Týden jako žádný jiný

První prosincový týden letošního roku se nesl ve znamení zjevné neutuchající lásky Ameriky ke státu Izrael. Po krátké pauze, kdy Izraelci vyměnili rukojmí za zajatce, znovu zahájili své úsilí o vyhlazení obyvatel Gazy a ukradení zbytků jejich půdy a majetku.

Prezident Joe Biden, kterému zdatně asistoval jeho všudypřítomný pomocník Antony Blinken z ministerstva zahraničí, přivítal útok židovského státu tím, že sešlápl plynový pedál až na podlahu, aby pomohl milovanému Bibimu Netanjahuovi, ale zároveň naznačil, že dvacet tisíc mrtvých Palestinců (a jejich počet stále roste) je možná až příliš. Tento návrh se samozřejmě omezil na demonstraci toho, jaký velký lidumil, který se uchází o znovuzvolení, nyní sedí v Oválné pracovně, a nebyl podpořen žádnými reálnými důsledky pro Izrael, pokud by tuto radu ignoroval, což se také stalo. Biden pak ukázal, kde je jeho skutečné srdce, když prostřednictvím ministerstva zahraničí urychlil novou dodávku munice, což je zjevné gesto, které stále pomáhá válečnému úsilí, přičemž některé zprávy naznačují, že až dvě stovky amerických vojenských letadel již dodaly více než 15 000 bomb, aby pomohly Bibimu zabít další kamarády.

Rozhodnutí poskytnout Izraeli další zbraně se shoduje s doporučením jeruzalémského pravicového místostarosty, aby zajatí Palestinci, které označil za podlidi, byli pohřbíváni zaživa, což nevyvolalo žádný komentář ze strany Bílého domu. Administrativa vysvětlila urychlené dodání munice pro tanková děla obcházením zavedených kontrolních procedur Kongresu tím, že Izrael naléhavě potřebuje tento materiál ke své obraně a že vyhovění izraelským požadavkům je „životně důležité pro národní zájmy USA“. V tiskové zprávě ministerstva zahraničí byl tento neobvyklý postup popsán tak, že „bylo zjištěno a Kongresu poskytnuto [podrobné] zdůvodnění, že existuje naléhavá situace, která vyžaduje okamžitý prodej výše uvedených obranných výrobků a služeb vládě Izraele v zájmu národní bezpečnosti Spojených států, čímž se upustilo od požadavků na přezkum Kongresem podle oddílu 36 písm. b) zákona o kontrole vývozu zbraní, v platném znění“. Spojené státy se zavázaly k zajištění bezpečnosti Izraele a pro národní zájmy USA je zásadní pomáhat Izraeli rozvíjet a udržovat silnou a připravenou schopnost sebeobrany. Tento navrhovaný prodej je v souladu s těmito cíli. Izrael využije posílenou schopnost jako odstrašující prostředek proti regionálním hrozbám a k posílení obrany své vlasti.“

Vzhledem k tomu, že Hamás nedisponuje žádnými těžkými zbraněmi a neokupuje ani neproniká na izraelské území, zdá se, že toto vysvětlení má spíše charakter další vládní „velké“ lži, poněkud podobné projevu ministra zahraničí Colina Powella před OSN v roce 2003, který potvrdil, že irácký Saddám Husajn má zbraně hromadného ničení a chystá se je použít. A také zpochybňuje ty, kteří věří, že se Spojené státy poctivě snaží snížit počet obětí mezi civilisty. Josh Paul, bývalý úředník ministerstva zahraničí, který rezignoval na protest proti poskytnutí amerických zbraní k použití proti obyvatelům Gazy, na tuto zprávu reagoval slovy: „...toto urychlené poskytnutí smrtících zbraní Izraeli by mělo vyvolat vážné úvahy o tom, zda jsou ministrova opakovaná tvrzení, že se USA snaží minimalizovat civilní oběti při izraelské operaci v Gaze, upřímná.“

Čím se tedy první prosincový týden lišil od ostatních, kdy Bílý dům přihlíží a dává Netanjahuovi, co chce, zatímco Izrael zabíjí a zabíjí a zabíjí? Inu, šlo také o víc než jen o poskytnutí třinácti tisíc devíti set osmdesáti jednoho (13 981) 120mm vysoce explozivních protitankových nábojů M830A1 Multi-Purpose with Tracer (MPAT) v hodnotě mizerných 106,5 milionu dolarů. Trochu starostí bylo také v OSN, kde se hlasovalo o návrhu, který by požadoval okamžité zastavení palby v Gaze, aby bylo možné vést jednání o ukončení genocidy, kterou Izrael provádí, aby navždy ukončil palestinský problém. Tento návrh již dříve v týdnu podpořil generální tajemník OSN António Guterres, který se odvolal na zřídka používaný článek Charty OSN a vyzval Radu bezpečnosti, aby „vyvinula tlak na odvrácení humanitární katastrofy“ a přijala rezoluci o „humanitárním příměří mezi Izraelem a palestinskými ozbrojenci“. Guterres varoval, že počet mrtvých civilistů se v důsledku bombardování infrastruktury, hladomoru a nemocí blíží „apokalyptické“ úrovni. Vyzval Radu bezpečnosti OSN, aby zastavila zabíjení v Gaze, což je základní povinností vyplývající z Charty OSN. Pracovníci OSN na místě v Gaze každý den hrdinně bojovali o potravu, přístřeší a ochranu obyvatelstva před izraelskými bombami a více než 100 pracovníků OSN bylo zabito, což je vyšší počet obětí než při jakékoli jiné operaci v historii. Návrh by prošel jednomyslně, nebýt jednoho malého problému: Spojené státy jej vetovaly, zjevně jednajíce na příkaz Netanjahua, který později Bidenovi poděkoval. Konečný výsledek hlasování byl 13 ku 1, přičemž Británie se zdržela hlasování a nehlasovala. Blinken tento krok v nedělních diskusních pořadech obhajoval s tím, že snaha Izraele zlikvidovat Hamás je „legitimním cílem“. Dodal, že „pokud jde o příměří v této chvíli, kdy je Hamás stále naživu, stále nedotčený, a opět s deklarovaným záměrem opakovat 7. říjen znovu a znovu a znovu, tak by to jednoduše utvrdilo problém“.

Zástupce USA při OSN Robert Wood, který zjevně jednal na příkaz Bílého domu a ministerstva zahraničí, vysvětlil své hlasování pro veto tím, že „... autoři rezoluce odmítli odsoudit útok Hamásu ze 7. října, při němž zahynulo 1 200 lidí, včetně žen, dětí a starých lidí.“. Wood dodal, že návrh rovněž „neuznává, že Izrael má právo bránit se proti terorismu“. Izraelský velvyslanec v USA Gilad Erdan poděkoval Bílému domu za to, že „stojí pevně na naší straně“.

Zklamáno americkým vetem v Radě bezpečnosti hlasovalo Valné shromáždění OSN 12. prosince o stejné rezoluci vyzývající k okamžitému příměří v konfliktu mezi Izraelem a Gazou. Výsledek hlasování byl zdrcující: 153 hlasů pro; 10 hlasů proti; 23 hlasů se zdrželo hlasování. USA byly opět proti, spolu s Izraelem a obvyklými „přidruženými“ ostrovními územími v jižním Tichomoří a Rakouskem, Papuou-Novou Guineou, Českou republikou, Guatemalou, Libérií a Paraguayí . Hlasování proběhlo na „mimořádném zasedání“ v rámci rezoluce „Jednota pro mír“, která se zavádí v případě, že Rada bezpečnosti nejedná z důvodu veta některého ze stálých členů, a objevily se právní argumenty, že taková hlasování lze stejně jako hlasování v Radě bezpečnosti chápat jako právně závazná. To lze ovšem považovat za irelevantní, protože Izrael jen zřídka, pokud vůbec, dodržel jakoukoli rezoluci OSN, proti níž se postavil, ať už byla „závazná“, nebo ne, a také proto, že účinná kontrola Izraele nad vládou USA zaručila, že jeho vzdor nebude mít žádné nepříznivé důsledky.

Bylo to údajně již po pětačtyřicáté, co Washington použil v OSN právo veta na ochranu státu Izrael, a proto židovský stát nikdy nebyl za nic pohnán k odpovědnosti. Stejně tak Spojené státy, které od založení OSN rozpoutaly více válek proti zemím, které je ve skutečnosti neohrožovaly, než kdokoli jiný, a patrně by vždy mohly použít své veto, aby takový návrh proti sobě zablokovaly. Výsledkem je, že Rada bezpečnosti OSN existuje pouze proto, aby podnikala kroky proti zemím, které nepatří mezi stálé členy Rady, nebo proti Izraeli, který je chráněn Washingtonem.

Člověk by si myslel, že vše výše uvedené představuje vysoce nadprůměrný týden z pekla, ale je toho víc, včetně dalšího soustavného útoku na svobodu slova, který vedou politici, média a židovští miliardáři s cílem zablokovat veškerou a jakoukoli kritiku Izraele. Útoky začaly již před několika měsíci, kdy studenti na řadě veřejných i soukromých univerzit začali protestovat proti záměrným izraelským útokům na civilisty, které vedly k počtu obětí, jenž se v současné době téměř jistě blíží nebo přesahuje 20 000, až budou všechny mrtvoly vyhrabány z trosek vybombardovaných budov. Někteří politicky ambiciózní šmejdi, jako například floridský guvernér Ron DeSantis, okamžitě prohlásili, že propalestinské studentské skupiny jsou „antisemité“, a zakázali jim vstup na floridské státní univerzity a zároveň prohlásili, že do USA by neměli být přijímáni žádní palestinští uprchlíci, protože i oni jsou „nenávistní vůči Židům“.

Jak se v politických, mediálních a sionistických kruzích utvářel protipalestinský narativ, přijal známou linii, která zní asi takto: Izrael je židovský stát. Pokud kritizujete židovský stát a/nebo sionismus, jste proto z definice antisemita. Antisemitismus je „zločin z nenávisti“. Pokud se zastáváte nebo obhajujete jakoukoli palestinskou skupinu, jako je Hamás, kterou vláda USA označila za „teroristickou“, poskytujete „materiální pomoc terorismu“, což je trestný čin, za který můžete být pokutováni nebo uvězněni. I když pouze kritizujete židovské skupiny podporující Izrael, jste rovněž antisemita a dopouštíte se „zločinu z nenávisti“. Pěkné, že? a konečným výsledkem je, že Izrael, který je imunní vůči důsledkům svého jednání na mezinárodní úrovni, také stále častěji nelze vůbec kritizovat, aniž by to pro kritika mělo vážné důsledky. Jinými slovy, svoboda projevu ve Spojených státech existuje pouze do té míry, do jaké existuje, pokud neznevažujete Izrael nebo dokonce jeho přátele kvůli jejich prokazatelnému chování.

Některé z těchto důsledků nedávno zakusili tři rektoři významných amerických univerzit, když reagovali na kongresové grilování, které bylo vyvoláno obviněním, že vysoké školy jsou semeništěm antisemitismu a jsou zodpovědné za velký nárůst incidentů namířených proti Židům. V těchto obviněních je jistá ironie, protože Židé v Americe jsou ze všech etnicko-náboženských skupin nejbohatší, nejlépe vzdělaní, politicky nejmocnější, nejprestižněji zaměstnaní a nejvíce chránění Národní bezpečností. A neexistuje mnoho skutečných důkazů o tom, že by Židé byli ve Spojených státech nebo v Evropě stále častěji „oběťmi“. Antisemitské incidenty, které „prudce rostou“, jsou často založeny na kritice toho, co Izraelci dělají Palestincům, a často spočívají v tom, že židovského vysokoškolského studenta urazí nebo rozčílí plakát nebo řečník kritizující izraelské chování. Případů skutečné fyzické konfrontace je málo a jsou okamžitě uváděny ve vstřícných mainstreamových médiích, aby se posílil pocit, že Židé v Americe, a dokonce i na celém světě, jsou ohroženi. Některé skupiny, jako je Liga proti hanobení (ADL), se silně angažují v propagaci narativu o nenávisti vůči Židům, protože jim to vzhledem k jejich dárcovské základně, která přesně tohle ráda slyší, přináší zisk. Jinými slovy, vše je do značné míry výmysl, jak získat politické a ekonomické výhody a také volnou ruku pro špatné chování, které by se jinak nemuselo objevit.

Tři rektoři univerzit, z nichž všechny byly ženy, zastupovali Harvard, Pensylvánskou univerzitu a MIT a všichni tři byli před svým nástupem do funkce vysoce uznávaní ve svých profesích. Nečekali, že je newyorská republikánská kongresmanka Elise Stefaniková, židovský produkt Harvardu, hodlá přibít na lopatky a předložit argumenty, že akademická obec nenávidí Židy a podporuje antisemitismus. Stefanikovou podpořili židovští oligarchové, kteří pohrozili, že prudce sníží příspěvky příslušným univerzitám, které se nedrží jejich linie, a dělají to, z čeho jsou Židé často obviňováni, tj. využívají své peníze a moc, kterou si za ně kupují, k zastavení veškeré diskuse o tématech, která jim vadí.

Štefánikovou a spol. obzvláště popudili studentští propalestinští demonstranti, kteří skandovali „Intifáda“ a „Od řeky k moři, Palestina bude svobodná“. Oba výrazy interpretovala jako výzvy ke zničení Izraele, což nejsou. Intifáda znamená v arabštině „setřást“ a je výzvou k osvobození palestinského lidu a jeho země od izraelské tyranie. „Od řeky k moři“ je poněkud podobný výraz, výzva k vytvoření palestinského státu se skutečnou suverenitou, a ani jeden z nich není výslovnou výzvou k zabíjení Izraelců nebo Židů. Jde o obecné volání po svobodě. Stefaniková se kupodivu, i když nikoli překvapivě, nezmínila o souběžných skutečných požadavcích vysokých izraelských vládních představitelů na vysídlení nebo zabití všech Palestinců, což je něco, k čemu mají skutečně pravomoc a co by mohlo být považováno za hrozbu.

Rektoři univerzit byli pranýřováni Kongresem, Bílým domem, izraelskou lobby a médii tím, že odmítli označit veškerou kritiku sionistického projektu a izraelského chování za nepřijatelnou „svobodu slova“ a svým tvrzením, že význam politických hesel často závisí na kontextu. Aby bylo možné něco nebo někoho kvalifikovat jako zdroj obtěžování, které je na zmíněných vysokých školách zakázáno, musí dojít k přímému ohrožení jiné osoby. Pokud k tomu dojde, jedná se o obtěžování. Když tomu tak není, jedná se o projev chráněný na univerzitní půdě, i když je kritický ke skupinovému chování nebo dokonce rasistický. Tak by to mělo být.

A pokud byste si mysleli, že tím odpornosti tohoto týdne skončily, mýlili byste se. Během týdne došlo také k ostudné akci Kongresu, který 13 hlasy pro a 84 hlasy proti zamítl návrh senátora Randa Paula (syn Rona Paula, poznámka editora) na stažení amerických vojáků ze Sýrie. Ironií osudu je, že ve stejný den 7. prosince, v Den Pearl Harboru, se americké bombardéry dopustily válečného zločinu, když v odvetě za sérii útoků na americké základny zabily 36 syrských vesničanů. Američtí vojáci jsou v Sýrii nelegálně v podstatě proto, aby svrhli legitimní vládu Bašára Asada, ačkoli tvrdí, že jde o konfrontaci s teroristy ISIS. Rovněž sedí v syrské oblasti těžby ropy a ropu kradou. Sýrie i sousední Irák by si přály, aby „Amíci šli domů“, ale Pentagon tvrdí, že útoky na základny provedly skupiny napojené na Írán, hlavního nepřítele Washingtonu a Izraele v regionu, takže Bílý dům rozhodl, že zabíjení syrských zemědělců je ospravedlnitelnou protislužbou. Izrael mezitím pravidelně bombarduje syrská letiště v Damašku a Aleppu s odůvodněním, že je využívá íránská armáda a Revoluční gardy.

V průběhu týdne Kongres rovněž schválil návrh, který částečně vysvětluje, proč je zahraniční politika USA v blízkovýchodním regionu tak nesourodá. Kongres prostřednictvím rezoluce vypracované a podporované GOP prohlásil, že antisionismus má být považován za antisemitismus, a to poměrem hlasů 311 ku 14, přičemž získal podporu všech republikánů kromě jednoho. Dvaadevadesát demokratů hlasovalo „přítomno“ – tedy nezaujalo stanovisko pro ani proti -, zatímco 95 jej podpořilo, čímž připravilo půdu pro další pronásledování zločinů z nenávisti a zvýšení právní odpovědnosti kritiků Izraele. Antisionismus samozřejmě není antisemitismus, protože sionismus je politické hnutí a judaismus je náboženství. Ve skutečnosti mnoho nábožensky založených Židů odmítá myšlenku židovského státu a mnoho sekulárních Židů je v současné době aktivních a dokonce prominentních účastníků humanitárních protestů proti izraelskému masakru Gazanů.

V neposlední řadě v tomto týdnu vystoupili také Biden a ministr obrany Lloyd Austin, kteří vysvětlili svůj pohled na to, proč musí Kongres poskytnout Ukrajině několik miliard dolarů. Biden výslovně a téměř jistě nesprávně varoval, že „pokud Putin obsadí Ukrajinu, nezastaví se tam. Budeme mít něco, o co neusilujeme a co dnes nemáme: Američtí vojáci bojují proti ruským vojákům.“ Austin toto varování zdvojnásobil a sdělil členům Kongresu, že pokud nebude schválena pomoc Ukrajině, pošle „vaše strýce, bratrance a syny bojovat proti Rusku“. Bidenův a Austinův blud se soustřeďuje na předpoklad, že ruský Vladimir Putin poté, co pohltí Ukrajinu, přikročí k obnově Sovětského svazu tím, že obsadí pobaltské státy, které jsou spojenci NATO. Jde o taktiku strašení, která se nezakládá na žádných důkazech a Rusko ani nemá touhu nebo schopnost zabrat celou Ukrajinu, natož obnovit SSSR, což jeho vedení jasně uznává. Naštěstí málokdo ve Washingtonu a v Evropě na tyto kecy skočil a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, který o několik dní později nečekaně navštívil Bidena, aby ho poprosil o peníze, odjel domů v podstatě s prázdnýma rukama.

Z toho akcí nabitého týdne by se toho asi dalo vyčíst ještě víc, kdybych se v tom trochu hlouběji šťoural, ale jsem si jistý, že čtenáři pochopili, o co jde. Pro skutečné zájmy Spojených států to byl katastrofální týden a nevidím v něm nic, co by průměrnému Američanovi prospělo, spíše naopak. Ale to je vzor celé řady amerických administrativ, které se bohužel snaží zničit Spojené státy, jakými kdysi byly, podle vzoru slibu George W. Bushe, že bude novým šerifem ve městě, připraveným a ochotným zapojit se do války proti celému světu. Kdo nás těchto monster zbaví, nebo jsou v systému příliš hluboko zakořeněná, než aby je bylo možné odstranit? To je skutečná otázka.

Philip M. Giraldi, Ph.D., je výkonným ředitelem Rady pro národní zájmy, vzdělávací nadace 501(c)3, kterou lze odečíst z daní (federální identifikační číslo #52-1739023) a která usiluje o zahraniční politiku USA na Blízkém východě více založenou na zájmech. Webové stránky jsou councilforthenationalinterest.org.