Od velké transformace ke globálnímu volnému trhu

Kolaps globálního trhu bude traumatickou zkušeností s nepředstavitelnými důsledky. Ale i tak si ho dokážu představit snáz než to, že by současný režim mohl mít delší trvání. George Soros

Počátek katastrofy spočívá v utopickém úsilí ekonomického liberalizmu nastolit samoregulační tržní systém. Karl Polanyi

Anglie se v polovině 19. století stala objektem dalekosáhlého experimentu sociálního inženýrství. Jeho cílem bylo vymanit ekonomický život zpod společenské a politické kontroly, a to jednak vytvořením nové instituce volného trhu a dále rozbitím trhů, které byly sociálně více zakořeněné a které v Anglii po století existovaly. Volný trh vytvořil nový typ hospodářství, ve kterém se cena každého zboží, včetně práce, měnila bez ohledu na to, jaký to mělo dopad na společnost. V minulosti byl ekonomický život omezován potřebou uchovat sociální soudržnost. Realizoval se na trzích, které měly své kořeny ve společnosti a podléhaly regulaci i mnohým omezením. Cílem experimentu, o který se pokoušeli ve viktoriánské Anglii v polovině 19. století, bylo tyto trhy zničit a nahradit je trhy deregulovanými, které by působily bez ohledu na potřeby společnosti. Rozvrat ekonomického života Anglie, způsobený vytvořením volného trhu, byl nazván Velkou transformací.

Podobná transformace je dnes prvořadým cílem nadnárodních organizací jako je Světová obchodní organizace (WTO), Mezinárodní měnový fond (MMF) a Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). Při prosazování tohoto revolučního projektu se nechávají vést posledním osvícenským režimem na světě, Spojenými státy. Osvícenští myslitelé, jako byli Thomas Jefferson, Tom Paine, John Stuart Mill a Karl Marx, nikdy nepochybovali o tom, že v budoucnosti každý národ bude muset přijmout některou z verzí západních institucí a hodnot. Diverzita kultur nebyla podle nich permanentním stavem lidského života. Byla to jenom jedna fáze na cestě k univerzální civilizaci. Všichni tito myslitelé prosazovali vytvoření jedné celosvětové civilizace, ve které by rozličné tradice a kultury minulosti byly nahrazeny novým univerzálním společenstvím, založeným na rozumu.

Spojené státy jsou dnes poslední velmocí, jejíž politika je postavena na tezích osvícenství. „Demokratický kapitalizmus“ bude podle „washingtonského konsenzu“ zanedlouho akceptován na celém světě. Globální volný trh se stane skutečností. Mnohotvárné ekonomické kultury a systémy, které ve světě ustavičně existovaly, se zanedlouho stanou zbytečnými, protože i ony se rozplynou v jediném univerzálním volném trhu.

Nadnárodní organizace podněcované touto filozofií se snaží vnutit volné trhy ekonomickému životu všech zemí na světě. Realizují politické programy, jejichž hlavním cílem je začlenit vzájemně odlišné ekonomiky světa do jediného globálního volného trhu. Je to nerealizovatelná utopie. Její prosazování už vedlo ve velikém měřítku k sociálnímu rozvratu a ekonomické i politické nestabilitě.

Ve Spojených státech volné trhy přispěly k sociálnímu kolapsu v míře, která nemá obdobu v žádné jiné rozvinuté zemi. Rodiny v Americe jsou labilnější než kdekoliv jinde. Sociální systém je podpírán i politikou masového věznění. Žádná jiná průmyslově vyspělá země s výjimkou postkomunistického Ruska nepoužívá věznění jako prostředek sociální kontroly v takové míře jako Spojené státy. Volné trhy, rozpad rodin a komunit i používání sankcí trestního zákoníku jako posledního východiska proti sociálnímu kolapsu jdou ruku v ruce.

Volné trhy rovněž oslabily či zničily ostatní instituce, na kterých závisí sociální soudržnost ve Spojených státech. Vytvořily dlouhodobou ekonomickou konjunkturu, ze které většina Američanů sotva měla nějaký prospěch. Úroveň sociálních rozdílů ve Spojených státech se podobá více úrovni zemí Latinské Ameriky než kterékoliv evropské společnosti. Jenže tyto přímé důsledky volného trhu v žádném případě neoslabily podporu, která se jí prokazuje. I nadále zůstává posvátnou krávou amerických politiků, přičemž je ztotožňována s americkým nárokem být modelem univerzální civilizace. Projekt osvícenství a volný trh se osudově propletly.

Jediný globální trh je osvícenským projektem univerzální civilizace, jejíž finální formu pravděpodobně představuje. Není to jediná varianta projektu, která byla v tomto století plném falešných utopií vyzkoušena. Bývalý Sovětský svaz ztělesňoval konkurenční osvícenskou utopii, utopii univerzální civilizace, ve které však byly trhy nahrazeny centrálním plánováním. Lidské tragédie, které si tato zaniklá utopie vyžádala, jsou nevyčíslitelné. Miliony životů byly zmařeny během totalitního teroru, všudypřítomné korupce a apokalyptické devastace životního prostředí. Sovětský projekt si vyžádal nesmírnou cenu v podobě lidského utrpení, a přece nedokázal modernizovat Rusko, jak to sliboval. Krátce před zánikem sovětské éry bylo Rusko v jistém smyslu vzdálenější od modernity než na konci carizmu.

Utopie globálního volného trhu si nevyžádala lidské oběti takovým způsobem jako komunizmus, leč může mu směle konkurovat v utrpení, jež způsobuje. Její vinou se z více než stovky milionů čínských sedláků stala migrující pracovní síla, desítky milionů lidí ve vyspělých zemích jsou vyloučeny z práce a z participace na životě společnosti, v částech postkomunistického světa vládne stav blízký anarchii a vládě organizovaného zločinu, zhoršovaný devastací životního prostředí.

Ačkoli globální volný trh není možné dávat dohromady s žádným druhem plánovaného hospodářství, to, co tyto utopie mají společné, je mnohem podstatnější než to, čím se vzájemně odlišují. Svým kultem rozumu a efektivity, svým ignorováním historie a pohrdáním způsoby života, které jsou podle něj odsouzeny k chudobě anebo do záhuby, ztělesňují stejnou racionalistickou aroganci a kulturní imperializmus, kterými se vyznačovaly hlavní tradice osvícenského myšlení v průběhu dějin.

Globální volný trh vychází z předpokladu, že ekonomická modernizace znamená všude to samé. Globalizaci hospodářství — čili rozšiřování industriální produkce do vzájemně propojených ekonomik světa — interpretuje jako neúprosné postupování jednoho druhu západního kapitalizmu: amerického volného trhu.

Reálná historie naší doby je však bližší opaku. Ekonomická modernizace probíhající ve světě není kopií systému amerického volného trhu. Ona pracuje proti volnému trhu. Plodí zvláštní druhy kapitalizmu, které mají s jakýmkoliv jeho západním typem málo společného.

Tržní ekonomiky východní Asie se hluboce liší jedna od druhé, podobně jako Čína a Japonsko ztělesňují rozličné varianty kapitalizmu. Ruský kapitalizmus se zase podstatně odlišuje od kapitalizmu v Číně. Všechny tyto nové druhy kapitalizmu mají společné jenom to, že se nesbíhají do žádného západního modelu.

Vznik opravdové globální ekonomiky nemá za následek odevzdávání západních hodnot a institucí zbytku lidstva, ale konec epochy západní globální nadvlády. Původní moderní ekonomiky v Anglii, západní Evropě a Severní Americe nejsou modelem, podle kterého se vytváří nový typ kapitalizmu vytvořený globálními trhy. Většina zemí, které se pokoušejí přetvořit svoje ekonomiky podle vzoru anglosaských volných trhů, nedosáhne modernity, která by byla udržitelná.

Dnešní utopie jednoho globálního trhu je postavena na předpokladu, že ekonomický život každého národa je možné přetvořit podle vzoru amerického volného trhu. Jenomže ve Spojených státech volný trh rozvrátil liberální kapitalistickou civilizaci založenou na Rooseveltově Novém údělu, který byl základem poválečné prosperity. Spojené státy jsou jenom mezním případem všeobecné pravdy. Jsou-li kdekoliv v moderních společnostech prosazovány deregulované trhy, plodí nové odrůdy kapitalizmu.

V Číně vznikla nová varianta kapitalizmu praktikovaná čínskou diasporou po celém světě. V Rusku nevedl kolaps sovětských institucí k volnému trhu, ale namísto toho k nové variantě postkomunistického anarchokapitalizmu.

Ani růst světové ekonomiky nepodporuje univerzální rozšiřování západní liberální demokracie. V Rusku vyprodukoval hybridní typ demokratické vlády, jejíž těžiště spočívá v silné prezidentské pravomoci. V Singapuru a Malajsii bylo ekonomické modernizace a růstu dosaženo bez ztráty sociální soudržnosti vládami, které odmítají univerzální autoritu liberální demokracie. Při troše štěstí by podobná vláda mohla vzniknout také v Číně, kdyby se i ona stala v pravém slova smyslu postkomunistická.

Pro světovou ekonomiku není žádný režim, čili ani „demokratický kapitalizmus“, univerzální. Tak jako plodí nové druhy kapitalizmů, rozmnožuje i nové typy režimů. Globální ekonomika, která je v současnosti „ve výstavbě“, nezabezpečí budoucnost volného trhu. Vyvolá novou soutěž mezi zbývajícími ekonomikami sociálního trhu na jedné straně a volnými trhy na straně druhé. Potom se sociální trhy budou muset podstatně zreformovat, protože jinak budou zničeny. Je paradoxní, že v této soutěži nezvítězí ekonomiky volného trhu, protože globální konkurence promění také je k nepoznání.

Vlády států podporující volný trh v osmdesátých a devadesátých letech 20. století mnoha svých cílů nedosáhly. Po 18 letech vlády thatcherizmu v Británii bylo daňové zatížení a státní výdaje stejně vysoké, ne-li ještě vyšší, než v roce 1979, kdy labouristé přišli o moc.

Vlády států podporující volný trh se při formování své politiky inspirují érou laissez faire — což bylo období poloviny 19. století, kdy vlády tvrdily, že nezasahují do ekonomického života. V skutečnosti ekonomiku laissez faire — čili takovou ekonomiku, v níž jsou trhy deregulované a postavené mimo dosah politické či společenské kontroly — není možné vytvořit. Dokonce to platilo i v době jejího rozkvětu, protože byla vytvořena státním nátlakem a ve všem závisela na podpoře státní moci. Do vypuknutí první světové války přestal volný trh ve své nejextrémnější formě existovat, protože neuspokojoval lidské potřeby včetně potřeby osobní svobody.

Avšak bez zmenšování velikosti státu či obnovení sociálních institucí, které podporovaly volný trh v době jeho viktoriánského rozkvětu, vedla politika volného trhu k vytváření nových nerovností v příjmech, bohatství, přístupu k práci a kvalitě života, srovnatelných se situací v mnohem chudším světě poloviny 19. století.

Škody, které v Anglii 19. století volný trh napáchal na ostatních sociálních institucích a lidském blahobytu, vyvolaly politické protitlaky, které jej radikálně změnily. Záplava nové legislativy vyvolaná negativními aspekty fungování volného trhu vedla k návtatu k regulaci, takže jeho dopad na ostatní sociální instituce a na lidské potřeby byl zmírněn. laissez faire 19. století ukázal, že sociální stabilita a volný trh nemohou být dlouhodobě kompatibilní.

Anglie měla fungující tržní ekonomiku jíž před viktoriánským experimentem s laissez faire i po něm. V každém případě byly trhy regulovány, takže jejich působení nemělo škodlivé dopady na sociální stabilitu. Volný trh byl tedy dominantní sociální institucí jenom během těchto období panování laissez faire — čili v Anglii poloviny 19. století a v některých částech světa v osmdesátých a devadesátých letech 20. století.

Regulované tržní ekonomiky poválečné éry nevznikly jako důsledek postupných reforem. Byly výsledkem velkých sociálních, politických a vojenských konfliktů. V Británii vznikly keynesiánská a beveridgeovská dohoda v době války o národní přežití — a vyrvala předválečné sociální struktury i s kořeny.

Volný trh v Anglii 19. století ztroskotal na trvalé lidské potřebě ekonomické jistoty. Ve 20. století liberální ekonomický řád násilně zanikl ve válkách a diktátorských režimech třicátých let. Toto kataklyzma bylo předpokladem poválečné prosperity apolitické stability. Ve třicátých letech se volný trh ukázal jako instituce, která je ve své podstatě nestabilní. Budovaný podle projektu a postavený na lsd se nakonec rozpadl ve zmatku a chaosu. Je málo pravděpodobné, že historie globálního volného trhu naší doby bude jiná.

Není pravděpodobné, že by se Británie vrátila ke Keynesovu ekonomickému řízení, ani že by Spojené státy oživily Rooseveltův Nový úděl nebo že by se kterákoliv evropská země (snad s výjimkou Norska a Dánska) vrátilak úrovni sociálního zabezpečení spjaté s evropskou sociální či křesťanskou demokracií.

Sociální trh, který zabezpečil poválečnou prosperitu Německa, bude jistě jednou z nejpozoruhodnějších obětí globálních volných trhů. Stihne ho ten samý osud jako americký liberální kapitalizmus, ktetý přinesl po druhé světové válce ve Spojených státech — ale i v některých dalších zemích světa celé jedné generaci — prosperitu.

Některé vlády sice mohou využívat určitou svobodu manévrování, kterou ještě mají, aby se snažily jakžtakž harmonizovat požadavky globálních trhů s potřebami sociální soudržnosti, avšak úzký manévrovací prostor, který většinou suverénním státům zůstal, jirn v žádném případě neumožňuje návrat do minulosti.

Nadnárodní organizace, které mají pod kontrolou světovou ekonomiku, jsou nositelem postkeynesiánské ortodoxie. Tvrdí, že na úrovni suverénních států není uskutečnitelné ani žádoucí, aby národní ekonomiky byly řízené regulováním poptávky. Jediná věc, kterou podle nich volné trhy potřebují na koordinování ekonomické aktivity, je rámec zabezpečující monetární a rozpočtovou stabilitu. Keynesovská politika poválečné éry je odmítána jako nepotřebná ba dokonce škodlivá. Podle těchto nadnárodních organizací směrují volné trhy na globální úrovni v každém případě ke stabilitě. Proto nad sebou nepotřebují žádnou moc, která by zabraňovala ekonomické a sociální nerovnováze.

Ekonomická globalizace — čili celosvětové rozšíření průmyslové produkce a nových technologií, podporované neomezenou mobilitou kapitálu a ničím neohraničenou svobodou obchodu — v současnosti ohrožuje stabilitu globálního trhu konstruovaného nadnárodními organizacemi, v jejichž čele stojí Američané.

Hlavní paradox naší doby se dá formulovat takto: ekonomická globalizace vůbec neposiluje současný režim laissez faire, Ona ho podrývá. Na dnešním globálním trhu neexistuje nic, co by tlumilo sociální napětí vyvolané výrazně nerovnoměrným ekonomickým rozvojem mezi jednotlivými společnostmi světa i uvnitř nich. Rychlé přibývání a následné mizení průmyslových odvětví a pracovních míst, náhlé přesuny produkce a kapitálu, kasinový charakter měnové spekulace — všechny tyto podmínky aktivují politická hnutí, která zpochybňují samotná základní pravidla globálního volného trhu.

Dnešnímu celosvětovému volnému trhu chybí politický systém vzájemné kontroly a vyvážení, krerý umožnil jeho viktoriánskému předchůdci v Anglii, aby postupně odešel ze scény. Lze dosáhnout toho, aby byl snesitelnější pro občany států, jejichž politika se snaží být inovativní a vynalézavá, avšak takové reformy neudělají globální volný trh o nic stabilnější. Dnešní režim globálního laissez faire bude mít kratší trvání než dokonce belle époque let 1870 až 1914, která skončila v zákopech světové války.

Pokračování…