Dvojí tvář kanadské justice

Případ číslo 1 Dorothy Joudrie v `95. roce vystřelila šestkrát na svého manžela, prominentního

Případ číslo 2 Lilian Getake zavraždila v roce `95 svého manžela Maury Getake. Manžela zastřelila ve spánku. U soudu prohlásila, že se necítí vinnou, protože byla manželem zneužívána. Soud sice shledal paní Getake vinnou za zabití svého manžela, nicméně uznal její argument a vyměřil jí dva roky domacího (!) vězení v jejím domě v Maple Ridge v Britské Kolumbii.

Prokurátor se odvolal kvůli nesmyslně lehkému trestu, ale jeho odvolání bylo Generální prokuráturou odmítnuto. Ve zdůvodnění rozsudku soudce prohlásil, že paní Getake není pro společnost nebezpečná a tudíž její pobyt ve vězení není nutný.

Případ číslo 3 Před časem v novinách probleskla zpráva o případu dvou zdrogovaných lesbiček Mary Taylor a Elaine Cece odsouzených za vraždu policisty Billa Hancoxe. Ženy byly usvědčeny a byl jim vyměřen trest. Až posud je vše v pořádku.

Hladinu veřejného mínění však rozvířila manželka zavražděného paní Kim Hancox. Ta totiž svolala tiskovou konferenci a veřejně se ptá (poté, co se jí dostalo z oficiálních míst vágních a nejasných odpovědí), jak je možné, že tyto ženy nejsou ve vězení se zostřeným dohledem, ale ve fešáckém vězení hotelového typu pro lehké přestupky. A nejen to. Obě lesbičky "sedí" společně.

Veřejné mínění paní Hancox podpořilo. O případu se začalo mluvit ve sdělovacích prostředcích. I oficiální místa přiznávají, že v případě delikventů mužského pohlaví nebo manželů, je běžnou praxí rozdělit společné pachatele trestného činu.

Do případu se vložil státní prokurátor pan MacAulay, který poté, co se o případu dozvěděl z tisku, vydal příkaz pracovníkům nápravného zařízení, aby milenecký pár vražedkyň rozdělili. Bohužel, nikdo paní Hacox nevysvětlil, proč jsou vražedkyně umístěny v lehkém typu vězení a zda budou přeloženy tam, kam po zásluze patří - do vězení pro vrahy.

Případ číslo 4 (věnuji více místa, protože tenhle je nejotřesnější) Karla Homolková (mimochodem po rodičích českého původu) asistovala svému manželovi Paulu Bernardovi při znásilnění vlastní čtrnáctileté sestry Tammy po té, co ji sama omámila drogou (ukradenou u veterináře, kde pracovala jako asistentka). Tammy zemřela na předávkování. Karla ani Paul nebyli z této vraždy obviněni a věc se posuzovala jako "nešťastná náhoda".

O rok později se Karla aktivně spolupodílela na nalákání dvou nových obětí zvrhlých choutek svého manžela, nezletilých dívek Kristen French a Leslie Mahaffy. Dívky pak manželé uvěznili ve svém domě. Zde je sexuálně zneužívali, mučili, nakonec zavraždili, těla rozčtvrtili a pokusili se zalít do betonu.

Před soudem Karla souhlasila vypovídat proti svému manželovi výměnou za nižší trest. Noviny tuto smlouvu označily jako smlouvu s ďáblem. Paulu Bernardovi ovšem stejnou možnost (vypovídat proti manželce výměnou za nižší trest) nenabídli. Jako by už předem soudce věděl, kdo bude hlavním viníkem. Karla dostala dvanáct let, její manžel Paul Bernardo doživotí. Karla může být předčasně propuštěna po uplynutí 2/3 trestu, tedy v červenci 2001. Paul může požádat o prominutí zbytku trestu ne dříve než po 25 letech. Soudní řízení probíhalo v duchu oficiálního názoru, že zvěrstva mohou konat jen muži, pokud se u toho náhodou naskytnou ženy, je to jen proto, že byly přinuceny svými tyranskými protějšky.

Po vynesení rozsudku bylo objeveno video, na které si manželé natáčeli celý průběh sexuálních orgií i vražd. Z videa je zřejmé, že Karla aktivně a ochotně spolupracovala s manželem při všech příšernostech a nebyla - jak to líčil její právník - ubohou obětí svého manžela přinucena spolupracovat pod pohrůžkou fyzického násilí. Přesto k revizi procesu nedošlo.

Paul Bernardo podal žádost k Nejvyššímu soudu o revizi procesu. Jako důvod uváděl procesní chyby. Soudce například neinformoval porotu o tom, že osobní dohoda Karly s prokurátorem neznamená, že Karla nemohla být vrahem. Nejvyšší soud se odmítl tímto případem zabývat.

Oba odsouzení nastoupili svůj trest ve vězení s maximální ostrahou v ontárijském Kingstonu. Bernardo je v tomto vězení dosud. Svůj čas tráví v cele ne větší, než je průměrná koupelna. Jeho cela je vybavena postelí, stolem a toaletou. Denně může trávit hodinu venku na maličkém dvorku, kde se může pobavit se spoluvězni. Zbytek dne, 23 hodin, je sám.

Karla byla v roce `97 převedena do Joliette. Ženy, které toto vězení poznaly, jej definují jako adult daycare (školka pro dospělé). Jde o skupinu deseti vilek a v každé z nich bydlí osm až deset odsouzených. Součástí vězení je park a baseballové hřiště. Vězenkyně nejsou umístěny v celách, ale ve vlastních pokojích, jež si mohou vyzdobit dle osobního vkusu a od nichž vlastní dokonce i klíč, stejně jako mají klíč od vlastních poštovních schránek, samy si mohou nakupovat, vařit a prát, chtějí-li. Mohou se vzájemně volně navštěvovat, společně sledovat televizi, telefonovat, sportovat, absolvovat dlouhé procházky po okolí (při kterých prý vůbec nemají pocit, že jsou ve vězení), bavit se, pořádat večírky (ano, i večírky!), oslavy narozenin a jiné zábavní akce, jako jsou např. módní přehlídky. Mohou chovat vlastní domácí zvíře (na jedné z fotografií vpravo drží Karla v náručí kočku), mohou přijímat pánské návštěvy a strávit s nimi čas v intimních místnostech k tomu vyhrazených. Mnohé vězenkyně (ne všechny) dokonce mohou opustit na víkend vězení a vrátit se počátkem týdne. Vězenkyně nepracují, pouze na vlastní žádost. Přirozeně, že se nemusí starat o takové drobnosti jakými jsou platba za elektřinu, teplo, údržba budov a pokojů (nechci vůbec použít slovo "cela") apod. To za ně zaplatí stát - jde přece o výkon trestu. Jen není zcela jasné, pro koho.

Karla začala ve vězení dálkově studovat psychologii a psychiatrii a ve studiu si prý vede velmi dobře.

Všechny výše uvedené detaily bychom se vůbec nedověděli nebýt toho, že bývalá spoluvězenkyně nabídla po svém propuštění několik fotografií a popis zařízení montrealským novinám, které to vše otiskly. Na fotografiích defiluje Karla Homolková v záběrech víc než pohodových.

Mluvčí kanadských vězeňských zařízení Pierre Florea se snaží celou věc bagatelizovat; obrázky, které se (k značné nelibosti oficiálních míst) dostaly na veřejnost, prý nevypovídají přesvědčivě o životě v ženských věznicích. Ten prý je ve skutečnosti mnohem horší (nebyl ale schopen říct v čem).

Tak, jako v případě číslo tři, i nyní se zvedla ve veřejnosti vlna nevole, ozývá se volání po přísnějším výkonu trestu. Věc se dostala dokonce i do parlamentu. A nastojte! Po několika dnech se objevily zprávy, že Karla bude pod tlakem veřejnosti převedena do vězení s maximální ostrahou v Saskatchewanu, kde nebude moci vychutnávat pohodlí a pohodu vězení v Joliette. Toronto Sun přineslo 28.září článek Karla prairie-bound, ve kterém se doslova píše: "Karla Homolka was "kicking and screaming" in Joliette prison yesterday, protesting her imminent transfer to Saskatchewan..." (Karla "kolem sebe kopala a křičela", když se v Joliette včera dozvěděla, že bude převedena do Saskatchewanu...).

Veřejné mínění se uklidnilo, řekli byste, máme demokracii, lidi si to vyřvali. Konec dobrý-všechno dobré. Pak se postupně začaly objevovat další zprávy - vlastně doplnění té první. První doplnění: Karla bude sice převezena do vězení pro vrahy, ale jen po dobu jednoho až dvou měsíců, kdy musí absolvovat sérii psychologických testů - požadavek pro prominutí zbytku trestu. Zatím se prý neví, co bude s Karlou po testech. Druhé doplnění: už se ví co s Karlou po testech. Vrátí se zpátky do Joliette. Třetí doplnění: převoz do Saskatchewanu nemá nic společného s tlakem veřejnosti, byl plánovan dlouho dopředu tak jako tak.

Sledujete to postupné zmírňování?

Jinak řečeno, máme sice jistou svobodu slova, můžeme napsat, že něco je zlé a mělo by se změnit, politici chvíli s námi hrají hru na pravdu a předstírají rozhořčení. Pak se vše uklidní, a vše jde zase svou cestou stejně jako před tím. Přesně podle přísloví vlci vyjí a karavany jdou dále.

Mluvčí Pierre Florea přiznal tisku jinou zajímavou statistiku: V současné době sedí v kanadských věznicích 12 660 mužů (97,3 %), ale jen 349 žen (2,7 %). Vypadá to tedy tak, že trestnou činnost páchají v Kanadě z 97 % pouze muži. Zajímavé je porovnání s USA: v amerických věznicích bylo v roce '98 uvězněno celkem 584 372 vězňů, z toho žen 63 791 (10,9 %).

Takže shrnu: Ženy jsou kanadským trestním systémem posuzovány mnohem benevolentněji než muži. Pokud se o trestný čin jen pokusí (a ten jim nevyjde, resp. oběť přežije pokus o vraždu), bývají často osvobozovány. Jestliže je vražda dokonána, stačí, vyřkne-li žena magickou formulku, že byla zneužívaná a je jí obvykle věřeno a následně vyměřen nízký trest. V mnoha případech se údajná minulá příkoří nedají vůbec dokázat, svědci nejsou a ten, kdo by mohl sdělit soudu svou verzi, je mrtev. Ovšem je i mnoho případů, kdy soud důkazní břemeno nepožaduje, ačkoliv by mohl - viz případ číslo 1.

Ženy to samozřejmě velmi dobře vědí, pokud ne, tak jim to jejich právníci poradí.

Nedá-li se kriminální čin uhrát na plichtu (např. když si pachatelé pořizují vlastní video z průběhu mučení a vražd svých obětí, jako tomu bylo v případě manželů Homolkové a Bernarda) a trest se nedá odpustit nebo smést pod koberec, bývají ženy umístěny v nápravných zařízeních, která se spíše podobají lázeňským domům. Muži naopak zůstavají ve věznicích (známe je z amerických filmů, že?).

V rámci objektivity musím připustit, že v případě manželů Homolkové a Bernarda to byl opravdu Paul Bernardo, který byl vůdčí osobností a Karlu v podstatě přinutil, aby mu byla společnicí, na druhé straně - podle jejich vlastních video záznamů (nebyly zveřejněny celé, pouze krátké úseky a část dialogu) to Karle nebylo proti mysli a v mučení našla i určitou zálibu a uspokojení.

Obávám se, že případy, o kterých zde referuji, jsou jen špičkou ledovce. Jedná se jen o ty nejznámější a nejkřiklavější případy, ale kolik je těch, o kterých se nikdy nedovíme, si netroufám vůbec odhadnout.