Americký mor se šíří už i v Čechách

Cituji z prvního článku: "Pokud někdo cítí, že je v práci diskriminován jen proto, že je žena (či muž), bude u soudu zvýhodněn. Aniž by musel cokoli dokazovat, soud vezme jeho tvrzení za dané, a naopak bude na žalovaném, aby obvinění vyvrátil."

Podle náměstka ministra spravedlnosti Josefa Baxy prý "nešlo postupovat jinak". Rád bych upozornil, že takováto tvrzení jsou jednak alibistická a nezodpovědná, jednak krajně nebezpečná. Proč by nešlo postupovat jinak? Kvůli EU? EU požaduje pouze sjednocení zákonů, nikoliv identitu. Nikde ve směrnicích EU není požadováno, aby Česká republika měla právě zákon o sexuálním harašení. A tak jde zase o situaci, kdy čeští politici jsou papežštější než papež. Podle mých zkušeností zde z Kanady, nejhorlivějšími inkvizitory nejsou ženy, ale právě různí takoví Baxové, tedy samotní muži; často jim v kruhu přátel říkáme "muži bez k.....".

Přesto článek vyznívá optimisticky. Žaloby kvůli obtěžování prý nehrozí. Český psycholog Slavomír Hubálek v druhém článku dokonce tvrdí, že (cituji) "Češi mají obecně zakořeněný odpor k udávání...". Kde na to pan Hubálek přišel?

Rád bych panu Hubálkovi sdělil dvě tajemství: (1) Češi nemají žádný problém udávat své bližní, naopak, možná dokonce více než jiné národy - viz období 2.světové války a jiná chmurná období našich dějin. (2) Jakkoliv mám ženy rád, vím, že občas dokážou být neobyčejně kruté a mstivé. Hovořím z vlastní zkušenosti, mám za sebou jeden rozvod. Pokud mohou ublížit bývalému partnerovi, pomstít se za skutečná nebo pomyslná příkoří, využijou toho dokonale. Dejte ženě klacek (zákon) a ona už si psa najde.

Na tomto místě prohlašuji, že nejsem naladěn proti ženám. Jsem pouze proti vytloukání klínu klínem, nahrazování jedné nepravosti jinou (daleko horší) nepravostí. Jsem proti relativně malé, ale velmi vokální a militantní skupině feministických sufražetek, které jde především o moc a které si osvojují právo hovořit ve jménu všech žen.

Článek v MF dále cituje lednový průzkum časopisu The New York Times, podle kterého 50 procent žen v Čechách zažilo prý sexuální obtěžování. Mám značnou nedůvěru k takovýmto průzkumům. V případech, jako je tento (kdy jde o to, prosadit nějaké svinstvo), se často vytkne cíl předem a pak se hledají (a fabrikují) statistická čísla k jeho podpoře. Nevěříte? Přečtěte si o tom v úvodu knížky paní Christina Hoff Sommers Who Stole Feminism? (Kdo ukradl feminismus). Je to v angličtině, ale většině z vás to nevadí.

Mimochodem, výše jmenovanou knihu doporučuji přečíst - pokud ji seženete. Dozvíte se tam věci, které jinde nenajdete. Např. jak vlastně vznikl dnešní militantní feminismus v Americe a kdo za ním stojí. Je to kniha zajímavá už jen proto, že ji pravověrné feministky zuřivě nenávidí.

Co dodat? Uvedení zákona tak, jak je formulován (presumpce viny), do českého právního řádu považuji za nešťastný a nebezpečný krok směrem, odkud se jen těžko vrací. Uveřejnění pochybné statistiky v MF na podporu tohoto zákona je typickým pokusem o ovládnutí veřejného mínění - tak, jak se to stalo před časem v USA. Stejné zbraně - stejné metody. Bohužel, málokdo to vidí. Je mi z toho smutno.