Loď mrtvých

Neměl jsem také v kapse ani o nejmenší papírový peníz víc nežli onoho velmi vzdáleného dne, kdy jsem vkročil do této země. A nikdy se ani policista nezajímal o mé papíry nebo o odpověď na otázky: odkud, kam a proč. Měli jiné starosti. Ubožáci bez pasu dělali jim nejmenší starosti. Když jsem neměl peněz na noclehárnu a když jsem si tedy lehl do nějakého kouta, tak jsem ještě příštího rána ležel právě tak klidně a nevinně na témže místě, jak jsem večer ulehl. A stokrát šel podle policista a stokrát se upřeně díval, aby mi nikdo nic neukradl. Ani se neodvažuji pomyslit na to, co by se v jiných zemích asi stalo, kdyby nějaký chudák neb snad dokonce celá rodina přespali někde pod branou nebo na lavičce, aniž byli zatčeni a aniž zmizeli pro potulku ve vězení nebo v donucovací pracovně. Německo by bylo jistě ihned zničeno zemětřesením a Anglie potopou, kdyby člověk, který se odvažuje žít bez vlastního příbytku, nebyl zatčen a řádně ztrestán. Neboť je celá řada zemí, kde je zločinem být bez přístřeší a bez prostředků; jsou to náhodou tytéž země, kde pořádné lupičství, při němž vás nedopadnou, není zločinem, nýbrž prvým stupněm, jak se stát váženým občanem.

Stávalo se, že ležím na lavici a policista mne probudí, aby mi řekl, že se dá hned do deště a že udělám lépe, půjdu-li pod onu bránu naproti nebo do kolny na druhém konci ulice, kde je sláma, kde bych móhl lépe spat a kam neprší.

Když jsem byl hladov, šel jsem do pekařského krámu a řekl jsem muži nebo ženě, že nemám peněz, zato tím více hladu, a dostal jsem chléb. Nikdo mi nezošklivil živobytí nudnou otázkou: >>Proč pak nepracujete? Vždyť jste silný a zdravý chlapík?<<

To by byli pokládali za velikou nezdvořilost. Neboť když jsem nepracoval, měl jsem k tornu asi své dobré příčiny; a po těchto příčinách u mne pátrat, pokládali za neslušné. Kolik lodi tu vyplouvalo! Některý den hned půl tuctu. Jistě tu byla práce na té nebo oné. Ale nestaral jsem se o to. Neběhal jsem za prací. Proč pak také? Bylo tu španělské jaro.

O práci jsem se měl starat? Byl jsem na světě, žil jsem, užíval jsem života, vdechoval jsem vzduch. Život byl tak podivuhodně krásný, slunce bylo tak zlaté a tak horké, krajina tak pohádkově milá, všichni lidé tak laskaví, i když chodili kolem v hadrech, všichni lidé tak zdvořilí a nad tim vším bylo tolik opravdové svobody. Není divu, vždyť tato země se nezúčastnila války za svobodu a demokracii světa. Proto zde válka nedobyla svobody a proto ji lidé neztratili. Je tak neslýchaně směšné, že všechny ony země, které o sobě tvrdí, že jsou nejsvobodnějšími zeměmi, dávají svým obyvatelům ve skutečnosti nejméně svobody a dokonce je po celý život drží pod poručnictvím. Podezřelá je každá země, kde se tolik hovoří o svobodě, kterou je prý možno nalézt mezi jejími hranicemi. A když vidím při vjezdu do přístavu veliké země obrovskou sochu Svobody, nemusí mi nikdo vypravovat, co se za tou sochou děje. Kde je nutno tak hlasitě křičet: My jsme národ svobodných lidi!, tam chtějí jenom zakrýt skutečnost, že svoboda je ve psí nebo že je tam statisíce zákonů, nařízení, opatření, pokynů, prováděcích ustanovení a policejních obušků tak ohlodána, že zbyly už jenom pokřik, hluk fanfár a kněžky svobody. Ve Španělsku nemluví nikdo o svobodě a jen jednou jsem slyšel v zemi, kde se nemluví o svobodě, vyslovit slovo nesvoboda. Toto slovo padlo při obrovské demonstraci. Při demontraci, jíž se účastnilo všechno obyvatelstvo, kde se ctihodní občané nebáli jít za prapory komunistů a anarchistů a kde se komunisté nepokládali za tak vznešené, aby nešli za prapory své vlasti. Šlo o protest proti policii, která se pokusila podle pruského vzoru zavést jakousi přihlašovací povinnost obyvatelů. To znamená, že jenom navrhla, aby každý občan jednou v roce udal policii svou adresu, své jméno, svůj věk a své povolání. Ale obyvatelstvo větřilo ihned čertovo kopýtko a vědělo při prvém slovu, že je to jen počátek povinného hlášení.

Není dnes na světě člověka, který by nevěděl, co znamená Německo. Válka s Anglií a Amerikou byla nejlepší reklamou pro Německo a pro německou práci. Že Prusko je zemí, ví jenom málo lidí na světě. Slyší-li v Americe a v mnoha jiných zemích slovo >>Prusko<<, není nikdy spojováno s pruskou zemí nebo s jejími obyvateli, nýbrž je synonymem pro zardoušení svobody a pro policejní poručníkováni.

Když jsem byl v Barceloně, šel jsem kteréhosi dne podle veliké budovy a slyšel jsem, jak z budovy přichází pokřik, naříkání a pláč.

>>Co pak se tu děje?<< ptal jsem se muže, který právě přecházel podle mne.

>>To je vojenské vězení,<< řekl mi.

>>Ale proč pak ti lidé tolik křičí? Vždyť to rve srdce!

Lidé? Ale to jsou přece komunisté.<<

>>Proč pak tedy křičí, když to jsou komunisti?<<

>>Nechápete? Právě je teď přece bijí a trýzní.<<

>>Proč pak ale?<<

>>To jsou přece komunisti.<<

>>To jste mi vypravoval už třikrát.<<

>>No, právě proto je vraždi. Ráno je pak vynesou a zakopají.<<

>>Co pak jsou zločinci?<<

>>Ne, komunisti. <<

>>Proto je mučí a vraždí?<<

>>Ano, ti chtějí všecko předělat. Těm to všecko není dost dobré. Chtějí z nás udělat otroky, abychom nemohli dělat, co chceme. Stát má všecko dělat sám a my všichni máme být dělníky státu. To ale nechceme. Chceme pracovat, kdy máme chuť, jak máme chuť a nač máme chuť. A když nebudeme pracovat, a chceme místo práce umřít hladem, tak nechceme také, aby se nám někdo do toho míchal. Ale komunisti se chtějí míchat do našeho celého života a stát má všechno komandovat. Docela správně, že je zabíjejí.<<

Mám snad proto Španělsko odsoudit? Nemyslím. Každý věk a každá země, i nejcivilisovanější, má svá pronásledování křesťanů, svá upalováni kacířů a mučení čarodějnic. V Americe se s kacíři nenakládá lépe nežli ve Španělsku. Smutnou, politováníhodnou, ale ryze lidskou skutečností zůstává, že oni, kteří ještě včera byli sami pronásledováni, dnes jsou nejzvířečtějšími pronásledovateli. A mezi nejzvířečtějšími pronásledovateli jsou dnes již také komunisté. Ti, kteří jdou dále, kteří vývoj posunují vpřed, jsou vždycky pronásledováni. Muž, který se přistěhoval před pěti lety do Ameriky a včera dostal svůj druhý občanský průkaz, je dnes mužem, který křičí nejdivočeji: >>Uzavřete pevné hranice, nepusťte nikoho dovnitř.<< A přece ti všichni jsou jenom přistěhovalci a syny přistěhovalců, nevyjímaje ani presidenta...

Proč bych měl běhat za prací? Stojíte tu před tím, který vám může dát práci a nakládá s vámi jako s dotěrným žebrákem. >>Nemám nyní kdy, přijďte zase později.<< Když ale dělník jednou řekne: >>Nemám nyní kdy nebo nemám pražádnou chuť pracovat pro vás<<, pak je to revoluce, stávka, otřásání základy všeobecného blaha, a ptijde policie a vyrukují celé pluky milice a postaví strojní pušky. Opravdu je někdy méně zahanbující, žebrat o chléb nežli ptát se po práci. Ale může loď plout sama, bez dělníka? Může inženýr stavět své lokomotivy sám, bez dělníka? Ale dělník musí s kloboukem v ruce žebrat o práci, musí tu stát jako pes, který bude spráskán, musí se smát blbému vtipu, který dělá zaměstnavatel, ačkoli mu v nitru není právě do smíchu, jenom aby udržoval v dobré náladě kapitána nebo inženýra nebo mistra nebo prvního dělníka nebo kohokoli jiného, kdo má zmocnění vyslovit ono mocné slovo >>Jste přijat!<<

Když musím tak poníženě žebrat o práci, abych ji dostal, mohu žebrat také o zbylý oběd v hostinci. Hotelový kuchař nejedná se mnou tak opovržlivě jako se mnou jednali už lidé, u kterých jsem se ptal po práci.

Tedy proč běhat za prací, když slunce tak zlatě svítí, když všude je místo pro spánek a když všichni lidé jsou ke mně vlídní a zdvořilí, když žádný policista nechce ode mne nic vědět a když žádný detektiv nehledá v mých kapsách ztracený recept o tom, jak lze dělat ohebné sklo.

Dostal jsem chuť na rybu a pomyslil jsem si, že nejjednodušším způsobem, jak jíst rybu, je, míti ji; a abych ji měl, musil jsem ji chytit. Chléb, polévku a košili bylo možno opatřit si snadno, ale jít žebrat o udici, zdálo se mi přece jenom příliš moderním. Dával jsem proto pozor, až přijede loď s cestujícími a až cestující budou opouštět celnici. Tak se octl náhle v mé ruce kufr a když jsem jej v hotelu odevzdal vlastníkovi, dostal jsem vyplaceny tři pesety.

S těmito penězi jsem šel do obchodu a koupil si šňůru s háčkem. To byla tak asi jedna peseta. Tak mimochodem jsem vypravoval prodavači, že jsem námořníkem, kterému ujela jeho loď. Prodavač se tomu zasmál, zabalil mé věci velmi pečlivě do papíru a podal mi balíček se slovem >>Favor!<< Chtěl jsem vzít účet, ale prodavač se usmál, roztrhl lístek s elegantním gestem, hodil jej s jiným elegantním gestem přes rameno, uklonil se zdvořile a řekl: "Je zaplaceno, děkuji zdvořile! Hodně zdaru při rybolovu, pane.

A v této zemi jsem se měl honit za prací? Tuto zemi jsem měl opustit? Vždyť bych nebyl hoden toho, aby na mne svítilo španělské slunce.

Knížka "Loď mrtvých" vyšla česky poprvé v roce 1931