Zadržovat uprchlíky do úplného vyřízení jejich žádostí?

Pan Collacott dodal: "Jestliže není schválena žádost zájemce i přistěhování do Kanady, požádá o statut uprchlíka - a v tom případě může do Kanady přivést celou vesnici, velkou rozvětvenou síť příbuzných nebo teroristů".

Ministryně pro přistěhovalectví paní Elinor Caplanová, která prosazuje zvýšení počtu přistěhovalců, před senátním výborem prohlásila, že Kanada pociťuje nedostatek kvalifikovaných pracovníků a že přistěhovalci mají velkou kupní sílu a přinášejí prosperitu. Dodala: "Není zapotřebí žádného velkého průzkumu, nýbrž stačí zajet do velkých městských středisek, abychom na vlastní oči viděli prosperitu, kterou přistěhovalci přinesli". Pan Collacott ale uvedl, že vládní průzkum paní ministryni odporuje. Zpráva "Kanadské hospodářské rady" z r. 1991 shledala, že přistěhovalectví nepřineslo hospodářství žádný prospěch a že nejrychleji rostly příjmy obyvatelstva na osobu v době, kdy byla imigrace minimální.

Pan Collacott zdůraznil, že se Kanada úplně odvrátila od snahy prospět zájmům svého obyvatelstva a ekonomický přínos přistěhovalců, kteří přicházejí do země po roce 1980, prudce poklesl. Ministryně by přece měla vědět o výsledcích průzkumu, který provedla vláda nebo na něj poskytnula peníze:

• Před r. 1986 žilo pod hranicí chudoby jen 20% všech přistěhovalců. Po r. 1991, kdy se vlády ujala Liberální strana, podíl chudých přistěhovalců vzrostl na 52% (ze zprávy "Kanadské rady pro sociální rozvoj" vydané v dubnu 2000).

• Výdělky přistěhovalců z let před r. 1980 mírně převyšovaly výdělky lidí, kteří se narodili v Kanadě, kdežto výdělky lidí, kteří přišli po r. 1980 klesly v r. 1995 až o 40% ve srovnání s rodilými Kanaďany (ze zprávy "Laurier Institution" a "C. D. Howe Institute").

• Úředníci ministerstva pro přistěhovalectví kladou menší důraz na úroveň vzdělání u přistěhovalců, zatímco Kanada směřuje k hospodářství založeném na informacích. Dvě studie provedené na Torontské univerzitě ukázaly, že zaměstnanost přistěhovalců prudce poklesla podobně jako jejich výdělky, což působí problémy - a ty se prohlubují.

• Přistěhovalci představují 18 % všeho obyvatelstva, ale 28 % lidí starších 65 let věku ("Statistics Canada" čili "Kanadské ministerstvo pro statistiku"). Tento nepříznivý poměr klade velké požadavky na zdravotní a penzijní péči (ze zprávy "Přehledu přistěhovalecké legislativy" ministerstva pro přistěhovalectví z r. 1997").

• Rodiče, které svoje děti - přistěhovalce přivedli do Kanady, odnímají ze státní sociální péče čtyřikrát větší částky než ostatní obyvatelstvo (stejná zpráva jako v předešlém bodě).

• Kategorie "přistěhovalecké rodiny" je jediná kategorie přistěhovalců, kde požadavky na sociální příspěvky rostou s délkou pobytu těchto přistěhovalců (stejná zpráva). Čím více nekvalifikovaných lidí přichází do Kanady, tím více se zhoršuje jejich hospodářská situace, a to současně zhoršuje hospodářskou situaci nekvalifikovaných rodilých Kanaďanů.

• Nedávná zpráva Harvardské univerzity ukázala sedmnáctprocentní pokles u mezd pro období 1979 až 1995 u lidí, kteří nedokončili střední školu. Asi polovina jich připadá na vrub přistěhovalců. Pan Collacott poznamenal, že toto americké zjištění se dá aplikovat na kanadské poměry.

Podle jeho názoru se ministerstvo pro přistěhovalectví snaží mylně vyřešit dva demografické problémy: (1) stárnoucí obyvatelstvo a (2) tzv. "závislost" (stoupající poměr lidí na odpočinku vzhledem k počtu pracujících). "Statistics Canada" předpokládá, že by se k vyrovnání ztrát počet obyvatelstva dal udržet na stálé úrovni každoročním přistěhovalectvím 60 000 lidí. Není ale třeba tak drasticky zredukovat počet přistěhovalců, aby se zkvalitnilo jejich složení a aby se zabránilo příchodu mnoha zločinců či dokonce teroristů.

Ministryně Caplanová uvedla, že se rodilí Kanaďané nemají dost dětí, takže růst pracovních sil ve velké míře zavisí na imigraci. Švédsko má ale mnohem větší podíl starých občanů (taková situace se nepředpokládá v Kanadě ani během příštích 30 roků), jenže podporuje zvýšenou zaměstnanost svých občanů změnami v zákonodárství, zejména zvýhodňováním rodin, zvyšováním zaměstnanosti žen a odchodem na odpočinek ve vyšším věku.

Většina (94 %) přistěhovalců přichází v Kanadě do velkých měst - 40 % do Toronta a 20 % do Vancouveru, tzn. že není zapotřebí zvyšovat počet obyvatel v těchto městech uměle.

Dnešní přistěhovalci přicházejí převážně z několika málo zemí: Číny, Tajwanu, Vietnamu, Indie, Pákistánu a Srí Lanky, a to proto, že se upřednostňuje kategorie rodin. V r. 1991 ukázala studie "Kanadské hospodářské rady" vysokou toleranci Kanaďanů pro přistěhovalce, a to i tam, kde byl velký podíl tzv. "viditelných menšin". Dnes ale dochází ke změně. Zejména v místech s vysokým podílem přistěhovalců kleslo pro ně pochopení mezi rodilými Kanaďany a kupodivu i mezi samotnými přistěhovalci. Studie ukázaly, že k negativnímu přístupu k imigrantům dochází lokálně při jejich podílu 0,5 - 1 % obyvatelstva. V letech 1995-1997 ale tento poměr dosáhl v Torontě a ve Vancouveru dokonce 2,24 %. (Jedná se zřejmě o roční přírůstek, nikoliv celkové procento přistěhovalců. To dosáhlo v Torontě minulý rok už přes 50 % všeho obyvatelstva - pozn. vydavatele.)

Imigrační politika vede k problémům v sociální struktuře Kanady. Ty po 11. září t.r. vzrostly tak, že ohrožují pověst Kanady jakožto tolerantní země, kde vedle sebe žije ve vzájemném pochopení mnoho ras.

Většina teroristů přichází do Kanady jakožto uprchlíci. Kanada by měla podle pana Collacotta přestat přijímat údajné uprchlíky, kteří přicházejí ze Spojených států a jiných tzv. bezpečných zemí. Doporučuje, aby uchazeči o status uprchlíka byli zadržováni až do té doby, než se zjistí jejich totožnost a než jsou řádně prověřeni. Ačkoliv se podle nového zákona začíná s prověřováním během tří dnů po podání žádosti, uchazeči jsou propuštěni do kanadské společnosti, zatímco bude trvat celé měsíce, než se zjistí, zdali se jedná o skutečné uprchlíky, zločince nebo teroristy. Ačkoliv požadavek na zadržení uchazečů o status uprchlíka se může zdát poněkud tvrdým opatřením, není nikde řečeno, že se musí jednat o nepříjemné prostředí, v němž by byli takoví uchazeči drženi. Navíc by nebyli drženi proti své vůli, mohou být kdykoliv dopraveni k letadlu nebo na hranice, protože to je to místo, odkud ve velké většině přišli.

Zadržování uprchlíků by mohlo stát 200 milionů dolarů, ale pan Collacott zdůraznil, že v zemích, které uchazeče zadržují, rychle poklesl počet falešných uprchlíků. Dlouhodobě by tento způsob ušetřil peníze, protože dosud se na vyřizování žádostí uprchlíků v Kanadě utrácí z peněz daňových poplatníků asi jedna miliarda dolarů. Zadržování žadatelů by umožnilo, aby Kanada věnovala lepší péči opravdovým uprchlíkům, tj. lidem, kteří utíkají před útlakem, a lidem v uprchlických táborech.

Doplnění Miloše Kalába

Po uveřejnění první části přišel komentář, že by se neměli házet všichni přistěhovalci do jednoho pytle. To nebylo úmyslem reportérky Donny Jacobsové, ani překladatele. Autor komentáře položil otázku: "Kdybyste byl na mém místě a měl možnost dostat do Kanady i své rodiče, neučinil byste to?", na kterou je podle jeho názoru možná jen jediná - a to kladná - odpověď. Jenže v tomto ohledu se mýlí. Nejen mladí Kanaďané, ale ani Evropané se sebou neberou rodiče, z jejichž péče se osvobozují v poměrně mladém věku. Rodiče mají své zaměstnání, své zájmy, přátele - prostě svůj vlastní život a na své děti se nevážou. To mladý odborník brzy pozná, až se přistěhuje do Vancouveru, kam má namířeno. Aniž o to usiloval, ukázal, že myslí naprosto jinak, než je v této zemi zvykem. Hodlá se o své rodiče finančně i jinak opravdu starat? Jak dlouho? Do té doby, než ztratí zaměstnání a bude hledat jiné někde jinde? Odkud budou rodiče brát prostředky na nájemné, živobytí, na lékařské a případně nemocniční ošetření? Mladý přistěhovalec z Evropy se vyvíjí, nachází nové známé, věnuje se usilovně své práci a případně svým koníčkům. Při novém způsobu života mnohým nezbývá čas na vlastní rodinu, tedy manželku a vlastní děti, zejména jestliže se chtějí v zaměstnání udržet, a proto si zvyšují kvalifikaci a nehledí na pracovní dobu. Rodiče, které přistěhovalec přivedl do Kanady a kteří zde nenacházejí přiměřenou práci, poznávají brzy - jakmile opadne překvapení z jiné země, že se stali závislými na svém synovi nebo dceři (předpokládám, že by onen počítačový odborník přivedl i rodiče své manželky), začne se jim stýskat po zemi, ze které přišli, po přátelích, které v ní zanechali, po známém kraji - protože oni nebyli iniciátory stěhování. Podle dřívějšího zákona měl sponzor zodpovědnost za své chráněnce po dobu 10 roků. Tato doba byla v novém zákoně zkrácena na 3 roky. Co potom? Stanou se rodiče břemenem společnosti? Ono to může doma znít krásně a velkoryse, že "rodiče pochopitelně jedou s námi", ale zde je situace podstatně odlišná od představ budoucích přistěhovalců. Skončí tito rodiče na státní podpoře v bytě pro lidi s nízkými příjmy?

Ačkoliv to nebylo v článku vancouverské reportérky nijak zdůrazněno, jeho druhá část ukazuje, že se změnilo uvažování přistěhovalců. I s tím se nový přistěhovalec brzy seznámí, až bude v okruhu nových známých diskutovat o práci a jejím odměňování, o cenách, daních a podobně. Nový pracovník určitě narazí nový pracovník na problém jiných přistěhovalců, kteří do Kanady nepřišli proto, aby si usilovnou prací vytvořili dobré životní podmínky. Nevím, na jakém základě vyslovil ve svém komentáři přesvědčení, že "vlna nepoužitelných přistěhovalců už opadla". Neopadající vlna je totiž jednou z příčin, proč se na toto téma vyslovili tři odborníci na přistěhovalectví a proč došlo k uveřejnění jejich rozboru. Patrně pro politickou korektnost se v článku nepsalo o tom, že k odporu proti novým přistěhovalcům u rodilých Kanaďanů i dřívějších přistěhovalců mimo jiné vede snaha těch mnohých nových přizpůsobit si Kanadu svým vlastním představám. To je opravdový rozdíl oproti lidem, kteří přicházeli před desítkami let se snahou zbavit se všeho, co je tížilo v zemích jejich původu a "začít znova", tentokrát bez předsudků. Ne tedy vytvořit Kanadu k obrazu svému, ale vytvořit Kanadu jakožto příklad lidské snášenlivosti a hospodářského rozkvětu. Politici, kteří loví volební hlasy přistěhovalců bez ohledu na to, s jakým cílem sem tito lidé přišli, se jim snaží zalíbit, což ostatně z článku vyplývalo. Jde to tak daleko, že začíná být politicky nekorektní slavit Vánoce jakožto křesťanský svátek, abychom "neurazili" odjinud přišlé jinověrce. Dnes se imigranti organizují a přímo požadují právo na zvýšenou účast na politické moci v Kanadě (nedávno se takto vyslovil Svaz kanadských muslimů), jako by neměli možnost zapojit se do kanadského života jakožto kanadští občané bez přívlastků (Afro-Canadians, German-Canadians, Polish-Canadians a podobně "hyphenated Canadians" čili "Kanaďani s pomlčkou").

Článek se také nezmínil o tom, že se občané některých evropských (Italové, Portugalci, Poláci) i asijských národnosti (Číňani, Vietnamci) rádi usazovali ve stejných ulicích nebo čtvrtích (každé větší kanadské město má svou čínskou čtvrť - Chinatown). Tam se na ulicích i v krámcích mluví jazykem přistěhovalců. Jejich děti ale svou "rodnou čtvrť" opouštějí a integrují se do kanadské společnosti, i když u některých ještě pořád dochází ke sňatkům mezi "vlastními lidmi".

Žádná snaha popsat tuto situaci neuspokojí všechny čtenáře. Před rozdělením Československa měla celá republika rozlohu jen dvou největších kanadských jezer. Rozmanitost lidí na rozlehlém území mezi Atlantickým a Tichým oceánem je nepředstavitelná. Lidé jako my oceňují, že až dosud zde všichni lidé různého původu žijí v klidu a míru. Mohu jenom opakovat, že si všichni jsme vědomi toho, že tuto zemi vybudovaly generace přistěhovalců a přejeme si, aby tomu tak bylo i v budoucnu. Právě v tomto zájmu je třeba upozorňovat na vlivy, které by mohly příkladný soulad narušovat.