Havel, Dubček, Gorbačov a sametová revoluce

Ale teď vážně. Byli jsme svědky, jak se dovršuje obrovská legenda a fakticky falšuje historie tzv. "sametové revoluce". Avšak mezi povinnosti každého seriózního historika patří mj. i bourání legend, odporujících faktům a důkazům a to navzdory tomu, že to je práce nepříjemná a hlavně nevděčná

Nuže, podívejme se, co říkají fakta. Nejde mi o to, a v krátkém článku to není ani možné, provést širší důkladnou analýzu, ale uvedu zde alespoň několik základních fakt.

Legenda č.1

Historik J. Suk ve své studii "Zlom mezi totalitou a demokracií. Československý rok 1989 v alternativách" se snaží ještě v roce 2009 dokazovat, že i když uznává určitý vliv Gorbačovovy "perestrojky a glasnosti", že vítězná "sametová" revoluce 1989 byla výhradně výsledkem úsilí domácího odboje, "samozřejmě" vedeného hrdinou "bez bázně a hany" V.Havlem (viz Soudobé dějiny č 4/2009 str. 557). Autor v této studii mj. tvrdí, že na rozdíl od "osmičkových" zlomů v historii Československa ve 20. století (1918,1938,1948,1968), jejichž vývoj byl podstatně ovlivněn zvenčí mezinárodní situací, prý Češi sami rozhodovali o své budoucnosti. Samozřejmě, vedeni neomylným V.Havlem. A skutečnost?

V roce 1985, po smrti posledního Brežněvovce K.Černěnka ve vedení KSSS, byl do jejího čela zvolen Michail Gorbačov. Jeho nástupem do funkce prvního muže SSSR začíná postupná základní změna nejen ve vnitřní politice, ale i ve vztahu k zemím východního, sovětského bloku. Současně ale i ve vztazích mezinárodních, ve vztazích Východ-Západ. Konkrétně ve vztazích SSSR-USA a ještě adresněji M.Gorbačov R.Reagan, M.Gorbačov a G.W.Bush.

Gorbačovova "přestavba a nové myšlení pro naši zemi a pro celý svět", "glastnosť a perestrojka",která se jako vejce vejci podobala ideálům Pražského jara 1968, sledovala nejen záchranu socialismu jako sociálně nejspravedlivějšího režimu života lidské společnosti, ale i likvidaci hrozby vzájemného nukleárního sebezničení světa. Součástí "přestavby a nového myšlení" bylo i postupné opouštění "Brežněvovské doktríny", podle níž vedení SSSR a stejně tak vedení zemí Varšavské smlouvy, mělo nejen právo, ale i povinnost zabránit, a to i násilím, jakémukoliv vybočení ze sovětských představo socialismu směrem k demokracii v zemích sovětského bloku. Opuštění "Brežněvovské doktríny" bylo současně vystřídáno přijetím důsledně dodržované zásady nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí, včetně zemí východního bloku, doplněné o striktní zákaz používat násilí při řešení vnitřních záležitostí a sporů.

Zůstává skutečností, že ne všechny země východního bloku přijaly s důvěrou a nadšením tyto nové zásady. Zatímco když v Polsku a Maďarsku našly postupně plné pochopení, v Československu a v NDR se setkaly s nedůvěrou, nepochopením, ba i odporem. Stačí uvést dva příklady: Hlavní ideolog Husákova normalizačního režimu Vasil Biľak najednou začal hlásat, že žádné zásady a zkušenosti nelze přebírat automaticky, ale s ohledem na specifické podmínky každé země. A tentýž V. Biľak si ještě v roce 1988 při návštěvě v NDR 23.-24. listopadu notoval spolu s Honeckerem při kritice a odmítání Gorbačovovi "glasnosti a perestrojky" :"Počkáme, v Moskvě si nakonec srazí hlavu ti, co jsou nadšení přestavbou a přijdou noví lidé." Avšak několik týdnů po návratu z Berlína, poté kdy předsednictvo ÚV KSČ informoval o výsledcích svého rozhovoru s Honeckerem, byl, údajně na vlastní žádost, ze všech stranických funkcí odvolán (z funkce člena předsednictva a tajemníka ÚV KSČ, člena sekretariátu ŮV KSČ i předsedy stálé komise ÚV KSČ pro zahraniční politiku). Mezitím mu však Jakešovo vedení zakázalo publikovat jeho vzpomínky. Zřejmě si uvědomili, že Biľak ve svých "Milnících svého života", mimořádně plasticky zobrazil myšlenky duchovní i morální (či spíše nemorální) úrovně své i svých partnerů.

Stačil ovšem ještě iniciovat rozdělení nejvyšších stranických i státních funkcí z hlavy G.Husáka a funkci prvního tajemníka ÚV KSČ převzal M. Jakeš. A pokud jde o Ericha Honeckera, než se rok s rokem sešel od schůzky s Biľakem, i jeho osud byl naplněn. Když po pádu Berlínské zdi (10.10 .1989 ), po návštěvě Gorbačova v Berlíně, kde mj. uklidňoval sovětské generály, aby nesahali na zbraně, po rozhovoru s Honeckerem, tento o několik dnů poté na svou funkci rezignoval (17.-18.10.1989). Zbývá konstatovat: Zůstává opuštění brežněvovské doktríny, důsledné uplatňování zásady nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí, včetně vlastní koalice, doplněné o striktní zákaz používání násilí při řešení vnitřních záležitostí a sporů, spolu s vlivem gorbačovské "glasnosti a perestrojky", vlivem ideálů Pražského jara a navíc pochopení Gorbačova, že Jakešův režim není ochoten ani schopen sebemenšího pokusu o reformu, to byla ona podstatná podmínka a příčina, že i u nás, husákovsko-jakešovské vedení, pod tlakem opozice, v situaci, kdy se nejvíce obávalo reformistů z roku 1968, zcela kapitulovalo. Do vedení KSČ byla po 17. listopadu 1989 dosazena druhá či třetí kategorie vedení. A politická moc v Československu byla po 24. listopadu postupně, ale doslova pohozena do prachu pražských ulic a náměstí.

Konkrétněji řečeno: Nespokojenost obyvatelstva s politickou, hospodářskou a sociální situací, síla a vliv opozičního hnutí celé řady opozičních skupin, a nejen Charty 77, ale ohlas a vliv sovětské "přestavby a nového myšlení" "glasnosti a perestrojky", a to nejen v široké čs. společnosti, ale i uvnitř KSČ, to vše vyvolalo silné touhy po změně. Zvláště po ohlasu vývoje v Polsku a Maďarsku a také po pádu Berlínské zdi a Honeckerova režimu v NDR, Jakešova spojence, to vše přivedlo čs. vedení, dosazené do čela ČSR zbraněmi interventů v letech 1968/69 k totálnímu rozkladu. To vše velice přesvědčivě dokazují průzkumy veřejného mínění nejen v široké čs. společnosti, ale i uvnitř KSČ. Vždyť v roce 1989 více než 50% členů a funkcionářů KSČ nedůvěřovalo Jakešovu vedení a ideály reformního hnutí získávaly své stoupence i v řadách zvláště mladších členů KSČ. Jakeše nemohl kupř. neznepokojit už i dopisový ohlas na útoky novinářů Kojzara a Matouše proti A. Dubčekovi, za zveřejnění jeho interview v italském deníku L 'Unita z 10. ledna 1988, ale také v Pelikánových Listech. Neboť velká část čtenářů se jednoznačně postavila na obranu Dubčeka a jeho obhajoby Pražského jara 68. Nejznámější polský disident Adam Michnik uvedl na konferenci "Dvacet let od pádu železné opony“ pořádané v listopadu 2009 Ústavem mezinárodních vztahů a Radou pro mezinárodní vztahy, že hlavní roli zde sehrály tři historické události:

Srpnová intervence 1968 v Československu, stávkové hnutí počátkem 80. let v Polsku a perestrojka M. Gorbačova v SSSR (viz Právo 11.11.2009 str.3). A svědectví o podstatném rozhodujícím vlivu reformní politiky M. Gorbačova na porážce normalizátorských režimů a rozpadu sovětského bloku podává mj. i celá plejáda významných zahraničních historiků: Csába Bekes, Alex Pravda, Thomas Blanton, Světlana Savranskaja a Mark Kamer (viz Soudobé dějiny č 1-2/2011 str.53-195). Je tudíž zcela evidentní, že ani vítězná "sametová revoluce" nebyla uskutečněna bez podstatného vlivu zahraničních událostí a mezinárodního vlivu, a že v žádném případě se tato událost nijak neodlišuje od osmičkových historických událostí Československa .A není tudíž výsledkem činnosti jednoho hrdiny.

Legenda č.2

S rozmachem opozičního protihusákovského a protijakešovského hnutí a vznikem dlouhé řady opozičních skupin v letech 1988/1989 se stále naléhavěji začalo diskutovat o smyslu, o cílech jeho vyústění. Avšak Havlovo vedení nejpočetnější skupiny nebylo schopno vypracovat a předložit do listopadu 1989 ucelený politický program pro toto hnutí. On, či jeho proměnlivá řídící skupina fakticky jen zaznamenávala stupeň rozkladu vládního režimu a podle toho určovala a stupňovala požadavky. A za této situace společný zájem na porážce režimu byl prvkem sjednocujícím. Avšak na straně druhé, nejrůznější představy o tom, co by mělo po jeho porážce následovat, vnášely do tohoto hnutí různé rozpory, silné prvky animozity, a také intriky a podrazy. A tak se mj. stalo, že stoupenci ideálů reformního procesu Pražského jara 1968, či sovětské "perestrojky a glasnosti", navzdory tomu, že představovali podstatnou část opozičního hnutí, a to i členstvím v Chartě 77, jichž se Jakešův režim nejvíce obával, se stali předmětem kritiky a ostrakizace ze strany stoupenců obnovy kapitalismu 19. století. A to i ze strany úzké skupiny Havlova vedení. A hlavním terčem této animozity a kritiky se stali reformistický Klub Obroda a především A.Dubček!! Tedy A. Dubček, první muž Pražského jara 1968, a v letech 1988/1989 již mezinárodně, ale i na domácí půdě uznávaná hlavní čí nejznámější osobnost opozičního, protinormalizačního hnutí. Tato animozita se projevila zvlášť výrazně v jednáních a diskusích kolem volby prezidenta

Legenda č.3

Václav Havel ve své mnohomluvné publikaci "Prosím stručně"(Gallery,Praha 2006), na otázku Karla Hvížďaly, jak na něj působil mezinárodně známý symbol reformních snah, A.Dubček, jako jeho protikandidát na prezidenta,odpověděl:

"Pokud si dobře vzpomínám, byl jsem tehdy oficiálním kandidátem jen já. Nicméně dost se o něm jako o možném prezidentovi mluvilo, hlavně mezi reformními komunisty a na Slovensku. Myslím, že on sám také dost chtěl být prezidentem, i když to takto přímo neříkal. Veřejnost proti násilí a Občanské Fórum však možnost Dubčekovy kandidatury dost vehementně odmítaly, jednak byl pro ně příliš svázán s reformním komunismem, po němž už veřejnost netoužila, jednak mu bylo zazlíváno jeho dvojsmyslné chování po sovětské okupaci. Vzpomínám si, že ho nikdo nedokázal nebo se neodvážil přesvědčovat, aby se své ambice, respektive neformalizované kandidatury vzdal. A tak to nakonec padlo na mne. Byl to jeden z nejabsurdnějších úkolů, jaké jsem v životě měl: sám kandidát na prezidenta, navíc tak trochu z donucení, měl jsem za úkol někomu jinému vysvětlovat, že se nemá o tu funkci ucházet. Měl jsem na toto téma více důvěrných hovorů s Dubčekem a musím říct, že mi to bylo velmi líto a že mi tohle poslání bylo příšerně nepříjemné. Na druhé straně jsem se ale přitom přesvědčoval, že je to opravdu člověk svým způsobem nepříliš pevný, který kdyby - vystaven nějakému osudovému dilematu, jakému bývají u nás prezidenti vystaveni - mohl opět selhat. Myslím, že to byl velmi čestný člověk, velmi milý, hodný, skromný, ale beznadějně zapletený do komunistické ideologie a frazeologie; mluvil vždycky velmi dlouho a těžko se dalo rozpoznat, co vlastně chce říct."

Tolik V.Havel. A skutečnost?

Ani při zachování základního taktu a slušnosti nelze tuto odpověď při znalosti faktů ohodnotit jinak: Co věta jeho odpovědi, to je lež jako věž, nebo hrubé překrucování skutečnosti. Ještě milosrdnějším hodnocením "pravdivosti" jeho odpovědi, jako autora zásady" že "láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí", by bylo konstatování, že jeho odpověď je výsledkem 100% státnické sklerózy.

Nuže,zde jsou fakta:

1) Průzkumy veřejného mínění v listopadu a prosinci 1989 jednoznačně uváděly A.Dubčeka v Čechách i na Slovensku jako kandidáta č.1. A neskandovalo snad na čtvrté manifestaci OF na 200 000 účastníků na Václavském náměstí 24. listopadu "Dubček na hrad"? A neopakovalo se nad totéž na osmi set tisícovém shromáždění opozice na Letné příštího dne, 25.listopadu, a to za přímého přenosu televize?

2) A. Dubčeka na funkci prezidenta „sametové revoluce“ oficiálně navrhovaly prakticky všechny základní slovenské struktury jako Slovenská národní rada, Předsednictvo ÚV Národní fronty z 11. a 12. prosince a také další. On sám svoji kandidaturu potvrdil v rozhlasových projevech 10. prosince a 19. prosince v českém tisku a rozhlase. A mezitím Předsednictvo Slovenské národní rady přijalo k návrhu kandidatury A. Dubčeka následující usnesení: „Předsednictvo Slovenské národní navrhuje Federálnímu shromáždění Československé socialistické republiky za kandidáta na funkci prezidenta ČSSR Alexandra Dubčeka. Je to občan s demokratickým a humánním cítěním. Je reprezentantem demokracie našeho národa. Je nejvýznamnější postavou moderních československých dějin. On první vnesl myšlenky, posouvající náš stát do evropského domu. Je to člověk pevný, věrný, setrvávající na svém přesvědčení".

Dubček ovšem nepotřeboval – na rozdíl od Havla - organizovat žádnou halasnou kampaň, neboť národy Československa mu vyjádřily jednoznačně svou podporu. A tato situace donutila jeho odpůrce v úzké Havlově skupině v OF, či Veřejnosti proti násilí ke kompromisům a k jednání. A za této situace. došlo i k několika schůzkám V.Havla s A.Dubčekem. V podstatě šlo o to, kdo z nich se má stát tím prvním prezidentem na krátkou několikaměsíční dobu do prvních svobodných parlamentních voleb a kdo poté na další pětileté období. Dubčekův požadavek, aby to byl on, kdo vystřídá v prezidentské funkci G.Husáka, i když jen na pár měsíců, což považoval za svou satisfakci, byl zcela oprávněn. Avšak jejich diskuse končily pokaždé bezvýsledně s tím, že Havel trval na svém prvenství. Mezitím však události po Gorbačovově odvolání opodstatněnosti srpnové intervence z roku 1968, zveřejněné 5.12.1989, dostaly rychlý spád, který dovršil totální krach normalizátorského režimu: 7. prosince podal J.Adamec, předseda vlády demisi. 9. prosince nastoupil na křeslo designovaný předseda Marian Čalfa. 10. prosince G.Husák jmenoval novou vládu a sám vzápětí abdikoval. Za této situace nový předseda vlády M. Čalfa vlastně zachraňoval na tajné schůzce s V. Havlem 15. prosince 1989 i vlastní židli předsedy vlády a plnil i přání Husáka, aby zabránil Dubčekovi jej vystřídat na postu prezidenta. A V. Havel ještě téhož dne ve své úzké skupině na tajné schůzce projednal, jak tento plán v plném utajení před všemi partnery OF i A. Dubčekovi uskutečnit. A zde je na místě otázka: Dá se snad v této souvislosti mluvit o nějakém hrdinském činu: Nebo byl snad tento způsob jednání v souladu s Havlem hlásané zásady, že „láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí“?

Legenda č. 4

O několik měsíců později po tajné schůzce s M. Čalfou, na zasedání Federálního shromáždění 29. června 1990, V. Havel, již jako prezident, vysoce hodnotil zásluhy M. Čalfy v sametové revoluci. Neboť podle něj se „zasloužil o pokojnou destrukci totalitní moci demokratickými silami. Nedokáži si představit, jak by se situace vyvíjela bez jeho rozhodného zásahu..." O dvacet let později, v listopadu v mimořádném čísle Dějiny a současnost, v euforii oslav dvacátého výročí sametové revoluce, v záhlaví oslavného článku Čalfa - anebo referendum Havlovo hodnocení Čalfy P.Pilhart opakuje. Mezitím V. Havel po několikátém prezidentování, ve své mnohomluvné knize Prosím stručně (Gallery 2006), kde odpovídá na otázku Karla Hvížďaly, jak a proč se M.Čalfa stal předsedou vlády, mj. říká: "A byl to posléze Čalfa, kdo naučil novou vládu vládnout. Na tom, co nazýváte technologií moci, není zas tolik komunistického, pokud neplatí vedoucí úloha komunistické strany a všechno se nerozhoduje nejprve ve stranických orgánech. Vláda prostě určité dny zasedá, její agenda má určitý řád, existují připomínková řízení, ministři musí ve správný čas dostat to, co se má projednávat, atd. atd. To jsou stovky "technických" či „technologických" detailů, o nichž jsme my neměli a nemohli mít ani ponětí."

Tak to je názor "prvního muže sametové revoluce" po několikaletém prezidentování... Je to odpověď-názor, který člověk pozorně sledující současnou politickou situaci, četné krizové situace a zametání korupčních afér pod koberce, nemůže hodnotit jinak, než názor ředitele, či režiséra pimprlového divadla. Ano, v loutkovém divadle opravdu stačí, aby se vodič loutky naučil předepsaný text a správně tahat za provázky. Ale vláda musí "řídit" životy miliony občanů!! A prezident by tomu měl rozumět...

Legenda č. 5

V daném případě nejde vlastně o legendu, ale o první zamlčený lapsus našeho hrdiny a "vůdce" sametové revoluce z doby, než se z něj stal kandidát na prezidenta.

Když byla totiž V.Havlovi na podzim 1989 udělena cena německých knihkupců, v dopise do Frankfurtu, ještě jako disident, napsal: "Já osobně, jako mnozí mí přátelé, odsuzují vyhnání Němců po válce. Považoval jsem to vždy za nejhlubší nemorální čin, který způsobil Němcům, ale snad v ještě větším měřítku Čechům samotným, jak morální, tak také materiální škody". A když prezident NSR Weissacker před vánocemi 1989 citoval tento Havlův názor, V. Havel - již jako kandidát na prezidenta ČSR - na dotaz televizní moderátorky 14. prosince 1989 odpověděl: "Já si myslím, že bychom se měli omluvit". Tak to uvádí jeho první spolupracovník a zástupce Petr Pilhart ve své knize Devětaosmdesátí (str. 181 ). Bylo to totiž krátce poté, co předseda bavorské vlády Max Streibl vyzval čs.vládu, aby se za vyhnání sudeťáků omluvila. Což na německé straně vyvolalo očekávání, že se dočkají nějakého odškodnění

Avšak tato jednostranná Havlova omluva vyvolala u nás, v Československu, šok a rozhodný nesouhlas většiny obyvatel, včetně stoupenců a členů Občanského Fóra. Neboť tato jednostranná Havlova omluva byla důkazem Havlovy neznalosti či ignorace druhé světové války, ignorace viny a odpovědnosti hitlerovského Německa za mnohamilionové oběti druhé světové války, utrpení národů Československa a urážka jeho obětí a účastníků čs. odboje proti nacistické okupaci.

Pro P.Pitharta však omluva V. Havla představovala především ohrožení jeho prezidentské volby. Proto rozjeli rozsáhlou akci, aby eliminovali odpor a rozhořčení občanů. A jak Pithart píše ve své knize, "Bylo to všechno na hraně hodně ostrých nožů a byl to možná první střet s veřejným míněním - a v tomto smyslu zároveň varování". A s jakýmsi ulehčením konstatuje: "nakonec Havla' nevolil lid, ale poslanci, a ti se neřídili míněním, nýbrž docela jinými úvahami. Nejspíše o tom, co je čeká v příštích dnech a měsících".

Ano - dodávám jako autor těchto poznámek - volba prezidenta sametové revoluce, to byl další příklad, jak Havlova "láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí" ."Kapři si přece nikdy svůj rybník nevypouštějí"!!! "Ano, musel být ´odtržen´ od společnosti mnohem víc než tušil", konstatoval P. Pithart. "Práce na dementi Havlova vyjádření byla pro nás lekcí, studenou sprchou" (tamtéž str. 183).

Legenda č.6

Po nástupu do prezidentské funkce se zvlášť výrazně projevila jeho neznalost veřejného mínění. Neznalost či ignorace základních příčin totálního krachu Jakešovsko-Husákovského režimu. Výrazně se projevovala jeho animozita vůči reformistům z osmašedesátého roku a jeho ideálům, přičemž jeho totální neznalost a jeho naivita v řízení státu, politicky různorodé lidské společnosti, neznalost zásad parlamentní demokracie, zkrátka jeho politický amatérismus se zvlášť škodlivě projevoval ve vztahu k parlamentu a jmenovitě k jeho předsedovi A. Dubčekovi. O první prezidentské státní návštěvě V. Havla v USA, která se uskutečnila 19. února 1990, píše Petr Třešňák jako o "Cestě snů". Byl to však spíše jakýsi monstrózní turistický zájezd neobvykle velkého počtu přátel V. Havla na dvou letadlech. Zájezd, režírovaný spíše dramatikem, než prezidentem Havlem. A jako reprezentanta Slovenska vzal s sebou M.Čalfu, bývalého předsedu ZO KSČ na úřadě normalizační vlády, předsedu legislativní vlády, zodpovědného za početné, zákonem režimu stanovené represe, autora návrhu Trojjediné ústavy a stávajícího předsedy vlády, který zajistil Havlovo zvolení prezidentem. Pravda, autor Cesty snů jedním škrtem pera změnil M. Čalfu z normalizátora na „reformního komunistu“!!! Avšak pro A. Dubčeka, předsedu Federálního shromáždění a prvního Slováka té doby, V. Havel místo v letadle nenašel. Zřejmě již zapomněl na své prohlášení před prezidentskou volbou, že A. Dubček musí stát po jeho boku.

V. Havel se ovšem nijak netajil, že je zapomínáním pověstný. Tak to jeho obdivovatelům musím připomenout jako historik. F. Mitterrannd, francouzský prezident, si A. Dubčeka velice vážil.

Jednoznačně to dal najevo i při první návštěvě v Československu v prosinci 1988, když byl Husákem a Jakešem požádán, aby se s Dubečkem nesetkal, zatímco s dalšími disidenty mohl jednat.. Při jeho druhé návštěvě po listopadu 1989 z prezidentské kanceláře přišel na Slovensko příkaz, že Mitterranda nemají přijímat představitelé Slovenska. Nýbrž Mitterrand má je přijmout v Bratislavě ve svém apartmánu. Předseda slovenské vlády V. Mečiar tento pokyn vtipně glosoval, že Mitterrand je snad má přijímat v pyžamu. Avšak A. Dubček, který Mitterranda doprovázel, zajistil, že slovenští představitelé jej přijali v budově SNR. Vzápětí však přišla odplata.

Když o týden později navštívila Československo předsedkyně vlády Velké Británie Margaret Thatcherová, V. Havel uspořádal na její počest slavnostní oběd za účastí mnoha hostí. Ale V. Havel na A. Dubčeka opět zapomněl. Avšak A. Dubček se s ní setkal 18. září 1990, při její návštěvě Federálního shromáždění, kde mimo jiné vysoce ocenila Pražské jaro 1968, a tudíž i roli Dubčeka v něm. Zde se mimochodem vnucuje srovnání G. Husáka a V. Havla k A. Dubčekovi. G. Husák v srpnu 1968 přísahal věrnost A. Dubčekovi: „S Dubečkem stojím a padnu“. A sotva uplynul rok zradil Dubčeka jako Jidáš Krista. A V. Havlovi jeho opomíjení A. Dubčeka netrvalo ani tak dlouho…

Legenda č. 7

V. Havel po svém nástupu na Pražský hrad své prezidentství pojal spíše poněkud královsky, což se zřetelně projevilo i v jeho nedostatečné znalosti zásad parlamentního jednání a rozhodování. A tak se stalo, že 23. ledna 1990 vystoupil na Federálním shromáždění s projevem, v němž navrhl změnu státních symbolů, změnu názvu Čs. armády, změnu názvu Československé republiky s tím, že z názvu vypadne přívlastek socialistická. A to bez sebemenšího projednání s představiteli Slovenska. Současně žádal, aby poslanci obou sněmoven návrh ihned projednali a schválili, i když jej dostali těsně před jeho projevem. A nový heraldický znak Československa, který byl poslancům představen tak, že v posledních řadách jej sotva mohli poslanci rozeznat v detailech. Zkrátka Havel vystupoval jako dramatik, který chtěl přesvědčovat šokem a ne jako rozvážný prezident. Pochopitelně, že to poslanci odmítli. Avšak tímto „královským“ postupem V. Havel vyvolal tzv. „pomlčkovou válku“ a první velký Česko – Slovenský spor, který byl definitivně ukončen až rozpadem Československa.

Tak to také hodnotil i jeho nejbližší spolupracovník P. Pithart na setkání představitelů a pamětníků Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí 28.2.1998 v literární kavárně G plus v Praze (viz Veřejnost proti násilí, Občanské fórum, Bratislava 1999, str. 57).

Ve svém vystoupení vlastně Pithart potvrzoval a doplňoval výpověď profesora Zdeňka Jičínského, bývalého místopředsedu Federálního shromáždění a Dubčekova nejbližšího spolupracovníka. Nuže, zde je další vyjádření Petra Pitharta. Jednak zde potvrdil, že k žádnému jednání s představiteli Slovenska nedošlo a pak dále uvedl: „To je právě ten problém, že nejednali. Byl to problém především Václava Havla. Co problém, možná největší chyba, které se dopustil. On o tom nechce mlu­vit, hned se začne velmi rozhodně hájit. Někdy tehdy začíná vzájemně konfliktní vztah Havel - parlament. Havel, jestli si to všechno dobře pamatuji, předpokládal, že svým šokujícím postupem dosáhne úspěchu. Domníval se, že problém bude s adjektivem "socialistický" v názvu státu. Tam čekal odpor, boj. Proto si vymyslel, že představením nového znaku jaksi odvede pozornost. Vlítnu tam, rozvinu ten znak, a než se všichni vzpamatují, bude schválen i název státu - bez slova socia­listický. Počínal si jako režisér, který si je jist, že má úžasný nápad. Myslím, že se jen málo s kým radil, měla to být léčba šokem, překvapením. Mně se na to jako by ptal, ale byly to všechno řečnické otázky. Byl rozhodnut. Dopadlo to všechno docela ji­nak. Vleklý spor, který rozkolísal samotné základy státu. O název státu šlo, ale do­cela v jiném smyslu. O socialismus nešlo ani trochu.

Pokračovalo to v Lánech, kam Havel zavřel, co zavřel, zamknul dvacítku lidí s tím, že se musí dohodnout o názvu státu, jinak, že tu zůstanou o sodovce a jed­nom chudém chlebíčku. Na záchod se chodilo v doprovodu lepé slečny s koltem u pasu. Byl to jistě dobromyslný žert, ale mě to nepřipadalo žertovné, protože teh­dy už bylo zřejmé, že kvůli jednomu slovu jsme snad schopni se i rozejít. Krize vise­la ve vzduchu. Vylučovací metodou se tehdy v Lánech došlo ke stavu, kdy zbývala už jen jedna jediná možnost. Ta ale byla nepřijatelná, protože podle platných pra­videl by bylo třeba adjektivum "slovenská" psát s malým "s", a to by bylo, jak nám bylo jasné, pro Slovensko nepřijatelné. Byl tam přítomen i zástupce jazykového ústavu Akademie věd. Ten chudák byl, myslím si, že prezidentem, dotázán, zda to jde, psát uprostřed názvu "slovenská" s velkým "S". On věděl, že tazatel dobře ví, že to nejde, ale že se ptá proto, aby uslyšel autoritativní, "vědeckou" odpověď, že to jde. Řekl, co se po něm chtělo, že za jistých zvláštních okolností..., prostě "mektal" a mě se zdálo, že se přitom bezděčně zasouvá kamsi dolů pod stůl. Všichni to vidě­li, všichni věděli, že lámeme pravidlo jen proto, aby se Slováci smířili se společným státem, všichni věděli, že je to ponižující i pro ně, když musí předstírat, jako že se žádné pravidlo vlastně neporušuje... Já jsem se právě tehdy v duchu definitivně ujistil o tom, že nastávají, čekají těžké časy a situace začíná být vážná. '

Vydat počet o chybách a omylech „vládnutí“ V. Havla na Pražském hradě v krátkém článku není možné, neboť by to byl ještě příliš dlouhý růženec výčtu jednotlivých případů, jako kupř. jeho podpis pod tzv.lustračním zákonem i jeho prodloužením, který vyvolal odpor poslanců a řady lidí a organizací na domácí půdě i v zahraničí jako protizákonné a namířené ani ne tak proti normalizátorům ale především proti reformním komunistům. Což umožnilo různým neušpiněným „opatrníkům“ pod rouškou rozpoutaného hrubého antikomunismu prosazovat se do mastných „fleků“. A pravověrný křesťan, katolík Václav Benda, neváhal ukázat prstem na A. Dubčeka jako vzor člověka, kterého je nutné prolustrovat!!! Nebo stačí položit si několik otázek: Kolikaprocentnímu zvýšení zločinnosti přispěla jeho „královská“ milost vězňům. Nebyl snad i V. Havel v určité míře odpovědný i za narůstající nezaměstnanost, pokles důchodů, atd. atd.? Čtenáře, který by se o skutečném životě a díle V. Havla chtěl dovědět více, doporučuji přečíst si seriózní publikaci Jana Bauera: Václav Havel. Necenzurovaný životopis. Je to – po mém soudu – dosud nejserióznější publikace na dané téma. (Cesty, Praha, 2002).