S teroristy se nesmí vyjednávat!

Také jsem si dlouho lámal hlavu, jak je to vlastně s tím terorizmem. Vrtalo mi hlavě, co vlastně ti zlí teroristé po nás chtějí? Z našich médií se člověk nic kloudného nedoví. Maximálně, že jedné herečce zahnul přítel, a že si nechala udělat plastiku na pohlavních orgánech. Nevzpomínám si už přesně, jestli na druhotných nebo prvotních.

Takové informace jsou zřejmě důležitější, než nějaký terorizmus. Vlastně občanu přímo naznačují, že je všechno v tom nejlepším pořádku, a že jeho osud je v dobrých rukou. Nevím, jestli těch nebo oněch teroristů, nebo protiteroristů. Čert se v tom vyznej. Ostatně ruka ruku myje.

Dobře se to vykládá o terorizmu, když s ním nemáte žádné osobní zkušenosti. Tím nadšeněji vás posluchači poslouchají. Mne se však stalo, že jsem se dostal s jedním teroristou do toho nejužšího osobního styku. Díky těmto přímým zkušenostem, jsem pak pochopil i mezinárodní terorizmus. Řeknu vám, není to nic pěkného.

Musel jsem předělávat byt. Pozval jsem si zedníka. Po telefonické domluvě se měl řemeslník přijít podívat na zakázku za dva dny. Když jsem mu za dva týdny znovu volal, tak po vleklém a složitém vyjednávání, konečně přislíbil, že přijde příští týden. Přišel bez omluvy až týden přes příští. Byl to suverénní vyjednávač a vyděrač.

Znalecky zhodnotil situace a se samozřejmostí sobě vlastní prohlásil, že všechny práce zcela snadno udělá. Nadiktoval mi materiál, který požadoval, a musel jsem přistavit auto. Bylo to úplně stejné jako v nějakém americkém filmu. Scházeli tam jenom chlapci od FBI.

Když byl seznam jeho požadavků hotov, blahosklonně mi nabídl, že mi požadovaný materiál sežene po známostech za poloviční cenu. Raději jsem souhlasil, abych jej neurazil. Bylo mi jasné, že půjde asi o materiál „ušetřený“ z jiné teroristické akce. Po zaplacení zedník odešel a ukázal se až za týden.

Nelenil a vrhl se rozhodně do práce. Neustále nervózně kouřil. Zřejmě kvůli výkupnému. Stále telefonoval. Asi s teroristy nebo s policejními vyjednávači. Pil třesoucíma rukama jedno kafe za druhým. Jistě proto, aby se mu netřásly ruce při práci s výbušninou. Pořád odcházel do hospody naproti. Určitě na konspirační schůzky, nebo tam měl mrtvou schránku. Potom důležitě natřel nějakou látkou tři zdi dětského pokoje. Bylo mi ihned jasné, že se jedná o antifluorescenční látku, která v noci zabraňuje ostřelovačům z protějších paneláků vidět postavy v místnosti. Situace začínala být dramatická.

Když mi předvedl výše uvedený výsledek své několikadenní náročné práce, s vítězoslavným výrazem mne požádal o zálohu na práci. Jsem solidní člověk, s teroristy jsem se do té doby nijak nestýkal, tak jsem mu vypláznul několik tisícovek. Od té doby jsem toho teroristu vůbec neviděl.

Přerušil se mnou všechny kontakty, a přestal se mnou úplně vyjednávat. Zůstal jsem jako rukojmí v úplně beznadějné situaci. Šlo o naprosté ohrožení terorizmem, a navíc jistě mezinárodním, neboť jsme vstoupili do Evropské unie a tím jsme získali v otázce řemeslného terorizmu nadnárodní formát. Když jsem se po nervovém zhroucení dal dohromady, nevěděl jsem co dělat. Říkal jsem si, „babo raď“, ale nebylo to nic platné. Nikdo mi neporadil ani nepomohl. Pak mne napadlo postupovat podle amerických filmů. A pak že jsou americké rady a radary špatné! Zahájil jsem tedy klasické vyšetřování.

Jako nenápadný agent jsem se šel informovat do obchodu se stavebninami. Podezřelého tam neznali, ale byl jsem úspěšný! Ten zedník měl skutečně pravdu. Křivdil jsem mu. Ve stavebninách měli stejný materiál, který mi prodal, o polovinu levnější než on. Zdi vyjednávacího pokoje, kam mělo být umístěno dětské rukojmí, byly nedostatečně natřené. Proto jsem vzal zbylou antifluorescenční látku a pokusil se je znovu natřít. Nevím, čím to bylo, ale zatímco tomu expertovi ze CIA to trvalo celý den, měl jsem to dvakrát natřené za dvě hodiny. Pak mi to začalo pomalu docházet.

Vzpomněl jsem si na slova našich odvážných politiků, kteří tvrdí, že teroristy se nesmí zásadně vyjednávat. Mají s terorizmem jistě také zkušenosti. Z toho, že se mnou ten zedník nevyjednával, jsem pochopil, že tím teroristou jsem já! Není to legrační? Člověk hledá teroristu a přitom je s ním v tom nejbližším, takříkajíc intimním, styku! Pod svícnem je největší tma!

Bylo to pro mne poučné. Od té doby se mohu na základě svých osobních zkušeností k jakémukoliv terorizmu, i tomu mezinárodnímu, zodpovědně vyjadřovat. Nejsem však teroristou sám. Zjistil jsem, že je nás mnohem více. Jsou nás v naší republice dokonce miliony. Nebo snad s občany v důležitých věcech, kdy jde o krk, někdo někdy vyjednává?