Globální ekonomická krize: Centrální bankovnictví středem moci

Úvod

Abychom pochopili historický kontext současné krize, je klíčové podívat se na povahu hlavní a nejmocnější síly kapitalistické globální politické ekonomie: systém centrálního bankovnictví. Jedna z nejméně chápaných a nejvíce ignorovaných záhad kapitalismu, systém centrálního bankovnictví, je rovněž zdrojem největšího bohatství a moci, kapitalismus v podstatě řídící – kontroly úvěrů a dluhů jak vlády, tak průmyslu.

U jakékoliv zmínky o „volném trhu“ je třeba uvést skutečný význam, neboť dokud systém centrálního bankovnictví systém ovládal, centrální bankéři řídili a kontrolovali kapitalismus ve prospěch nemnohých na úkor mnoha. Pochopení povahy centrálního bankovnictví je nezbytné, abychom mohli pochopit povahu současné ekonomické krize.

Původ centrálního bankovnictví

Centrální bankovnictví má svůj původ ve vývoji bankami vydávaných peněz, které spadají do tří kategorií: 1) vkladové peníze ve formě šeků nebo ústních převodů; 2) bankami vydávané papírové peníze (bankovky); a 3) bankami vydávané papírové peníze jako zákonné platidlo. V r. 1609 byla Bank of Amsterdam založena jako „banka pro vklady, jejíž činnost tajně sklouzla do poloviny 17. století k praxi vydávání peněz“. Zároveň „angličtí zlatníci měli údajně obecně zavést jak vkladové peníze, tak první neoficiální anglickou bankovku“. A co je důležité, „ve Švédsku nalezneme něco, co je považováno za první skutečnou bankovku v Evropě, kterou v r. 1661 vydala soukromá banka založená Johanem Palmstruchem“. (1)

Již v r. 1656 „Bank of Amsterdam porušila princip 100% rezerv, čímž vytvořila peníze“, zatímco „zlatníci v Anglii začali být aktivní jako věřitelé v r. 1640“. A dále, Státní švédská banka „byla založena 30. listopadu 1656, a Palmstruchovi, jejímu zakladateli, je přisuzováno první použití bankovek jako dluhových peněz, ne zcela krytých rezervami v mincích“. (2)

Jak v díle Peníze vysvětlil ekonom John Kenneth Galbraith: „Proces, kterým banky vytvářejí peníze, je tak jednoduchý, že to až nejde na rozum. Tam, kde se to týká něčeho tak důležitého, se nejhlubší záhady jeví pouze jako malé. Vklady Bank of Amsterodam byly, podle pokynů vlastníka, převáděny ostatním v rámci vypořádávání účtů, a tak skutečné vklady sloužily jako peníze stále méně, kdy je banka používala k převodům škrtem primitivního pera. Další škrt pera poskytl vypůjčovateli od banky, jiného subjektu než věřitel ve formě původního vkladatele, úvěr z původního a nečinného vkladu.“ Galbraith dále uvedl:

Původní vklad stále zůstal připsán původnímu vkladateli. Ale byl zde nyní rovněž nový vklad vzniklý na základě úvěru. Oba vklady mohly být použity pro provádění plateb, použity jako peníze. Tudíž tím byly vytvořeny peníze. Objev, že banky mohou takto vytvářet peníze, přišel ve vývoji bankovnictví velmi rychle. Musel být získán úrok. (3)

V rámci rozšíření tohoto pojmu vytváření peněz ekonom Rupert J. Ederer vysvětlil, v souvislosti s Bank of Amsterdam, že jak vkladatel, tak vypůjčovatel mohli ovlivnit nákupy pomocí stejných peněz ve stejnou dobu, čímž došlo ke zvýšení množství peněz. Nicméně k závažnějšímu narušení došlo, když banka začala půjčovat peníze amsterdamské radnici, a nakonec pak podlehla pokušení nabídnout je (holandské) East India Company. Jak Ederer zdůraznil, „to, co tato banka provedla pokoutně, bylo brzy institucionalizováno a vytvořilo to podstatu nové monetární techniky, čímž tato banka nastolila novou monetární éru“:

Vznikla zázračná nová moc, rovnající se pravděpodobně potenciálu objevu ražby peněz. Banka vytvářela peníze doslova po stovky let, aniž by to bylo odhaleno. Dokonce i po odhalení mohla banka pokračovat ve fungování tímto novým způsobem, až na protesty veřejnosti. Veřejnost ještě nebyla připravena akceptovat peníze bez jakékoliv záruky, mimo slova veřejných úřadů. Byla v minulosti příliš vážně a příliš často oklamána, a poněkud paradoxně se utíkala k bankám pro použitelné peníze. Z tohoto náporu vzešla soukromá tvorba peněz, která je podstatou moderního komerčního bankovnictví. (4)

Bank of England

Co se týká Bank of England, tak John Kenneth Galbraith to vysvětluje takto: „Ze všech institucí zapojených do ekonomiky se žádná tak dlouho netěšila takové prestiži, neboť umění, jakož i záhada, související s řízením peněz má původ tam. Hrdost ostatních centrálních bank spočívala buď na věrném napodobování Bank of England, nebo na malých odchylkách od jejích metod.“ (5) Jak vysvětlil ekonom Rupert J. Ederer, bylo to založení Bank of England, „co představovalo první zcela oficiální schválení vydávání peněz soukromými zájmy. Jiným slovy, soukromé vydávání peněz se stalo sociálně a právně schválenou institucí během 17. století. (6)

Ederer analyzoval historii vedoucí k vytvoření Bank of England ve své knize Vývoj peněz. Vysvětlil, že přechod procesu vytváření peněz z veřejných do soukromých rukou „bylo pouze dalším z projevů intenzivního boje krále s parlamentem, který v té době probíhal“. Ederer pokračoval:

V Anglii 17. století bylo běžné, že bohatá třída ukládala své přebytečné kovové peníze v londýnském Toweru, do úschovy. Zde cítili, že jsou v bezpečí. Tato důvěra dostala tvrdou ránu, když král Charles I, který potřeboval peníze na vedení občanské války, do které se vrhl ve Skotsku, poklad zkonfiskoval. Charles odmítl tyto zdroje vydat, dokud obchodníci neodsouhlasili, že mu poskytnou úvěr. Úvěr splatil až po dlouhém zpoždění, které vyvolalo ostré a hořké protesty. Vkladatelé se poučili a hledali jinou bezpečnou depozitní banku. Zdálo se, že nejvhodnější budou trezory zlatníků. (7)

Zlatníci, protože byli chytrými obchodníky, „předložili svým vkladatelům oznámení, že budou přijímat peníze na vklady pouze pod podmínkou, že je budou moct půjčit“. Zlatníci vymysleli mazanou metodu řízení peněz, kdy vydávali „potvrzení o uložení“ vkladatelům, kteří si přáli vybrat peníze, což byl „dokument potvrzující, že u „X“ bylo zanecháno jako vklad jisté množství kovových peněz a mohly být vyzvednuty po předložení potvrzenky“. Ederer vysvětluje:

Tyto potvrzenky byly zprvu pečlivě proplaceny, takže se vytvořila důvěra v to, že peníze jsou vždy dostupné. V důsledku toho mezi klientelou, jejímž původním záměrem bylo zbavit se používání choulostivých a nepraktických mincí, začaly prostě obíhat tyto potvrzenky. (8)

Hlavní překážkou tohoto vývoje tvorby peněz byl stát, protože „králové trvali na svém výhradním právu vydávat peněžní prostředky od počátku mincovnictví. Zřeknutí se tohoto práva hrozilo nebezpečím pro veřejné blaho a pro samotnou existenci státu“. Takže otázkou bylo, jak postuloval Ederer, „jak tyto monarchy přimět zříct se tohoto práva, nebo se o něj aspoň podělit se soukromými zájmy. Odpověď spočívá v přivedení monarchy do finanční zranitelnosti, ve které se mnoho monarchů během 17. a 18. století ocitlo kvůli neustálým válkám a povstáním. Potřebovali peníze zoufale“. (9)

V Anglii si král Charles II „vypůjčil veškeré peníze, které mu byli zlatníci schopni a ochotni za 12% půjčit. Splátka měla být ve formě daní, které měly být placeny přímo zlatníkům“. Nicméně podnikatelé a další mocné zájmy nechtěli návrat k mincovnictví, protože si zvykli používat potvrzenky, které umožňovaly jejich podnikání vzkvétat. Přirozeně narůstaly i požadavky na vznik nových bank, podle vzoru Amsterodamu. Avšak bylo pro to potřeba „krále, který obzvláště nutně potřeboval finance na nějaké dobrodružství. Když se tento monarcha objevil, jisté hbité zájmy byly schopny vpašovat do veřejného systému soukromé vydávání peněz“. (10)

Tato příležitost se objevila s králem Williamem a královnou Mary, po dlouhé válce s Ludvíkem XIV, v době, kdy kupecké zájmy „měly peníze, které byly ochotny půjčit za vlastních podmínek, a byly si také vědomy, jak lukrativní by bankovnictví v novém stylu bylo, tedy pokud by s tím souviselo právo vytvářet peníze“. (11) William se narodil jako holandský princ, jehož matkou byla sestra anglického krále Charlese II. V Anglii se dostal k moci v r. 1689, po Slavné revoluci, během které byl král James II nucen uprchnout, holandská armáda provedla invazi, a výsledkem bylo založení konstituční monarchie a anglické listiny práv, která označila konec éry absolutistické monarchie a začátek éry, ve které se o moc dělil monarcha a parlament.

Král, zoufale potřebující peníze, se musel poohlédnout u soukromých zájmů, a odpověď přišla od Skota Williama Pattersona:

Mluvíc za bohaté londýnské podnikatele nabídl půjčku peněz ve výši 1,200,000 liber za 8% úrok, za předpokladu, že bude věřitelům uděleno výsadní právo založit emisní banku. Jejich jménem požadoval právo na vydávání bankovek zhruba ve výši dluhu, které by obíhaly jako peníze. (12)

Tyto bankovky „měly jít jako úvěr ctihodným soukromým dlužníkům. Úrok měl být získáván jak na těchto úvěrech, tak na úvěrech vládě. Opět zázrak bankovnictví“. (13) Tento plán měl původně projít parlamentem v r. 1691, ale setkal se s odporem krále a zlatníků. Nicméně nakonec byl prosazen v r. 1694, a tím byla vytvořena Bank of England. (14)

V r. 1833 parlament schválil zákon, který udělil Bank of England výhradní právo vydávat zákonné platidlo, čímž ji byl zaručen částečný monopol, protože ostatní banky měly stále v oběhu své bankovky. Bankovním zákonem z r. 1844 „bylo vydávání všemi ostatními bankami omezeno na množství bankovek již v oběhu“. Důvěra v banku, působící jako vládní banka a agent, rostla, „a když v r. 1826 došlo v Anglii k masovému zakládání akciových bank, Bank of England již byla považována za správce finančních rezerv soukromých bank, a tím i zlatých rezerv země“. Nakonec začala tato banka hrát roli „půjčovatele poslední instance“ a měla zodpovědnost za „udržování nejen měny, ale také úvěrového systému země“. (15)

Bank of France

V r. 1788 byla francouzská monarchie bankrot, a jak rostlo napětí mezi stále zoufalejšími obyvateli a aristokracií a monarchií, evropští bankéři se rozhodli zmocnit se a kooptovat revoluci. V r. 1788 prominentní francouzští bankéři odmítli „navýšit potřebný krátkodobý úvěr vládě“ (16) a zařídili, aby se dodávky obilí a potravin do Paříže „opozdily“, což vyvolalo hladové nepokoje Pařížanů. (17) To spustilo revoluci, ve které se objevila nová vládnoucí třída, poháněná násilným útlakem a politickým a skutečným terorismem. Nicméně její násilnost rostla, a s tím i nespokojenost s revolučním režimem, a byla ohrožena jeho stabilita a udržitelnost. Takže bankéři přesměrovali svoji podporu na generála revoluční armády jménem Napoleon, kterého pověřili obnovením pořádku.

Napoleon pak poskytl bankéřům svoji podporu a v r. 1800 vytvořil Bank of France, soukromě vlastněnou centrální banku Francie, a dal bankéřům rozhodovací pravomoc nad bankou. Bankéři vlastnili její akcie, a dokonce sám Napoleon si její akcie koupil. (18) V r. 1803 Napoleon zaručil Bank of France výhradní emisní právo, zrušil konkurenci, „a tak se Bank of France ujala role centrální banky“. Nicméně „nezávislost banky byla stěží narušena. V době, kdy začala působit jako centrální banka země, mohli představitelé 200 hlavních akcionářů stále volně tvořit politiku sami“. (19)

Bankéři tak usilovali o kontrolu obchodu a vlády a obnovení pořádku v duchu jejich nově získaného a soukromě vlastněného a řízeného impéria. Nicméně Napoleon pokračoval ve své válečné politice tak, že bankéřům došla trpělivost, neboť měla negativní dopad na komerční aktivity (20), a sám Napoleon zasahoval do operací Bank of France a dokonce prohlásil, že banka „patří více císaři, než akcionářům“. (21) Poté bankéři opět přesunuli cíl svého vlivu a přestáli změnu režimu, zatímco Napoleon nikoliv. (22)

Rothschildové vystoupali na trůn mezinárodního bankovnictví po bitvě u Waterloo. Poté, co založili bankovní domy v Londýně, Paříži, Frankfurtu, Vídni a Neapoli, profitovali na všech stranách napoleonských válek. (23) Britský patriarcha, Nathan Rothschild, byl známý tím, že v Londýně dostával zprávy jako první, dokonce ještě dříve než monarchie a parlament, a tak všichni během bitvy u Waterloo sledovali jeho kroky na burze. Po bitvě dostal Nathan zprávu, že Britové vyhráli, o více než 24 hodin dříve, než samotná vláda, a v klidu odešel na londýnskou burzu a prodal vše, co měl, z čehož přihlížející dovodili, že Britové prohráli.

Následovala prodejní panika, kdy všichni prodávali akcie, jejich ceny padaly a trh zkolaboval. Důsledkem bylo, že Rothschild pak skoupil téměř celý britský akciový trh za drobné, a když dorazila zpráva o vítězství Britů u Waterloo, Rothschildovy nově nabyté akcie vyskočily, a s tím i jeho bohatství, a stal se tak hlavní postavou ekonomiky v Británii. (24)

Jak napsal profesor historie na univerzitě Georgetown Carroll Quigley ve svém pozoruhodném díle Tragédie a naděje, „londýnští kupečtí bankéři měli v letech 1810-1850 v rukou již burzu, Bank of England a londýnský peněžní trh“, a:

Časem dostali do své finanční sítě i provinční bankovní centra, organizovaná jako komerční banky a spořitelny, jakož i pojišťovny, a ze všeho toho pak vytvořili jediný finanční systém mezinárodního měřítka, který manipuloval s množstvím a tokem peněz tak, aby byli schopni ovlivňovat, ne-li kontrolovat, vlády na jedné straně a průmysl na druhé. (25)

Vytvoření centrální banky Spojených států: Federálních rezerv

Historie Spojených států od jejich založení po 19. a 20. století byla nepřetržitou politickou válkou točící se kolem vytvoření centrální banky Spojených států. Merkantilisté jako Alexander Hamilton, který byl prvním ministrem financí, se za takovou banku stavěli, a jeho radě dal George Washington přednost, k velkému zděšení Thomase Jeffersona, který byl silným odpůrcem centrálního bankovnictví. Nicméně „(Alexander) Hamilton, který věřil, že se vláda musí spojit s nejbohatšími prvky společnosti, aby se stala silnou, navrhl kongresu řadu zákonů v tomto duchu, a „Banka Spojených států byla založena jako partnerství mezi vládou a jistými bankovními zájmy“ (26), a tato banka přetrvala až do doby, kdy její povolení v r. 1811 skončilo.

Během funkčního období Andrew Jacksona (1829-1837) probíhal politický boj primárně s etablovanými finančními zájmy jak doma, tak v zahraničí (konkrétně západní Evropě) o vytvoření centrální banky USA. Andrew Jackson se proti takové bance stavěl pevně a řekl, že „tato banka ohrožuje objevující se řád, hromadí příliš mnoho ekonomické moci do příliš mála rukou“ a mluvil o ní jako o „obludě“. (27) Kongres schválil zákon umožňující vytvoření Druhé banky Spojených států, nicméně Andrew Jackson tento zákon vetoval, k velké nelibosti bankovních zájmů.

V druhé polovině 19. století „byli evropští finančníci pro americkou občanskou válku, která by vrátila Spojené státy na jejich koloniální statut, a soukromě připouštěli, že ne nezbytně mají zájem na otroctví“, protože se stalo neziskovým. (28) Podstatou občanské války nebylo osvobození otroků, ale, jak to popsal Howard Zinn, střet „elit“, kdy severní elita chtěla „ekonomickou expanzi – volnou půdu, svobodnou pracovní sílu a volný trh, vysoce ochranná cla pro výrobce a banku Spojených států. A otrokářské zájmy se stavěly proti všemu tomuto“. (29) Občanská válka, která trvala od r. 1861 do r. 1865, měla za následek stovky tisíc mrtvých, a během ní „kongres také založil národní banku, vytvořil partnerství vlády a bankovních zájmů a zaručil jim zisky“. (30)

Jak uvedl sám Lincoln:

Peněžní zájmy okrádají zemi v dobách míru a konspirují proti ní v dobách protivenství. Bankovní zájmy jsou despotičtější než monarchie, nestoudnější než autokracie, sobečtější než byrokracie. Za veřejné nepřátele označují všechny, kdo zpochybňují jejich metody nebo vrhají světlo na jejich zločiny.

Mám dva velké nepřátele, jižní armádou před sebou a bankéře v zádech. Z těchto dvou je mým největším nepřítelem ten za mými zády. Jako nanejvýš nežádoucí důsledek války byly na trůn dosazeny korporace a bude následovat éra korupce na nejvyšších místech. Moc peněz bude usilovat o prodloužení své vlády tím, že bude působit na předsudky lidí, dokud nebude bohatství shromážděno v rukou nemnohých a republika nebude zničena. (31)

Během 19. a 20. století utrpěly Spojené státy několik vážných ekonomických krizí, z nichž jednou z nejvýznamnějších byla velká hospodářská krize z r. 1873. Jak vysvětlil Howard Zinn:

Krize byla zabudována do systému, který byl svoji povahou chaotický a ve kterém byli v bezpečí pouze velmi bohatí. Byl to systém periodických krizí – 1837, 1857, 1876 (a později 1893, 1907, 1919, 1929) – které zlikvidovaly malé podnikání a přinesly zimu, hlad a smrt pracujícím, zatímco Astorům, Vanderbiltům, Rockefellerům a Morganům bohatství, které rostlo prostřednictvím válek a mírů, krizí a zotavení. Během krize v r. 1873 se Carnegie zmocnil trhu s ocelí, Rockefeller zlikvidoval své konkurenty v ropě. (32)

Na pořadu dne byla masivní průmyslová konsolidace několika elitářských oligarchů, kdy J. P. Morgan získal totální kontrolu nad železnicemi a bankovními zájmy a John D. Rockefeller převzal kontrolu nad trhem s ropou a provedl expanzi do bankovnictví. Zinn vysvětlil:

Imperiálním vůdcem nové oligarchie byl dům Morganů. V jeho operacích mu obratně pomáhala First National Bank of New York (řízená Georgem F. Bakerem) a National City Bank of New York (s prezidentem Jamesem Stillmanem, agentem Rockefellerových zájmů). V jejich rámci tito tři muži a jejich finanční spolupracovníci zastávali 341 ředitelských funkcí ve 112 korporacích. Celkové zdroje těchto korporací činily v r. 1912 22,245,000,000 dolarů, více než odhadnutá hodnota veškerého majetku 22 států a teritorií západně od řeky Mississippi. (33)

Na počátku 20. století dosáhly evropské a americké bankovní zájmy toho, co si přály v Americe po více než sto let, tedy vytvoření soukromě vlastněné centrální banky. Ta byla vytvořena prostřednictvím spolupráce amerických a evropských bankéřů, primárně Morganů, Rockefellerů, Kuhnů, Loebů a Warburgů. (34)

Po bankovní panice v r. 1907 v USA, zinscenované J. P. Morganem, začal tlak na americkou politickou elitu, aby byl vytvořen „stabilní“ bankovní systém. V r. 1910 se na Jekyll Island konalo tajné setkání finančníků, kde naplánovali „vytvoření Národní rezervní asociace s patnácti velkými regiony, kontrolované představenstvem tvořeným komerčními bankéři, avšak z pravomocí od federální vlády působit jako centrální banka – vytvářet peníze a půjčovat rezervy soukromým bankám“. (35)

Byl to především Paul M. Warburg, investiční bankéř z Wall Street, který „přišel s návrhem na jedinou centrální banku (v r. 1910). Nazval ji United Reserve Bank. Díky tomuto a jeho pozdějšímu působení v prvním Představenstvu federálních rezerv byl Warburg označen, s jistou oprávněností, za otce Systému“. (36)

Senátor Nelson W. Aldrich „byl na počátku století na základě prosté kalkulace považován za nejvlivnějšího muže v senátu“. „Byl nestoudným stoupencem vysokých cel, kvalitních peněz a neomezených operací velkých bankéřů a všech dalších opatření, která by, s rozumnou jistotou, zvýšila bohatství nebo moc již bohatých, komunity, do které se s určitostí sám Aldrich řadil“. A jeho dcera se navíc provdala za Johna D. Rockefellera ml.. (37)

V r. 1912 předložil Aldrich „legislativu pro vytvoření Národní rezervní asociace, spolu s patnácti regionálními asociacemi. Ty by držely rezervy – vklady – zúčastněných bank. K nim by se banky obracely o úvěry, včetně záchrany v době nouze. Vše by bylo pevně pod kontrolou bankéřů, kterým patřily“. I když ve chvíli, kdy byl Systém konečně založen, „nebyla legislativa dílem ani Aldriche ani jeho republikánů, ale demokratů“. (38)

Prezident Woodrow Wilson se řídil plánem vytvořeným finančníky z Wall Street téměř přesně, a přidal k němu vytvoření Představenstva federálních rezerv ve Washingtonu, které jmenoval prezident. (39) Bylo to dva dny před vánocemi 1913, kdy „Woodrow Wilson podepsal zákon o Federálních rezervách. Ten vytvořil ne jednu centrální banku, ale dvanáct – počet, který byl zvolen později. Washington měl provádět dozor nad sedmičlenným Představenstvem federálních rezerv, kde by ministr financí a kontrolor oběživa byli členy ex officio. Pravomoci představenstva byly zanedbatelné. V podstatě triumfovala regionální myšlenka a skutečnou pravomoc mělo dvanáct bank“. (40) Regionální banky:

…byly všechny řízeny představenstvem tvořeným devíti řediteli, z nichž šest muselo být vybráno zúčastněnými nebo členskými bankami, ačkoliv pouze tři z nich mohli být bankéři. Zbývající tři byli jmenováni Washingtonem. (41)

Federální rezervy, či Fed, „zavedly vlastní daně, navrhly si vlastní operační rozpočet a nepodléhaly kongresu, přičemž se „sedm guvernérů dělilo o moc s prezidenty dvanácti rezervních bank, které obsluhovaly soukromé banky ve svém regionu“, a „komerční banky držely akciový podíl v každé z dvanácti Federálních rezervních bank“. (42)

Poznámky

1. Rupert J. Ederer, The Evolution of Money, Public Affairs Press, 1964, p. 102.
2. Ibid., p. 103.
3. John Kenneth Galbraith, Money: Whence it Came, Where it Went, Houghton Mifflin Company, Boston, 1975, p. 18-19.
4. Rupert J. Ederer, op. cit., p. 118-119.
5. John Kenneth Galbraith, op. cit., p. 30.
6. Rupert J. Ederer, op. cit., p. 103.
7. Ibid., p. 119-120.
8. Ibid., p. 120-121.
9. Ibid., p. 121-122.
10. Ibid., p. 122.
11. Ibid., p. 122.
12. Ibid., p. 123.
13. John Kenneth Galbraith, op. cit., p. 31.
14. Rupert J. Ederer, op. cit., p. 123.
15. M.H. De Kock, Central Banking, 3rd edition, Staples Press, London, 1969, p. 12.
16. Donald Kagan, et. al., The Western Heritage. Volume C: Since 1789, Ninth edition, Pearson Prentice Hall, 2007, p. 596.
17. Curtis B. Dall, F.D.R: My Exploited Father-in-Law, Institute for Historical Review, 1982, p. 172.
18. Carroll Quigley, Tragedy and Hope: A History of the World in Our Time, New York, Macmillan Company, 1966, p. 515; Robert Elgie and Helen Thompson (eds.), The Politics of Central Banks, New York, Routledge, 1998, p. 97-98.
19. Robert Elgie and Helen Thompson (eds.), The Politics of Central Banks, New York, Routledge, 1998, p. 98.
20. Carroll Quigley, op. cit., p. 516.
21. Robert Elgie and Helen Thompson, ed., op. cit., p. 98-99.
22. Carroll Quigley, op. cit., p. 516.
23. Sylvia Nasar, "Masters of the Universe", The New York Times,
24. http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9C04E3D6123AF930A15752C0A9669C8B63, 23 January 2000; BBC News, "The Family That Bankrolled Europe", http://news.bbc.co.uk/1/hi/uk/389053.stm, 9 July 1999.
25. New Scientist, "Waterloo Windfall", New Scientist Magazine, Issue 2091, 19 July 1997; BBC News, "The Making of a Dynasty: The Rothschilds", 28 January 1998.
26. Carroll Quigley, op. cit., p. 51.
27. Howard Zinn, A People’s History of the United States, Harper Perennial, New York, 2003, p. 101.
28. Michael Waldman, My Fellow Americans: The Most Important Speeches of America’s Presidents, from George Washington to George W. Bush, Longman Publishing Group, 2004, p. 25.
29. Dr. Ellen Brown, "Today We’re All Irish: Debt Serfdom Comes to America", Global Research
30. Howard Zinn, op. cit., p. 189.
31. Ibid., p. 238.
32. Steve Bachman, "Unheralded Warnings from the Founding Fathers to You", Gather, 19 June 2007.
33. Howard Zinn, op. cit., p. 242.
34. Ibid., p. 323.
35. Murray N. Rothbard, "Wall Street, Banks, and American Foreign Policy", World Market Perspective, 1984.
36. William Greider, Secrets of the Temple: How the Federal Reserve Runs the Country, New York, Simon and Schuster, 1987, p. 276.
37. John Kenneth Galbraith, op. cit., p. 121-122.
38. Ibid., p. 120-121.
39. Ibid., p. 122.
40. William Greider, op. cit., p. 277.
41. John Kenneth Galbraith, op. cit., p. 123-124.
42. Ibid., p. 124.
43. William Greider, op. cit., p. 50.