Případ Roberta Latimera

Tracy se narodila s těžkou mozkovou obrnou, byla trvale upoutána pomocí kovových tyčí a táhel na invalidním vozíku. Navzdory několika operacím trpěla dvanáctiletá Tracy neustálými bolestmi, sama nebyla

Robert Latimer

Těžko říct, nakolik Robert Latimer svou dceru miloval, podle všeho zřejmě pohledem na ni trpěl. Jednoho zimního dne ji zanesl do auta, do kterého vyvedl výfukové plyny, a motor nastartoval. Tracy usnula po sedmi minutách, aniž cítila nějakou bolest. Policii Latimer nejprve nahlásil smrt jako nehodu, později se přiznal a přesně popsal, jak vše udělal. Od té doby absolvoval kavalérii soudních řízení, rozsudků a odvolání, finančně i mentálně zcela vyčerpal nejen sebe, ale i svou rodinu. Různé poroty i soudci se netajili sympatiemi k tomuto muži, přesto však byl znovu a znovu shledáván vinným.

V roce 1994 byl odsouzen za vraždu druhého stupně na doživotí. Po té, co se ukázalo, že porota nebyla vybrána správně, bylo předešlé rozhodnutí zrušeno, o tři roky později soudce uznal polehčující okolnosti a použil výjimku garantovanou ústavou. Trest byl zmírněn na dva roky nepodmíněně. Státní žalobce se proti rozsudku odvolal.

Případ došel k Nejvyššímu soudu, jehož sedmičlenné těleso rozhodlo jednomyslně, že Latimer je vinen vraždou druhého stupně a odsoudilo ho, aniž přihlédlo k polehčujícím okolnostem, k doživotí. Latimer má právo požádat o prominutí zbytku trestu nejdříve po deseti letech káznice.

Hlavní a jedinou obhajobou Roberta Latimera bylo tvrzení, že se pokoušel ulehčit Tracy její úděl. Jazyk zákonů ale nezná termín zabití z milosti a tak byl Latimer souzen pro vraždu. Ovšem i v případě vraždy má zákon možnost přihlédnout k polehčujícím okolnostem a vyměřit trest na spodní hranici trestů. V Latimerově případě se tak, bohužel (a kupodivu), nestalo.

Dvanáctiletá Tracy Latimerová

Přísný trest byl šok nejen pro Latimera, ale i pro jeho obhájce. Latimer sám byl viditelně otřesen. Okamžitě po rozsudku odjel domů, aby se mohl ještě před polednem hlásit v saskatchewanském vězení. Před svou farmou byl očekáván reportéry. "To, co jsem udělal, není zločin", řekl emocionálně zabarveným, ale pevným hlasem, a pokračoval: "Neudělal jsem nic špatného...". "Litujete toho, co jste udělal?", ptali se reportéři. Chvilka ticha. Latimer se podíval na skromný dům, kde on, jeho žena a tři synové žijí. "Ne, udělal bych to znovu", řekl rozhodným hlasem. "Vy si vůbec nedovedete představit, jak Tracy trpěla. Ty operace, to bylo mučení. Naposledy doktoři doporučili vyjmout její stehenní kost, aby se ulevilo jejím křečím. Zkrátit nohu... už vůbec naděje na přežití takové operace byla (v její situaci) minimální." Pak znovu ostře zaútočil na soudní moc: "Lidé vůbec nevědí, jak jsou jejich daně zneužívány na situacích, jako je tato. Státní moc povýšila mučení, mrzačení, násilné krmení na právo ubohého dítěte přežít pár dalších dnů a vystát tak více bolesti a více mučení. Je to nelogické..."

Veřejné mínění stálo a stojí na jeho straně. Podle prokázaných šetření 76 procent Kanaďanů si myslí, že by měl být osvobozen, nebo že by měl dostat nejvýše jeden rok nepodmíněně a druhý v domácím vězení. Proti němu stojí vlastně pouze skupiny invalidů, kteří se obávají, že jeho případným osvobozením by mohl vzniknout precedens.

Latimerův obhájce doktor Brayford poukázal celkem správně na případ Karly Homolkové (což okamžitě vyvolalo zuřivou reakci feministek), usvědčené vražedkyně, která má na svědomí spolu se svým manželem únos, mučení a surovou vraždu dvou školaček, ze kterých si udělali s manželem sexuální otrokyně, aby je nakonec zabili a rozčtvrtili, nepočítaje v to smrt Karliny vlastní mladší sestry Tammy, kterou soud kvalifikoval jako "nehodu". Homolková dostala za tyto hrůzné činy všeho všudy dvanáct let vězení (výkon trestu ve fešáckém vězení hotelového typu v Joliette), ovšem propuštěna může být (a zřejmě bude, ačkoliv se tomu sama brání) už po osmi letech (po dvou třetinách trestu).

Ve zdůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu se v Latimerově případu praví doslova: "Here, the mandatory minimum sentence is not grossly disproportionate. Murder is the most serious crime known to law..."

Je hezké, že Nejvyšší soud zastává tak nekompromisní výklad práva, co se vraždy týče. Škoda jen, že nedoplnil, že tento "nejtěžší zákonu známý zločin", jak to nazval, je současnými soudci ohodnocen podle pohlaví vraha. Škoda, že se neobtěžoval vysvětlit, jak toto přísné hodnocení Latimerova činu souvisí s výměrou trestu Karle Homolkové. Rozum zůstává stát.