Proč nikdy nebudu bohatý

Návrh na vytvoření centrálního registru se prý objevil v něčích hlavách po montrealském masakru v roce 1989, kdy bylo na Ecole Polytechnique v Montrealu zastřeleno 14 žen.

Od první chvilky jsem důvody příliš nechápal. Zdály se mi vágní a populistické.

Mělo to zabránit opakování montrealského masakru. Jak? Ten byl spáchán legálně drženými zbraněmi, pokud si vzpomínám. Vrah si je koupil a zaregistroval. Jak by další záznam v další databázi tomu mohl zabránit?

Mělo to vést k lepší evidenci a poklesu zločinnosti, při kterých byly použity zbraně. Panu ministrovi asi nikdo neřekl, že zbraně zločinců zřídka kdy bývají legálně držené, stejně jako mu zapomněli říct, že pistole a pušky se pašují ve velkém a načerno ze Spojených států a že pistole koupená na ulici Toronta přijde na necelých sto dolarů - na rozdíl té koupené v obchodě, kde cena je běžně kolem sedmi set dolarů plus 15 procent daní.

Získat legálně zbraň v Kanadě není snadnou záležitostí. Nutno zažádat o povolení, vyplnit k tomu asi čtyřstránkový formulář F.A.C. (Application for Firearms Acquisition Certificate), nechat si ho potvrdit u zaměstnavatele, sehnat pro něj dvě doporučení lidí, kteří vás znají, zaplatit registrační poplatek, strpět návštěvu policie doma (přijde se přesvědčit, jak žijete a kde budete svou zbraň přechovávat), souhlasit s prověřením, zda nemáte vroubek (třeba zločin tzv. domácího násilí) a své finanční situace. Dále je nutno podepsat, že souhlasíte s opakovanou náhodnou návštěvou policie v budoucnosti podle jejich uvážení: přicházejí se přesvědčit, že zbraň máte uzamčenou ve skříni a střelivo v jiné a že obě skříně jsou jako nedobytné trezory zamčené a zapuštěné ve zdi.

Projdete-li těmito úskalími, dostanete sice plastikovou kartičku, ale ta vám stačí akorát tak ke koupi pušky malorážky nebo luku. Pokud chcete pistoli, revolver nebo něco ještě výkonnějšího, musíte si zažádat o další povolení (Application For a Restricted Firearm), zdůvodnit, proč ji chcete, k čemu ji potřebujete (pozor, nesmíte uvést, že k osobní obraně, za to by vás nejspíše hned zavřeli a sebrali vám i tu první kartičku, podle kanadského zákona se totiž nesmíte zločincům bránit se zbraní v ruce, musíte na ně zavolat policii - už jste viděli větší pitomost?), podrobit se školení (Safety Training Courses) a psychologickým testům způsobilosti.

Pokaždé, když zbraň vynášíte z bytu, např. za účelem cesty na střelnici, je nutno to předem na policii nahlásit s předstihem.

Nejen při koupi zbraně, ale dokonce i obyčejného střeliva je v obchodě vyžadováno toto osvědčení předkládat. Vše se vždy pečlivě zaznamenává. Jinými slovy, ta buzerace majitelů legálních zbraní v Kanadě je už teď neuvěřitelná a evidence z ní vyplývající dávno existuje. A ti, kteří je drží nelegálně, se registrovat tak jako tak nebudou.

Teď jsem se rozepsal o tom, že samotná myšlenka registru zbraní je od počátku divná, ale o tom jsem psát nechtěl - i když bezesporu by to byl také dobrý námět na článek. Vraťme se k titulku Proč nebudu bohatý. Návrh vytvořit registr zbraní byl schválen a byly vyčleněny prostředky ze státní pokladny k jeho realizaci. Hovořilo se o 2 milionech dolarů (ve skutečnosti měl projekt stát 119 milionů, ale očekávalo se, že 117 milionů zaplatí občané formou registračních poplatků).

Srdcem registru zbraní je databáze. Ve svém životě jsem už navrhoval mnoho databázových systémů, je to moje profese. Dosti přesně si dovedu představit, co by takový registr zbraní obnášel. Řekl bych, že z hlediska software je to velmi jednoduchá a nezáludná záležitost. Kdybych to měl dělat sám, použil bych zřejmě Oracle a jako uživatelské rozhraní webovou aplikaci. Vše by se vešlo do jednoho PC. K tomu snad náhradní, záložní server, a hotovo. Plastikové kartičky, které systém - myslím - produkuje, jsou vyráběny tak jako tak nezávislou firmou. Bylo by tedy nutno pravidelně (řekněme jednou týdně) vytvářet pro tuto firmu soubor s údaji o nových zaregistrovaných. Odhaduji, že by mi vytvoření databáze pro registr zbraní plus příslušného software asi tři až čtyři týdny. Náklady by neměly být vyšší než 30 až 50 tisíc dolarů. Proto mne velmi udivilo, že stát odhadl cenu přípravy registru na119 milionů. "Co tam, proboha, budou účtovat?", říkal jsem si. Kdybych chtěl klienta na tom projektu natáhnout, možná bych byl schopen naúčtovat 119 tisíc, ale 119 milionů? Tisíckrát víc? Copak nevyhlásili tender - nevybírali z vícero nabídek?

Zda byl tender a kdo tu práci nakonec dostal, nevím. Jisté je, že vytváření příslušného software a budování Potěmkinových vesnic kolem netrvalo tři týdny, ale osm let. Konečná cena - jedna miliarda dolarů (20 miliard korun). Když jsem to poprvé viděl, musel jsem si sednout. Ta částka převyšuje 500krát původní odhad vlády (dva miliony) a deset tisíckrát můj vlastní maximální odhad, za kolik bych to účtoval já, kdybych tu práci dostal. Systém registrace dodnes nefunguje. Prý se položil pod náporem registrace chtivých občanů - nečekali takový zájem.

Mezitím byl vládě předložen účet na dalších 72 miliony - prý na zaplacení dodělávek do systému.

Ty sumy jsou tak obscénní, že jakýkoliv můj komentář nevystihne zrůdnost a bezcharakternost zlodějů, kteří dokázali vytřískat z relativně jednoduché zakázky takové bohatství - na účet nás všech. Propočteno na počet zaregistrovaných zbraní (asi dva miliony - to jsou ale legálně držené zbraně, předpokládá se dalších 18, které jsou drženy načerno, a které by se do databáze nikdy nedostaly) nám vychází, že jeden záznam v registru bude pořízen za částku 500 dolarů, tedy často víc, než původní cena zbraně.

A jak už je v takových případech zvykem, nikdo není viníkem. Sdělovací prostředky, či vláda nemíní sdělit, kdo si takhle namastil kapsu, ani kdo to namaštění schválil. Allan Rock, který mezitím změnil ministerstvo a v současné době šéfuje ministerstvu průmyslu, je stejně arogantní a sebevědomý, ostatně jako vždy v minulosti. Obvinil své rivaly, že kličkují a třesou se jim kolena při obhajobě kontroverzního plánu - jeho dědictví. Ti, co s plánem nesouhlasí, nahrávají prý lobbyistům prosazujícím právo občanů vlastnit zbraně. Rock nebyl daleko od toho, aby řekl, že odpůrci plánu hrají do karet takovým vrahům, jaký v roce 1989 zavraždil 14 žen.

První ministr Jean Chretien a ministr spravedlnosti Martin Cauchon svorně prohlásili, že plán na registraci zbraní bude pokračovat a vládá nemíní od něj ustoupit, navzdory jeho ceně a pochybnému zisku.

Je mi z toho smutno. Pochopil jsem, proč nikdy nemohu zbohatnout. Ani má nejdivočejší fantazie by nedokázala vyprodukovat na faktuře položky oceněné milionem, natož miliardou. A i kdybych dokázal, styděl bych se takovou zlodějnu někomu předložit. Jiní se nestyděli. Oni se teď smějí. Já ne. Lidi mého typu jsou svým přístupem odsouzeni do konce života počítat drobné.