Krutý život a smrt chrtů používaných k lovu ve Španělsku

Jérôme Henriques

Ve Španělsku každoročně v únoru končí hon na zajíce. Pro chrty je však toto období synonymem zkoušky. Desetitisíce znetvořených, mučených nebo hromadně opuštěných psů čeká krutý konec.

Španělští chrti se dělí na dvě skupiny, galgos a podencos. Ve Španělsku jsou tito psi tradičně používáni k lovu zajíců (tzv. lov beze zbraně) v zimním období od listopadu do února. Každoročně se také pořádají soutěže zvané „carreras el campos“. Lov probíhá jako turnaj: chrti jsou vypouštěni ve dvojicích, přičemž vítězem se stává ten, kdo uloví zajíce. Po několika měsících zůstane v soutěži jen několik psů a nakonec je vítěz jen jeden. Vítězové jsou pýchou a radostí svých majitelů (kteří jsou oslavováni od stadionu ke stadionu). Poražení jsou naopak považováni za zbytečné. A co hůř, někteří lovci se cítí zneuctěni a myslí si, že by jejich psi měli platit. Oběšeno, utopeno, shozeno ze skály nebo ponecháno svému osudu zemře každoročně na konci lovecké sezóny 50 000 až 60 000 psů.

Ve venkovských oblastech, v obcích Kastilie-La Mancha, Kastilie a León, Extremadura a Andalusie, tato tradice žije dál. Přibližně 190 000 lovců (známých také jako „galgueros“) se dodnes věnuje lovu. Každý lovec vlastní v průměru patnáct chrtů a obchod s nimi je obrovský. Chovají se v astronomických počtech, vybírají se a vyměňují, přičemž cílem je získat šampiona. Slabí a nemocní jsou rychle vyřazeni. Ostatní jsou odsouzeni k životu v bídě. Většinu času jsou zavřeni (v bunkrech bez světla), dostávají skromnou stravu (suchý chléb a vodu) a podstupují náročné tréninky. Lovci je obvykle přivážou k zadní části auta a pak je nutí běžet rychlostí 60 km/h 10 nebo 20 km (s rizikem, že se zraní nebo budou vláčet po zemi).

Samice ve fertilním věku stráví svůj život tím, že rodí mláďata, a když už nejsou dostatečně plodné, jsou zabity nebo opuštěny. Samce čeká stejný konec, jakmile přestanou být dostatečně rychlí. Časový rámec je krátký, výkonnost chrtů klesá po třech až čtyřech letech. Může být ještě kratší, když do hry vstoupí čest a lovec se cítí svým psem zrazen. To může nastat v případě, kdy pes s přibývajícími zkušenostmi zkracuje cestu k ulovení kořisti; takto jednající pes je považován za „nečistého“ a je automaticky diskvalifikován. Může to být také v případě, že lovecká sezóna byla špatná a lovec za to viní výhradně svého psa. Ať už je to jakkoli, galguero si osobuje právo „umýt svou čest“, jak uzná za vhodné, často tím, že se svým zvířetem zachází tím nejhorším možným způsobem.

Způsob usmrcení jde často ruku v ruce s výkonem. Štěstí mají psi, kteří zemřou rychle (například po výstřelu z brokovnice), protože mnozí z nich jsou mučeni krutým způsobem. Jsou upalováni zaživa, vláčeni za auty, ubíjeni k smrti, házeni do studní, poléváni bělidlem, ponecháni se zlomenýma nohama (aby se nemohli vrátit) nebo věšeni na stromech. Jednou z běžně používaných technik je takzvaná „klavírní technika“ (“tocar el piano“), která spočívá v zavěšení zvířat s opřenýma zadníma nohama (aby jejich agónie trvala co nejdéle). Jiná zvířata jsou ponechána svému osudu na okrajích měst nebo na dálnicích, kde je čeká krutý konec. Sžírají je klíšťata a nemoci (např. svrab), a tak se potulují životem, dočasně přežívají díky jídlu z odpadkových košů a někdy skončí sraženi vozidlem.

Španělský trestní zákoník trestá týrání zvířat trestem od jednoho měsíce do více než jednoho roku vězení. Trestný čin však musí být spáchán in flagrante delicto, což se stává jen zřídka. Mikročipy jsou normálně povinné (k identifikaci majitele), ale někteří lidé je neosazují nebo je svým psům před opuštěním vytrhávají (ze zad/krku). Jiní tvrdí, že jim byli psi ukradeni, a dokonce obviňují sdružení na ochranu zvířat z krádeže psů. A co víc, vládne zákon mlčení. Na venkově se lidé navzájem znají (myslivci, volení zástupci), sousedé jsou spolupachateli a dokonce i místní orgány (obce, Seprona – jakási ekologická policie) jsou obviňovány, že zavírají oči. V zemi, kde je lovecká lobby velmi silná (loví starostové, poslanci a dokonce i král), je často obtížné vymáhat dodržování zákona.

Přesto jsou pravidelně objevovány masové hroby (často na konci lovecké sezóny, v únoru). Zde je několik příkladů, které se dostaly na titulní stránky španělských médií (seznam není zdaleka úplný). Únor 2018: V jámě v Tarençonu u Cuenca (v regionu Kastilie-La Mancha) bylo nalezeno asi třicet mrtvých psů (převážně galgů); podle listu La Seprona tam byla řada zvířat vhozena živá a zemřela hladem nebo žízní. Únor 2019: Na okraji města Lobón (region Extremadura) bylo ve dvou pytlích v jámě nalezeno šest mrtvých psů. Květen 2021: V Tarençonu (opět) je objeven hromadný hrob s více než deseti mrtvými psy. Únor 2023: ve vesnici poblíž Albacete (Kastilie-La Mancha) je objeven masový hrob obsahující „nespočet“ mrtvých zvířat (psů, divokých prasat atd.); některá těla jsou strašlivě zohavená...

Perreras, což jsou jakési chovné stanice/chovatelské stanice (něco jako naše SPA ve Francii), jsou pověřeny sběrem/spravováním opuštěných zvířat: těch, která se nacházejí na veřejných komunikacích, a těch, která majitelé přivezou přímo na místo (někdy tak, že je hodí přes zábradlí). Některá perreras jsou veřejná (provozovaná místními úřady), jiná soukromá (provozovaná společnostmi na základě smlouvy), ale v praxi to nehraje velkou roli. Smyslem existence těchto zařízení je udržovat čistotu na ulicích (omezení rizika epidemií), přičemž dobré životní podmínky zvířat nejsou vůbec prioritou. V praxi se setkáváme s malými, nepohodlnými místnostmi/klecemi (psi spí na podlaze), nehygienickými podmínkami (podlaha a sedla jsou znečištěné), nedostatečným krmivem (co do kvality i množství) a nedostatečnou péčí. Je třeba poznamenat, že existují také (nelegální) divoké chovy, kde jsou zvířata držena mezi dvěma loveckými sezónami, opět v katastrofálních podmínkách.

Španělské zákony vyžadují, aby perrery zadržovaly zvířata po dobu 8 dnů (10 dnů u zvířat bez mikročipů), během nichž se o ně jejich majitelé mohou přihlásit. Po uplynutí této doby může být každé zvíře usmrceno (obvykle eutanazií), a to i to, které je v dobrém zdravotním stavu. Rozhodnutí o utracení závisí na kapacitě chovatelské stanice (nutnost uvolnit místo pro nově příchozí zvířata) a může se týkat i zvířat nemocných, zraněných nebo s problémy v chování. Teoreticky také musí být vedena přesná evidence (záznamy o příjmu a odchodu) a zvířata musí být nabízena k adopci. Z ekonomického hlediska (ziskovosti) je však často mnohem výhodnější zvíře obětovat, než ho držet naživu při čekání na potenciálního osvojitele, s čímž jsou spojeny další náklady.

Pravidelně se objevují hrůzy a skandály. V některých případech zasahují úřady a zavírají zařízení a/nebo usvědčují odpovědné osoby. Stojí za povšimnutí, že mnohým z těchto zařízení, která těží z podpory na vysoké úrovni, se stále daří přežívat. Některá perreras jsou nechvalně proslulá. V perreře Puerto Real (Cádiz/Andalusie) byla zvířata „utracena“ pomocí přípravku Mioflex (svalový paralyzér) bez anestetik nebo sedativ, což vedlo k pomalé a bolestivé smrti (udušením). V Mairena del Aljarafe (Sevilla/Andalusie) byl použit anectin (další paralyzující látka), opět bez anestetik. Totéž platilo pro Parque Animal de Torremolinos (Malaga/Andalusie) a Alcorcón (oblast Madridu), kde byla anestetika a smrtící látky ve snaze ušetřit rovněž omezeny. V perreře v Palencii (Kastilie a León) byli psi utraceni transfuzí, aby se veterinární kliniky mohly zásobit krví.

Zjevná, úmyslná krutost, k níž se přidává nespočet nedbalých činů. V peréře Olivenza v Badajozu (Extremadura), Mairena v Seville (Andalusie), Vélez Rubio (Andalusie), Martos-Jaén (Andalusie), Salamanca (Kastilie a León) a mnoha dalších odhalily záběry skryté kamery opakující se scény týrání a utrpení. Tu zvířata různých pohlaví a velikostí smíchaná v boxech, tam maličké klece, kde zvířata nemohou ani stát vzpřímeně, tu mrtvoly vedle březích nebo kojících samic, tam sotva narozená štěňata kojící své matky ležící v blátě; Všude zvířata ve stavu kachexie (extrémní podvýživy), viditelně nemocná, některá napadená klíšťaty a parazity, jiná s otevřenými ranami, další s vážnými problémy (dýchací potíže, krvavé průjmy).

Dalším skandálem je neodůvodněné (a někdy i masivní) vybíjení zvířat. Například Puerto Real perreras v Cádizu, Parque Animal v Torremolinos a Mairena perreras v Seville, které sice dostávají značné dotace (několik set tisíc eur ročně), ale vybíjejí zvířata jako šílené (někdy i několik tisíc ročně), aby snížily náklady nebo daly přednost lukrativním soukromým aktivitám (například stravování psů). Je třeba poznamenat, že všechny tyto perrery byly schopny páchat své nekalé činy po celá léta (někdy i více než deset let), aniž by se o ně někdo zajímal, a to navzdory četným zprávám aktivistů/sdružení za práva zvířat a dokonce i samotných zaměstnanců pereren. V mnoha případech teprve když se příběh dostane na veřejnost (videa zveřejněná na internetu, petice, informace v médiích), veřejné orgány začnou jednat a věci se začnou dít.

Naštěstí existují také protectoras, sdružení, která se záchraně zvířat skutečně věnují. V nich se psům dostává péče a lásky a ti jsou pak zpravidla nabízeni k adopci do milujících a starostlivých rodin. Zpravidla nejsou obětována žádná zvířata, pokud již nejsou velmi nemocná a velmi trpí. Na rozdíl od perreras se protectoras musí spoléhat pouze na dobrovolníky a podporu dárců. Ačkoli jsou veřejnými orgány víceméně ignorovány, jsou jim přesto v určitých situacích užitečné (například tím, že se ujímají zvířat propuštěných po uzavření pereras). Je třeba poznamenat, že galgové jsou chráněni ve Francii, kde řada sdružení (Soligalgos, La voix des lévriers, Lévriers sans frontières, galgos France, Galgos sans famille) usilovně pracuje na jejich adopci.

Důležitá část práce dobrovolníků spočívá v tom, že chodí do pereras pomáhat nemocným zvířatům (alespoň těm v nejhorším stavu) a snaží se o adopci ostatních (prostřednictvím fotografií zveřejněných na jejich webových stránkách). Problém: pokud jsou tito dobrovolníci příliš dotěrní nebo upozorňují na špatné zacházení se zvířaty, hrozí jim, že ztratí přístup do zařízení. Z toho plyne dilema, kterému čelí: mají odhalit určité záběry a činy s rizikem, že jim bude zakázán vstup do zařízení (a tím odsoudí zvířata k jisté smrti), nebo se mají smířit s tou hrůzou (v jistém smyslu), aby mohli dál něco dělat? Je třeba poznamenat, že mnohé pererery samy na tuto otázku odpovídají tím, že své dveře „cizincům“ zcela zavřou (nebo jim zakážou natáčet). Celkově se odhaduje, že se sdružením podaří zachránit asi 10 % galgů.

A co zákony? Na evropské úrovni mají být galgové chráněni Smlouvou o fungování Evropské unie (která považuje zvířata za „cítící bytosti“) a Evropskou úmluvou na ochranu zvířat v zájmovém chovu. Na vnitrostátní (španělské) úrovni se zákonem z 5. ledna 2022 změnil status zvířat (nyní považovaných za „cítící bytosti“), a ještě konkrétněji status zvířat v zájmovém chovu (nyní považovaných za „členy rodiny“). Nověji zákon o ochraně zvířat ze dne 29. září 2023 stanovil řadu povinností, které musí majitelé zvířat v zájmovém chovu dodržovat (např. nezavírat je nebo je nenechávat příliš dlouho o samotě), a to pod hrozbou vysokých pokut nebo dokonce odnětí svobody v případě závažného týrání. Tento zákon se měl původně (a logicky) vztahovat na všechny, ale nátlakem z něj byli nakonec vyloučeni myslivci.

Ve Španělsku se problematika zvířat v zásadě dělí na levici a pravici. Změny zákonů (o loveckých psech a býčích zápasech) podporuje levicová strana Podemos (něco jako LFI ve Francii) a proti ní se staví pravicová Partido Popular (něco jako Republikáni) a krajně pravicová Vox (obdoba RN); PSOE (Španělská socialistická strana) je nejednoznačnější, podpořila například zákon o ochraně zvířat, ale nakonec hlasovala pro novelu vylučující lovecké psy. V občanské společnosti existuje podobný rozkol mezi venkovskými oblastmi, kde je lovecká lobby stále velmi silná, a velkými městy, kde jsou galgové nyní považováni za skutečné domácí mazlíčky (stejně jako v sousedních zemích, např. ve Francii, kde je mnoho galgů adoptováno).

Ať tak či onak, otázka dobrých životních podmínek zvířat (galgů a dalších) je nyní ve španělské společnosti předmětem diskusí. Nedávno byla dokonce založena strana za práva zvířat PACMA. To je znamení, že se věci hýbou kupředu. Sice příliš pomalu, ale přece jen se děje pokrok. Skončí brzy éra špatného zacházení se zvířaty? Lidstvo by na tom bylo lépe.

Odkazy

• Documentaire "Février, le mois le plus cruel"
• Documentaire "La protection des animaux en Espagne"
• Galgos : de la pierre au diamant
• Dossier : maltraitance de galgos en Espagne
• Galgos pendus à un arbre
• Galgo pendu à un arbre
• Tocar el piano1
• Sept lévriers attachés, sans eau ni nourriture, dans une piscine abandonnée
• Abandons massifs dans les rues de Cordoue