Před rokem demokraté vyhodili do povětří Nord Stream

Pavel Šik

Médii proběhla v říjnu zpráva, že Británie popírá tvrzení ruské armády, že britské námořnictvo vyhodilo NS do povětří. Švédsko i Dánsko mlčí.

Web MarineInsight 15.11. (Wired) uvedl na základě zpráv společnosti SpaceKnow, že dvě plavidla, která měla vypnuté automatické identifikační systémy (AIS), se údajně plavila v místě výbuchu několik dní předtím. Mezinárodní námořní organizace (IMO) nařizuje, že lodě s nákladem o hmotnosti 330 tun nebo vyšší a osobní lodě bez ohledu na jejich velikost musí mít při zahájení mezinárodní plavby zapnuté sledovací systémy AIS. Otto Tabuns, ředitel nevládní organizace Baltic Security Foundation, informoval server Wired, že je vzácné, aby plavidlo zvlášť ve vodách Baltského moře vypnulo svůj vysílač AIS, pokud nemá „tajné cíle“.

„Explozivní mlčení“ státních úřadů nám trochu dává tušit, že „pravda“ by asi mohla zatřást s veřejným míněním vzhledem k rozehrané světové hře. No nicméně spíše než pravda, kterou se asi nedozvíme anebo s velkým zpožděním, jsou zajímavé logické úvahy. A ty může dnes člověk číst různé, protože nic není možné označit za dezinformaci, když nemáme fakta.

Z hlediska dopadu a důsledků se zničení plynovodů Nordstream vyrovná dějinnému paradigmatu. Infrastrukturní války s úmyslným zničením podmořských plynovodů mění globální agendu, kritéria hodnocení i pravidla rozhodování u investic.

V posledních letech západní Evropa žijící v nadbytku nabyla dojmu, že nejdůležitější ekonomické výrobní faktory jsou práce a kapitál. Romantičtí ekonomové veřejnosti nakukali, že počítač, kapitál a lidské schopnosti dokáží změnit svět.

Myslím ale, že nám v nadcházející době bude trpce připomenuto, že přírodní zdroje nadále zůstávají klíčové. Nejsou to jen peníze, ideje nebo píle, ale především ropa a v současnosti i plyn, které jsou univerzálními komoditami a základem světové ekonomiky. Jsou přerozdělovány ze zemí s přebytkem do zemí s deficitem. A pro velké investice, které zajišťují tyto dodávky a udržují svět v chodu, je nutná bezpečnost. Ta se ale útokem na Nordstream mění, každá další investice již bude hodnocena pod tíhou této sabotáže. Útok nejenže přes noc dramaticky změnil energetickou, hospodářskou a politickou krajinu Evropy, ale přivedl nás zpět k počátkům globálního trhu a odhalil, jak náš systém skutečně funguje.

Je dobré se možná podívat do minulosti..

Vše možná začalo po rozpadu Sovětského svazu a následnou plynovou válkou mezi Ukrajinou a Ruskem. Po roce 1991 šlo 95 % veškerého ruského vývozu plynu přes Ukrajinu. Kyjev toho asi využíval a odmítal platit za plyn i za výrazně zlevněné ceny. Rusko tvrdilo, že Kyjev prováděl tzv. neoprávněné odběry, jinými slovy bral si plyn z tranzitních plynovodů.

Kdykoli došlo k přerušení dodávek plynu, Evropa ukázala na Moskvu. Nebylo však žádným velkým tajemstvím, že Ukrajina plyn odčerpává. Ukrajina tvrdila, že na to má plné právo. V rozhovoru pro Der Spiegel v roce 2000 tehdejší ukrajinský prezident Leonid Kučma řekl: „Moskva ročně přečerpá přes naši zemi na Západ 130 miliard metrů krychlových plynu. Pokud se zde odčerpá miliarda metrů krychlových, je to jen nepatrný zlomek.“

Poté probéhlo několik tzv. plynových válek nebo mírněji řečeno sporů mezi zeměmi. Všechny tyto spory, bez ohledu na jejich časový průběh, měly několik společných rysů. Všechny byly vyvolány neschopností Ukrajiny platit své závazky.

První „plynový spor“ vypukl v letech 1993 a 1994, kdy Gazprom několikrát snížil ukrajinské kvóty. V důsledku tohoto sporu Ukrajina uznala Rusko za právního nástupce Sovětského svazu, pokud jde o aktiva a především dluhy. Možná v důsledku sporu byla v roce 1993 ve Varšavě podepsána dohoda iniciující výstavbu plynovodu Jamal-Západní Evropa, který byl uveden do provozu koncem roku 1999 během druhého „plynového sporu“ a své plné kapacity dosáhl v roce 2006 uprostřed třetího „plynového sporu“.

Druhý „plynový spor“ pak proběhl v letech 1997 a 1998. Tentokrát Gazprom zastavil přímé dodávky plynu na Ukrajinu a nakonec souhlasil s tím, že bude Ukrajině poskytovat plyn za tranzitní poplatky. Ukrajina tehdy podepsala dohodu o Černomořské flotile, kterou Rusku poskytla dvacetiletý pronájem několika zálivů v okolí krymského Sevastopolu, přičemž pronájem byl vázán na splacení ukrajinského dluhu.

Na vrcholu sporu byla podepsána rusko-turecká dohoda o výstavbě plynovodu Blue Stream a byl zahájen průzkum potenciální trasy plynovodu Nord Stream 1 na dně Baltského moře.

Při třetím sporu v roce 2006 byly veškeré dodávky plynu na Ukrajinu zastaveny. Bylo to přímým důsledkem voleb na Ukrajině v roce 2004. Rusko tehdy vsadilo na vítězství tehdejšího premiéra Viktora Janukovyče, který se zavázal podpořit další integraci Ukrajiny do společného hospodářského prostoru vedeného Ruskem. Jako prvotní pobídku k tomuto očekávanému partnerství podepsal ruský Gazprom s Naftogazem pětiletou dohodu, která stanovila pevnou cenu plynu ve výši 50 USD za tisíc metrů krychlových do roku 2009, cenu, která byla výrazně nižší než za obvyklých tržních podmínek. Nakonec byl ale zvolen Viktor Juščenko v důsledku oranžové revoluce a vyhlásil západní směřování jako prioritu Ukrajiny..

Podle některých zdrojů Rusko jako reakci jednostranně zvýšilo cenu na tehdejší evropský standard ca. 150 USD, ale podle jiných zdrojů Juščenko vypověděl a zrušil všechny předchozí dohody a začal aktivně zkoumat možnosti získávání plynu z Turkmenistánu. Zastavení veškerých dodávek plynu vyvolalo sérii třístranných jednání mezi Moskvou, Kyjevem a Ašchabadem. Ašchabad souhlasil s dodávkami plynu Kyjevu ale za ceny na evropské úrovni a podmínil to splacením ukrajinského dluhu ve výši 159 milionů USD. Takže nakonec se Ukrajina dohodla s Ruskem a přistoupila na to, že bude od Ruska odebírat plyn za 65 USD s postupným zvýšením v čase až na 90 USD.

Po skončení sporu v roce 2007 následovala jednání o výstavbě plynovodu South Stream, který byl nakonec přejmenován na TurkStream.

Čtvrtý zásadní „plynový spor“ nastal v roce 2009, kdy Rusko zcela zavřelo kohoutky, přerušilo dodávky plynu na Ukrajinu i do EU a zabránilo Ukrajině odčerpávat plyn směřující do EU. Přestože pětiletá smlouva podepsaná v předvolebním roce 2004 měla vypršet právě v roce 2009, Ukrajina s podpisem nové smlouvy nijak nespěchala. Rusko na začátku roku přerušilo dodávky plynu na Ukrajinu pak omezilo tok plynu určeného pro Evropu následně zastavilo veškeré dodávky plynu úplně. Pár dní na to odletěla do Moskvy ukrajinská premiérka Julija Tymošenková. Po dlouhých jednáních mezi Tymošenkovou a tehdejším ruským premiérem Putinem byla podepsána vůbec první dohoda o přímých dodávkách a tranzitu plynu na období 2009-2019. V době podpisu klíčové smlouvy v roce 2009 klesl tranzit Ukrajiny ze 130 na 98 miliard metrů krychlových ročně.

Po podpisu dohody prý Putin poukázal na potřebu prozkoumat alternativní trasy pro přepravu ruského plynu do Evropy. O rok později se měla rozběhnout výstavba plynovodu Nord Stream 1.

Do roku 2014 tranzit plynu přes Ukrajinu klesl na ještě nižší úroveň ca 85 miliard metrů krychlových i díky otevření první části Nordstreamu 1 s kapacitou ca 55 miliard kubíků.

Třetí energetický balíček EU aneb trocha konspirace

Gazprom v roce 2004 znovu sjednal dlouhodobé 15-ti leté smlouvy s evropskými odběrateli. Diskuse o třetím evropském energetickém balíčku byly zahájeny během „plynového sporu“ v roce 2006 a schválen byl v době „plynového sporu“ v roce 2009, kdy byla i podepsána desetiletá smlouva na dodávky plynu mezi Ruskem a Ukrajinou.

Je docela zajímavé, že datum ukončení patnáctiletých smluv uzavřených v roce 2004 se překrývá s koncem desetileté „ukrajinské“ smlouvy podepsané v roce 2009 a zároveň s plánovaným dokončením Nordstreamu 2 v roce 2019 s kapacitou dalších 55 miliard kubíků.

Můžeme spekulovat, že v tu chvíli by se Německo s dodávkami až 110 miliard kubíků plynu teoreticky změnilo v centrální plynový uzel Evropy, hlavní distribuční centrum s neomezenou regulační kapacitou a posílilo tak už svou výraznou pozici evropské hospodářské velmoci. Země by se fakticky stala prostředníkem mezi výrobcem a spotřebitelem, kterým bývala Ukrajina a to se možná nemuselo líbit ani mnoha evropským zemím.

Je skoro až symbolické, že k sabotáži Nordstreamu došlo přesně na konci neúspěšné cesty německého kancléře Olafa Scholze na Blízký východ (Saudská Arábie, SAE, Katar) za volnými objemy plynu a ropy. Tato cesta ukázala, že neexistuje žádná rychlá alternativa, arabské země se nemohly tak rychle a snadno přeorientovat z Asie na Evropu. Nejenže neměly žádné volné kapacity, ale nově vybudované kapacity již byly nasmlouvány.

Teď si představte Scholze, jak letí z Kataru domů, přemýšlí, zda-li osud své země svěří do rukou zásadního hospodářského konkurenta za oceánem v podobě LNG a bez jediného terminálu, který si pokaždé stěžuje na negativní obchodní saldo s Německem anebo si možná hraje v hlavě s myšlenkou pro záchranu německého průmyslu spustit Nordstream 2 na plnou kapacitu a najednou ... „bum“.

Ale jistě, určitě to udělalo Rusko Krásný den

PS: Pro všechny, kteří si teď říkají, dobře jim tak Němcům jen připomenu, že je to náš hlavní obchodní partner.