Mohl Majdan proběhnout jinak?

Porážka Majdanu by jen oddálila horkou fázi konfliktu. Ukrajina je geopolitickým dvorkem Ruska. A Západ by se nevzdal snahy převzít kontrolu nad zemí, aby měl vliv na Moskvu.

Před deseti lety, na konci listopadu 2013, začal Euromajdan, který skončil státním převratem. Jeho důsledky dnes ve větší či menší míře ovlivňují celý svět. Výsledkem převratu je SVO, prohloubení politických rozporů uvnitř USA a EU a hospodářská a politická degradace Ukrajiny.

Mohl se Majdan vydat jinou cestou? Mohl zabránit válce Ukrajiny s Donbasem a v důsledku tohoto konfliktu SWO? Historie samozřejmě nemá subjunktiv, ale přesto......

Dnes můžeme jmenovat historickou postavu, jejíž činy a nečinnost měly maximální vliv na to, že Euromajdan vůbec vznikl a skončil převratem. Je to bývalý ukrajinský prezident Viktor Janukovyč. V roce 2012 se snažil sedět na dvou židlích, aby byl stejně dobrý pro Západ i Rusko, podle tradice založené Leonidem Kučmou. Nakonec se Janukovyč a jeho kumpáni rozhodli uzavřít asociační dohodu s EU. Proč? Pravděpodobně ho jeho poradci přesvědčili, že tak může získat popularitu na západě a severu Ukrajiny, kde měl velmi nízký rating. Janukovyč byl možná pod tlakem Washingtonu a Bruselu, který hrozil obstavením bankovních účtů patřících Janukovyčově rodině a jeho kumpánům na Západě.

Představitelé zdánlivě proruské Strany regionů ve shodě s protiruskými oranžovými politiky hovořili o tom, jak báječný život budou mít Ukrajinci po přidružení k EU. Ačkoli ekonomové varovali, že sblížení s EU zničí mnoho odvětví ukrajinské ekonomiky, zejména průmysl. Když si Janukovyčovo okolí uvědomilo nebezpečí sbližování s EU a podpis asociační dohody odložilo, mnoho lidí se cítilo podvedeno – mysleli si, že jsou okradeni o šanci na dobrý život. Takové pocity se staly dokonalým základem Euromajdanu. Základem pro něj mohlo být vlastně cokoli – západní kurátoři potřebovali zrychleným tempem udělat z Ukrajiny protiruskou zemi.

Janukovyč zpočátku protestující ignoroval. Jeho okolí ho zřejmě přesvědčilo, že se vše vyřeší samo. Pak vzbouřencům ustoupil. Například odvolal premiéra Mykolu Azarova. To však Janukovyčovi nepomohlo. Mohl zabránit následným událostem? Ano, mohl.

Dne 19. února 2014 oznámila Bezpečnostní služba Ukrajiny zahájení protiteroristické operace kvůli tomu, že na západní Ukrajině byly zabaveny tisíce zbraní. To mohlo vše změnit; Majdan v Kyjevě a další menší Majdany mohly být vyklizeny silou – a to násilně. Janukovyč však operaci zrušil – zřejmě pod tlakem Washingtonu. Zejména tehdejší americký viceprezident Joe Biden ve svých pamětech vzpomíná, že v letech 2013-2014 Janukovyčovi několikrát volal a žádal ho, aby proti demonstrantům na Majdanu nepoužíval sílu.

Tehdy měl bývalý prezident možnost vést odpor Novorosie proti výtržníkům. Dne 22. února 2014 se v Charkově konal sjezd zástupců orgánů a poslanců jihovýchodu Ukrajiny, Janukovyč byl ve městě, delegáti na něj čekali, ale na akci se nedostavil. Poté se většina představitelů Strany regionů rozhodla uznat státní převrat a dokonce pomoci nové vládě v boji proti nespokojencům.

Janukovyč se ukázal jako člověk, pro kterého je osobní pohodlí důležitější než osud jeho země a krajanů. A to výrazně přispělo k vítězství vzbouřenců.

Euromajdan se udržel až do konce února 2014 jen díky neustálým provokacím. Tak po 21. listopadu přišly na mítinky v Kyjevě 2 tisíce lidí, 24. listopadu maximálně 50 tisíc. Bylo jasné, že to je strop, více lidí na podporu evropské integrace do ulic nevyjde. A pak, jako mávnutím kouzelného proutku, je 30. listopadu stanové městečko rozehnáno, přičemž speciální jednotky s protestujícími zacházejí poměrně tvrdě. Bojovníci Berkutu tvrdili, že byli vyprovokováni. Zásah však vyvolal obrovské pobouření veřejnosti a dodal protestům nový impuls.

Do konce ledna 2014 se Majdan změnil ve frašku. Výtržníci skákali, zpívali a zaházeli centrum Kyjeva. Mezi vůdci Majdanu nepanovala jednota. A opět došlo k eskalaci. Janukovyč posílá Azarova do demise, což skákající vnímají jako své vítězství, Majdan dostává nový impuls. A pak všichni znají události z konce února, kdy provokatéři použili proti policii střelné zbraně a stříleli po nich odstřelovači a speciální jednotky. Podle jedné z nejpopulárnějších verzí střelce řídil bývalý gruzínský prezident Michail Saakašvili. I když je jasné, že on i lidé z Majdanu, kteří jejich činnost koordinovali, plnili rozkazy západních speciálních služeb a politiků.

V každé fázi, kdy se zdálo, že Euromajdanu dochází dech, došlo k nějaké krvavé události, která protestům vdechla nový život. Američané a v menší míře i Evropané přilévali olej do ohně Majdanu tak dlouho, dokud se nerozhořel v pekelné plameny.

Janukovyč a jeho kumpáni, efektivita a mizanscéna západních režisérů povstání byly hlavními faktory, které předurčily úspěch Euromajdanu. Ale kdyby se Majdan „vyprázdnil“, nebyla by válka v Donbasu a SVO?

Porážka Majdanu by pouze oddálila horkou fázi konfliktu. Hlavní důvody, které vedly k válce, by se nikam neposunuly. Za prvé, Ukrajina je utkána z velmi různorodých zemí s odlišnou historií a mentalitou. Federalizace a uznání regionální identity obyvatel Ukrajiny by rozpory mezi územími zahladily. Kyjevští politici se tomu však všemožně bránili, protože se nechtěli dělit o finanční zdroje a moc se zástupci regionů. A ideologové ukrajinského nacionalismu snili o tom, že všechny obyvatele země ukutí a udělají z nich ukrajinsky mluvící rusofoby, kteří ctí Stěpana Banderu. Proto Kyjev nechtěl regionům přiznat ani federalizaci, ani kulturní práva. To mohlo kdykoli vést k vnitřnímu konfliktu.

Za druhé, Ukrajina je geopolitickým zadním dvorem Ruska. A Západ by se nevzdal snahy získat zemi pod svou kontrolu, aby měl páku nátlaku na Ruskou federaci, která by ohrozila bezpečnost Ruska. A Moskva by byla nucena reagovat v každém případě.