Omyly svatého Mikuláše

"Vláček," odpověděl Jones, "úplnou novinku - sám jezdí." "Ukaž, ať se podívám!" zajímal se Brown.

Jones vytáhl z bufetu balík a začal ho rozbalovat.

"To je vynález, což" liboval si. "Jezdí po vlastních kolejích. To je zvláštní, jak jsou ty děti do těch vláčků celé pryč, co?"

"To je," souhlasil Brown. "Jak se ty koleje dávaj dohromady?" "Počkej, hned ti to ukážu," řekl Jones, "jen mi pomoz odšoupnout to nádobí a shrnout ubrus! Tak podívej! Vidíš? Takhle ty koleje položíš a na koncích je zastrčíš do sebe, tak -" "Aha, to je nápad! Báječná hračka pro ty děti, vážně. Já koupil Willymu aeroplán." "Ty znám, ty jsou prima. Já ho koupil Edwinovi k narozeninám. Ale teď jsem si řek, že mu dám vláček. Slíbil jsem mu, že mu tentokrát Mikuláš přinese něco docela nového, Edwin samozřejmě na Mikuláše ještě stoprocentně věří. Hele, podívej se na tu lokomotivu, vidíš? Má tady v topeništi natahovací péro." "Natáhni ji!" požádal Brown s velkým zájmem.

"Zkusíme, jak jezdí." "Dobrá," souhlasil Jones, "dej na sebe pár talířů nebo něco, oč bychom ty koleje opřeli. Hele, slyšíš ji, jak bzučí, než se rozjede? Není to pro kluka ohromná věc?"

"To se ví," přitakal Brown, "a tady tou šňůrkou se dá spustit píšťala? Páni, tak ona hvízdá? Jako opravdická?" "Hele," pokračoval Jones, "připoj k ní ty vagony a já ji spustím. Já budu strojvůdce,jo?"

Půl hodiny nato si Brown s Jonesem na stole v jídelně pořád ještě hráli s vláčkem.

Jejich manželky v přijímacím pokoji nahoře však jejich nepřítomnost ani nevnímaly. Byly příliš zaujaty něčím jiným.

"Jé, ta je ale namouduši roztomilá," rozplývala se paní Brownová, "tak úžasnou panenku jsem už léta neviděla, musím takovou sehnat pro Ulvinu. Clarissa bude určitě nadšená, viď?" "To víš," souhlasila paní Jonesová, "a to si ještě užije, až jí bude sama šít šatičky. Děti jsou do toho celí blázni. Podívej, ta panenka bude mít troje šatičky, rozkošné, viď? Je na ně už střiženo, jen je sešít." "To je ale namouduši báječné!" vykřikla paní Brownová. "Myslím, že ty šeříkové jí budou slušet nejlíp, nemyslíš, k těm zlatým vláskům? Jenže nebylo by daleko roztomilejší obrátit ten límeček, takhle - a přidat semhle ještě mašličku?" "Vidíš, to je nápad!" nadchla se paní Jonesová. "Pojď, zkusíme to. Momentíček, jen si přinesu jehlu. Řeknu Clarisse, že to šil sám Mikuláš. Ta holka ještě na Mikuláše stoprocentně věří."

A půl hodiny nato byly paní Jonesová s paní Brownovou tak zaměstnány šitím šatiček pro panenku, že neslyšely rachocení vláčku po jídelním stole a neměly zdání, co dělají jejich čtyři děti.

Děti však matky také nepostrádaly.

"Žůžo, co?" pochvaloval si Edwin Jones s malým Willym Brownem, když seděli v Edwinově ložnici. "Je jich v té krabici stovka, s dýmkou, a v téhle škatulce je k nim extra jantarová špička. Prima dárek pro tatiho, co?" "To teda jo," souhlasil Wily znalecky. "Já dávám našemu doutníky." "No jo, na doutníky jsem myslel taky. Mužským přijdou doutníky a cigarety vždycky vhod. S tím se nemůžeš zbodnout. Hele, co abychom ty cigarety ochutnali? Můžem je vzít zespoda. Budou ti chutnat,jsou ruské daleko lepší než egyptky."

"Děkuju," odpověděl Willy, "hrozně rád si jednu vezmu. Začal jsem kouřit teprv letos na jaře - na své dvanácté narozeniny. Člověk je blázen, když s tím kouřením začne moc brzy, nemyslíš? Krní potom. Já s tím čekal až do dvanácti let." ,Já taky," poznamenal Edwin, když si zapalovali.

"Vlastně bych ty cigarety ani nekupoval, kdyby to nebylo pro tatiho. Musel jsem mu prostě něco koupit jako od Mikuláše. Stoprocentně ještě na Mikuláše věří, chápeš,"

A zatímco se tohle všechno dálo, Clarissa ukazovala malé Ulvině tu úžasně báječnou bridžovou výbavu, kterou koupila pro máti. "Ten zápisníček na výsledky je ale namouduši rozkošný!" nadchla se Ulvina. "A tenhle holandský vzoreček - nebo je to f1ámský, je přece k pomilování, co říkáš, drahoušku?" "Holandský," řekla Clarissa. "Že je zvláštní? A co tyhlety roztomilé krabičky, kam se při hře dávají peníze?

Nemusela jsem je kupovat - prodávali to ostatní zvlášť -, ale mně připadá hra bez peněz tak pomalá, tobě ne?" "Brr, ohavná," otřásla se Ulvina, "ale tvoje máti přece nikdy o peníze nehraje?" "Máti! Bože můj, to se ví, že ne. Na to je máti moc pomalá. Ale já jí vyložím, že Mikuláš si to nedal vymluvit a ty kasičky tam dal." "Věří nejspíš na Mikuláše zrovna jako naše máti." "To víš, stoprocentně!" řekla Clarissa a dodala: "Co abychom si daly partičku? Bridž ve dvou nebo francouzskou hru, nebo norský skat. Na ten stačí taky jen dvě," "Tak ano," souhlasila Ulvina a za chvíli byly v kartách až po uši, každá hromádku mincí z kapesného před sebou.

Po půl hodince se všichni členové obou rodin opět sešli v přijímacím pokoji. Nikdo však přirozeně nemluvil o zmíněných dárcích. Všichni byli stejně příliš zaměstnáni prohlížením krásné veliké bible s přiloženými mapami, kterou jonesovi koupili pro dědečka.

Všichni se shodli na tom, že s takovouhle biblí si dědeček bude moci v kteroukoli denní či noční dobu za okamžik vyhledat jakékoli místo v Palestině.

Ale nahoře v patře, nahoře ve svém odlehlém pokoji hleděl dědeček Jones zálibně na dárky na stole před sebou. Byla to krásná karafa na whisky pro jonese Prostředního, zvenčí stříbrný filigrán a uvnitř whisky, a pro kluka veliká poniklovaná foukací harmonika.

Později v hluboké noci ta osoba nebo mocnost, nebo co to vlastně je, čemu říkáme svatý Mikuláš, vzala všechny dárky a dala je lidem do punčoch.

A protože svatý Mikuláš je a vždycky byl slepý, rozdal dárky nepravým osobám - přesně tak, jak jsme to před chvílí naznačili. Jenže nazítří, během božíhodového dopoledne, se všechno samo od sebe náležitě urovnalo, jako se to urovná vždycky.

A tak si kolem desáté Brown a Jones hráli s vláčkem, paní Brownová a paní Jonesová šily šatičky pro panenku, oba hoši kouřili cigarety a Clarissa s Ulvinou mazaly karty o kapesné. A dědeček nahoře ve svém odlehlém pokoji dopijel whisky a hrál si na foukací harmoniku.

A tak se ty Vánoce, jako ostatně vždycky, přece jen jaksepatří vydařily.

Z knížky Literární poklesky (1910)