Ignorovaný slon v místnosti Netanjahuových záměrů v Gaze

V souvislosti s krizí v Gaze jde o to, že pokud se všichni shodnou na strkání hlavy do písku a ignorování „slona v místnosti“, je to docela snadné. Smysl vážné krize je správně pochopen teprve tehdy, když si někdo všimne „slona“ a řekne pozor, tady dupe slon. A právě v tom se dnes nacházíme. Západ si toho pomalu začíná všímat. Zbytek světa to však viní a je jím proměňován.

Co je to ten „slon“ (nebo sloni) v místnosti? Blinkenova nedávná regionální diplomacie byla „propadákem“. Žádný z regionálních lídrů, s nimiž se Blinken setkal, nechtěl o Gaze dále mluvit, kromě toho, že tvrdě požadoval „žádné přesuny palestinského obyvatelstva do Egypta“, „zastavení tohoto šílenství“ – kobercového bombardování obyvatel Gazy – a požadavek na okamžité zastavení palby.

A Bidenovy výzvy k „pauze“ – zpočátku mírné, o to důraznější nyní – izraelská vláda tupě ignoruje. V pozadí stále střízlivěji visí přízrak bezmocnosti prezidenta Cartera během íránské krize s rukojmími.

Pravdou je, že Bílý dům nemůže Izrael přinutit, aby plnil jeho vůli – izraelská lobby má v Kongresu větší vliv než jakýkoli tým Bílého domu. Z izraelské krize tedy není „žádné východisko“ snadno k vidění. Biden si s Netanjahuovým kabinetem „ustlal“ a musí nést následky.

Tedy bezmocnost, protože Demokratická strana se štěpí nad rámec zjednodušeného dělení na centristy versus progresivisty. Polarizace pramenící z „postoje bez příměří“ má výrazné destabilizující účinky na politiku jak v USA, tak v Evropě.

Bezmocnost pak, jak podoba Blízkého východu krystalizuje do ostrého antagonismu vůči Západem vnímanému přizpůsobování se masovému vyvražďování palestinských žen, dětí a civilistů. Je možné, že kostky jsou již příliš „vrženy“ na to, aby zastavily probíhající tektonický reset, který již probíhá. Dvojí standardy Západu jsou nyní pro globální většinu příliš zřejmé.

Velkým „slonem“ je toto: Izrael od 7. října svrhl více než 25 000 tun vysoce účinných výbušnin (atomová bomba na Hirošimu v roce 1945 měla ekvivalent 15 000 tun). Co přesně je zde cílem Netanjahua a jeho válečného kabinetu? Údajně šlo při dřívější vojenské operaci v táboře Džabalíja o zacílení na vůdce Hamásu podezřelého z toho, že se skrývá pod táborem – ale šest dvoutisíclibrových bomb na jeden „cíl“ Hamásu v přeplněném uprchlickém táboře? A proč také útoky na cisterny na vodu, nemocniční solární panely a vchody do nemocnice, silnice, školy a pekárny?

V Gaze téměř zmizel chléb. Podle OSN byly po bombardování posledních pekáren v severní Gaze uzavřeny všechny pekárny. Zoufale chybí čistá voda a tisíce těl se pomalu rozkládají pod sutinami. Objevují se nemoci a epidemie, zatímco humanitární dodávky jsou přísně omezovány jako nástroj vyjednávání směrem k dalšímu uvolňování rukojmí...

Redaktor listu Haaretz Aluf Benn vyjadřuje izraelskou strategii velmi jasně:

„Vyhnání palestinských obyvatel, přeměna jejich domovů v hromady stavební suti a omezení vstupu zásob a pohonných hmot do Gazy jsou „nerozhodným krokem“, který Izrael v současném konfliktu použil, na rozdíl od všech předchozích kol bojů v pásmu“.

O čem to tu mluvíme? Očividně nejde o to, aby nedocházelo ke kolaterálním úmrtím civilistů, k nimž dochází při bojích IDF s Hamásem. V Džabalíji ani v nemocnicích a jejich okolí nedošlo k pouličním bojům – jak poznamenal jeden voják: „Jediné, co jsme dělali, bylo, že jsme jezdili v našich obrněných vozidlech. Pozemní boje přijdou na řadu později“. Záminka „humanitární evakuace“ je tedy falešná.

Hlavní síly Hamásu sedí hluboko v podzemí a čekají na vhodný okamžik, kdy budou moci zasáhnout IDF (tj. až budou pěšky uprostřed trosek). IDF zatím zůstávají ve svých tancích. Ale dříve nebo později se budou muset s Hamásem utkat pěšky. Boj s Hamásem tedy sotva začal.

Izraelští vojáci si stěžují, že bojovníky Hamásu „sotva vidí“. No, to proto, že nejsou přítomni na úrovni ulic, s výjimkou jednočlenných nebo dvoučlenných přepadových skupin, které vycházejí z podzemních tunelů, aby k tanku připevnily výbušné zařízení nebo na něj odpálily raketu. Příslušníci Hamásu se pak rychle vracejí do tunelu, z něhož vyšli. Některé tunely jsou budovány pouze za tímto účelem – jako stavby „jednou a dost“. Jakmile se nájezdník vrátí, je tunel zavalen, aby do něj izraelské síly nemohly vstoupit nebo ho sledovat. Neustále se budují nové „jednorázové“ tunely.

Ani v civilních nemocnicích v Gaze nenajdete žádné bojovníky Hamásu; jejich vlastní nemocnice se nachází v hlavních objektech hluboko pod zemí (spolu s ubytovnami, zásobami na několik měsíců, zbrojnicemi a výkopovým zařízením na kopání nových tunelů). A kádry Hamásu nenajdete ani ve sklepeních hlavních nemocnic v Gaze.

Obranný zpravodaj listu Haaretz Amos Harel píše, že Izrael teprve nyní začíná chápat rozsah a propracovanost podzemních zařízení Hamásu. Uznává, že „vojenské špičky“ – na rozdíl od vládních kruhů – „nemluví o vymýcení semene Amáleka“ (biblický odkaz na vyhlazení národa Amáleků) – tedy o genocidě. Ale ani vojenští představitelé IDF si nejsou jisti svým „konečným cílem“, poznamenává.

Slon v místnosti pro obyvatele Blízkého východu – sledující ničení nadzemní, civilní struktury – je tedy otázka, co přesně je cílem tohoto zabíjení? Hamas se nachází hluboko pod zemí. A přestože IDF tvrdí, že dosáhly mnoha úspěchů, kde jsou těla? Nevidíme je. Cílem bombardování tedy musí být donutit k evakuaci civilistů – druhá Nakba.

A záměr, který se skrývá za vyháněním? Podle Benna je to vyvolání pocitu, že se domů už nikdy nevrátí:

„I kdyby bylo pod americkým tlakem brzy vyhlášeno nějaké příměří, Izrael nebude spěchat se stažením a umožní obyvatelstvu návrat do severního pásma. A pokud se vrátí – k čemu se vrátí? Vždyť nebudou mít žádné domy, ulice, vzdělávací instituce, obchody ani žádnou infrastrukturu moderního města“.

Je tento trest na civilním obyvatelstvu Gazy vyvolán touhou po pomstě? Nebo je to výlev eschatologického hněvu a odhodlání? To nikdo nedokáže říct.

Tohle je „slon“. A na jeho objasnění visí otázka, zda i USA budou poskvrněny zločinem. Na tomto objasnění visí, zda se podaří najít nějaké trvalé diplomatické řešení, či nikoli (pokud se Izrael skutečně vrací k biblickému, eschatologickému ospravedlnění kořenů).

Právě tato otázka bude v budoucnu pronásledovat Bidena osobně a Západ kolektivně. Ať už měl Biden na mysli jakýkoli časový plán, čas mu rychle utíká, a to uprostřed rostoucího mezinárodního rozhořčení, neboť v centru pozornosti konfliktu mezi Izraelem a Gazou je nyní především humanitární krize v Gaze, a nikoli útok ze 7. října.

Může se to zdát neuvěřitelné, ale Gaza o rozloze pouhých 360 km² určuje naši globální geopolitiku. Tento kousek země – Gaza – také do jisté míry řídí, co bude následovat.

„Nepřestaneme,“ řekl Netanjahu, „žádné příměří nebude.“ V tomto případě se jedná o příměří. Zatímco v Bílém domě jeden ze zasvěcených členů administrativy přiznává:

„Sledují ztroskotání vlaku a nemohou s tím nic dělat. Vrak vlaku je v Gaze, ale výbuch je v regionu. Vědí, že ve skutečnosti nemohou Izraelcům zabránit v tom, co dělají“.

Čas se krátí. A právě to je odvrácená strana „sloního paradoxu“. Kolik času však zbývá, než čas vyprší? To je sporná otázka.

Zdá se, že tato odvrácená strana hlavolamu způsobila na Západě i v Izraeli zmatek. Snížil snad Seíd Nasralláh svým projevem minulou neděli riziko rozšíření války za hranice Izraele, a naznačil tak, že „čas“ by mohl být pružnější a poskytnout více prostoru pro dekonflikt Bílého domu? Nebo vyslal jiné poselství?

Jen pro upřesnění: Odpověděl na otázku, zda se chystá vypuknutí 3. světové války. Nasralláh jasně řekl, že o plnohodnotnou regionální válku neusiluje žádný člen sjednocené fronty odporu. Přesto „všechny možnosti zůstávají na stole“, v závislosti na budoucích krocích USA a Izraele, zdůraznil Nasralláh.

Následující kontext Nasralláhova projevu je zásadní pro jeho plné pochopení. Při této příležitosti jeho projev jedinečně odrážel široké konzultace mezi všemi „frontami osy“. Stručně řečeno, proběhlo více konzultací a vstupů do jeho konečné podoby. Projev tedy neodrážel pouze jedinečnost postoje Hizballáhu. Proto je možné říci, že panuje shoda proti bezhlavému spěchu do totální regionální války.

Adresa jako souborné dílo byla velmi diferencovaná – což může být důvodem některých chybných koncepcí. MSM chtělo jako obvykle jen „hlavní sdělení“. A tak se „Hizballáh nevyhlásil válku“ stalo snadným, snadno uchopitelným „poznatkem“.

Prvním podstatným bodem projevu Sejeda Nasralláha nicméně bylo, že z Hizballáhu fakticky učinil „garanta“ přežití Hamásu (konkrétně označil Hamás jménem, namísto toho, aby hovořil o „odboji“ jako o obecné entitě).

Hizballáh se proto prozatím omezuje na (blíže neurčené) a omezené operace v okolí libanonských hranic – dokud není ohroženo přežití Hamásu. Strana nicméně slibuje, že v případě ohrožení přežití Hamásu určitým způsobem přímo zasáhne.

To je „červená linie“, která bude Bílý dům znepokojovat. Je zřejmé, že Netanjahuův cíl vyhubit Hamás je v přímém rozporu s „červenou linií“ Hizballáhu a hrozí přímé zapojení Hizballáhu.

Nicméně „strategický posun“ v tomto klíčovém politickém prohlášení jménem celé Osy spočívá v posunu k vnímání zahraniční politiky USA na Blízkém východě jako klíčové pro řešení neduhů regionu.

Namísto toho, aby byl Izrael vnímán jako původce současné krize, byl Nasralláhem degradován z nezávislého aktéra na pouhý vojenský protektorát USA, mimo jiné.

Seyed Nasrallah přímo zpochybnil nejen okupaci Palestiny, ale i Spojené státy jako původce toho, co postihlo celý region – od Libanonu, Sýrie, Iráku až po Palestinu. V tomto ohledu Nasralláh v některých ohledech opakoval mnichovské varování prezidenta Putina z roku 2007 adresované Západu, který právě hromadil síly NATO na hranicích Ruska. Putinova odpověď tehdy zněla: „Výzva přijata“.

Stejně tak jako USA masivně nasazují kolem regionu značné námořní síly – aby „odradily Hizballáh a Írán“ -, které se však odmítly nechat odradit. Nasralláh o amerických válečných lodích prohlásil: „(a později v týdnu strana představila své raketové kapacity pro střely z pobřeží na lodě).

Podstatné je, že jednotná fronta států a ozbrojených aktérů varuje před širší výzvou americké hegemonii. Ve skutečnosti tím říkají: „Výzva je také přijata“.

Jejich požadavek je jasný: zastavit zabíjení civilistů, zastavit útoky a nastolit příměří. Žádné vyhánění, žádná nová Nakba. Konkrétně USA byly varovány, aby „očekávaly bolest“, pokud útok na Gazu nebude rychle zastaven. Kolik času zbývá na dosažení tohoto zastavení (pokud je to vůbec možné)? Neexistují žádné konkrétní časové údaje.

Co se rozumí pod pojmem „bolest“? To není jasné. Ale rozhlédněte se kolem sebe: Hútíové vysílají vlny řízených střel namířených na Izrael (některé nedoletí a jsou sestřeleny; kolik jich je, není známo.) Americké základny v Iráku jsou pravidelně (v současnosti denně) napadány; mnoho amerických vojáků bylo zraněno. A Hizballáh a Izrael jsou prozatím v omezené válce na libanonské hranici.

Nejedná se o totální válku – ale pokud budou izraelské útoky na Gazu pokračovat i v nadcházejícím týdnu (týdnech), měli bychom očekávat řízené eskalační utahování šroubů na různých frontách – což se samozřejmě může vymknout kontrole.

Alastair Crooke, bývalý britský diplomat, zakladatel a ředitel organizace Conflicts Forum se sídlem v Bejrútu.