Od velké transformace ke globálnímu volnému trhu - III. část

Pokud chybí silný stát cílevědomě prosazující liberální ekonomický program, trhům budou věčně stát v cestě nespočetná omezení a regulace. Ty jsou spontánní odpovědí na konkrétní sociální problémy, a ne součástí nějakého velkolepého projektu. Členové parlamentu, kteří v 60. a 70. letech 19. století schválili Zákony o továrnách‘ neměli žádný plán, podle kterého by chtěli rekonstruovat společnost anebo ekonomiku. Šlo Jen o bezprostřední odpověď na problémy pracovního života — nebezpečí, špínu, neefektivitu, plýtvání — a to ve chvíli, kdy si je uvědomili. Ustup laiisezfaire byl nezamýšleným důsledkem velkého množství podobných nikým nekoordinovaných odpovědí.

Regulované trhy jsou přirozenou normou každé společnosti, zatímco volné trhy jsou produktem machinací, plánů a politického donucování. laissez faire musí být centrálně plánovaný, zatímco regulované trhy vznikají přirozeně. Volné trhy nejsou, jak si to myslí a tvrdí ideologové Nové pravice, darem sociální evoluce. Je to konečný produkt sociálního inženýrství a rozhodné politické vůle. V Anglii 19. století se mohl prosadit jenom proto, že chyběly fungující demokratické instituce a udržet se, jen dokud chyběly.

Důsledky, které tyto skutečnosti mají na projekt budování celosvětového volného trhu ve věku demokratické vlády, jsou nesmírně závažné. Jde o to, že pravidla hry trhu musí být vyňata z demokratického rozhodování a politických reforem. Demokracie a volný trh jsou rivalové, ne spojenci.

Přirozeným protějškem ekonomiky volného trhu je politika nejistoty. Pokud „kapitalizmus“ znamená „volný trh“, pak žádné přesvědčení není

iluzornější než to, že budoucnost spočívá v „demokratickém kapitalizmu“. Funguje-li demokratický politický život normálně, volný trh má krátký život. Jeho negativní dopady na společnost jsou totiž takové, že žádná demokracie nemůže prosadit jejich spravedlnost a legitimitu. Tuto pravdu demonstruje historie volného trhu v Británii a dobře ji chápou i prozíravější neoliberální myslitelé, kteří mají v úmyslu volný trh globalizovat.

Ti, kteří se snaží prosadit volný trh v celosvětovém měřítku, trvají na tom, že právní rámec, který ho definuje a pevně ohraničuje, musí být postaven mimo dosah jakéhokoliv demokratického zákonodárství. Suverénní státy se sice mohou stát členy Světové obchodní organizace (WTO), ale je to tato organizace, a ne zákonodárný orgán, jenž určuje, co je třeba považovat za volný obchod a co za jeho omezování. Pravidla hry na trhu musí být zabezpečena tak, aby je žádné demokraticky přijaté rozhodnutí nemohlo změnit,

Úlohou nadnárodní organizace jako je například WTO je prosazovat volné trhy do ekonomického života každé společnosti. Dělá to tak, že nutí členské země, aby respektovaly pravidla, jež volné trhy vyjímají z vlivu omezení typických pro trh, která existují v každé společnosti. Nadnárodní organizace toho mohou dosáhnout jen rak, že zůstanou imunní vůči tlakům demokratického politického života.

Polanyiho popis legislativy potřebné k vytvoření tržní ekonomiky v 19. století se dá téměř doslova aplikovat na dnešní projekt globálního volného obchodu prosazovaný Světovou obchodní organizací a podobnými institucemi.

Nic nesmí bránit vytváření trhů, ani příjmy nesmějí být získávány jinak než prodejem. Rovněž nesmějí být dovoleny žádné zásahy do procesu přizpůsobování cen měnícím se tržním podmínkám — bez ohledu na to, zda jde o ceny zboží, práce, půdy či peněz. Proto nejenže musí existovat trh pro všechny prvky, z nichž se skládá průmysl, ale nesmějí se tolerovat žádná politická opatření, která by mohla ovlivňovat působení takových trhů. Cena, poptávka ani nabídka nesmějí být pevně určovány ani regulovány; jenom taková politika zabezpečí samoregulaci trhu, protože vytvoří podmínky, jež z trhu udělají jedinou organizující sílu ekonomické sféry.“

Samozřejmě, že jde o nedosažitelnou fantazii, a snaha nadnárodních společností o její dosažení vedla k ekonomickému rozvratu, sociálnímu chaosu a politické nestabilitě ve vzájemně odlišných zemích na celém světě.

Pokus o vzkříšení volného trhu v podmínkách, jaké existovaly na konci dvacátých let 20. století, byl spojen s ambiciózním sociálním inženýrstvím v masovém měřítku. Žádný program reforem dnes nemůže uspět, pokud jeho autoři nepochopí, že mnohé takové změny vyvolané, urychlené či posilněné politikou Nové pravice, jsou nezvratné. Rovněž žádná politická reakce na důsledky politiky volného trhu nebude efektivní, pokud se nepřizpůsobí technologickým a ekonomickým změnám, které taková politika dokázala využít.

Pokusy o vzkříšení volného trhu způsobují hluboký rozvrat v zemích, kde k nim dochází. Sociální a politické dohody, jež volný trh zničil — např. beveridgeovskou dohodu v Británii a Rooseveltův New Deal ve Spojených státech — už není možné obnovit. Sociálně tržní ekonomiky kontinentální Evropy není možné oživit v takové formě, která by připomínala některou z variant poválečné sociální či křesťanské demokracie. Ti, kdo si představují, že je možný návrat k „normální politice“ poválečného ekonomického řízení, klamou sami sebe i ostatní.

Volnému trhu se však očekávanou hegemonii nastolit nepodařilo. Ve všech demokratických státech je politická převaha volného trhu nekompletní, nejistá a vratká. Nemůže přežít žádnou dlouhodobější ekonomickou recesi. V Británii vedly nezamýšlené důsledky neoliberální politiky k oslabení politické moci Nové pravice. Křehká koalice stoupenců z řad voličů a klientů zastupujících ekonomické zájmy, které Nová pravice zmobilizovala na podporu této své politiky, se brzy rozpadla.

Rozpadla se částečně v důsledku konkrétních dopadů politiky prosazované Novou pravicí a částečně vinou nespoutaných sil působících ve světové ekonomice. Politika Nové pravice nabídla těm, kteří ji volili, šanci postoupit na společenském žebříčku. Postupem času se jí však podařilo rozbít společenské struktury, v jejichž rámci byly takovéto aspirace reálné. Kromě toho některé, kteří si chtěli pořídit nemovitosti, zatížila vysokými břemeny a riziky. Ze strany těch, kteří se stali obětí neúspěšných investic, se sotva dají očekávat projevy velkého nadšení z deregulace, která jim způsobila ohromné těžkosti. Ekonomické nejistoty, které politika Nové pravice prohloubila, vedly k oslabení koalic, jež zpočátku tuto politiku podporovaly a profitovaly z ní. Drtivé vítězství labouristův květnu 1997 bylo zčásti výsledkem autodestruktivní politiky Nové pravice konzervativní strany.

Dnešní rozvrat společenského a ekonomického života však není způsoben jenom volnými trhy. V konečném důsledku vyplývá z rozšíření technologie. Technologické inovace zaváděné ve vyspělých západních zemích jsou brzy všude kopírovány. Dokonce i bez politiky prosazující volné trhy by řízené ekonomiky poválečné éry nemohly přežít — technologický pokrok by je udělal neudržitelnými.

Tradiční politika plné zaměstnanosti je v éře nových technologií již nefunkční. Informační technologie prakticky destabilizovaly společenskou dělbu práce. Mnoho zaměstnání mizí a všechna pracovní místa jsou stále méně jistá. Dělba práce ve společnosti je dnes nejméně stabilní od doby průmyslové revoluce. Globální trhy tuto nestabilitu přenášejí do každé ekonomiky světa, přičemž novou politiku ekonomické nejistoty činí univerzální.

Volný trh se nemůže udržet v epoše, v níž světové hospodářství prohlubuje ekonomické nejistoty většiny lidí. Režim laissez faire určitě vyvolá k životu hnutí, která jeho omezení odmítnou. I když takovýmto hnutím — ať už populistickým, xenofobním, fundamentalistickým či neokomunistickým — se jen máločeho z jejich cílů podaří dosáhnout, přesto však dokáží rozbít křehké struktury podpírající globální laissez faire. Musíme akceptovat, že ekonomický život světa není možné organizovat jako univerzální volný trh a že neexistují lepší formy řízení prostřednictvím globální regulace? Je naším historickým osudem moderní anarchie?

Východiskem je reforma světové ekonomiky, která by jako permanentní realitu akceptovala diverzitu kultur, režimů a tržních ekonomik. Globální volný trh je cosi, co patří do světa, v němž se zdá být zajištěna hegemonie západního typu. Podobně jako všechny ostatní varianty osvícenské utopie univerzální civilizace předpokládá nadvládu Západu. Není kompatibilní s pluralistickým světem bez velmoci, která by mohla uplatňovat hegemonii, jakou měla v minulosti Británie, Spojené státy a ostatní západní země. Není připravená na dobu, v níž by západní instituce a hodnoty už neměly univerzální autoritu. Neumožňuje různorodým kulturám světa, aby dosáhly modernizace, jež by byla přizpůsobena jejich vlastním dějinám, okolnostem a konkrétním potřebám.

Globální volný trh staví jeden suverénní stát proti druhému v geopolitických bojích o ubývající přírodní zdroje. Účinek filozofie laissez faire, která odsuzuje zasahování státu do ekonomiky, je ten, že podněcuje státy k soupeření o kontrolu nad přírodními zdroji, za jejichž uchování nenese odpovědnost žádná instituce.

Kromě toho je evidéntní, že světová ékonomika organizovaná jako globální volný trh, nemůže uspokojit ani univerzální lidskou potřebu po jistotě. Raison d ‘ětre každé vlády na celém světě je její schopnost chránit občany před nejistotou. Režim globálního laissez faire, jenž nedovoluje vládám, aby plnily tuto svou ochrannou úlohu, vytváří podmínky pro stále větší politickou a ekonomickou nestabilitu.

Ve vyspělých kompetentně a důmyslně řízených ekonomikách je možné najít způsoby jak zmírnit dopady světových trhů na občany. V chudších zemích globální laissez faire oživuje fundamentalistické režimy a urychluje dezintegraci moderního státu. Na globální úrovni, podobně jako na úrovni národního státu, volný trh nepodporuje stabilitu ani demokracii. Globální demokratický kapitalizmus je nerealizovatelný stejně jako světový komunizmus.