Vytváření místa pro revizionisty

Věc zvaná „holokoust“

Novickovým východiskem byla směs zvědavosti ohledně rozsahu, ve kterém se holokoust dostal do amerického života, a skepticismu ohledně užitečnosti jeho dominantní role. Tudíž jeho studie je prostě pokusem chronologicky rekonstruovat, jak byl holokoust vnímán od druhé světové války po dnešek, a v tomto smyslu lze jeho knihu označit za historickou úvahu o holokoustu.

To vytváří v prvních kapitolách jeho knihy jisté problémy, protože Novick brzy zjišťuje, že myšlenka holokoustu dneška za druhé světové války, či dokonce několik let po válce, neexistovala. Abych byl konkrétní, až do 60. let bylo vše, co se židům stalo, zařazováno od obecné kategorie „nacistické zločiny“ spáchané proti všem politickým oponentům Třetí říše velmi úzkým kruhem jedinců, a téměř výhradně v tajných „vyhlazovacích táborech“, jejichž existence byla zatajována nejen před světem, ale z velké části také před Němci. V důsledku toho, když Novick tvrdí, že holokoust byl či nebyl ve 40. nebo 50. letech diskutován, používá obvykle rozšířenou definici pojmu, do které v podstatě spadá celý systém nacistických koncentračních táborů. To může být pro čtenáře trochu znepokojující, když porovná Novickovy výroky s poznámkami pod čarou, které je podkládají.

Přesto tato nesouvislost má tendenci podtrhovat sílu knihy, kterou je, že uspěla detekovat počátek myšlenky holokoustu do 60. let, a specificky do časového rámce šestidenní války v r. 1967 a jomkipurské války v r. 1973. Toto oddělení myšlenky a událostí přineslo ovoce v mnoha směrech. V první řadě činí jasným, že kritiku myšlenky holokoustu lze oddělit od událostí, které ji tvoří: člověk může kritizovat zneužití myšlenky bez toho, aby byl „popíračem holokoustu“. Ale na druhou stranu Novickem uvedený koncept zařazený do 60. let také naznačuje, že přezkoumání obvinění z nacistických zločinů za druhé světové války by mělo být možné provést bez i bez jakékoliv zmínky o „holokoustu“.

Další hodnotou Novickova umístění zrodu myšlenky holokoustu je, že pomáhá vysvětlit vnitřní chronologii revizionismu holokoustu. V přednášce na první konferenci IHR v r. 1979 Arthur Butz vyjádřil jistý údiv ohledně faktu, že řada nezávislých výzkumníků dospěla ke stejným revizionistickým závěrům, ve stejném obecném časovém rámci: konec 60. a počátek 70. let. Ale podle Novickovy analýzy to odpovídá původu konceptu holokoustu, spolu s jeho prvním širokým použitím v mezinárodní politice. Lze pak říct, že holokaustový revizionismus byl přirozeným doplňkem rozvíjení myšlenky holokoustu samotného.

Co se týká důvodu rozvoje této holokaustové myšlenky, je Novick méně jasný. Zatímco uznává odstartování myšlenky holokoustu v době, kdy se Izrael vynořil jako vojenská mocnost na Středním východě, jen málo se věnuje názoru, že sionistická propaganda vyplývala z jeho objevení se, částečně proto, že nevěří, že americká politika vůči Izraeli je formována holokoustem. Navíc protože se zaměřuje na myšlenku holokoustu pouze v Americe, je schopen ignorovat rozsah, v jakém hrála vždy holokaustová fantazie ústřední roli v izraelské politice.

Tím, že se nedokázal vypořádat s vývojem konceptu holokoustu v Izraeli, zůstává Novickovi cosi záhadného. Má situaci, ve které se holokoust stal prominentním ve Spojených státech, ale teprve až po pětadvaceti letech po událostech, které popisuje. Novick se to pokouší vysvětlit tvrzením, že holokoust byl potlačován (postoj, který nakonec zavrhne), a má tendenci spíše tvrdit, že byl potlačen, protože v převažující atmosféře studené války vyvolával nepříjemné otázky ohledně židovského zapletení do evropského komunismu. V rozsahu, ve kterém je Novick schopen podpořit tento argument odkazem na vnitřní dokumenty židovských organizací, které byly v 50. letech aktivní v potlačování spojování židovskosti s komunismem v médiích, stojí na pevné půdě. Ale zdá se nám, že jednodušším vysvětlením nárůstu myšlenky holokoustu v Americe by bylo to, že sionistická koncepce holokoustu sem byla prostě exportována a zakořenila tu.

Novick má tendenci vysvětlovat převahu myšlenky holokoustu v americké kultuře v posledních dvou desetiletích tím, že odkazuje na „tržní síly“ a prostý fakt, že (židé) nejsou jen „lidmi knihy“, ale lidmi hollywoodských filmů a televizních seriálů, článků v časopisech a novinových sloupků, komiksů a akademických sympózií“ (str. 12). Podle tohoto argumentu činí převaha židů v médiích židovské obavy převažujícími. Dále, američtí židé byli vedeni k tomu, aby nahlíželi na holokoust jako na základní charakteristiku své identity, protože běžné apely na židovský život a náboženství ztratili svoji přitažlivost. Jinými slovy, holokoust je používán jako hrozba s cílem, v podstatě, zajistit, aby židé zůstali židy; díky židovské převaze v médiích je nežidovská většina této zprávě neustále vystavována.

Právě v tomto bodě ve své knize začíná Novick kritizovat nepřesnost a vulgárnost mnoha holokaustových vypodobnění, včetně vykreslování Elie Wiesela, a ostře kritizuje „mystifikace“ holokoustu. Protože je liberální humanista, a také žid, cítí se Novick uražen takovými tvrzeními, jako že holokoust je „jedinečný“, nebo že „ho nelze rozumem pochopit“, nebo že ho nelze přirovnávat k dalším příkladům masového pronásledování a vraždění, jinými slovy ke genocidě. V tomto ohledu se Novick staví do rozporu s většinou holokaustových autorů, včetně Deborah Lipstadt, která byla zvolena kvůli své kritice. (Ve fascinující poznámce pod čarou Novick odhaluje, že autor výrazu „genocida“, Raphael Lemkin, implicitně v padesátých letech podpořil názor srovnatelnosti ve své korespondenci s americkými Němci tím, že tvrdil, že poválečné vyhnání Němců samotné bylo formou genocidy).

Je zcela jistě pro revizionisty obtížné nesouhlasit s Novickovými úsudky v těchto pozdějších kapitolách, obzvláště proto, že jsou identické s tím druhem věcí, které revizionisté říkali po desítky let. Nicméně Novick z této cesty schází, aby se distancoval od revizionismu, a nazývá revizionisty „pomatenci“ a „cvoky“, ve své vzácné zmínce o nich. Ale pak se Novick nemohl sám sebe nikdy zeptat, proč se holokoust stal „klamáním“, „nepochopitelným“ a „nesouměřitelným“, to v první řadě. Pokud by tak učinil, zjistil by, že tato klišé představují pokus zastřít události a odradit skeptiky nebo badatele od přezkumu faktů a pokusu zasadit je do smysluplného historického kontextu. Jinými slovy, Novickův despekt je nevhodný: podle našeho názoru došlo k „zposvátnění“ myšlenky holokoustu jako přímá reakce na revizionistickou výzvu postavenou holokoustu v oblasti jednotlivých faktů. Člověk může, jak činí Novick, namítat proti vzpomínání holokoustu, ale nahrazení záhady argumenty je esencí revizionismu holokoustu.

Novickova kniha je důležitá v několika ohledech. Umožnila široké veřejnosti ventilovat spoustu kritiky vůči ideologii holokoustu, kterou dlouho vedli revizionisté jako Butz, Faurisson a Lilienthal. Zasazuje vynoření se holokoustu jako myšlenky do konkrétního časového okamžiku, a tím mimochodem pomáhá vysvětlit chronologii revizionismu holokoustu. Pomáhá oddělit ideologii holokoustu od sporných fakt holokoustu, ačkoliv několik z nich zpochybňuje. A nakonec pomáhá vytvořit prostor pro širší a hlubší kritiku „instrumentalizace“ holokoustu, jakož i pro větší kritické myšlení. Skutečně, „Holokoust v americkém životě“ poskytla skutečný odrazový můstek pro Normana Finkelsteina.

Prodávání holokoustu

Koncem r. 1999 byl Norman Finkelstein požádán, aby napsal recenzi k Novickově knize, a tato recenze, plná důležitých podrobností a morálního rozhořčení, se stala „Průmyslem holokoustu“. Abychom pochopili Finkelsteinův přístup, je důležité pochopit pár věcí o jeho životě. Oba Finkelsteinovy rodiče byli polští židé, kteří byli deportováni do varšavského ghetta a kteří přežili řadu koncentračních táborů, včetně Osvětimi a Majdanku. Finkelstein jasně uctívá jejich vzpomínku a utrpení, kterým prošly. Tako hluboce ctí vzpomínku na své rodiče, kteří, podle toho, co nám říká, interpretovaly utrpení židů za druhé světové války v univerzalistickém kontextu. V důsledku toho je hlavním Finkelsteinovým přístupem k holokoustu to, že židé by neměli být jako oběti zdůrazňováni, ani by neměli být zdůrazňováni Němci jako pachatelé. To jsou přístupy, které Finkelstein probíral i jinde, jako například v „Národ před soudem“, kde Finkelstein odsoudil traktát Daniela Goldhagena „Hitlerovi ochotní popravčí“ jako skupinové hanobení všech Němců.

Další charakteristikou Finkelsteinova myšlení je, že je podezřívavý k veškeré politické elitě, ať již židovské nebo gojimské, a vždy byl ostře kritický k sionismu. Skutečně, Finkelstein si poprvé udělal jméno v 80. letech svoji kritikou „Od nepaměti“ Joan Peter, sionistické verze historie Středního východu, která v podstatě tvrdila, že před židovskými přistěhovalci žádní Arabové v Palestině nebyli. V důsledku toho byl Finkelstein vždy silně kritický k manipulování holokoustem. Skutečně, v „Národu před soudem“ zašel dokonce tak daleko, že označil holokoust tak, jak je běžně probírán, za ideologií prolezlou sionistickou „verzí“ holokoustu.

Finkelstein měl užitek z Novickova rozlišování mezi holokoustem jako myšlenkou a samotnými událostmi. V „Průmyslu holokoustu“ je nyní schopen silně kritizovat holokoust jako vykreslování, aniž by se musel špinit podrobnostmi o rozsahu nebo metodách pronásledování židů nacisty.

V první kapitole své strohé knihy poskytuje Finkelstein vlastní verzi vynoření se myšlenky holokoustu. Na rozdíl od Novicka, který soustřeďuje tuto myšlenku na podporu Izraele, aby byla později překonána použitím konceptu definování židovské identity, Finkelstein sleduje propagaci myšlenky holokoustu k její užitečnosti pro vládu Spojených států, a konkrétně pro „židovskou elitu“ (oblíbená fráze), která má z takové propagace prospěch ve formě bohatství a moci. V této oblasti je Finkelsteinova analýza trochu přesvědčivější, než Novickova.

Zatímco nesouhlasí s Novickem u skutečného mechanismu vynoření se myšlenky holokoustu, Finkelstein s Novickem souhlasí, a zachází mnohem dále, než jeho starší kolega, v myšlence, že holokoust slouží ideologickým účelům tím, že líčí židy jako věčné oběti iracionální nenávisti gojimů. Tím se, tvrdí Finkelstein, nejen stává Izrael imunní vůči kritice, ale také jakýkoliv žid, protože se uchylují do konzervativní pozice, aby obhájili své vlastní zájmy.

V následující části Finkelstein odsuzuje zneužití holokoustu a „podvodníky“ a „čachráře“, kteří za ním stojí. Opakováním kritiky z vlastních textů, Novickovy knihy a třiceti let revizionistických analýz, Finkelstein odstřeluje různé pozéry, kteří si z holokoustu udělali živnost, uvádí mezi nimi nejen Wiesela, ale i Jerzy Kosinskiho, a samozřejmě „Binyamina Wilkomirskiho“, švýcarského klarinetistu, který se úspěšně vydával za dětského přeživšího táborů, dokud nebyl nedávno odhalen. Dovoluje si také útočit na různá úderná slova holokaustového slovníku, ale na rozdíl od Novicka je schopen říct něco na podporu revizionistů, řádně odkazuje na obranu Davida Irvinga Gordonem Craigem a na používání revizionistických autorů Arno Mayerem v jeho „Proč nebesa nepotemněla?“ (Jak víme, Mayerova bibliografie odkazovala na texty jak Arthura Butze, tak Paula Rassiniera, ve vší slušnosti používání akademických názorů (viz recenze Arthura Butze a Roberta Faurissona v devátém ročníku Journal of Historical Review, číslo tři)).

Právě v závěrečné části své knihy „Dvojité vyděračství“ to Finkelstein dává jasně najevo. Tato dlouhá část, představující téměř polovinu textu, neúprosně opakuje prostředky, které používá několika židovských agentur, aniž by zjevně měly nějakou opodstatněnou podporu, právníky a americkými médii k v podstatě vydírání švýcarské vlády s cílem získat 1,25 miliardy dolarů. Pak Finkelstein zmiňuje příběh, jak stejné síly spolupracovaly na tom, aby donutily německou vládu poskytnout další kompenzaci, tentokrát 5 miliard dolarů, která měl být údajně zaplacena přeživším, židům a nežidům, jejichž práce byla vykořisťována v koncentračních a pracovních táborech.

Finkelstein vyjádřil své znechucení nejen u používané taktiky, ačkoliv jeho text obsahuje mnoho šokujících podrobností o hrabivosti a cynismu: klade také otázky ohledně toho, kam všechny ty miliardy z kompenzací jdou. Například pokud Volckerova komise zjistila, že prostředky držené v nečinnosti na účtech z „holokaustové éry“ ve švýcarských bankách jsou výrazně nižší, než 1,25 miliardy dolarů, lze se legitimně dožadovat uvedení konečné destinace zbytku. Finkelstein dává jasně najevo, že věří, že tyto prostředky zmizí v kapsách židovských agentur, které akce iniciovaly, nebo v kapsách podnikavých právníků, které najaly.

Finkelstein uplatňuje stejný skepticismus u německého plánu kompenzací. Tento plán je klíčovaný odhadovanými počty jak židovských, tak nežidovských přeživších. Finkelstein správně poznamenává, že pokud dnes činí počet židovských přeživších koncentračních táborů asi 135,000, jak tvrdí židovské agentury, muselo jich být v r. 1945 půl milionu nebo více. Ale takové výpočty, odpovídající analýzám revizionistů, odporují velmi nízkým odhadům historiků holokoustu. Finkelstein dochází proto k závěru, že počet přeživších byl záměrně nafouknut a že jen málo z 5 miliard německých peněz se někdy dostane ke starým nebo strádajícím židovským mužům a ženám, kteří je nejvíce potřebují.

Závěr

Novickův „Holokoust v americkém životě“ byl vítaným příspěvkem k diskusi o holokoustu primárně proto, že uspěl oddělit koncept od událostí, což pak učinilo možným kritizovat zneužívání myšlenky holokoustu. Takže Novick otevřel dveře pro Finkelsteina, aby napsal mnohem kousavější kritiku, ve které v podstatě tvrdil, že myšlenka holokoustu se stala vykořisťovatelským nástrojem agentur, které si přejí zvýšit své bohatství a moc. Pokud je Finkelsteinova analýza správná, zdá se, že holokaustová ideologie slouží v současné době pouze malé skupině lidí, kteří ani nemají kořeny v židovské komunitě, nemluvě o jakýchkoliv smysluplných kořenech v sociální nebo politické realitě Ameriky, Evropy nebo Izraele.

To jsou druhy věcí, které revizionisté říkali léta, a skutečně jich člověk může mnoho najít jak v knize Novicka, tak Finkelsteina, jimž předcházely texty Butze a Faurissona. Přesto to neznamená, že jak Novick, tak Finkelstein své názory odvodili od revizionistů. Spíše to znamená, že jakmile člověk zaujme kritický přístup k manipulaci holokoustem, je odsouzen dojít ke stejným závěrům ohledně jeho zneužívání.

Je také důležité mít na paměti, že jak Novick, tak Finkelstein se distancují od revizionismu holokoustu co se týká faktů o nacistickém pronásledování židů. Naopak, oba revizionismus odmítají, a Novick tak činí dosti útočnými výrazy. Paradoxně však obě knihy slouží jako podpora racionálnějšího a pečlivějšího studia „záhady“ holokoustu, protože obě knihy jsou skutečně namířeny proti moci holokoustu jako ideologie. Ke konci v „Průmyslu holokoustu“ Finkelstein poznamenává, že „abnormálnost nacistického holokoustu vyvěrá nikoliv ze samotné události, ale z vykořisťovatelského průmyslu, který se kolem něj rozrostl“ (str. 150), a že „dnešní výzvou je obnovit nacistický holokoust jako racionální subjekt výzkumu“.

Musíme souhlasit: holokaustová ideologie byla největší překážkou racionální analýzy problematické minulosti Evropy. Jak tato ideologie slábne, samotné události se stanou méně účinnými pro ideologickou nebo finanční manipulaci, emoce úměrně tomu poklesnou a revizionisté budou schopni provádět své studium a předkládat své závěry o faktech, aniž by byli šikanováni a ostouzeni, i když souhlas nepřijde okamžitě nebo zcela. Zdálo by se, že dny vyrovnanějšího pohledu na evropskou historii dvacátého století jsou na obzoru.

O autorovi

Samuel Crowell je autorské jméno amerického spisovatele, který se sám popisuje jako „umírněný revizionista“. Na kalifornské univerzitě (Berkeley) studoval filosofii, cizí jazyky (včetně němčiny, polštiny, ruštiny a maďarštiny) a historii, včetně historie Ruska, Německa a německých židů. Pokračuje ve studiu historie na univerzitě Columbia. Po šest let pracoval jako univerzitní učitel. Cromwellova dlouhá esej „Protiplynové letecké kryty válečného Německa“ byla zveřejněna v Journal červenec/srpen v r. 1999, na stranách 7-30.