O kněžích

I mezi nimi jsou hrdinové; mnozí z nich trpěli příliš –: i chtějí jiným působiti utrpení.

Jsou zlými nepřáteli: nic mstivějšího nad jejich pokoru. A snadno se potřísní, kdo ruku na ně vztáhne.

Ale má krev je spřízněna s krví jejich; a chci, aby má krev i v jejich krvi byla ctěna.“ -

A když přešli, přepadla Zarathustru bolest; a nedlouho s ní zápolil a jal se mluviti takto:

Želím těchto kněží. jsou mi také proti chuti; to je mi však nejmenší od té doby, co jsem mezi lidmi.

Ale trpím a trpěl jsem s nimi: zajatci jsou mi to a lidé znamenaní. Ten, koho zvou vykupitelem, ukoval je v pouta:

V pouta křivých hodnot a poblouzněných slov! Ach, kéž by je kdo vykoupil i od jejich vykupitele!

Kdysi, když jimi moře zmítalo nahoru dolů, mysleli, že přistáli na ostrově; ale hle, byla to spící obluda!

Křivé hodnoty a poblouzněná slova: to jsou pro smrtelníky nejstrašlivější obludy, v nich dlouho spí a číhá záhuba.

Ale posléze přijde a bdí a zžírá a zdáví vše, co si na ní vystavělo chyše.

Ó, pohleďte mi jen na ty chyše, jež si tito kněží vystavěli! Kostely, tak jmenují své sladce páchnoucí sluje!

Ó toho padělaného světla, toho zatuchlého vzduchu! Zde, kde duše k své výšce – létati nesmí!

Nýbrž takto káže víra kněží: „Na kolenou po schodech vzhůru, vy hříšníci!“

Věru, raději ještě nestoudníka zřím než oduřelé oči jejich studu a pobožnosti!

Kdo si stvořil takové sluje a schody kajícníků? Nebyli to lidé, chtějící se skrýt a stydící se čistého nebe?

A teprve až se čisté nebe bude zas rozbořenými stropy dívati dolů na trávu a rudý mák u rozbořených zdí – teprve potom zas ke stánkům tohoto boha své srdce obrátím.

Bohem jmenovali, co jim odporovalo a ubližovalo: a věru, bylo mnoho hrdinnosti v jejich zbožňování!

A jinak nedovedli milovati svého boha než tím, že člověka přibili na kříž!

Jakožto mrtvoly hodlali žíti, černě vystlali svá těla; a i z jejich řečí mi čiší odporné koření umrlčích komor.

A kdo jim žije nablízku, žije nablízku černým rybníkům, z jejichž tůně žába se sladkou zadumčivostí kuňká svou píseň.

Musili by mi zpívati lepší písně, abych uvěřil v jejich vykupitele: a jeho žáci by mi musili býti podobnější lidem vykoupeným!

Nahé bych je viděl rád: neb jedině krása měla by kázati pokání. Ale koho as přemluví tento zakuklený trud!

Věru, jejich vykupitelé sami nevzešli ze svobody a z jejího sedmého nebe! Věru, sami nikdy nekráčeli po kobercích poznání!

Z mezer se skládal duch těchto vykupitelů; ale do každé mezery postavili svůj blud a tuto výplň jmenovali bohem.

V jejich soucitu se utopil jejich duch, a když soucitem kypěli a překypovali, plula vždy nahoře veliká pošetilost.

Horlivě a s pokřikem hnali své stádo přes svou lávku: jako by vedla k budoucnosti lávka jediná! Věru, i tito pastýři naleželi ještě k ovcím!

Malé duchy měli a duše objemné: jak malými však zeměmi, bratří moji, byly až dosud i duše nejobjemnější!

Znamení krvavá psali na cestu, kterou kráčeli, a jejich pošetilost kázala, že krví se dokazuje pravda.

Krev je však pravdy nejhorším svědkem; krví se otráví též nejčistší učení a zvrhne se v blud a v nenávist srdcí.

A jde-li kdo ohněm za své učení – co tím dokáže! Žádoucnější je věru, aby z vlastního žáru vlastní učení vzcházelo!

Dusné srdce a studená hlava: kde to se sdruží, tam vzniká vířící vichr, „vykupitel“.

Větší žili věru a vznešeněji zrození než ti, jež lid jmenuje vykupiteli, než oni strhující vířící vichrové!

A ještě většími, než byli všichni vykupitelé, jest vám, moji bratří, býti vykoupenu, abyste nalezli cestu k svobodě!

Nikdy ještě nebylo nadčlověku. Nahé jsem viděl oba, největšího člověka i nejmenšího: -

Jsou si navzájem ještě příliš podobni. Věru, i největšího jsem nalezl – příliš lidským! -

Tak pravil Zarathustra.