Štědrovečerní povídka

Matka věděla, že když otec končí řeč obratem "... A tak vůbec", že je to jako když indiánský náčelník řekne HOWGH!, že je to definitivní. Proto se usmála a řekla: "Nic snazšího. Pozveme si lidi a bude legrace. Proč ne?"

Shodli se, že by jim nejlíp vyhovovali Krombachovi, měli také dvě malé děti a matka s paní Krombachovou chodila do školy. Otec zase znal Krombachova bratra z vojny, tak ho také vzali v úvahu i s dětmi a s matkou jeho ženy, kterou zase znala naše babička z Červeného kříže za první světové války.

Když byla všechna pozvání vyřízena a přijata, nastal v naší rodině fofr. Bude nás k večeři osm dospělých a šest dětí. To znamená, že my děti budeme mít zvlášť stůl, budeme večeřet dřív, aby byl čas těšit se z dárků. Pak půjdeme spát a dospělí budou mít svou švandu do rána.

Krombachovi přinesou cukroví a krocana a víno a dárky, my si vezmeme na starost to další.

Otec přikoupil příbory, porazil na stráni smrk a my se sestrou jsme jej musili vyzdobit. Školník nám půjčil štafle, sestra spadla a zlomila si klíční kost. Dr. Braun jí to dal do sádry, měla ruku daleko od těla a vypadala jako aeroplán s jedním křídlem. Strom, jsem musil doozdobit bez ní.

Jinak se však všechno dařilo, otec měl dobrou náladu, matka konečně také, protože ruch a shon zaháněl vánoční sentimentalitu.

Přišel Štědrý den.

Stoly prostřeny, stromek, vlastně strom se prohýbal pod váhou cukrovinek, pečiva, čokolády. Otec rovnal láhve do šiku, oči se mu leskly neobyčejně štědře. Matka vypadala trochu unaveně a spíš odevzdána osudu. Sestra s aeroplánovou rukou stála od pěti hodin u okna a vyhlížela hosty.

Už byla dávno tma a zrovna začal padat sníh, když sestra strhla poplach. "Už jsou tu," křičela, "dva taxíky, jdu jim naproti!"

Otevřel jsem dveře a zahrádkou se k nám hrnuli všichni Krombachovi. Děti, dospělí, babička, každý něco nesl, basy s lahvemi, mísy pokryté hedvábným papírem, naši je vítali, oni nás vítali, my děti jsme se začli koulovat a do toho halasu štěkal obrovský pes. Veliká, mladá doga, která nám brala sněhové koule z ruky, skákala na matku a otce, bručela a vrtěla prutem a pak s námi se všemi vešla k nám. Zatím co dospělí si pomáhali z kabátů, doga nám dětem olízala přátelsky obličeje, postrčila matku paní Krombachové do houpací židle, až se zakuckala, ta stará paní. Než jsme se nadáli, byla v kuchyni, opřela se o stůl, aby zkontrolovala co se vaří a zblafla dvě porce kapra kost nekost. Za neustálého přátelského štěkotu a jiných psích zvuků a chrochtů začala v pokoji očesávat vánoční strom, přitom olízala nějaké to děcko v dosahu a zanechala v rozjásané tvářičce stopu čokoládového jazyka. Když si byla lemtla trochu rybí polívky, která stála připravena na servírovacím stolku, začala olizovat prázdné talíře, patrně proto, aby se zbavila rybí chuti.

Nálada dospělých poklesla a nejníž byla, když doga hupla na prostřený dětský stůl a chodila po talířích.

"Tak dostl" povídá náš otec. "Jdi dolů, lehni! Lehni, povídám!"

Doga to považovala za štědrovečerní šprým, usedla na stůl a začala výt a štěkat.

"Jak se jmenuje ten pes?" obrátil se otec na Krombachovy. "Zavolejte ho!"

"To je přece váš pes,“ povídá pan Krombach, co ho znal otec z vojny.

"Jak to, náš pes? Přišel přece s vámi!"

"Nepřišel, vítal nás u vás v zahradě, já myslím, že je to váš pes!"

A tak dogu vyhnali jako psa. Chvilku to sice trvalo, protože to zprvu považovala za hru a skákala se stolu na stůl, ale když viděla, že to myslí vážně, popadla krocana, dárek od paní Krombachové, a vyběhla do štědrovečerní chumelenice.

Nás děti odvedli do koupelny a myli nám pečlivě oblízané obličejíčky. Talíře a příbory odnesli do kuchyně, kde je myli a drhli, začínajíce štědrovečerní hodokvas tím, čím obyčejně končí. Rybí polívku vylili.

Ale byl to veselý Štědrý večer, bez sentimentálních vzpomínek, jak si byl otec přál.

Pokud se mne týče, nezažil jsem lepší.