Prohlédli Češi konečně politiku EU?

V prosinci roku 2000 by hlasovalo pro vstup 48 procent občanů. Proti by bylo 15 procent, zbytek si o svém hlasování nebyl jist.

O pouhých šest měsíců později, v květnu 2001, by pro vstup bylo 40 procent, proti 22. Skupina nerozhodných zůstává početně stejná.

Mezi příznivci EU jsou prý častěji pravicově orientováni voliči ODS, kteří si od vstupu slibují volný pohyb pracovních sil a zboží. Zpráva dále tvrdí, že naopak odpůrci EU se rekrutují převážně z řad levicově smýšlejících voličů. Považuji tyto poslední závěry za šikovnou manipulaci občana. Po přečtení takových tvrzení se totiž každý odpůrce EU zákonitě zeptá sám sebe: "Jsem snad já levicově smýšlející, protože jsem proti EU? Nezaspal jsem něco?" (Stejná taktika se mimochodem často používá při zveřejňování výzkumu na téma rasismu a xenofobie. Tam se zase operuje se vzděláním. Tzv. rasisté a xenofobové se údajně rekrutují z těch hloupějších, méně vzdělaných.)

Manipulátoři veřejného mínění a imagologové (nové české slovo) nyní pátrají po tom, kde se stala chyba. Převládá názor, že vláda i sdělovací prostředky nedostatečně zdůrazňují výhody členství, zkrátka že propaganda není dostatečně intenzivní. Občané tedy mohou čekat novou vlnu reklamních akcí na podporu EU - tato propaganda bude placena z kapes daňových poplatníků, tedy z jejich vlastních.

Nakonec budiž řečeno, že je to jedno. Jak výzkumy veřejného mínění na toto téma, tak i referendum nic nezmění. Rozhodnutí už bylo učiněno: Musíme tam všichni. Psal jsem o tom ve Zvědavci už jednou a znovu to zopakuji: Výzkumy veřejného mínění i referenda jsou pouze pro formu, aby se všemu dodalo zdání legality a svobodného rozhodnutí. Ve skutečnosti občané evropských států žádné svobodné rozhodnutí nemají. Dopadne-li referendum nepříznivě, jeho výsledky se prostě odloží a za čas se referendum zopakuje.

Dánsko odmítlo poprvé vstup do EU v roce 1992. Tehdy bylo EU ještě slabé, nemohlo si dovolit ztroskotat hned na počátku. Udělala se tedy na míru šitá nabídka (bylo jim povoleno ponechat si vlastní měnu) a referendum se opakovalo o rok později, tentokrát už s pozitivním výsledkem. V roce 2000 proběhlo v Dánsku třetí referendum, které mělo vyřešit jednou provždy problém společné měny. Jinými slovy, Dánové se měli vzdát výhody, kterou si vybojovali v referendu z roku 1993. Vzpurní Dánové ale znovu řekli ne. Čtvrté referendum se už chystá. Nikdo už dnes nevzpomene, že původně tam Dánové vůbec nechěli. Krok po kroku, metodou cukru a biče se země tlačí tam, kde ji tvůrci společné Evropy chtějí mít.

Irsko v referendu konaném minulý rok rovněž vyjádřilo nesouhlas. Téměř okamžitě po odeznění prvotního šoku se začalo hovořit o druhém referendu.

Abych bych úplně objektivní, musím přiznat, že Norové v roce 1994 členství odmítli a od té doby, zdá se, mají pokoj. Předpokládám ale (a vsadím na to poslední kalhoty), že ani tady není konec snahám o začlenění a otázka druhého referenda se dříve nebo později vrátí.

Obstrukce, které současní (nikým nevolení) komisaři v Bruselu kladou na nové kandidáty z východní Evropy, jsou jen součástí hry. Jejich účelem je vytvořit zdání jakési exkluzivity členství. Občané kandidátských zemí budou pak - po konečném přijetí - pociťovat dostatek vděčnosti na to, aby brzy zapomněli kolik ústupků je toto členství stálo. Každý dobrý obchodník vám ostatně potvrdí, že chce-li něco dobře prodat nebo koupit, musí dělat drahoty a předstírat, že vlastně ani tak moc o obchod nestoji.

Upírá-li nový evropský super-stát právo na sebeurčení i relativně malému, polohou dosti vzdálenému Irsku (3,7 milionu obyvatel, 70 tisíc km²), nelze od něj čekat, že by dovolil větší zemi ve strategicky důležité poloze určovat si svůj vlastní osud.