Ostrov tučňáků

V té době si císařství i království vydržovaly obrovské armády a loďstva; Tučňácko, donucené v zájmu své bezpečnosti dělat totéž, se jen prohýbalo pod tíhou nákladů na zbrojení. Všichni naříkali, nebo se alespoň tak tvářili, nad touto tvrdou nezbytností; pouze boháči, obchodníci a podnikatelé si spokojeně mnuli ruce, zřejmě z vlastenectví a protože spoléhali i na to, že jim vojáci a námořníci ochrání jejich majetky a za hranicemi získají nová odbytiště a území; velkoprůmyslníci z vřelého zájmu o národní obranu prosazovali výrobu nových děl a lodí, ale samozřejmě i proto, aby získali objednávky. Část občanů ze středních vrstev a svobodných povolání se s těmito poměry smířila bez naříkání, neboť se domnívala, že tak tomu bylo vždycky; část zase netrpělivě čekala, až to skončí, a myslela si, že přemluví mocnosti k všeobecnému odzbrojení.

Slavný profesor Hrachovina patřil k té druhé části.

"Válka," prohlašoval, "je barbarství, které zanikne s pokrokem civilizace. Velké demokracie jsou mírumilovné a jejich duch záhy ovládne i samovládce."

Profesor Hrachovina, který téměř šedesát let vedl samotářský život a po celou tu dobu se uzavíral ve své pracovně, kam zvenčí nepronikl ani hlásek, se rozhodl, že sám prozkoumá smýšlení národů. Svá studia začal největší demokracií a tak odplul do Nové Atlantidy.

Po dvoutýdenní plavbě dorazil v noci jeho parník do přístavu Titanportu, kde kotvily tisíce lodí. Železný most, klenoucí se nad hladinou a ozářený nesčetnými světly, spojoval dvě nábřeží, tak od sebe vzdálená, že se profesoru Hrachovinovi zdálo, jako by plul po mořích Saturnu a nad sebou viděl zázračný prstenec, obepínající Starcovu planetu. A po tomto obrovském převozném mostě procházela celá čtvrtina, světového bohatství. Po vylodění obsloužily tučňáckého učence v osmačtyřicetiposchoďovém hotelu automaty a potom nasedl do dlouhého vlaku, jedoucího do Gigantopolu, hlavního města Nové Atlantidy. Ve vlaku byly restaurace, herny, sportovní haly, podatelna obchodních a finančních telegramů, evangelická kaple a tiskárna velkého deníku, který si doktor nemohl přečíst, protože novoatlantštinu neznal. Vlak co chvíli míjel průmyslová města, rozkládající se na březích velikých řek. Za dýmem z továrních komínů a vysokých pecí nebe nebylo ani vidět: města byla ve dne černá a v noci rudá, na slunci plná rachotu a ve stínu hlomozící.

"Tak to je národ," pomyslel si doktor, "který se natolik věnuje průmyslu a obchodu, že na válku nemá ani pomyšlení. Jsem si předem jistý, že obyvatelé Nové Atlantidy sledují mírovou politiku. Vždyť všichni národohospodáři jsou zajedno v názoru, že pro rozvoj obchodu a průmyslu je nezbytný mír jak za hranicemi, tak uvnitř vlastní země."

Při procházce Gigantopolem se ve svém dojmu ještě více upevnil. Lidé spěchali ulicemi takovým tempem, že poráželi všechno, co se jim připletlo do cesty. I Hrachovinu několikrát povalili, než pochopil, že se jim musí lépe přizpůsobit : po hodinovém běhu sám srazil jednoho Atlanťana.

Tak se dostal až na velké náměstí, pod sloupořadí paláce, postaveného v klasickém slohu. Jeho korintské sloupy se od patek až k hlavicím, zdobeným akantovými listy, zvedaly do výše sedmdesáti metrů.

Překvapeně se zastavil, zvrátil hlavu dozadu a obdivoval se jejich kráse. Tu k němu přistoupil nějaký člověk skromného vzezření a oslovil ho v tučňáčtině:

"Podle vašeho oblečení vidím, že jste z Tučňácka. Znám váš jazyk, jsem soudním tlumočníkem. Tento palác je sídlem parlamentu. Právě tam jednají poslanci států. Chcete se zúčastnit jejich schůze?"

Odvedli ho na tribunu a doktor upřel pohled na sbor zákonodárců, zasedajících v rákosových křeslech. Všichni měli nohy natažené na stolcích před sebou.

Předseda povstal a za všeobecné nepozornosti spíše zahuhňal, než pronesl svůj projev, který tlumočník okamžitě doktorovi překládal:

"Válka, kterou jsme vedli proto, abychom se prosadili na mongolském trhu, skončila ke spokojenosti našich států, navrhuji tedy předložit finančnímu výboru vyúčtování...

Je někdo proti? Návrh je přijat.

Válka, kterou jsme vedli proto, abychom se prosadili na trzích Třetí ostrovní říše, skončila ke spokojenosti našich států, navrhuji tedy předložit finančnímu výboru vyúčtování...

Je někdo proti? Návrh je přijat."

"Rozuměl jsem dobře?", zeptal se profesor Hrachovina. "Je to možné? Vy, národ s takovým průmyslem, jste se pustili do všech těch válek?"

"Samozřejmě," odpověděl tlumočník. "Vždyť jsou to války průmyslu. Národy, které nemají vysoce rozvinutý obchod a průmysl, nemají důvody, proč by válčily; ale národ, v jehož čele stojí podnikatelé, je nucený vést dobyvatelskou politiku. Ruku v ruce s naší výrobní produktivitou nutně vzrůstá také množství našich válek. Jakmile některé odvětví našeho průmyslu nemá odbyt pro své výrobky, válka mu musí otevřít nová odbytiště. Letos jsme například vedli uhelnou válku, měděnou válku a válku za odbyt bavlny. Ve Třetí ostrovní říši jsme vyvraždili dvě třetiny obyvatelstva jen proto, abychom zbytek donutili kupovat naše deštníky a šle."

V té chvíli nějaký obtloustlý chlap, který až doposud seděl mezi poslanci, vyskočil na tribunu.

"Žádám," zvolal, "abychom vyhlásili válku Smaragdové republice, která svými šunkami a salámy drze vytlačuje na světových trzích dosavadní naprostou převahu našich prasat."

"Koho zastupuje ten poslanec?" zeptal se doktor Hrachovina.

"Velkouzenáře."

"Je někdo proti?" řekl předseda. "Dávám o návrhu hlasovat." Válka proti Smaragdové republice byla odhlasována zdviženýma, rukama většiny.

"Jak je to možné ?" zvolal Hrachovina a zeptal se tlumočníka: "Tak rychle a tak lhostejně odhlasovat válku !"

"Můj milý, vždyť je to úplně obyčejná válka, stát nás bude tak nanejvýše osm miliónů dolarů."

"A kolik lidí..."

"Těch osm miliónů dolarů je včetně lidí."

A tu se doktor Hrachovina zoufale chytil za hlavu a trpce poznamenal:

"Protože v bohatství a civilizaci se skrývá právě tolik důvodů k válce jako v bídě a barbarství, protože lidské šílenství násobené lidskou zlobou je nevyléčitelné, nezbývá nic jiného, než vykonat dobrý skutek. Moudrý člověk nashromáždí dosti dynamitu, aby tato planeta vyletěla do povětří. Jakmile se rozletí prostorem, roztříštěná na kousíčky, nastane ve vesmíru alespoň nepatrné zlepšení. I světovému svědomí se tím dostane zadostiučinění, leč takového svědomí není."