Svět po TOM

Komunisté nadělali hodně zla, ale já jsem jim dnes vděčen za tři věci. Za prvé za to, že mi dali slušné vzdělání. Takové, o kterém se většině na Západě ani nezdá. Za druhé za to, že mě naučili nedůvěřovat televizi a novinám. Každou zprávu pětkrát obrátit, než ji přijmu jako pravdivou, nebo alespoň rozumně pravdivou. A za třetí za to, že jsem si vypěstoval citlivý čich na špinavosti.

Je to všechno kolem posledního útoku na Ameriku až příliš do sebe zapadající, až příliš černobílé. Padouch je padouchem a klaďas klaďasem, bez sebemenších pochybností. Jakoby naaranžováno v hollywoodském filmu. Správné časování a taktování sledu jednotlivých událostí, aby se veřejnost vyhecovala do patřičných obrátek (pamatujete na 10 minut nenávisti v Orwellově 1984?).

Skvěle organizované a dobře placené policejní a bezpečnostní složky nejvyspělejší země světa celou dobu netuší, že se něco chystá. Jejich partnerská organizace v Izraeli (nejlepší na světě ve svém oboru) většinou ví o každém šustnutí v táboře Palestinců, je schopná dodat jména útočníků pár hodin po útoku, někdy dokonce i před. To jsou ovšem útoky malé, plánované snad pár týdnů dopředu. A najednou nikdo nezaznamená přípravy na tak obrovský a šílený podnik, do kterého musely být zapojeny desítky, možná stovky lidí a který se musel chystat řadu měsíců, možná roků?

Teroristický útok proběhne se strašným, devastujícím účinkem. Vše ukazuje, že byl perfektně naplánovaný. A hle: už pár hodin po útoku policie najde auto teroristů zaparkované v podzemní garáži, ve kterém je příručka "Jak řídit letadlo" v arabštině. K čemu potřebovali únosci příručku cestou na letiště a proč byla v arabštině, když snad dělali letové zkoušky na Floridě, a anglicky zřejmě rozuměli i četli celkem slušně? To si ještě na poslední chvíli opakovali která páka je k čemu? A proč ji nechali v autě, byli snad tak nervózní? A jak to auto policie vůbec našla mezi stovkami a možná tisíci jiných? Aha, podle seznamu cestujících a jejich poznávacích značek. Oni ti únosci sice pracovali naprosto bezchybně, ale byli přitom tak naivní, že dojeli k letišti vlastním vozem, který tam pak nechali i s příručkou v arabštině. Divím se, že v té příručce nebylo ještě bin Ládinovo věnování. Oč by to měla policie i svět jednodušší, že?

Neexistuje žádný záznam z nalezení a prohlídky auta, žádný nezávislý svědek. Kdo zaručí, že ta letová příručka nebyla donesena do auta těmi, kteří jej prohlíželi?

Viděli-li jste film "Capricorn One" z roku 78 o cestě na Mars, která se nekonala, ale která byla zfalšována tak, aby veřejnost věřila, že se stala, možná si vzpomenete, že v několika místech filmu se ukazuje, jak snadno lze zmanipulovat veřejné mínění.

Od chvíle, kdy jsem si přečetl komentář Gamalielého, mi otázka "komu to prospělo" nedá spát. Aby bylo jasno: V žádném případě se Arabů nezastávám. Mají svoje, jejich nenávist vůči západnímu světu je známá, stejně jako jejich odhodlání zemřít i jejich náboženský fanatismus. Jsem přesvědčen o tom, že teroristé byli z řad Arabů. Jen si pořád nejsem jistý, zda ruka, která je vedla, nepatřila někomu jinému. Arabové jsou zřejmě impulzivní národ, stejně lehce ovladatelný, jako například ti naši Cikáni. Těm stačilo odvysílat jednu reportáž o tom, jak je v Kanadě dobře a exodus stovek Cikánů začal okamžitě.

Arabové mají jinou mentalitu než my. Oni se smrti nebojí, věří, že se dostanou do ráje, jestliže obětují svůj život a vezmou při tom na onen svět pár svých nepřátel.

Představme si následující rozhovor (upozorňuji, že jde čistě o fikci):

Zúčastnění: Mistr(čestný titul), členové Rady

První člen Rady: "Máme velké problémy, Mistře. Naše země trpí pod stále agresivnějšími útoky barbarů. V našich městech se necítíme bezpečně, naše ženy a děti jsou zabíjeny téměř denně.

Druhý člen Rady: "Není tomu ani měsíc, co v pizzerii na hlavní třídě vybuchla bomba, kterou měl barbar kolem těla. Zabilo to dvacet nevinných, z toho deset dětí. A co myslíte, že udělal svět?"

Třetí člen Rady: "Akorát nám vyjádřil soustrast. Nic víc. Za chvíli na to zapomenou. Už si na to zvykli. Nikoho to příliš nedojímá."

První člen Rady: "A pamatujete, týden před tím vybuchla bomba ve školním autobuse a roztrhala třicet dětí."

Druhý člen Rady: "Nejhorší je, že nemůžeme skoro nic dělat. Kdybychom použili zbraně, jaké si ti barbaři zaslouží, obrátí se proti nám mínění celého světa. A ty víš, Mistře, že si to nemůžeme dovolit."

První člen Rady: "To je pravda, nemůžeme. Viděli jste, co se stalo minulý týden na konferenci proti rasismu v Sydney? Jak nás tam osočovali, nadávali nám, obviňovali nás? Půlka světa nás nenávidí."

Mistr: "Slyším, co říkáte. Možná bych měl radu."

Třetí člen Rady: "Mluv, ó Nejmoudřejší z moudrých."

Mistr: "Distribuovat."

První člen Rady: "Nerozumím. Co prosím?"

Mistr: "Distribuovat náš problém. Přenést ho do jiné země. Dát našim silným spojencům pocítit, co to je, když jsou nevinní lidé denně zabíjení. A nechat JE vykonat špinavou práci odvety."

Druhý člen Rady: "Jak bys toho chtěl, Mistře, dosáhnout? Copak to lze přesvědčit ty barbary, aby se šli nechat vyhodit do vzduch někam jinam?"

Mistr: "Přemýšlej o tom. Možná by se našla cesta. Všichni dobře víte, že barbaři nenávidí ne jenom nás, ale i našeho silného spojence."

První člen Rady: "Snad by se dalo trošku pošťouchnout vůdce těch barbarů. Ten je známý svou fanatickou nenávistí vůči našim spojencům. Co mu chybí, jsou prostředky a schopnosti celou věc naplánovat."

Druhý člen rady: "V tom bychom mu mohli pomoci. Samozřejmě tak, aby neměl ani tušení, odkud pomoc přichází."

Mistr: "Chcete-li do toho jít, pak si uvědomte, že by to muselo být něco OPRAVDU STRAŠNÉHO. Něco, co naši spojenci a celý svět nikdy nezapomenou. Něco, co zdiskredituje barbary na mnoho let dopředu. Nějaký osamocený sebevrah s bombou na těle nestačí."

Třetí člen rady: "Například vyhodit do vzduchu sídlo jejich vládce."

První člen Rady: "Taková věc se nepodaří. K tomu potřebuješ desítky lidí a pečlivou přípravu. Tak velká věc se neutají. Nezapomeň, že náš silný spojenec má své bezpečnostní služby a ty na to přijdou. Pak nejen, že se věc nepodaří, ale ještě hrozí nebezpečí, že v tom uvázneme my."

Zásada japonského bojového umění: Stáhnout protivníka ve směru, kterým působí jeho síla a dodat mu energii tak, aby si sám nabil pusu.

Mistr: "A co nám brání, abychom to NĚKTERÝM SPOLEHLIVÝM složkám těch jejich tajných služeb nesdělili předem a nepožádali je o spolupráci? Pokud vím, oni také mají *svou* agendu. Rádi by protlačili pár zákonů, ale ochránci jejich svobod jsou proti. Potřebují nějaký silný argument, aby ty zákony prošly. "

Třetí člen Rady: "To je pravda, to mě nenapadlo."

Mistr: "A ještě něco. Je třeba, aby světová média o celém případu referovala jednotně. Nedopustit žádnou pochybnost, žádný dvojí výklad. Viník musí být znám od první chvilky."

První člen rady: "To nebude opravdu těžké zajistit. Všechna média máme pod kontrolou, všude sedí naši lidé. Nenapíšou nic, co by nám mohlo ublížit, nebo co by ponechalo jakoukoliv pochybnost."

Stal se ten rozhovor? Doufám, že ne, doufám, že je jen výplodem mého paranoicky smýšlejícího mozku. Současně mně ale něco našeptává, že by se stát mohl. A nejen to. Vše by dostalo najednou jasnější obrysy. Už by to nebyl jen nevysvětlitelný akt zvůle a teroru, který nic neřeší a je nám tak nepochopitelný svou surovostí.

Mám skutečný strach z věcí příštích. Není pochyb, že hysterie nenávisti vůči skupině obyvatel (pečlivě orchestrována sdělovacími prostředky) zachvátila všechny západní tzv. demokratické státy. Padají velká (a zcela prázdná) slova o potřebě ochránit demokracii a svobodu (jako kdyby v těchto zemích posledních pár let nějaká byla). Za těmi slovy se ale skrývají právě opačné snahy. Vzít lidem ty poslední svobody, které tu ještě zůstaly.

Objevuje se pojem kolektivní viny. Lidé jsou souzení na základě barvy své kůže. V USA museli povolat vojenské jednotky, aby ochránili dětí Arabů žijících na americké půdě. Před jedním supermarketem přejel úmyslně pětasedmdesátiletý muž arabskou ženu. Aniž ji předtím znal a aniž mu ona dala jakýkoliv důvod. Není-li toto vybičovaný rasismus, tak už nevím. A nepište mi, prosím, že Američany lze chápat, za to, co jim Arabi provedli.

Co tedy bude dále? Není pochyb o tom, že bin Ládin a jeho věrní si to odskáčou. Těch škoda nebude. A spolu s ním i celý arabský svět. Nelíbí se mi to, protože to není úplně spravedlivé, ale na druhé straně ti lidé jsou většinou opravdu problémoví i nebezpeční svým fanatismem. Jistě se mezi nimi najdou i slušní a umírnění (s takovým jedním jsem pracoval - a byl to bezvadný člověk a skvělý odborník), neměli bychom aplikovat kolektivní vinu, ale tady nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem. Svět není spravedlivý a nikdy nebyl. Je třeba se s tím naučit žít.

Trošku se obávám, aby ten vojenský konflikt nepřerostl z lokálního na globální. Oni Arabové mají takovou vlastnost, že je u nich rozhádaný každý s každým a každý každému jde po krku, ale jen do té doby, než jednoho z nich napadne někdo z věnčí. V tom okamžiku se spojí jako jediný muž proti vetřelci. To nemám z vlastního pozorování, to jsem někde četl.

Věřím, že připravovaná nevyhlášená válka s Araby dosáhné hlavně toho, že arabský svět sjednotí a ještě více zatvrdí proti Západu. Všechny Araby vybít nelze. Vždy jich zůstane dost na to, aby uskutečnili podobný teror, jaký předvedli v minulých dnech.

Čeho se obávám nejvíce, je nová totalita, která nezvratně přijde. Vlastně už přichází. Pod pláštíkem ochrany před teroristy se teď skryjí nová drakonická nařízení a nové totalitní zákony. Zřejmě dojde časem i na změny ústavy u mnoha západních zemí.

Veřejnost šílená strachem, že by mohla zažít to, co viděla před několika dny na televizních obrazovkách, odkývne poslušně vše. Vždyť to bude pro jejich ochranu a jejich blaho. Nikdo nebude protestovat, když se mu státní úředníci budou dálkově vrtat v počítači a prohlížet si soubory, které tam má. Šifrovací programy jako PGP budou upraveny tak, aby umožňovala policii vsup "zadními vrátky". Ty, které to neumožní, budou zakázány. Kdo se bude bránit, bude automaticky podezřelý z podpory teroristického hnutí. Nový slogan "kdo má čisté svědomí, nemá co skrývat a nemusí se ničeho bát" si najde cestu do podvědomí lidí. Nikdo nebude protestovat, když mu bezejmenný policejní úředník bude pravidelně číst (a archivovat) všechnu jeho korespondenci. Každý záhyb mozku, každá myšlenka, kterou člověk svěří papíru, telefonu, faxu nebo počítači, bude někde zaznamenána.

Dohromady všechny myšlenky a vyslovené věty budou skýtat dokonalý obraz názorů a povahy každého občana planety Země. Nebude nic, co by zůstalo utajeno. Technologie už to umožňuje. V tom se právě liší náš svět od světa dřívějšího. Tehdy také byly totalitní systémy, ale nikdy, v žádné době nebyla státní mašinérie schopna šmírovat lidi tak, jak to lze nyní.

Kdyby se po čase zvedla opozice proti šmírování, věřím, že Arabové zůstanou aktivní natolik, aby udržovali permanetně západní veřejnost v dostatečně velkém strachu. Ten strach přehluší hlasy volající po zmírnění šmírackých zákonů. Časem si lidé zvyknou, protože žít se dá i na šibenici.

Nebude místa na planetě, které by nebylo postiženo. Snad ještě země jako Rusko, nebo Kuba, popř. Severní Korea. Ne proto, že by to tamní hrůzovládci nechtěli, ale prostě proto, že tyto země dosud příslušnou technologii nevlastní. Ovšem i to je jen otázkou času.

Zatím jsem ještě nezaregistroval, že by svoboda slova na Internetu byla příliš ohrožená. Až na několik extrémních stránek si stále každý může hlásat více méně co chce. Předpokládám, že to bude teprve některá další fáze, kdy budou postupně umlčovány stránky hlásající jiné, než obvyklé názory. Nevím, jak dlouho budu moci psát svého Zvědavce. Chci doufat a věřit, že vše je jen výplodem mé přebujelé fantazie a paranoického myšlení.