USA učinily z Tchaj-wanu spouštěč války. Může ho Čína odzbrojit?

Tchaj-wan je užitečným idiotem v americké strategii konfrontace s Čínou jako „velmocenským konkurentem“, píše Finian Cunningham.

Od občanské války v Číně, která skončila v roce 1949 vítězstvím komunistické strany, je ostrov Tchaj-wan u jižního pobřeží Číny pěšákem USA jako útočiště protikomunistických sil. Spojené státy sponzorovaly tchajwanské separatisty nejprve za diktatury Čankajška a až do současné vlády v Tchaj-peji. Ironií je, že Washington líčí Tchaj-wan jako „demokratický a svobodný“.

Podpora Washingtonu Tchaj-wanu ochabla v roce 1979, kdy se USA snažily normalizovat vztahy s Pekingem v rámci tzv. politiky jedné Číny, která definuje Tchaj-wan jako území pod svrchovanou kontrolou Čínské lidové republiky. Postoj USA odpovídá mezinárodní normě uznávající Čínu jako jeden suverénní stát, v němž je Tchaj-wan pouze ostrovní provincií.

Takzvaná normalizace vztahů USA s Čínou nebyla skutečná. Jednalo se o geopolitický tah s cílem vklínit vztahy mezi Pekingem a Moskvou. Nyní, když Čína a Rusko pod vedením prezidentů Si a Putina znovu navázaly strategické vztahy, se USA vrátily k otevřenému nepřátelství vůči Číně a k politice využívání Tchaj-wanu jako kočičí pracky k destabilizaci pevniny.

Poté, co Obamova administrativa v roce 2011 zahájila svou strategii Pivot pro Asii, Washington horlivě obnovil vztahy s Tchaj-wanem tak, aby záměrně provokoval Peking a podkopával jeho suverenitu.

Napětí ohledně Tchaj-wanu se stále více vyostřuje, protože Spojené státy zvyšují vojenské dodávky na toto ostrovní území. Zbraňové systémy se stávají stále útočnějšími, protože jsou schopny napadnout pevninskou Čínu. Tento vývoj nejenže podkopává svrchovanou autoritu Číny. Představuje také otevřenou hrozbu pro národní bezpečnost Pekingu. Tchaj-wan je od čínské pevniny vzdálen pouhých 130 kilometrů přes úzké moře zvané Tchajwanský průliv.

To staví Čínu před akutní dilema. Měla by podniknout preventivní vojenskou akci, nebo vyčkat, dokud politika nezvolí správný směr?

Nedávné volby na Tchaj-wanu vyhrála strana podporující nezávislost. Větší počet hlasů však získaly strany, které si přejí přátelštější vztahy s pevninskou Čínou. To silně naznačuje, že obyvatelé Tchaj-wanu jsou proti vojenské konfrontaci a jsou nakloněni politickému usmíření, jak navrhuje Peking. Možná se časem mezi tchajwanským obyvatelstvem vytvoří rozhodující většina, která si přeje mírové sjednocení.

Problémem je, že Spojené státy mají pod kontrolou iniciativu k rozdmýchávání napětí s Čínou. V takovém případě by Peking mohl být nakonec navzdory svým aspiracím vtažen do vojenské konfrontace.

Návrat velmocenského soupeření

Od údajného konce studené války v roce 1991 po rozpadu Sovětského svazu Spojené státy po většinu následujícího tříletého období deklarovaly, že jejich hlavní obavy o národní bezpečnost se točí kolem mezinárodního terorismu. V posledních letech však USA odsunuly vnímanou hrozbu terorismu na druhou kolej a oficiálně upřednostnily své strategické obavy týkající se „velmocenské konkurence“.

Rusko a Čína byly označeny za hlavní geopolitické soupeře globální moci USA. Ve Washingtonu tak došlo k návratu ke studenoválečné geopolitice a rétorice, která dominovala mezinárodním vztahům během pěti desetiletí po druhé světové válce. Zatímco Moskva i Peking odmítly nepřátelské vztahy a opakovaně vyzývaly k mírovému soužití v multipolárním světě, Spojené státy se neúnavně snažily vykreslit takzvaný „globální řád založený na pravidlech“ jako ohrožený Ruskem a Čínou.

Současná americká administrativa pod vedením prezidenta Joea Bidena se snaží vykreslit mezinárodní vztahy jako existenční souboj „západní demokracie versus autokracie“. Tato terminologie nulového součtu je typická pro ideologii studené války, jejímž cílem je polarizovat mezinárodní vztahy na geopolitické tábory „my a oni“. Taková polarizace je základní funkcí mocenské politiky USA a Západu a prosazování amerických hegemonistických ambicí.

Díky rozdělení světa na „bloky“ jsou výsledné konfliktní vztahy a napětí vstřícné americkému militarismu. Jinými slovy, kooperativní mírové mezinárodní vztahy, které ve svých multipolárních vizích prosazují Rusko a Čína, jsou pro snahu o americkou hegemonii založenou na jednostranné dominanci anatémou.

Čína je pro Spojené státy nepřítelem č. 1

Několik amerických strategických plánovacích dokumentů výslovně uvádí důraz na „velmocenské soupeření“. Národní bezpečnostní strategie z roku 2022 definuje prioritní zájmy USA. V dokumentu se uvádí následující:

„Nyní se nacházíme na počátku rozhodujícího desetiletí pro Ameriku a svět. Budou stanoveny podmínky geopolitické soutěže mezi velmocemi... éra po studené válce definitivně skončila a mezi velmocemi probíhá soutěž o to, co bude následovat.“

Strategický výhled jasně určuje Čínu jako větší hrozbu pro moc USA. V dokumentu se uvádí:

„Rusko a ČLR [Čínská lidová republika] představují odlišné výzvy. Rusko představuje bezprostřední hrozbu pro svobodný a otevřený mezinárodní systém a bezohledně porušuje základní zákony dnešního mezinárodního řádu, jak ukázala jeho brutální agresivní válka proti Ukrajině. Naproti tomu ČLR je jediným konkurentem, který má jak záměr přetvořit mezinárodní řád, tak i stále větší ekonomickou, diplomatickou, vojenskou a technologickou sílu, jež mu tento cíl umožňuje.“

Další významný plánovací dokument USA, Národní obranná strategie z roku 2022, rovněž definoval Čínu jako „krokovou výzvu“ americké globální moci. Bylo uvedeno, že Čína je „jediným konkurentem Spojených států, který má v úmyslu a stále větší schopnost přetvářet mezinárodní řád“.

Termín „krokovací výzva“ je eufemismem pro nepřítele číslo jedna. Upřednostnění Číny před Ruskem jako označené nejvyšší hrozby pro národní bezpečnost USA bylo zopakováno v zákonech o autorizaci národní obrany v letech 2023 a 2024. NDAA upravují roční vojenské výdaje USA ve výši více než 850 miliard dolarů, což je přibližně čtyřnásobek vojenského rozpočtu Číny a více než osminásobek rozpočtu Ruska.

Válka na Ukrajině, která vypukla v únoru 2022, zcela jistě zvýraznila napětí a nepřátelství mezi Spojenými státy a Ruskem. To může vyvolat dojem, že Washington považuje Rusko za větší hrozbu než Čínu. Nicméně navzdory vyhrocené rétorice a válce na Ukrajině je podle amerických plánovačů strategický výhled takový, že Čína je vnímána jako dlouhodobý hlavní protivník.

Dokonce i ruský prezident Vladimir Putin v nedávném rozhovoru s americkým novinářem Tuckerem Carlsonem připustil, že Čína je ve Washingtonu vnímána jako větší hrozba než Rusko. „Západ se bojí silné Číny více než silného Ruska,“ řekl Putin.

USA plánují válku s Čínou

Spojené vzdušné síly oznámily 12. února 2024 rozsáhlou revizi a rozšíření struktury sil v asijsko-pacifickém regionu. Jeho velitelé výslovně uvedli Čínu jako motivační hrozbu a důvod pro obnovení vojenského budování pro „konflikt vysoké úrovně“. Když byl v roce 2022 jmenován do funkce civilního šéfa amerického letectva Frank Kendall, sdělil americkému Kongresu, že jeho tři priority jsou následující: „Čína, Čína a Čína“.

Několik vysoce postavených amerických velitelů veřejně varovalo, že USA mohou být v příštích pěti letech ve válce s Čínou. A jako ohnisko konfliktu uvádějí Tchaj-wan.

Toto válečné plánování počítá s celkovým posilováním americké armády v asijsko-pacifickém regionu, které zahrnuje letecké, námořní a pozemní zbraně. Washington rozšiřuje vojenské základny a raketové systémy v Austrálii, Japonsku, Jižní Koreji, na Filipínách, Guamu a nejprovokativněji na čínském území Tchaj-wanu.

Dne 16. ledna 2024 přinesla tchajwanská zpravodajská média zprávu, že ostrovní území buduje na svém východním pobřeží dvě nové raketové základny směřující k Tchajwanskému průlivu a čínské pevnině. Nová výstavba vyplynula z očekávaného příchodu dalších amerických protilodních raket. Zprávy rovněž uváděly, že se plánuje vybudování dalších pěti základen.

Tento vývoj ukazuje na dlouhodobé plánování Spojených států na vojenskou konfrontaci s Čínou v příštích letech.

Tchaj-wan je primární kočičí tlapkou pro nepřátelství USA

Po volbách na Tchaj-wanu 13. ledna 2024 americký prezident Joe Biden prohlásil, že USA nepodporují „nezávislost“ tohoto ostrovního území.

Biden tak veřejně potvrdil, že Washington se drží politiky jedné Číny (One China Policy – OCP).

Bidenův veřejný postoj k Tchaj-wanu a Číně však lze lépe chápat jako součást jiné politiky Spojených států, kterou je „strategická nejednoznačnost“. Oficiálně Washington tvrdí, že uznává Čínu jako jedinou svrchovanou mocnost týkající se Tchaj-wanu. Zatímco v praxi kroky USA ukazují na jiný, zrádný program.

Když se čínský prezident Si Ťin-pching setkal s Bidenem v listopadu 2023 na summitu APEC v San Francisku, americká strana zopakovala své závazky v rámci politiky jedné Číny. Na tomto summitu prezident Si vyzval Spojené státy, aby přestaly vyzbrojovat Tchaj-wan. Uvedl, že Tchaj-wan je „nejnebezpečnější“ otázkou, a varoval, že Čína použije sílu, pokud nebude záležitost sjednocení vyřešena diplomatickou cestou.

Za Bidena a jeho předchůdce, republikánského prezidenta Donalda Trumpa, Spojené státy zvýšily dodávky zbraní na Tchaj-wan.

Provokativně se zdá, že se USA rozhodly ignorovat napomenutí prezidenta Si o upuštění od vyzbrojování Tchaj-wanu.

Zprávy o rozšiřování raketových základen a dodávkách amerických raket na Tchaj-wan naznačují, že Washington nastavil kurz na znepřátelení Číny podkopáváním její svrchovanosti nad Tchaj-wanem.

Dne 8. února 2024 bylo americkými a tchajwanskými sdělovacími prostředky poprvé oznámeno, že na Tchaj-wanu a sousedních ostrovech Kinmen poblíž čínské pevniny jsou trvale umístěny americké speciální jednotky. Tento vývoj je významným porušením politiky jedné Číny ze strany Spojených států. Staví do pozadí údajné sliby, které Biden osobně učinil Siovi během summitu APEC.

Účel amerických sil na Tchaj-wanu má navíc útočné konotace. Americký personál se údajně podílí na výcviku tchajwanských vojenských jednotek pro případ konfliktu a monitorování pevninských sil Číny.

Je třeba poznamenat, že tyto americké vojenské události na Tchaj-wanu následovaly po setkání na vysoké úrovni mezi americkým poradcem pro národní bezpečnost Jakem Sullivanem a vysokým čínským diplomatem Wangem I, které se uskutečnilo 26. ledna v Thajsku. Začátkem téhož měsíce se v Pentagonu po dvouletém přerušení rovněž uskutečnily „rozhovory na vysoké úrovni“ mezi čínskými a americkými představiteli. O sérii rozhovorů informovala západní média jako o snaze americké strany snížit napětí a zlepšit komunikaci.

Opět se zdá, že spíše než skutečnou snahou o zlepšení vztahů jsou tyto kontakty ilustrací americké politiky „strategické nejednoznačnosti“. Přesněji by se tato politika měla nazývat „strategická dvojznačnost“.

Zdá se pravděpodobné, že se Washington snaží Čínu zmást v tom, jaké jsou jeho skutečné záměry ohledně Tchaj-wanu a širší otázky strategické konfrontace. Bidenova administrativa může prohlásit, že se drží politiky jedné Číny, a vyzvat k lepší komunikaci mezi vojenskými složkami, aby se předešlo konfliktu.

V praxi však Spojené státy pokračují v dodávkách dalších raket na Tchaj-wan. Tento bezprecedentní nárůst útočných schopností USA se opakuje i na dalších územích v celém asijsko-pacifickém regionu.

Lednové zvolení Lai Ching-teho tchajwanským prezidentem poskytuje Washingtonu na příští čtyři roky rozhodný „proamerický“ hlas v Tchaj-peji. Lai již dříve vyzval k nezávislosti Tchaj-wanu na Číně. Během předvolební kampaně Lai skutečně prohlásil, že takové prohlášení není třeba, protože Tchaj-wan „již nezávislý je“. Peking opakovaně deklaroval své přání a svrchované právo na úplné sjednocení ostrovního území s čínskou pevninou. Prezident Si však varoval, že pokud by Tchaj-wan formálně vyhlásil nezávislost, Čína si vyhrazuje právo použít vojenskou sílu k zajištění své zákonné svrchované kontroly nad tímto územím.

Tchaj-wan je užitečným pěšákem ve strategii Spojených států, které chtějí čelit Číně jako „velmocenskému konkurentovi“.

Tichou podporou politiků podporujících nezávislost Tchaj-wanu Washington podněcuje separatistické nálady. Zásobování území americkými zbraněmi a vojenským personálem rovněž podporuje představu Tchaj-wanu, že Washington je vojenským patronem, který se postaví na obranu Tchaj-wanu, pokud by došlo ke konfliktu s pevninskou Čínou.

Důležité je, že nastupující tchajwanský prezident je třetí vládou Demokratické pokrokové strany (DPP). DPP se poprvé dostala k moci v roce 2016 pod vedením prezidentky Tsai Ing-wen. V roce 2020 byla znovu zvolena. Její místopředseda Lai Ching-te převezme funkci v květnu, kdy bude inaugurován do funkce prezidenta. DPP v uplynulých osmi letech rozdmýchávala politiku podporující nezávislost za plné podpory Washingtonu jak za současné Bidenovy administrativy, tak za jeho předchůdce Donalda Trumpa. Toto politické šavlování bude pravděpodobně pokračovat i během následujících čtyř let Laiova prezidentství.

Je rovněž příznačné, že v posledních osmi letech došlo k nárůstu raketového arzenálu Tchaj-wanu. Před rokem 2016 byly vojenské schopnosti ostrova omezené. Za vlády DPP a s dodávkami z USA získaly tchajwanské ozbrojené síly schopnosti balistických raket, zejména protilodních střel. Cílový dosah těchto zbraní je krátký, do 500 kilometrů, což by mohlo dosáhnout jižních pobřežních provincií Číny.

Je třeba sledovat dodávky amerických raket delšího doletu, které by naznačovaly větší strategické ambice v konfliktu s Čínou. Amerikou podporovaná militarizace Tchaj-wanu koreluje s podněcováním separatistické politiky na ostrově, což následně podněcuje napětí s Pekingem.

Dne 13. února americký Senát schválil balíček vojenské pomoci ve výši 95 miliard dolarů pro zahraniční spojence, včetně 60 miliard dolarů pro Ukrajinu, 14 miliard dolarů pro Izrael a 8 miliard dolarů pro asijsko-pacifickou oblast. Z posledně jmenované části bude téměř 5 miliard dolarů přiděleno Tchaj-wanu. Finanční prostředky pro Asii a Tichomoří pokryjí výstavbu amerických raket v regionu.

To je další ukazatel nepřátelských záměrů USA vůči Číně. Popírá zdánlivou diplomatickou angažovanost a obnovenou komunikační výměnu mezi vojenskými subjekty. Lakmusovým papírkem pro rétoriku týkající se politiky jedné Číny jsou fakta o vojenských útočných schopnostech vůči Číně.

Fakta svědčí o tom, že Tchaj-wan je broušen jako kočičí pracka, která má Čínu znepřátelit a vyprovokovat.

Analogie s Ukrajinou a Ruskem

Existuje živá analogie s tím, jak USA cynicky využily Ukrajinu jako provokaci vůči Rusku. Ukrajina má s Ruskem hluboké kulturní vazby a dlouhou historii sporné územní kontroly. V uplynulém desetiletí Spojené státy zvýšily vojenskou podporu Ukrajiny a podněcovaly nepřátelství s Ruskem. Napětí vypuklo v únoru 2022, kdy Rusko nařídilo vojenskou invazi na Ukrajinu, aby zastavilo rostoucí provokace. Následovala dvouletá válka, která stále pokračuje. Jedná se o největší válku v Evropě od druhé světové války. Odhaduje se, že v ní zahynulo na 500 000 ukrajinských vojáků. Konflikt má ničivý dopad na evropské hospodářství. Jaderné mocnosti se díky němu nebezpečně přiblížily ke katastrofální totální válce.

Bývalý čínský velvyslanec ve Spojených státech Cui Tankai nedávno prohlásil, že Čína se nenechá zatáhnout do vojenské pasti na Tchaj-wanu. Zkušený diplomat narážel na scénář Ukrajiny a Ruska, který vyvolaly Spojené státy. V otázce zvýšení amerických dodávek zbraní na Tchaj-wan se Cui nechal slyšet, že: „Někdo možná připravuje zástupnou válku, ale my se do této pasti nechceme chytit. Nechceme se dočkat situace, kdy Číňané budou zabíjet Číňany.“

Takové snahy jsou chvályhodné. Nicméně takový názor je rukojmím štěstěny. Čínské úřady si možná válku o Tchaj-wan nepřejí a mohou se snažit ze všech sil, aby se jí vyhnuly. Snaha Pekingu o mírové sjednocení s Tchaj-wanem je nepochybně upřímná.

Přesto mají Spojené státy bohužel zlověstnou moc udělat z Tchaj-wanu rozbušku. Washington zvyšuje útočné vojenské kapacity a podněcuje podnětnou politiku podporující nezávislost. Peking tento nepřátelský proces nekontroluje. Může nastat okamžik, kdy se Tchaj-wan stane tím, čím je Ukrajina pro Rusko – místem zástupné války ze strany Spojených států.

V takovém případě existuje přísná prognóza: Čína by měla spíše dříve než později vojensky zasáhnout, aby si zajistila kontrolu nad Tchaj-wanem. Vzhledem k bezohledným a nekorektním provokacím Spojených států se zdá být válka nevyhnutelná. Válčivost ve Washingtonu je stálá bez ohledu na to, kdo sedí v Bílém domě. Americké prezidentské volby, které se uskuteční letos v listopadu, na strategickém kurzu nic nezmění. Čím déle Čína ponechá svou reakci bez odezvy, tím větší bude vojenská konfrontace v důsledku rostoucího útočného potenciálu Tchaj-wanu zásobovaného USA.

Ruský prezident Vladimir Putin v rozhovoru ze 14. února 2024 uvedl, že v souvislosti se současnou dva roky trvající válkou na Ukrajině lituje především toho, že Rusko nezasáhlo proti provokacím vedeným USA dříve. Putin 24. února 2022 nařídil ruskou vojenskou intervenci na Ukrajině, aby bránil etnicky ruské obyvatelstvo bývalé východní Ukrajiny a předešel rostoucí hrozbě ze strany NATO pro ruskou národní bezpečnost.

Tento autor napsal před 10 lety článek týkající se zlověstného vývoje za režimu podporovaného NATO v Kyjevě, který se dostal k moci v únoru 2014 státním převratem podporovaným CIA. Článek obsahoval argument, že Putin měl v polovině roku 2014 vyslat na Ukrajinu vojáky, aby předešel hrozící zástupné válce vedené Spojenými státy. Následné události na Ukrajině – strašlivý rozsah smrti a ničení – a Putinovo nedávné přiznání lítosti by naznačovaly, že autorova prognóza z roku 2014 byla správná.

Pokud jde o Tchaj-wan, existuje reálné riziko, že Čína zopakuje problematické otálení Ruska s rozhodným jednáním. Tím, že čínský prezident Si Ťin-pching nejednal rozhodně a předběžně, by také mohl sdílet stejnou lítost ohledně Tchaj-wanu jako Putin ohledně Ukrajiny.

Poznámka:

Zesnulý skvělý novinář John Pilger v roce 2016 napsal a natočil oceňovaný dokumentární film The Coming War on China. Tento článek je věnován památce Johna Pilgera (1939-2023), jednoho z nejlepších novinářů, kteří kdy zdobili svět.