Občanská deliberace - v ČR téměř neznámá
23.7.2007 Komentáře Témata: Demokracie 1607 slov
Ke konci června 2007 zaslali členové sdružení Demokracie každému poslanci a každému senátorovi dopis s dotazem, zda dotyčný reprezentant je ochoten podpořit požadavek, aby byla zahájena diskuse a později uspořádáno referendum o návrhu Občanské ústavy. K dopisům byl přiložen leták shrnující hlavní principy návrhu OÚ.
Jak se dalo předpokládat, většina reprezentantů neodpověděla. Několik odpovědí však přece jen přišlo, avšak dosud pouze tři poslanci, pan Václav Exner, pan Tomáš Úlehla a JUDr. Vojtěch Filip napsali, že jsou ochotni zúčastnit se této diskuse. Nikdo z dotázaných nezaujal stanovisko k základnímu, námi prosazovanému principu: Skutečně demokratická ústava musí být schválena většinou občanů v referendu. Pochopitelně. Kdyby reprezentanti akceptovali tento samozřejmý princip, museli by přiznat, že nynější ústava, napsaná a schválená pouze parlamentem, není demokratická ani legitimní.
Naše zmíněná akce je součástí dlouhodobé strategie, jejímž cílem je změnit politický systém ČR ve skutečnou demokracii. Ukazuje se, že reprezentanti mají velké mezery ve vědomostech (nebo se možná snaží relevantní vědomosti zatajovat). Jestliže referendum je pojem známý (ačkoli je nejisté, zda je chápán rozdíl mezi lidovým referendem a plebiscitem), pak pojem občanská deliberace je patrně něco, o čem nikdy neslyšeli. Cituji z dopisu poslance Ing. Antonína Seïi: "Nesouhlasím s občanskými komisemi. Kdo je bude volit, kdo bude vybírat atd. To není zastupitelská demokracie, ale cesta do minulosti (Velká francouzská revoluce, období po roce 1945, 50. léta minulého století). Jsem zastáncem svobodného soupeření politických stran a z toho vyplývající zastupitelské demokracie. Proč přetrhávat tradici z doby první republiky?"
Tento citát svědčí o potřebě blíže vysvětlit co míníme plánovacími (nebo občanskými) komisemi. Je to v podstatě velmi jednoduché. Jde o to, aby občané dostali ústavou zaručenou možnost se o některých aktuálních problémech poradit dříve než o tom bude hlasování ve sněmovně nebo v referendu. Poslanec Seïa tvrdí, že taková procedura selhala při třech příležitostech (viz výše), dokonce i v padesátých letech (!), t.j. v době nejhorší komunistické diktatury. Takové tvrzení musí být buď demagogie, nebo hrubé nedorozumění. Model plánovací komise, který chceme zavést, byl vyvinut pod názvem Citizen Jury v sedmdesátých letech dvacátého století v USA a pod názvem Planungszelle v Německé spolkové republice přibližně ve stejné době. Německo je naším nejbližším a nejdůležitějším sousedem, dalo by se proto očekávat, že v českých mediích se o tomto modelu vyskytnou alespoň zmínky. Zřejmě se tak neděje, na rozdíl od Německa, kde je na toto téma uveřejňována spousta článků, kde byly vydány celé knihy a univerzitní papery, kde bylo několik konferencí a kde nynější výstavba východního Berlína je prováděna právě na základě porady občanů podle tohoto mnohokrát osvědčeného modelu. Jeho tvůrcem a propagátorem byl Prof. Peter C. Dienel, jeden z největších sociologů dvacátého století, původem evangelický kněz, působící dlouhá léta jako prefekt Výzkumného střediska pro občanskou účast a plánovací postupy při univerzitě ve Wuppertalu, vyznamenaný vysokým řádem uděleným bývalým německým prezidentem Johannesem Rauem a uznávaná autorita v akademických kruzích celého světa. Bohužel vloni zemřel. Před třemi roky, u příležitosti svých osmdesátých narozenin, mne pozval na sympozium konané ve Wuppertalu na jeho počest. Použil jsem té příležitosti a obeznámil jsem účastníky v anglickém překladu s naším návrhem OÚ, kde plánovací komise (t.j. Planungszellen) hrají vrcholně důležitou roli. Přítomní politici zaujali (přirozeně) rozpačité stanovisko, ale Prof.Dienel sám byl nadšen.
Dienel nebyl jediným prominentem, který se k našemu návrhu OÚ postavil kladně. Dalším je americký ex-senátor Mike Gravel, který měl v sedmdesátých letech lví podíl na odstoupení prezidenta Nixona následkem aféry Watergate a který teď sám kandiduje na úřad prezidenta USA. Před pěti lety za mnou přijel do Švédska a strávili jsme celé jedno odpoledne diskusí o tom, jak by měl vypadat budoucí, skutečně demokratický systém. Rozvinul jsem svou představu zakotvenou v naší OÚ, t.j. zapojení deliberace do procesu iniciativy a referenda. Vyslovil naprostý souhlas. ("I couldn´t agree more!")
Mezi osobami obeznámenými s naším návrhem OÚ jsou dále významní univerzitní profesoři a političtí myslitelé, zejména v USA, v Kanadě a v Řecku.
Jak si tedy představujeme fungování plánovacích komisí? Nejlepší bude vysvětlit to na konkretním příkladu.
Vláda USA předložila vládě ČR požadavek na umístění radaru na českém území. Předpokládejme, že v ČR už je zaveden politický systém na základě občanské ústavy. To znamená, že existuje nezávislý, státem financovaný Úřad pro referenda a plánovací komise. Podle zákona, požaduje-li to v petici alespoň určitý minimální počet občanů, je tento úřad povinen zorganizovat několik paralelních komisí, jejichž funkce je pouze poradní, a pak referendum, které má rozhodovací funkci jako poslední instance. V Německu, díky známé německé důkladnosti, je většinou organizováno deset paralelních plánovacích cel, aby se vyloučila eventuální předpojatost následkem náhodně ne zcela reprezentativního výběru. V ČR, myslím, by mohlo stačit 4 až 6 paralelních komisí. (Občanské poroty - Citizen Juries - organizované v anglosaských zemích, se liší tím, že jsou organizovány jen v jednom exempláři.)
Výběr do plánovacích komisí je naprosto náhodný, stejně jako losování v loterii. Provádí se krátce před realizací projektu. Vylosuje se i několik náhradníků, pro případ, že by někteří odmítli účast. Účastníci mohou být vylosováni jen jednou v životě. Tím, krátkou lhůtou organizace a několikanásobným paralelismem, se vyloučí jakákoli možnost korupce a zákulisních vlivů, jaké hrají důležitou, někdy i rozhodující roli v zastupitelských sborech volených na několik let.
Trvání komise je 5 pracovních dnů. Účastníci dostanou volno z práce, ale je jim zachován jejich příjem. Komise má 25 členů, dohromady vždy polovina mužů a polovina žen. Jednání vedou dva moderátoři, vždy muž a žena. První 4 dny rokují účastníci ve skupinách po pěti, poslední den se sejdou všichni a formulují společné doporučení. Během zasedání dostávají informace od předních odborníků na danou otázku.
Zkušenosti z desítek takovýchto plánovacích cel zorganizovaných během minulých více než 30 let v Německu a jinde: 1. Na základě relevantních informací jsou řadoví občané schopni proniknout do podstaty problému stejně dobře jako odborníci, nebo i lépe. 2. Téměř vždy dospějí účastníci paralelních komisí k více méně stejným závěrům. 3. Tím, že dostanou zodpovědnost vůči celé společnosti, cítí se povinni odhlédnout od eventuálních osobních zájmů a snaží se sledovat zájmy celospolečenské. 4. Účast v komisích aktivuje na trvalo zájem účastníků o věci veřejné, je pro ně celoživotním přínosem.
Otázka amerického radaru:
Pro posouzení požadavku je zorganizováno 6 paralelních plánovacích komisí. Účastníci dostanou od odborníků na mezinárodní politiku informace, zda existuje hrozba, která by motivovala přijetí amerického požadavku. Od zdravotníků dostanou informace o eventuálním ohrožení zdraví lidí žijících v blízkosti radaru. Od ekologů dostanou informace o dopadu tohoto projektu na okolní krajinu.
Na základě těchto informací považuji za skoro jisté, že plánovací komise doporučí odmítnutí amerického požadavku. Pak se uskuteční referenda, celostátní i místní a teprve na jejich základě odpoví vláda ČR vládě USA.
Takhle nějak by musel vypadat skutečně demokratický proces.
Na závěr apeluji na čtenáře Zvědavce: Vy, kteří souhlasíte s našimi ideami, podpořte podpisem na naší petici naši snahu o registraci sdružení Demokracie jako politické strany! Petici je možno stáhnout z internetu (www.demokracie.info) nebo vám ji můžeme na požádání poslat poštou na Vaši adresu. Děkujeme předem!