Opona poodhrnutá: skryté pravdy o Jabotinském a Netanjahuovi

Skupina, která zavraždila 25 000 Palestinců v Gaze, není reprezentativní pro Židy obecně. Je dědicem ideologie, která páchá takové zločiny již sto let. Thierry Meyssan sleduje historii „revizionistických sionistů“ od Vladimira Ze'eva Jabotinského po Benjamina Netanjahua.

Josep Borrell, vysoký představitel Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, při přebírání čestného doktorátu ve Valadolidu prohlásil: „Jsme přesvědčeni, že k nastolení míru musí být zvenčí vnuceno řešení dvou států [izraelského a palestinského]. I když, a na tom trvám, Izrael potvrzuje, že [toto řešení] odmítá, a aby mu zabránil, zašel tak daleko, že sám vytvořil Hamás (...) Hamás byl financován izraelskou vládou ve snaze oslabit palestinskou samosprávu Fatah. Pokud však rázně nezasáhneme, spirála nenávisti a násilí bude pokračovat z generace na generaci, z pohřbu na pohřeb“.

Josep Borrell se tak rozešel s oficiální západní linií, že Hamás je nepřítelem Izraele, který 7. října překvapivě zaútočil, čímž ospravedlnil současnou izraelskou reakci a masakr 25 000 palestinských civilistů. Tvrdil, že nepřátele Židů mohou podporovat jiní Židé, zejména Benjamin Netanjahu. Odmítl komunitaristické čtení dějin a zkoumal osobní odpovědnost.

Tento narativní posun umožnil odchod Spojeného království z Evropské unie před čtyřmi lety. Josep Borrell ví, že Evropská unie od převratu v roce 2006 financuje Hamás, přesto dnes může svobodně říkat, co má na srdci. Nezmínil se o vazbách Hamásu na Muslimské bratrstvo, za jehož „palestinskou pobočku“ se organizace prohlašuje, ani o vazbách na britskou tajnou službu MI6. Navrhl pouze, aby se z této šlamastyky stáhl.

Postupně se závoj strhává. Zde je na místě historická připomínka. Fakta jsou známa, ale nikdy nejsou propojena ani uvedena v posloupnosti. Mají osvětlující kumulativní účinek. Odehrávají se především v době studené války, kdy Západ zavíral oči před zločiny, které potřeboval, ale ve skutečnosti začaly o dvacet let dříve.

V roce 1915 sepsal britský židovský ministr vnitra Herbert Samuel memorandum o budoucnosti Palestiny. Chtěl vytvořit židovský stát, ale malý, aby „nebyl dost velký na to, aby se mohl bránit“. Tímto způsobem by židovská diaspora sloužila dlouhodobým zájmům britského impéria.

Neúspěšně se snažil přesvědčit ministerského předsedu, tehdejšího liberála H. H. Asquitha, aby na konci světové války vytvořil v Palestině židovský stát. Po setkání Herberta Samuela s Markem Sykesem, těsně po uzavření Sykes-Picot-Sazonovy dohody o koloniálním rozdělení Blízkého východu, však oba muži v projektu pokračovali a získali podporu „protestantských nonkonformistů“ (dnes bychom řekli „křesťanských sionistů“), včetně nového premiéra Davida Lloyda George. Ten se svým kabinetem vydal slavnou Balfourovu deklaraci, která objasňovala jeden z bodů Sykes-Picotových dohod ze Sazonova, když vyhlásila „židovský národní domov“.

Ve stejné době protestantští nonkonformisté prostřednictvím soudce Nejvyššího soudu USA Louise Brandeise přesvědčili prezidenta Woodrowa Wilsona, aby jejich projekt podpořil.

Také během první světové války, v době ruské revoluce, navrhl Herbert Samuel začlenit Židy z bývalého ruského impéria prchající před novým režimem do zvláštní jednotky, židovské legie. Tohoto návrhu se chopil ukrajinský Žid Vladimír Ze'ev Jabotinskij, který si představoval, že by židovský stát v Palestině mohl být jeho poválečnou odměnou. Herbert Samuel ho pověřil náborem vojáků z řad ruských emigrantů. Mezi nimi byl i Polák David ben Gourion (tehdy marxista), k němuž se připojil Brit Edwin Samuel, vlastní syn Herberta Samuela. Vyznamenali se v prohrané bitvě proti Osmanům u Gallipoli.

Na konci války požadoval fašista Jabotinsky jako náležitost svůj stát, ale Britové se nechtěli se svou palestinskou kolonií rozloučit. Zůstali tedy u svého závazku „národního domova“, a nic víc. V roce 1920 povstala část Palestinců vedená Izz al-Dinem al-Kassámem (tutor ozbrojeného křídla dnešního Hamásu, brigád al-Kassám) a brutálně zmasakrovala židovské přistěhovalce, zatímco židovská milice odpověděla. To byl začátek izraelsko-palestinského konfliktu. Londýn obnovil pořádek zatýkáním fanatiků, džihádistů i Židů. Jabotinskij, v jehož domě byl objeven arzenál, byl odsouzen k 15 letům vězení.

„Protestantská nonkonformní“ vláda Davida Lloyda George však jmenovala guvernérem Palestiny Herberta Samuela. Ten po svém příjezdu do Jeruzaléma omilostnil a propustil svého přítele Jabotinského. Poté jmenoval antisemitu a budoucího říšského kolaboranta Mohammada Amína al-Husajního velkým muftím Jeruzaléma.

Jabotinskij byl zvolen ředitelem Světové sionistické organizace (WZO). Vrátil se však do bývalého ruského impéria, kde Symon Petljura právě vytvořil Ukrajinskou lidovou republiku. Jabotinskij a Petliura podepsali tajnou dohodu, že si vybojují místo v zemích bolševiků na východě a anarchistů Nestora Machna na jihu (dnešní Novorossie). Petljura byl zarytý antisemita a jeho muži byli zvyklí masakrovat židovské rodiny a vesnice ve vlastní zemi. Petliura byl ochráncem ukrajinských „integrálních nacionalistů“ a jejich mentora Dmytra Doncova, který se později stal správcem Ústavu Reinharda Heydricha odpovědného za provedení „konečného řešení židovské otázky“ [1].

Když se rozneslo, že Jabotinskij uzavřel spojenectví s „židobijci“, Světová sionistická organizace si ho předvolala k podání vysvětlení. Ten se však raději vzdal své komunální funkce, než aby odpovídal na otázky. Poté založil Svaz „revizionistických sionistů“ (působící především v polské a lotyšské diaspoře) a jeho milici Betar. Odvrátil se od britského impéria a nadchl se pro fašistickou Itálii. S podporou duceho Benita Mussoliniho založil nedaleko Říma vojenskou akademii pro Betar.

V roce 1936 Jabotinskij vypracoval „plán evakuace“ Židů ze střední a východní Evropy do Palestiny. Získal podporu polské hlavy státu, maršála Józefa Piłsudského, a jeho ministra zahraničí Józefa Becka. Ale také maďarského regenta admirála Miklóse Horthyho a nezapomněl ani na podporu rumunského premiéra Gheorghe Tătărescu. Plán se však nikdy neuskutečnil, protože Židé ze střední a východní Evropy měli strach z Jabotinského spojenců a protože britské impérium se stavělo proti masové emigraci do Palestiny. Nakonec Chaim Weizmann, tehdejší prezident Světové sionistické organizace, ujistil, že Jabotinskij se podílel na francouzsko-polsko-nacistickém plánu deportace Židů na Madagaskar.

Právě v tomto období Vladimír Jabotinskij předpověděl udivenému židovskému publiku holocaust. Podle něj by odmítnutím jeho evakuačního plánu diaspora vyvolala vlnu násilí proti ní. K překvapení všech to jeho přátelé skutečně provedli: vyhlazení milionů Židů.

V roce 1939 vypracoval Jabotinskij plán povstání palestinských Židů proti Britskému impériu, který zaslal místní sekci „revizionistických sionistů“, Irgunu. Druhá světová válka tento projekt odložila. Jabotinskij se neusadil ve fašistické Itálii, ale v tehdy neutrálních Spojených státech, kde se k němu připojil jeden z jeho žáků a stal se jeho osobním tajemníkem. Byl jím Benzion Netanjahu, otec Benjamina Netanjahua.

Během války navštívil Vladimira Jabotinského a Benziona Netanjahua chicagský profesor filozofie Leo Strauss. Ten byl rovněž židovským fašistou. Kvůli nacistickému antisemitismu byl nucen opustit Německo, ale zůstal přesvědčeným fašistou. Leo Strauss se později stal nositelem standardu „neokonzervativců“ v USA. Vytvořil vlastní myšlenkovou školu a po druhé světové válce ujišťoval svých několik žáků, že jediným způsobem, jak mohou Židé zabránit dalšímu šoa, je vytvořit si vlastní diktaturu. Mezi jeho žáky patřili Paul Wolfowitz a Elliott Abrams, muž, který dnes stojí za Benjaminem Netanjahuem a financoval jeho „reformu institucí“ letos v létě.

Vladimir Jabotinskij zemřel v New Yorku v roce 1940. David ben Gourion se postavil proti převozu jeho popela do Izraele, ale v roce 1964 to izraelský premiér, Ukrajinec Levi Eškol, povolil.

Po druhé světové válce vyhlásili „revizionističtí sionisté“ z Irgunu válku britskému impériu za omezování židovské emigrace do Palestiny. Pod vedením budoucího premiéra, Bělorusa Menachema Beguina, zorganizovali řadu útoků, včetně útoku na hotel King David, při němž zahynulo 91 lidí, a masakru v Deir Yassin, který si vyžádal nejméně sto obětí.

V listopadu 1947 přijalo Valné shromáždění OSN plán na rozdělení Palestiny na dvě zóny, židovskou a arabskou, s cílem vytvořit dvojnárodní stát. David ben Gourion využil pomalosti mezivládní organizace a 14. května 1948 jednostranně vyhlásil Stát Izrael. Arabské státy reagovaly tím, že se chopily zbraní, zatímco židovské milice zahájily Nakbu, vyhnání 750 000 Palestinců. Znepokojeno tímto rychlým vývojem vyslalo Valné shromáždění švédského emisara hraběte Folke Bernadotteho, aby vymezil hranice dvou federativních států. Toho však 17. září 1948 zavraždili další „revizionističtí sionisté“ patřící k Lehi (známí jako „Sternova skupina“) pod vedením dalšího budoucího premiéra, Bělorusa Jicchaka Šamira. Všichni byli izraelským soudem odsouzeni. Ukrajinský ministr zahraničí Moše Šertok (nebo Sharett) napsal Valnému shromáždění žádost o členství Izraele v OSN. „Prohlásil, že Stát Izrael tímto bez jakýchkoli výhrad přijímá závazky vyplývající z Charty Organizace spojených národů a zavazuje se je dodržovat ode dne, kdy se stane členem Organizace spojených národů“. Za těchto výslovných podmínek se Izrael stal členem OSN 11. května 1949. V následujících dnech byl Jehošua Cohen, vrah hraběte Bernadotta, diskrétně propuštěn. Stal se osobním strážcem premiéra Davida ben Gouriona.

V letech 1955-1965 vedl Jicchak Šamir oddělení Mosadu, zahraniční tajné služby nového státu. Aniž by o tom informoval své nadřízené, organizoval tajnou policii íránského šáha, Savak. Asi dvě stě jeho mužů se přišlo učit mučení po boku bývalých nacistů [2].

Poté v roce 1979, během vyjednávání dohod z Camp Davidu s Egyptem, přesunul muže, které poslal do Íránu, do Konga. Pravděpodobně s podporou americké CIA nyní dohlíželi na tajnou policii Mobotu Sese Seka. Odjel tam, aby je prověřil.

V rámci studené války pomáhal Jicchak Šamir také tchajwanské diktatuře [3].

Tentokrát bez vědomí Spojených států založil v New Yorku teroristickou skupinu Židovská obranná liga rabína Meira Kahaneho [4]. Dohlížel na kampaň za emigraci sovětských Židů do Izraele, na útoky na sovětskou delegaci v OSN a nakonec na legaci Organizace pro osvobození Palestiny.

Uzavřel spojenectví s Jihoafrickou republikou [5]. Podílel se na vytvoření „bantustanů“, falešných afrických států, které Jihoafrické republice umožnily zacházet s černošským obyvatelstvem nikoli jako s vlastními občany, ale jako s emigranty; tento model později „revizionističtí sionisté“ použili na Palestince.

V tomto duchu nechal Izrael financovat výzkum osobního lékaře prezidenta Pietera Bothy, Dr. Woutera Bassona. Basson měl v čele 200 vědců v úmyslu vytvořit nemoci, které by postihovaly pouze černochy a Araby (projekt Pobřeží [6]) [7].

Jeden zločin vedl k druhému, podporoval také Rhodesii [8] a boj proti nezávislosti portugalských kolonií Mosambiku a Angoly.

V Guatemale se Jicchak Šamir sblížil s diktaturou generála Riosa Montta. Nejenže mu dodával zbraně, ale také dohlížel na jeho tajnou policii. Zřídil počítačový institut pro sledování spotřeby vody a elektřiny, který mu umožňoval odhalovat a lokalizovat tajné aktivity. Organizoval mayské obyvatelstvo do kibuců, aby je přinutil pracovat a dohlížel na ně, aniž by musel provádět agrární reformu. Takto chráněný Rios Montt zavraždil 250 000 lidí. [9]; model, který chtějí revizionističtí sionisté aplikovat na Palestince. Vztahy mezi Izraelem a Spojenými státy týkající se guatemalského experimentu byly zprostředkovány prostřednictvím straussovského Elliotta Abramse.

Po celou dobu studené války „revizionističtí sionisté“ nejednali v zájmu západního tábora; využívali příležitostí, které se jim naskytly, k tomu, co Vladimir Ze'ev Jabotinskij dělal vždy: vykonávali moc silou bez ohledu na kohokoli jiného.

Na konci studené války svolal prezident Bush starší madridskou konferenci, aby konečně vyřešil izraelsko-palestinskou otázku. Během konference izraelská delegace, které předsedal Jicchak Šamir, nyní premiér, požadovala zrušení rezoluce Valného shromáždění OSN č. 3379 [10] předtím, než se uskuteční další jednání. Ta uvádí, že „sionismus je formou rasismu a rasové diskriminace“. „S otevřeným srdcem vyzýváme arabské vůdce, aby učinili odvážný krok a odpověděli na naši podanou ruku v míru,“ prohlašuje velkohubě Šamir. Valné shromáždění v touze dosáhnout dohody vyhovělo. Izrael však oklamal své partnery, nepřijal žádné závazky a dokonce udělal vše, co bylo v jeho silách, aby zmařil kandidaturu George H. Bushe na druhé funkční období.

Než skončím, rád bych řekl několik slov o dnešních osobnostech.

Aliance ukrajinských „revizionistických sionistů“ a „integrálních nacionalistů“ se reformovala s rozpadem Sovětského svazu. Mafiánský oligarcha, Žid Ihor Kolomojskij, prosadil do politiky mladého židovského humoristu Volodymyra Zelenského a zároveň financoval integrální nacionalistické milice, které obléhaly a bombardovaly ruskojazyčné ukrajinské obyvatelstvo Donbasu. Refuznik Natan Šaranskij, bývalý ministr za vlády Ariela Šarona, organizoval setkání židovských světových osobností s kabinetem ukrajinského prezidenta. Zatímco Voldymyr Zelenskyj svěřil velení dvou velkých bitev u Mariupolu a Bachmoutu Andrijovi Bileckému, „bílému führerovi“.

Dne 19. července 2018 přijal Kneset z iniciativy „revizionistických sionistů“ zákon, kterým byl Izrael prohlášen za „židovský stát“ s hebrejštinou jako jediným úředním jazykem a sjednoceným Jeruzalémem jako hlavním městem. Židovské osady na palestinském území byly považovány za „národní zájem“.

O čtyři roky později Benjamin Netanjahu sestavil vládu s koalicí stoupenců rabína Kahaneho. V roce 2022 Itamar Ben-Gvir, předseda strany Otzma Yehudit (Strana židovské moci), prohlásil, že vyhání Araby z Palestiny. Členové jeho strany podnikli útok na vesnici Huwara na Západním břehu Jordánu v únoru 2023, sedm měsíců před palestinským útokem ze 7. října. Během několika hodin zapálili stovky aut a 36 domů. Před zraky izraelské armády, která vesnici obklíčila, aniž by tváří v tvář jejich excesům zasáhla, napadli obyvatele, zranili 400 lidí a zabili jednoho muže.

Toto stručné historické shrnutí nám ukazuje, že neexistuje žádný arabsko-izraelský problém, stejně jako neexistuje ukrajinsko-ruský problém, ale obrovský problém nás všech s ideologií, která na různých místech a v různých dobách nedokázala nic jiného než rozsévat utrpení a smrt. Musíme otevřít oči a už se nesmířit s mobilizací pomocí akcí pod falešnou vlajkou a dalších lží.

Odkazy

[ 1 ] „ Kdo jsou ukrajinští integrální nacionalisté? “, Thierry Meyssan, překlad Roger Lagassé, Voltaire Network , 15. listopadu 2022.

[ 2 ] « SAVAK: A Feared and Pervasive Force », Richard T. Sale, Washington Post , 9. května 1977. Debakl: The American Failure in Iran . Michael Ledeen, Vintage (1982).

[3] Izrael: Zahraniční zpravodajské a bezpečnostní služby. CIA, březen 1979.

[ 4 ] Falešný prorok: Rabbi Meir Kahane, od informátora FBI po člena Knessetu , Robert I. Friedman, Lawrence Hill Books (1990).

[ 5 ] The Unspoken Alliance: Israel's Secret Relationship with Apartheid South Africa , Sasha Polakow-Suransky, Vintage (2011). The Unnatural Alliance: Israel and South Africa , James Adams, Quartet Books (1984).

[ 6 ] Projekt Pobřeží: Program chemické a biologické války apartheidu , Chandré Gould & Peter Folb, Ústav OSN pro výzkum odzbrojení, UNIDIR/2002/12. The Rollback of South Africa's Chemical and Biological Warfare Program , Dr. Stephen F. Burgess & Dr. Helen E. Purkitt, USAF Counterproliferation Center (2001).

[ 7 ] „ Jižní Afrika, bývalá tajná laboratoř biologického terorismu pro několik „demokratických “ zemí, Voltaire Network , 28. října 2002. Dr la Mort, enquête sur un bio-terrorisme d'État en Afrique du Sud , Tristan Mendès Francie , Favre (2002).

[ 8 ] «Rhodéská armáda: Protipovstání 1972-1979» v Ozbrojených silách a moderním protipovstání , Ian FW Beckett a John Pimlott, Croom Helm (1985).

[ 9 ] «Izraelské spojení nejen zbraně pro Guatemalu», George Black, NACLA Report on the Americas , 17:3, str. 43-45, DOI: 10.1080/10714839.1983.11723592

[ 10 ] « Qualification du sionisme », ONU (Assemblée générale), Réseau Voltaire, 10. listopadu 1975.