Zákon C-36 - kladivo, na koho vlastně?

Scénář, ač primitivní a průhledný, funguje bezchybně - ostatně velmi podobný byl použit v americkém kongresu při hlasování o APA (USA Patriot Act). Nejprve nikdo přesně nevěděl, co v novém zákoně bude. Od prvních návrhů, až do okamžiku hlasování, se jeho text tajil, prosakovaly pouze neúplné a nejasné informace. Úplné znění bylo zveřejněno až těsně před prvním čtením. Vládnoucí liberálové nasadili všechny páky, aby celou proceduru tří čtení co nejvíce urychlili. Rozbory a diskuze odpadly, stejně jako se nečekalo na public input - názor veřejnosti. Na nic nebyl čas. Poslancům bylo sděleno, že zákon musí být přijat rychle. Řada poslanců neměla možnost pořádně jej prostudovat. Ve chvíli, kdy se přece jen zvedla diskuze nad některými zvlášť do nebe volajícími zrůdnostmi, využila vládnoucí klika svého práva a další diskuzi prostě uťala. Prý v zájmu občanů, kteří ten zákon chtějí hned, a na nějaké dlouhé debaty nejsou zvědaví.

Kanadská vláda počítala (zcela správně, jak se ukazuje) se současnou náladou obyvatelstva, s hysterickým strachem z teroristů a stavěla na celkové apatii a nízkém stupni vzdělání řadových občanů.

Zákon C-36 je vlastně souborem opatření. Jeho hlavní částí je nový zákon, ale obsahuje navíc ještě celou řadu úprav a doplnění do stávajících zákonů. Je dosti věrnou obdobou amerického APA zákona (USA Patriot Act), ale v mnoha směrech jej převýšuje.

Stejně jako APA zbavuje občanů jakýchkoliv práv na soukromí tím, že legalizuje policejní plošné šmírování a odposlech, kontrolu pošty jak písemné, tak i elektronické, aniž by bylo nutno soudního nařízení. Kanadskou specialitkou ale je, že umožňuje zadržení bez soudního rozhodnutí, uvěznění bez vznesení obvinění, potrestání bez odsouzení, zadrženým upírá právo nevypovídat a ruší habeas corpus - presumpci neviny.

Každý jednotlivý právě uvedený bod je jasným porušením kanadské Ústavy a Listiny svobod, ale to ještě není vše. Kanadským občanům bylo odebráno právo nahlédnout do svých vlastních spisů, tedy dozvědět se, co na ně vlastně vláda ví. A to ještě stále není dost. V případě demonstrací a protestů má policie nyní statutární právo "to ensure the security for the proper functioning of any intergovernmental conference", což, jak vysvětluje Wesley Pue, profesor práva na Universitě Britské Columbie, znamená, že policie může udělat cokoliv, co uzná za přiměřené a přijatelné. O tom, co je přiměřené a přijatelné, bude rozhodovat sama. A aby se kruh uzavřel, ministr spravedlnosti může bez uvedení důvodu zablokovat jakékoliv vyšetřování (tedy i vyšetřování jednání policie a státních úředníků) vznesené ombudsmanem nebo federálním důstojníkem pro informace. Proti jeho rozhodnutí není odvolání.

Na rozdíl od APA kanadský zákon C-36 nemá omezenou dobu platnosti. Po pěti letech mají být toliko přezkoumány jeho některé (ty nejkontroverznější) části.

Zákon prošel parlamentem hladce, 190 bylo pro, 47 proti. Pro hlasovala většina liberálů, členů "pravicové" Aliance i konzervativců. Na rozdíl od České republiky i USA, kde lze na Internetu vidět, jak který poslanec hlasoval, kanadské vládní stránky tyto informace nenabízejí.

Je nyní na Senátu, aby zákon potvrdil, nebo doplnil a vrátil k projednání. Kanadský, nikým nevolený Senát, do kterého se lze dostat pouze tak, že budete kamarádíčkové vládnoucí strany, a kde mají liberálové jistou převahu, má tedy nyní být poslední brzdou demokracie. Haha.

V kanadském tisku se sporadicky objevují články napadající některé pasáže kontroverzního zákona. Nikdy ne všechny. Články jsou to vesměs krátké, mdlé, jakoby se ti, kteří jej píší, už předem obávali možných následků.

Mám před sebou celostátní kanadské noviny The Globe and Mail z 5. prosince t.r. Titulní stranu pokrývá ze tří čtvrtin obrázek svaté Terezy, dívky, která zemřela před 104 lety a byla prohlášená za svatou. Článek k obrázku se rozplývá nad tím, že ostatky sv. Terezy vidělo v Quebecu na 50 tisíc lidí, a jak je dobře, že Kanaďané nezapomínají na víru. Až teprve na straně osm naleznete nenápadný článeček Daniela Leblanca "Senate offers little opposition to terror bill", ve kterém se spíše jen tak mimochodem uvádí, že Senát nebude klást odpor přijetí zákona C-36. Způsob umístění na osmé straně i formulace snížují význam tohoto článku na něco zcela nepodstatného. Degradují tuto zprávu na úroveň konstatování, že zima bude tohoto roku mírná. A přeci by tento článek měl být umístěn - vzhledem ke své důležitosti - na straně titulní. Je to nejdůležitější zákon, přijatý od doby konfederace Kanady. Ten článek by měl přímo řvát LIDI, DĚLEJTE NĚCO, BEROU NÁM SVOBODU!! Ale kdepak. Pro hlavní kanadské noviny to není důležité. Mnohem důležitější je idiotská zpráva o vystavování stehenní kosti sv. Terezy. Náhoda? Naivita? Ignorance? Podle mě úmysl.

Nejostřeji formulovaný článek vyšel v National Post 28. listopadu pod názvem The death of Parliament. Autorem je Andrew Coyne.

Nejčastěji se útočí na omezení práva demonstrací (které z dikce zákona není příliš zřejmé, vyjde najevo až v kombinaci C-36 s jiným připravovaným "proti-teroristickým" zákonem C-35), dále na zadržení bez rozhodnutí soudce, tajné soudy, věznění bez sdělení obvinění a také podstatné omezení přístupu k informacím.

V připravovaném zákoně C-35 budou mezinárodní i vnitrostátní politici zařazeni do určité skupiny požívající zvláštního statutu ochrany. V zákonu C-36 se pak definuje, co je terorismus. Tímto šikovným rozdělením do dvou různých zákonů (C-36 a C-35) projednávaných samostatně, bude vláda moci obvinit demonstranty z terorismu se všemi z toho vyplývajícími důsledky.

Na to, co je podle mne nejdůležitější a co se nejvíce dotkne života každého občana, totiž na bezbřehé šmírování a odposlouchávání, neútočí nikdo. Jakoby to nestálo za řeč. A přece právě tato část zákona je nejnebezpečnější. Málokdo ze spořádaných občanů se zúčastní demonstrace, málokdo se dostane do vězení. Ale každý z nás, bezúhonných občanů, bude od nynějška podroben dennímu dohledu, kontrole pošty, názorů, myšlenek. Časem i nevinně vypadající informace vytvoří mozaiku - mapu života, chcete-li. Mapu, do které sami nebudeme moci nahlédnout a jejíž existenci budeme pouze tušit. Že se takové informace dají zneužít nejen v obchodním styku, ale i při každém konfliktu se státní mocí, v občanskoprávních sporech, v soudech iniciovaných feministkami, v rozvodových soudech, v likvidaci politických odpůrců nebo jakýchkoliv kritiků režimu vůbec, je nasnadě.

Dovolím si předpovědět, že zákon C-36 bude časem zmírněn. Ta nejkřiklavější porušení základních lidských práv budou ze zákona vyňata. Zůstane věčné odposlouchávání a kontrolování našich názorů. A s tím budeme muset žít všichni. Orwellův román 1984 je proti tomu snovou oázou svobody.