airlines, které letělo do Chicaga.

"Zřízenec mi oznámil, že bylo mé jméno označeno v počítači praporkem", řekla otřesená paní Odenová. "Zaměřili se na mě proto, že Green Party USA nesouhlasí s bombardováním nevinného civilního obyvatelstva v Afganistanu."

Nancy Odenová ... musela opustit letadlo. Obklopili ji vojáci ozbrojení automatickými zbraněmi a všechny letecké firmy byly instruovány, aby jí nedovolily odletět.

"Oznámili mi, že je pro mě letiště až do odvolání uzavřeno, a že mi letenka nebude refundována", řekla paní Odenová.

Zdá se, že Benjamin Franklin měl pravdu, když varoval, že:

"Ti, kdo se vzdají základních svobod, aby se jim byli na přechodnou dobu v bezpečí, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečnost."

Drakonický PATRIOT USA ACT byl následován celou řadou o nic méně drakonických prezidentských dekretů, které umožňují vytvoření tajných vojenských tribunálů pro cizince podezřelé z terorismu, odposlouchávání telefonických rozhovorů mezi právníky a jejich klienty při podezření z terorismu a prodloužení utajení prezidentské dokumentace bez časového omezení. V médiích se objevují články o zavedení mučení při vyšetřování a o legitimizaci atentátů (nebo "cílených usmrcení", jak se jim říká povinně ve všech anglo-amerických médiích, když k nim dochází v Izraeli).

V nedávném průzkumu veřejného mínění CNN přiznalo 45% respondentů, že by neměli nic proti mučení, pokud by to pomohlo z podezřelého získat informaci o terorismu. Jde ovšem o odpověď na sugestivní otázku. Nejdříve je třeba mučit, třeba i nevinného a pak zjistíme, zda mučený má, či nemá informaci o terorismu.

To je stejné jako bombardování v Afganistanu. Když svrhneme dostatečný počet bomb, zabijeme pravděpodobně kromě tisíců nevinných civilistů ('collateral damage' - vedlejší ztráty) i několik nebezpečných teroristů, ale je takový kalkul přijatelný v boji za záchranu civilizačních hodnot?

Více než 1100 lidí bylo tajně uvězněno; často se tak stalo na základě hlášek ze sousedství (od 11/9 do 6/11 došlo policii téměř půl milionu takových hlášek).

Americký výbor kurátorů a absolventů (The American Council of Trustees and Alumni (ACTA)), jehož emeritní předsedkyní je Lynne Cheney, americká druhá dáma, a jehož proklamovaným posláním je 'oddanost akademické svobodě, kvalitě a zodpovědnosti' nedávno publikoval seznam 40 profesorů amerických univerzit, kteří jsou považováni za "nedostatečně vlastenecké", protože se vyslovili kriticky o americké politice. Zároveň bylo přislíbeno, že si výbor vezme macarthyovsky na paškál další intelektuály, kteří 'vybočují ze současné linie' (who are out of step with the current policies).

Při varování před nebezpečím podobných plíživých totalitních změn použila řada komentátorů podobenství o žábě. Když hodíme žábu do vařící vody, okamžitě z ní vyskočí ven a téměř nic se jí nestane. Pokud ji ale dáme do studené vody a zvyšujeme teplotu postupně, žába to nezaregistruje a nechá se uvařit za živa. Každý, kdo sledoval pozorně americkou politickou scénu, se asi bude domnívat, že překotné změny, které se na ní odehrály za poslední tři měsíce zvýšily teplotu natolik, že by bylo záhodno, aby žába americké svobody co nejrychleji z horké vody vyskočila. Současná situace není nepodobná únorovým událostem z roku 1948 v Československu.

President Bush:

"Každá země, ať je to kdekoliv na světě, se musí nyní rozhodnout. Buď půjde s námi, anebo s teroristy. ... Nebudeme činit žádné rozdíly mezi teroristy, kteří spáchali tyto útoky a těmi, kdo jim poskytli útulek".

Jestřáb Paul Wolfowitz, náměstek ministra obrany oznámil světu otevřeně:

"Pokud s námi nebude některá země spolupracovat, zlikvidujeme ji" ( .... we will end that country).

"Kdo nejde s námi, jde proti nám" je zjevně nesprávná dichotomie.

Většina slušných lidí zavrhuje a odsuzuje terorismus a je stoprocentně pro to, aby byl vykořeněn.

Většina slušných lidí byla naprosto šokována masovou vraždou, která byla spáchána 11/9, ale přitom mnozí z nich mohou být zároveň vrcholně znepokojeni bombardováním Afghánistánu.

Takzvaná koalice protiteroristických států se stává pouze snadněji ovladatelným surogátem Spojených národů. Je podobná pseudokoalici zvané Mezinárodní společenství (International Community), která si vzala za úkol humanitárně zdevastovat Srbsko a Kosovo v r. 1999. Každá země, kterou požádá USA o spolupráci při válce s terorismem, je tak vázána stejnými nedemokratickými mimořádnými opatřeními, jako je tomu v USA.

Typickým příkladem potlačení demokratických postupů jsou tvrdé zásahy v britské Dolní sněmovně. Poslanci, kteří kritizují válku, jsou šikanováni a přirovnáváni ke 'smiřovačům' s Hitlerem.

Labour Party Chief Whip (vedoucí parlamentní sekretář labouristické strany) takto šikanovala poslance Paula Marsdena, který je odpůrcem války.

"Lidé jako vy v prosazovali v roce 1938 politiku smiřování s Hitlerem". Dále prohlásila, že"válka není věcí svědomí. Potraty a embryonální výzkum je možno nazvat věcí svědomí, ale válku ne; války se účastníme proto, že se k tomu rozhodla vláda."

Ve Velké Británii jsou rovněž zaváděny nová antiteroristická opatření. Způsob, jakým se to uskutečňuje, je sám o sobě šokující. Britský ministr vnitra zesměšňoval ty, kteří vyslovili o jeho nových opatřeních pochybnosti jako pošetilce, kteří žijí v blouznivém libertariánském světě (airy-fairy libertarian world). [Termín 'libertarian' se užívá o zastáncích původního liberalismu, pro odlišení od dnešních 'liberálů', kteří jsou jednoznačně kolektivističtí a levicoví.]

Nouzová opatření mohou postihnout i individuální občany mimo USA.

10. října 2001 (Vancouver Sun) - Odborná asistentka (Assistant Professor) Sunera Thobani byla obviněna z veřejného podněcování nenávisti proti Americe (hate crime) - kritizovala válku v Afganistanu.

The Irish Times (12/11/01) - Němečtí učitelé, kteří kritizují USA, jsou vystaveni šikanování připomínajícímu praktiky Stasi. Tři němečtí učitelé byli potrestáni za to, že šířili takzvané antiamerické emoce po zářijových útocích. Ms Petra S. se k tomu vyslovila v rozhovoru s časopisem Der Spiegel.

"Jedna jediná věta mě málem připravila o celou mou existenci. Nikdy na ni nezapomenu." Šlo o citát z G. E. Lessinga: "Konečně se Americe dostalo varování."

Rodiče ze saského města Hohenstein-Ernstthal byli tímto 'prohlášením' natolik rozhořčeni, že v dopisech a faxech školské radě požadovali její okamžité odvolání a tak se také stalo.

Ms Ursula S. (41) byla potrestána za to, že se zmínila o válce ve Vietnamu a o Hirošimě a Nagasaki, když se jí student zeptal, proč jsou Američané tak nenáviděni.

Ms Christa B. (56) byla přeložena na jinou školu, protože srovnala útok WTC s bombardováním Drážďan zápalnými pumami v roce 1945, které si vyžádalo 135.000 obětí a zničilo 80 procent města. Toto bylo kvalifikováno jako "pokus o omlouvání teroristických útoků, což není pokryto právy na svobodné vyjadřování názorů".

Komentátor ABC (Austrálie) Phillip Adams je vyšetřován Výborem pro rovnoprávnost a lidská práva za svou poznámku o australské podpoře Americe v boji s terorismem rovnající se bianko šeku (carte blanche). Napsal: "Má-li být Austrálie skutečným přítelem Ameriky, musíme se snažit Američany chlácholit, a nikoli pobízet. USA si musí uvědomit, že jejich nejhorším nepřítelem jsou USA." (The Sydney Morning Herald,11/12/01)

Před několika dny vtrhli uprostřed noci do pokoje pětihvězdičkového hotelu ve švýcarské Basileji, ve kterém spal 75-letý světově proslavený dirigent Pierre Boulez, policisté a odvedli ho na policejní stanici. Oznámili mu, že se nachází na seznamu lidí podezřelých z terorismu. Pierre Boulez totiž v 60. letech někde poznamenal, že všechny opery (operní domy) by měly být vyhozeny do vzduchu. To, zda to myslel doslova, nebo metaforicky (tedy jako kritiku jejich umělecké úrovně) nikoho zjevně nehrálo vůbec roli. Švýcarské bezpečnostní orgány nechtěly nic riskovat. Jeho poznámka před čtyřiceti lety stačila na to, aby ho považovali za nebezpečného. Zabavili mu pas a po tříhodinovém zadržování ho propustili.

O kauze Jan Kopal a o jeho provokativní jakobypodpoře Tomášem Pecinou toho bylo napsáno v BL už dost, ale přesto si k tomu dovolím přičinit několik poznámek, i když si pravděpodobně vysloužím zdrcující kritiku zastánců 'nedělitelných lidských práv'.

Domnívám se, že se v tomto případě T. Pecina i přes své ušlechtilé úmysly zachoval nemoudře. Vyvolal kampaň na základě prkotiny. Zastal se názoru, který sám zcela jistě nesdílí. Souhlasím s ním v tom, že lidé nemají být trestáni za své názory a je zcela možné, že je v ČR třeba bojovat za změnu represivních zákonů.

Ale vybrat si právě tuto kauzu v současné situaci je zárukou neúspěchu. Mám dojem, že trochu zaspal, že si nevšiml, jak nesmírně se všechno změnilo od 11/9. Je třeba si uvědomit, že došlo [ZADNÍMI DVÍŘKY] prakticky k nastolení globálního výjimečného stavu.

Zároveň byla do značné míry suspendována racionalita. Už tři měsíce vládne atmosféra podobná té, kterou jsme zde v Británii zažili asi týden po skonu princezny Diany - kdyby tehdy vystřelila na Temži Aurora, nevím jak by to dopadlo s Buckinghamským palácem. Zahájit nekompromisní kampaň za změnu zákona na základě nevkusných a zjevně provokativních výroků, se kterými pan Pecina zřejmě sám nesouhlasí, je nerozumné a rozhodně to věci spíše uškodí. Píchat do vosího hnízda není v současné době nejlepší taktika.

Pokud by se rozruchu kolem kausy Kopal dostalo větší pozornosti od svatouškovských aktivistických západních žurnalistů, budou s tím mít Češi jistě potíže. Vzpomeňte si na blahé paměti druhou Berlínskou zeď v Matiční ulici. Tehdy o tom byly napsáno po celém světě doslova stovky nesmyslných článků, vytvořeno mnoho televizních reportáží atd. a všichni víme, jak to dopadlo. V té době jsem byl zrovna pozván na svatbu s rozsáhlým mezinárodním zastoupením (Kanaďané, Američané, Norové, Švýcaři, Němci, Chorváti a jiní). Téměř každý, komu jsem se přiznal ke svému češství, mi řekl něco ve smyslu? "Jo, byl(a) jsem v Praze, ta je krásná, ale proč jste Vy Češi tak strašidelně barbarští a krutí k těm ubohým Romům?"

V době teroristického bombardování Srbska a Kosova Natem neprojevili Češi dost nadšení pro heroický boj Osama-bin-Ládenových přátel a našich věrných spojenců (KLA) v Kosovu (o velkou Albánii), za což se jim v západních médiích dostalo rovněž důrazné imperiální důtky.

V západním tisku, který tehdy stal v jednom šiku (šlo o levičáckou humanitární válku), se objevilo značné množství článků o nespolehlivých, švejkovských českých spojencích.

Dva výhružné články, které vyšly téměř současně - v Guardianu a New York Times - mi připomínaly silně různá varovaní od soudruha Brežněva. Češi v nich byli nazváni 'největšími etnickými čističi všech časů'.

S typickou statistickou přesností, jaká se běžně používá s cílem démonizace, se tam hovořilo o osmi až devíti milionech sudetských Němců, kteří byli připraveni o všechno.

A vzpomeňte si na Haidera! Také toho zas tak moc neřekl (svým způsobem se podobá Kopalovi, ale má poněkud větší podporu) a skončilo to několikaletými sankcemi Evropské (socialistické) unie, ke kterým se Amerika přidala.

Anglo-američtí žurnalisté Nového světového řádu mají obzvláštní talent udělat z komára vola. Povšimněte si, jak je tento banální incident anglicky popsán na webové stránce Svobodné Evropy.

" ... Reports have emerged of incidents the government believes indicate anti- American sentiment or support for the 11 September terrorist attacks against New York and Washington. Police are also seeking to charge the chairman of the extreme right-wing National Social Bloc, Jan Kopal, after he told a crowd that the US "deserved" the attacks that took thousands of lives."

(Objevily se zprávy o incidentech, o kterých se (česká) vláda domnívá, že naznačují protiamerické emoce anebo podporu pro teroristické útoky proti New Yorku a Washingtonu 11/9. Policie rovněž uvažuje o obžalobě předsedy extrémně pravicového Sociálního bloku, Jana Kopala po tom, když řekl před shromážděním lidí, že si USA útok, při kterém přišlo život tisíce lidí, "zasloužily".)

Na rozboru tohoto nevinně vypadajícího odstavce by se daly dokumentovat téměř všechny triky tendenčního amerického žurnalistického pábení.

Povšimněte si typického 'spinu', který udělá ze zprávy o jednom nevkusném úletu hned potenciální protiamerický komplot.

Pro ten účel je nejvhodnější nominální výrazivo, pasivní konstrukce a použití tzv. 'weasel words' (vyhýbavá slova - doslova 'lasiččí slova') jako 'emerge' (objevit se), 'indicate' (naznačovat), 'believe' (domnívat se), 'seek' (zde asi 'uvažovat o'). Použití celé baterie nespecifických substantiv ('reports', 'incidents', 'sentiment'), která dovolují nespecifikovat činitele, typ děje a místo. Gramatické posuny - jde téměř určitě jen o jeden případ, ale substantiva jsou v plurálu. Zaplete se do toho 'government', aby to vypadalo ještě zlověstněji, než to ve skutečnosti je. Přidají se určité sémantické posuny - např. namísto možného 'approval for' se použije 'support for'; použije se totalitní fráze - 'anti-American sentiment'; přidá se informace o tisících ztracených životů a to tak, jako by to prohlásil sám Kopal atd., atd. [Kritiku formulace této poznámky si prosím nevyslovujte jako podporu Jana Kopala]

19/11 oznamuje Washington AP, že Spojené státy jsou připraveny odměnit přátele a potrestat země, které se nepřihlásí k nelítostné válce s terorismem. Některé země budou vábeny 'sladkými mrkvemi' (tasty carrots), jiným bude natlučeno tvrdými klacky (will be pummelled with hard sticks). Ari Fleischer, mluvčí Bílého domu, to formuloval následovně:

Pro některé země budou možná k dispozici větší mrkve, pro některé zase větší klacky"

Češi to jako každá jiná malá země musejí mít na vědomí. Kdož ví? Možná, že je tam někde v rezervě nějaká rákoska i pro ně.

George Orwell zdůrazňoval opakovaně, že ten, kdo chce ovládat masy, musí mít kontrolu nad jejich jazykem. Spinmeistři současné "války proti terorismu" využívají tohoto poznatku mistrně, a to jak v Americe, tak i v globálním měřítku.

Velmi důležitý je zde termín "terorismus". Toto slovo není nikde definováno tak, aby byla příslušná definice přijatelná pro všechny. Ten, kdo je v očích jednoho "terorista", je pro jiného "bojovník za svobodu".

V Afganistanu jsme ochotni vybombardovat celá města, abychom zlikvidovali muhadžídy sympatizující s Osamou bin Ladenem a v Bosně, Kosovu a Makedonii je otevřeně podporujeme.

A právě o to jde - jaký význam se rozhodneme dát kriticky důležitým pojmům. Taková širokovýznamová abstrakta jako "dobro", "zlo", "zlosyn", "spravedlnost", "obrana", "terorismus", "terorista", "humanitarismus", "svoboda" ap. za sebou skrývají často špinavé geopolitické, nacionalistické a materiální zájmy mocných lobby. Význam těchto slov určuje ad hoc ten, kdo má moc a nejmodernější zbraně.

Vznikla nám tak zcela nová sémantická teorie. Jejími hlavními nástroji jsou řízené střely s ochuzeným uranem, kazetové bomby a daisy cutters ('sekačky na sedmikrásky' - sedmitunová monstra, která vybuchnou těsně nad zemí a zničí veškerý život v okruhu 250 metrů). Ti, kteří mají tyto nástroje k dispozici, jsou jako bohové. Rozhodování o definicích slov je v jejich rukách.

"When I use a word", Humpty Dumpty said in a rather scornful tone, "it means just what I choose it to mean - neither more nor less". "Když použiji JÁ nějaké slovo", řekl Humpty Dumpty opovržlivě, "tak má přesně takový význam, jaký po něj já vyberu - ani více ani méně."

(Lewis Carroll "Through the Looking Glass, Alenka za zrcadlem, kap. 6)

Politikové mluví jako bohové. "Kdo není s námi, je s teroristy" připomíná Kristova slova:

"Kto nie je so mnou, je proti mne" (, a kto nezhromažďuje so mnou, rozptyluje)

(Sv. Matouš, k. 12, v. 30). "He that is not with me is against me."

[mám po ruce jen slovenskou bibli]

Původně bylo pro současnou kampaň proti terorismu vybráno jméno "Operation Infinite Justice" (Operace nekonečná spravedlnost). Tento téměř teologicky znějící název byl později změněn na neméně bombastické "Operation Enduring Freedom" (Operace trvalá svoboda). [Ironické je, že se tak stalo pod tlakem muslimských duchovních.]

Politikové mnoha zemí jsou si velmi dobře vědomi této vražedné sémantické hry. Sémantická brizance 'sekaček na sedmikrásky' je natolik přesvědčivá, že většina politických lídrů vyhlašuje bez otálení podporu pro novou válku. Mnozí jsou si však zároveň vědomi obrovských příležitostí, které jim samým nabízí tato kataklyzmatická změna ve světové politice. Mnozí horempádem přejmenovávají své oponenty na "teroristy".

Tento "blowback" (zpětný ráz, zpětná reakce) pociťují nejen ti, kteří se až do nedávna těšili honosnému označení "freedom fighters" (bojovníci za svobodu) (např. v Čečensku, Indii, Číně), ale i hnutí, která se snaží zbavit diktátorů zcela demokratickými prostředky, jako je tomu např. v Zimbabwe.

Robert Mugabe, který byl v 60. a 70. letech sám označován za "teroristu", nelenil a rychle přejmenoval opoziční stranu "Movement for Democratic Change" (Hnutí za demokratickou změnu) a zbylé bílé farmáře na "teroristy" a oznámil jim, že "jejich dny jsou sečteny".

Zmocnil se drakonických prezidentských pravomocí, které mu dovolují opoziční stranu zakázat a/nebo uvěznit její vedení. Dále mu umožňují konfiskaci 90% půdy, vlastněné stále ještě bílými farmáři. (10% jim nechá, protože by patrně země vymřela hladem). Cizím žurnalistům a aktivistům, kteří se zasazují za lidská práva, je oznámeno, že i s nimi bude zacházeno jako s "teroristy".

Nejsou to však jen zkorumpované režimy, které této situace využívají. V mírnější podobě se to děje i v zemích s dlouhou demokratickou tradicí. Zajistí nám tento monumentální boj větší bezpečnost? Sotva! Vyhrožování světu kvazibiblickým jazykem není nic než HUBRIS (pýcha z řeckých tragedií).

Pokud bychom se chtěli skutečně poučit z moudrosti Bible, měli bychom si možná zapamatovat jiný citát:

"Be not deceived; God is not mocked: for whatsoever a man soweth, that shall he also reap".

"Nemýlte sa! Boh sa nedá vysmievať! Čo človek rozsieva, to bude aj žať! (List Galatským, k. 6, v. 7)