Nejlepší země světa (aneb Ztracený ráj)
Už třicet let žiji (se svou malou rodinou) v Kanadě. Nikdy jsem neměl v úmyslu opustit svou domovinu. Jmenovitě Prahu. Nicméně, čo bolo to bolo, terazky som exulantom ...
Nový domov poskytl nám kromě klidu a možnosti shledat, zda jsme schopni existovat samostatně, bez vedení a dirigování, omezeni jen zákony země, i vytoužené možnosti cestování. Toho jsme se snažili využít. Pobyty v cizině byly však krátkodobé, o dovolených. Příliš krátké k tomu, abychom mohli zasvěceně posoudit úroveň, způsob života a existenční možnosti té či oné země.To zřejmě učinili a průběžně činí zasvěcení (jak doufám) odborníci organizace UNESCO. Výsledkem jejich činnosti a snažení je vyhodnocení Kanady nejlepší zemí světa. Věřím, že v potaz jsou vzaty nejdůležitější a rozmanité vyhodnocovací parametry a faktory. Být občanem země s takovýmto statusem je samozřejmě příjemné. A vzpomeneme-li na oněch třicet let tady prožitých a obzvláště na způsob, jakým nás tato země jako nově příchozí přijala, dostavuje se pocit vděčnosti a ocenění. Ale nejen to. Myslím, že i my se snažili co nejrychleji a co nejlépe se sžít s novým prostředím, užít svých schopností a kvalifikace k prospěchu svému i země, které jsme její vlídnost spláceli formou daní a způsobem života v mezích zákona.
Třicet let je dlouhá doba, je to doba rovnající se bezmála polovině dnešní statistické délky života člověka lidského, řečeno s panem Spejblem. Je nemyslitelné, aby za tu dobu kterákoli země, snad s výjimkou nejzaostalejších zemí Třetího světa, neprodělala změny, nezměnila svou tvářnost. K lepšímu nebo k horšímu. Stalo se tak samozřejmě i v Kanadě.
Není bez zajímavosti, že tyto změny pozoruji teprve v posledních letech, řekl bych snad deseti. Pozoruji je tím silněji, čím častěji vláda mi připomíná vyhodnocení organizace UNESCO.
Možný rozsah tohoto laického pojednání mi dovoluje, abych se zmínil jen o těch nejzákladnějších změnách a trendech, které mě nejednou vedou k nutkání přirovnat tuto nejlepší zemi světa ke ztrácenému ráji. Je to stanovisko příliš pesimistické, nespravedlivé, subjektivn, anebo opodstatněné?
Napadá mě přirovnání k ohromnému setrvačníku, který svou hmotou ještě stále otáčí mechanismem, na kterém přibývá poruch. Oním setrvačníkem je prosperita země v poválečných letech, pocházející převážně z ohromného přírodního bohatství. Ony zmíněné poruchy mechanismu uvědomil jsem si při návštěvě jedné z těch institucí, které se snaží poradit vám, jak neztratit výsledky vašeho snažení, ale spíše je rozhojnit. Ohromný diagram v barvách vyvedený zachycoval průběh tří faktorů, z nichž mě zaujal hlavně jeden: průběh výše zadlužení země v závislosti na čase, počínající se v 60 létech. Křivka více než zajímavá. Do let 1974-75 prakticky setrvalý stav zadluženosti v hodnotě 70 miliard dolarů. Pak náhlý zlom a rovnoběžka se souřadnicí času proměnila se v podstatě v hyperbolu, spěchající vzhůru až k dnešním dnům. Tento zlom nastal v době fenomenální popularity letité vlády muže, který dosud zaujímá na žebříčku obdivovaných státníku Kanady první místo - P. E.Trudeaua. Toto si připomínám prakticky při každých volbách. Je to paradoxní, neboť tento legendární muž je oním sadařem, který do úrodné kanadské půdy zasadil nevhodné plody ... bilingualismus, změny v imigračním zákoně, multikulturalismus zbavený vlastní humánní podstaty, ležérnost ve věci státní zadluženosti.
Je prosperita země a spokojenost jejích občanů výsledkem jen jejich snažení, schopnosti, pracovitosti, talentu, nebo je v podstatné míře závislá na schopnostech, inteligenci, prozíravosti a poctivosti vlády, kterou si občané volí (opomeneme-li extrémní situace internacionální, jako třeba světová krize nebo recese, světová válka)?
Mám zato, že vliv vlády je fundamentální. Stejně jako je rozhodujícím pro tuto vládu osoba (osobnost) jejího předsedy. A tu se nemohu zbavit smutného dojmu, že moji milí spoluobčané neměli šťastnou ruku. Kdo nastoupil po slovutném Pierreovi? Nemotora Clark, nevýrazný Turner, kontroverzní a arogantní Mulroney, Chrétien, don't worry, be happy guy, v podstatě ale diktátor s nepatrným smyslem pro demokratické fungování parlamentu, muž klidně porušující dané sliby.
Nemohu se zbavit dojmu, že Kanada je jednou z pokročilých zemí světa, kterou velmi zhoubně prorůstá rakovina politické korektnosti, samozvané ideologie, která začíná nahrazovat praktiky totality. A nejen to. Principy demokracie přestávají tu fungovat. Tento počínající se kolaps je ovšem v různých provinciích různý, v naší Britské Kolumbii značný a zneklidňující.
Proces započal tiše a nenápadně, dnes už ale jsou výsledky až smutně nápadné. Svoboda slova a tisku stává se prázdným pojmem. Prokázaná a všeobecně známá fakta rozplývají se v lučavce královské politické korektnosti. Ve smutných časech socialismu sdělení, že už zase není hovězí, mohlo mít značně nepříjemné důsledky.
Jako bumerang dostihuje nás, emigranty ze socialistického ráje, něco velice podobného tady. Je třeba dávat si pozor na jazyk. Strach ztráty zaměstnání nutí představené k opatrnosti, brání jim v tom, aby stáli za svým názorem, pokud ten je v rozporu s atributy této nové ideologie.
Management stal se tady magickou formulí, zaklínadlem. Administrativa bují, v rámci úspor najímají se experti bez praktických znalostí, absolventi kurzů, hovořící jazykem připomínajícím Havlovo "ptydepe" ze slavné hry Vyrozumění. Zdravotnictví těchto dnů je toho klasickým příkladem. Zde začíná docházet k nepochopitelným situacím, z nichž uvedu jen jednu, smutnou, ale nikoli nejdramatičtější:
Rodiče dítěte postiženého leukémií, po měsících stresu a traumatu, vyčerpání a obav, musí za několik pravidelně opakovaných a v procesu léčení nezbytných injekcí zaplatit pokaždé 200 dolarů, zatímco narkomani dostávají jehly a metadon zdarma.
Slovutná dosud a bezplatná kanadská zdravotní péče trpí nedostatkem fondů a 7,8 miliardy v loňském roce bylo vynaloženo na nespočet aktivit, nad jejichž obsahem se normálnímu člověku zastavuje srdce i mozek. (Mám to štěstí, že můj MP je chlapík na svém místě. V místním tisku pravidelně informuje o tom, co se děje v Ottawě, v parlamentu. Je to ale rozčilující čtení).
Tato nejlepší země světa stala se vyhledávaným cílem podvodníků, obchodníků s drogami, asiatských a indických klanů. Kanada vyvolává na ústech nebezpečných individuí světa úsměv rodící se z až nepochopitelně snadných možností proměňovat tuto zemi v základnu pro svou odpornou činnost. Příklad: matka zavražděného indického mafiána, pracující v přední vancouverské nemocnici, je už od data zločinu (tři roky) na tzv. stress leave (odpočinek v důsledku stresu, napětí) s plným platem. Ne však pro mentální dopad ze ztráty syna, ale z obav, aby mafie nepokračovala v běsnění i na půdě jejího pracoviště s logickou možností ohrožení nevinných spoluzaměstnanců.
Reakce vlády na znepokojující fakta je směšná a pobuřující. Je výrazem lhostejnosti k požadavkům, bezpečnosti a blahobytu svých občanů.
Vláda této nejlepší země světa vymáhá na svých občanech daně, jejichž výše přesahuje značně výši daní v ostatních vyspělých zemích.
Vláda této země přihlíží bez pohnutí brvou k vývozu surovin, jejichž zpracování jinde a importu takto získaných produktů zpět za nevýhodné ceny znamená pro občany důkladnější sáhnutí do kapsy (pro peníze nezbytné k nákupu).
Vláda této země nedodržuje sliby a občané to tolerují (klasický příklad: slib zrušení daně GST. Když tento slib příslušník vládnoucí strany připomenul, prime minister jej ze strany vyloučil. Tento postižený muž se jmenuje J. Nunziata).
V této zemi v krátké době lze se dožít devastace, finanční ztráty, zničení leta budované profesionální kariéry v důsledku lživých udání, v důsledku všeovládající ideologie politické korektnosti. Příklad za všechny... profesor University of B.C. (jmenovat netřeba, případ byl publikován v tisku, The Vancouver Sun), obviněný ze sexuálního harrasmentu (obtěžování) studentky iránského původu, osoby s rekordem mnoha podvodů autorit. Obhajobu si platí obviněný sám (do dnešního dne to činí 80,000 dolarů, naštěstí tedy kanadských, nikoli amerických...), zatímco žalovatelce, byť později prokazatelné lhářce, se dostává bezplatné právní asistence. Život pana profesora se rozpadá, po stránce finanční i společenské, počet jeho kurzů je redukován z devíti na jeden ... A jsme v podstatě u proslulé aktivity domovních důvěrnic a hnusných udavačů, kterým diktatura proletariátu otevřela svou štědrou náruč. Nastává doba, kdy kouzelná formulka "všechno je relativní", jak krásně se máme proti třeba Afričanům, ztrácí, alespoň pro mě, opodstatnění. To už není relativita, to je míchání jablek s pomeranči, jak se tady s oblibou říká.
Právem se obávám, že pojem skutečné demokracie ztrácí v Kanadě svou podstatu. Jediným, ale dostačujícím argumentem pro toto tvrzení je skutečnost, že výsledky veřejného mínění občanů na mnohé problémy a jejich řešení jsou vládou ignorovány. Příklad: nezbytná novelizace imigračního zákona (ona poslední je nic víc než trapné fiasko), Young Offenders Act zcela nevyhovující současnosti (problém mladistvých provinilců), vytoužené zjednodušení daňového systému a snížení daní všeobecně... to jsou oblasti nejožehavější a vyžadující si změnu. Don't worry, be happy, radí náš ministerský předseda J. Chrétien. O snaze pozastavit bujení oné rakoviny politické korektnosti už není vůbec řeč!
Ano, zatím se tedy moc neobávám. Zatím jenom žasnu. Ale co není, může být. A jestli to všechno půjde takhle dál ...
Převzato z kanadských Satellite. Uveřejněno s laskavým svolením redakce a autora článku.