Tak je nás šest miliard, aneb o xenofobii

Vzpomínám si, jak jsme se ve škole učili, že na Zemi žije 3,5 miliardy lidí. Od těch dob uběhlo třicet let, za kterých se počet obyvatel země téměř zdvojnásobil. Samozřejmě že si soudný člověk v souvislosti s tímto nárůstem klade otázky. Tou hlavní je, kolik lidí se ještě vejde na přeplněný člun planety Země, než se potopí. Pak jsou to otázky vnímané, ale nevyslovené nahlas, aby probůh ten, který je vyslovil, nebyl obviněn z rasismu, xenofobie a všech těch moderních zločinů, o kterých ještě před dvaceti lety téměř nikdo nevěděl. Není totiž tajemstvím, že se složení lidské masy rychle mění. Populační explozi zaznamenávají bez výjimky barevné rasy, naopak populace bílých klesá. Ročně na zeměkouli přibývá 78 miliónů lidí, z toho ale jen 2 milióny bílých. Člověk nemusí být matematický génius, aby pochopil, že za dalších 40-50 let bude připadat na jednoho bílého asi 40 barevných. 

Není bez zajímavosti, že státy, které vymírají, jsou bez výjimky ty státy, které zavedly progresívní sociální systém a s tím související vysoké zdanění obyvatelstva. Naopak, státy zažívající populační explozi, jsou (opět bez výjimky) státy, které mají špatný nebo vůbec žádný sociální systém a téměř žádné zdanění obyvatel. To zřejmě není úplná náhoda, jakkoliv tento problém je patrně složitější (jsou ještě jiné faktory, například vzdělání). Zdá se, že systém sociálních podpor a daní nutí lidi nemít děti. Když se nad tím zamyslíme, dává to smysl. Pro řadu lidí je pohodlnější nemít děti, zvláště když vědí, že se o ně stát ve stáří postará. Navíc vysoké daně ukrajují ze společných peněz manželů a snižují rodinný standard, který by byl býval ještě nižší, kdyby měli děti. V zemích, kde daně nejsou a kde není zajištěna podpora ve stáří, rodiny mívají několik (často mnoho) dětí. Rodiče se totiž musí zabezpečit pro své stáří. Tak se vlastně zdá, že vyspělé státy svým systémem sociálních jistot přispívají k likvidaci sebe samých.

Nechci malovat nějakou apokalyptickou vizi konce civilizace ve stylu Hollywoodu. Je ale pravda, že vlivem evoluce každá společnost prochází procesem vývoje a zániku. Kolik takových společností už bylo, mnohé velmi vyspělé (egyptská, sumerská, řecká, římská...), přesto z nich dnes nezůstalo, kromě několika fragmentů staveb ( v lepším případě několika filosofických děl), nic. Zdá se, že na určitém stupni vývoje každá společnost ztrácí pud sebezáchovy a začne sama pracovat na svém zničení. Je to ten okamžik, kdy jsou lidé sytí a v relativním blahobytu. Protože nemusí bojovat o svůj denní chléb, mají více času na přemýšlení. Vytvoří si zákony a etické normy, objeví se u nich lítost s těmi "méně vyspělými" a z toho vyplývající pocit viny. Tím ztrácejí přirozenou agresivitu druhu a z toho vyplývající schopnost přežít. Stará společnost zaniká úměrně s tím, jak měknou mozky jejich členů. Na její místo se, opět bez výjimky, derou národy primitivnější, dravější, bez etických norem a mravních zákonů. Vývoj se tím uvrhne zpátky a trvá dalších let, než nová společnost dosáhne a překročí standard předchozí společnosti. Právě napsané není žádným objevem, pouze rekapitulací historie.

Čelím nebezpečí, že tímto článkem budu obviněn z xenofobie - strachu z cizinců. Já to nazývám "pocit sounáležitosti s vlastním druhem" a nevidím na tom nic špatného, naopak. Tento pocit je nám genově daný přírodou a je zřejmě nezbytný k tomu, aby druh přežil. Jestliže ho v sobě uměle potlačím, nu, pak přijdou jiní, kteří ho v sobě nepotlačují.

Lidstvo samozřejmě nevymře, ale společenský systém tak, jak jsme ho znali, se patrně dostává do své poslední fáze. Zdá se, že je před námi doba turbulencí, zvratů, dalších emigračních nájezdů ze zemí Třetího světa, čím dál tím více nehoráznějších požadavků tzv. "menšin" a dalších ústupků civilizovaných společností až do té doby, kdy už nebude kam ustupovat. Není se na co těšit.