Bože, chraň nás před vládou populistů

Strávil jsem téměř dva dny studiem tohoto dokumentu; v závěru musím konstatovat spolu se Sokratem, že vím, že nic nevím. Mnohastránkový a mnohomluvný dokument s názvem The Budget Plan 2000 je mistrovské dílo, co se týče mlžení, nejasností a samochvály. Důležitá čísla jsou neúplná, často uváděna v moři jiných nedůležitých čísel. Podstatné informace jsou utopeny v balastu nic neříkajících textů. Titulky jako Making Canada's Economy More Innovative (Udělání kanadského hospodářství více inovativním)nebo Improving the Quality of Life of Canadians and Their Children (Zlepšení života Kanaďanů a jejich dětí) jsou jistě krásné, ale podle mého se hodí spíše do volebního programu než do finančního rozpočtu; neřeknou totiž nic o finančním zdraví státu.

Grafické zobrazení toho, co zůstane kanadské vládě z každého zdaněného dolaru po zaplacení úroku na státní dluh. Co bychom mohli mít, kdyby nebylo splátek úroků na federální dluh? všichni důchodci by mohli dostat dvojnásobnou penzi daň z příjmu by mohla být snížena o 20 % 100 000 studentů by mohlo zdarma studovat na univerzitě 100 000 snoubenců by mohlo obdržet finanční dárek ve výši 10 000 dolarů mohlo by se zrušit GST v každé provincii by se mohl postavit stadión podobný SKY DOM v Torontě v hodnotě 500 miliónů dolarů Zdroj: The Taxpayer

Pamatuji si, že v roce 1987 (tehdy byli u moci konzervativci) jsem (pro svou vlastní potřebu) rovněž studoval státní rozpočet. Brožurka s prostým názvem Federal Budget 1987 obsahovala všechna potřebná data v jednoduché, čitelné podobě. Výsledný graf jasně ukazoval procentuální rozdělení finančních prostředků, jediným pohledem člověk viděl, jaká část z každého zdaněného dolaru jde na který program.

V čem vidím největší problém? Liberálové ignorují celkový trend americké a kanadské ekonomiky a vsadili na takové rozdělení financí, které jim pro zbytek jejich vlády zajistí pozitivní hodnocení. Pak ať se stane cokoliv. Po nás potopa. Hlavní myšlenkou tohoto rozpočtu je (jako obvykle) mrhání penězi na různé nejasně definované sociální programy a také snížení daní. Tím prvým jsou liberálové dostatečně známí, to druhé je jistě chvályhodné; kanadský daňový systém je skutečně mimořádně progresívní až trestající, výše daní je neúměrná tomu, co daňoví poplatníci od státu získávají. Jenže je pro to vhodná doba? A pocítí vůbec daňoví poplatníci úlevu?

Odpověď na druhou otázku přináší čtvrteční Toronto Sun. Podle těchto novin bude úspora pro člověka vydělávajícího 29 560 dolarů ročně a méně činit pouze 66 centů týdně. Další 62 centy týdně dostane, jestliže je ženatý (vdaná) a partner nepracuje. Úspory budou větší pro lidi ve střední daňové kategorii. I tak se domnívám, že snížení je čistě kosmetické bez zřetelného finančního efektu na průměrnou kanadskou rodinu.

Vraťme se k první otázce, zda je vhodná doba ke snížení daní. Domnívám se, že nikoliv. Posledních pět let hospodářství státu mimořádně vzkvétalo. Ne díky politice vládnoucích liberálů, ale jí navzdory. Čehož budiž důkazem to, že hospodářský rozmach zaznamenala většina států silné sedmy G7, především však USA. A protože hospodářská závislost Kanady na Spojených státech je značná, kanadské hospodářství sledovalo v trendu vzhůru svého bohatého bratra.

Vývoj hospodářství ve Spojených státech v posledních dvou měsících naznačuje, že léta prosperity zvolna končí. Allan Greenspan, šéf Federálního rezervního

Zadlužení Kanady na úrovni federální vlády Údaje uváděny v miliardách dolarů

Proč? Protože i dnes, v době, kdy země prosperuje a kdy jsou úrokové míry nízké, stojí kanadskou vládu jen úroky 41,5 milardy ročně. Při celkovém federálním příjmu 160 miliard to představuje 26 % z rozpočtu, vzhledem k hrubému národnímu důchodu je to 61 %. Mohutnost této položky a s tím související obrovské zatížení poplatníků nám dojde, porovnáme-li ji s jinými výdaji. Například na obranu státu vydává Kanada jen 634 miliónů (0,4 % rozpočtu), na vzdělání 2,5 miliardy (1,6 %), na boj proti kriminalitě dokonce jen 13 miliónů (0,008 %).

Liberálové argumentují tím, že ke snížení státní zadluženosti už došlo. Mají pravdu. Oproti roku 1997 se dluh snížil o 6 miliard. Z celkové částky 583 miliard na dnešních 577. Procentuálně o 1 %. Domnívám se, že snížení zadlužení mohlo být mnohem větší.

Druhý důvod, který hovoří proti snížení daní, je špatná načasovanost. Kanadské hospodářství dnes šlape na vysoké obrátky, roste rychlostí 4 % ročně. Podobá se závodníkovi, který běží na maximum. Snížením daní se ještě více povzbudí podnikatelská aktivita, ačkoliv v tomto okamžiku je žádoucí, aby se naopak zpomalila. Stále více hrozí totiž inflace, se kterou budou příští vlády muset bojovat za cenu značných obětí. Jinými slovy, zůstaneme-li u příkladu závodníka běžícího na maximální výkon, je to podobné, jako bychom jej v jeho rekordním běhu ještě dopovali. Možná se nám tak podaří dostat z něj krátkodobě ještě větší výkon, ale za cenu jeho pravděpodobného zhroucení a trvalého poškození zdraví.

Vláda, které by šlo o skutečné dobro státu, by tedy v tomto okamžiku měla sáhnout k méně populárnímu opatření, jehož rozumnost by se projevila v dlouhodobém působení na ekonomiku. Kanaďané si bezesporu snížení daní zaslouží, tato léčebná kůra by ovšem měla příjít v okamžiku hospodářské recese, ne v okamžiku maximální konjunktury. To by ovšem musela být vláda, která dohlédne dál, než za konec svého volebního období.