451 stupňů Fahrenheita

Kniha je velmi nebezpečná a proto odjakživa existovaly „libri prohibiti“ a indexy zakázaných knih. Začali s tím křesťané, pokračovali komunisté a dnešní společnost není lepší. Dnešní společnost je sofistikovanější - jde na to od lesa : Nemusíte pálit knihy, abyste zničili kulturu. Stačí přesvědčit lidi, aby je nečetli, řekl nedávno zesnulý spisovatel Ray Bradbury, autor sci-fi románu 451 stupňů Fahrenheita.  Podařilo se jim to dokonale.

Lidé dneska nečtou. Můj otec byl dělník a měli jsme doma velkou knihovnu s několika stovkami knih. Přečetl jsem je všechny a potom jsme si je vypůjčovali od kamarádů. Takovým způsobem jsem přečetl několik tisíc knih. Moje dítě čte už méně a moji vnuci už nečtou skoro vůbec. Rozhodně nejsou výjimkou, takoví jsou všichni jejich kamarádi. Takže se jim to povedlo – máme tady společnost nevzdělaných lidí, kteří nejsou schopni si vytvořit vlastní názor a věří všemu, co jim říkají v televizi. Samozřejmě nejsou to všichni lidé (to bych tento článek nemusel psát) ale jedná se 70% až 80% národa.

Tyto lidi můžeme rozdělit do dvou skupin podle věku. Starší lidé, ačkoli v mládí sem tam něco přečetli, resignovali na četbu, věnují se méně náročným způsobům získávání informací. Pro ně se stala bohem televize.  Konzumní způsob života, v němž lidé nemusí řešit složitě případy, redukoval jejich život na práci, aby ve zbylém čase sledovali nejrůznější televizní pořady, které běží nepřetržitě a před nimiž není úniku. Navenek příjemná fasáda zábavy a všudypřítomný příval reklam brání myšlení. Všelijaké reality show, virtuální rodinky jim nahrazují jejich život. Z televize se na ně hrnou pseudoinformace bez jakéhokoli kontextu, takže jejich informační hodnota je skoro nulová. Ale pozor – to je účel. 

Příkladem pro tyto diváky televize je manželka hlavního hrdiny románu. Hloupá husa sedící od rána do večera před telestěnou (je zajímavé, jak Bradbury předpověděl vývoj televize k velkoplošným obrazovkám před sedmdesáti lety - v době malých objemných přístrojů).  Moc nepřemýšlí a čučí na bednu. Od takových lidí se žádných protestů nedočkáte. Ti nepůjdou protestovat na náměstí proti vládě. To jsou ideální lidé pro vládnoucí moc.

Film 451 stupňů Fahrenheita divákovi ukázal totalitní konzumní společnost současnosti, v níž panují přísná pravidla. Každý člověk, který projeví odklon od skupinového myšlení a tato pravidla poruší, je zavržen. A od toho je už jen malý krůček ke zřízení, kde je zakázáno číst literaturu. A hasiči, kteří kdysi likvidovali požáry, pálí knihy. Na internetu to nejde a proto si poslanci připravili zákony ACTA. Nenechme se mýlit, že poblouznění poslanci evropského parlamentu tento zákon odmítli. Totalitáři přijdou znovu a nakonec trochu jiný, ale stejně zhoubný zákon bude schválen.

Dějiny byly zfalšovány, aby nám potvrdily, že současný stav je „jediný správný“  a „jednou provždy daný“. Lidé, kteří nečtou i jiné názory, jim to žerou. Proto ve společnosti panuje totální cenzura. To není vládní cenzura, je to cenzura majitelů novin a televizí. Tam se potom nesmí dostat nepříjemný názor, kritika systému. Ke střetu několika jedinců s tímto totalitním systémem dochází jen na internetu, kde pár posledních se snaží bránit nepovolené názory.

Román i film ukazují, jak to funguje. Už tady není jeden konkrétní diktátor, který by vnutil své představy společnosti, ani žádná úzká skupina elit ovládající masy. Ale lidé se sami rozhodli zbavit knih a složitých úvah. Místo toho, aby si rozšiřovali obzory, zbavují se těch, kteří vyčnívají z řady, všech nadanějších, schopnějších a chytřejších. Vítězí idea průměrnosti, rozšiřovaná všelijakými reality show. Před vzděláním vítězí Farmy, hotely Paradise a další seriály. Vládě tak zbude na konci jen přijmout pár zákonů na zachování tohoto stavu „na věčné časy“. Cenzura zde není nutná, protože zájem o čtení byl vytěsněn televizí, která dokonale odcizila lidi, atomizovala společnost na nesvéprávné jedince. Společnost nemá dostatek informací, pravda se ztrácí pod nánosy pitomostí - nikoli lží. Podívejte se na televizní novy na Nově a uvidíte o čem mluvím. Společnost není stmelována strachem, ale rozkoší a potěšením z primitivní zábavy. Není tady totalitní režim, nesvoboda, ale vládne tady primitivizmus, který svazuje lidi jejich vlastní omezeností. Televize je stále populárnější, ale také plná stále pokleslejší a nebezpečnější zábavy a nahrazuje tak skutečný citový život. 

Jinou skupinou je naše nejmladší generace. Ani tato generace nečte knihy a nezajímá se o dění okolo nich. A obávám se, že nikdy nebude. Trochu soudnější čtenář si uvědomí, že je to tragedie. Takovým lidem můžete namluvit cokoli. A vlády to ovládají.

Tato generace se nedívá na televizi jako jejich rodiče. Tuto generaci pohltily počítače. Zvláště notebooky jsou oblíbené. Mladí je nosí všude sebou. Internet je informační dálnice, ale pokud se soustředíte jen na jednu oblast, je to stejné jako televize. Facebook vládne dnešním mladým. Na Facebooku vznikají nová přátelství. Je to vzrušující.  Ale bohužel - je to neplodné. Hlupák se od hlupáka nepoučí.

Není to povzbuzující pohled na dnešní společnost. Je sice trochu nadnesený ale v podstatě pravdivý. Můžeme diskutovat jen o procentech kolik lidí je takových. Možná bychom se shodli, že je jich nadpoloviční většina. A projevuje se to ve volbách.

Bohužel nejhorší na tom je to, že tito lidé mají volební právo. A využívají ho, protože televize je vyzývá jít k volbám. Potom se nemůžeme divit, jak veliké procento lidí volí proti svým zájmům. Musíme se ptát, jak můžou pravicové strany dostat nadpoloviční většinu. Vždyť všechny ty zhůvěřilosti co nám tady předvádějí, měli ve svém volebním programu. Přesto dostali hlasy od chudých lidí, kteří na jejich vládu nejvíce doplácejí.

Je to důsledek toho, že tito lidé nečtou knihy a proto jim chybí základní vzdělání. Vzdělání není jen umět číst a počítat. Vzdělání je i schopnost se orientovat ve společnosti. Vědět co chci já a co je pro mne dobré.  A to se v televizi nedozvíte. Každý by měl poznat, že v televizi je pouze propaganda. Jenže to by museli lidé číst a zase číst.

„Všechno co je ve mne dobrého mám z knih“ - říkal před sto lety Maxim Gorkij. A měl pravdu i když to byl komunista.