Když onemocní pejsek...

Tohle povídání není z těch, při kterých se budete za břicho popadat. Zkrátka a dobře, onemocněl nám Bart. Stálí čtenáři vědí, že máme dva psy: sedmiletou fenku Lady rasy beagel a stejně starého hrubosrstého jezevčíka Barta. Až dosud se oba těšili výtečnému zdraví. Jenže nemoci nechodí po horách a po lidech, ale někdy také po psech.

Asi před třemi týdny jsem si všiml, že Bart začal velmi mnoho pít. Pil a pil, nestačil jsem naplňovat misky. Máme dvě, jednu ve sklepě a druhou, velkou na terase. Většinou v nich voda vydrží dva až tři dny. Několikrát jsem našel obě misky vylízané do sucha. Když jsem jednu doplnil, Bart byl u ni a hltavě pil. Vzápětí vodu vyzvracel.

Minulý týden ztratil chuť k jídlu. Je hubený, žebra jsou na něm vidět. Vždycky byl hubený, ale za posledních pár měsíců ještě ubral na váze.

Navštívili jsme naši veterinářku. Prohlédla ho, nic podezřelého nezjistila, ale doporučila testy krve a moče. Stalo se. Vystavila účet na 260 dolarů. Zaujaly mě v něm dvě položky: Za odebrání krve 23 dolarů a stejně tolik za odebrání moče.

Lékařka volala následující den. Testy naznačují, že něco není v pořádku, pravděpodobně ledviny. Ale diagnózu ještě nemá. Doporučila další dva testy. Cena kolem 200 dolarů. A nepomůže-li ani to, tak další vyšetření a další testy.

Souhlasil jsem. Řekla, že musí znovu odebrat krev a moč. "Copak nemůžete použít tu ze včerejška?", ptal jsem se. Něco mumlala, nepochopil jsem přesně proč. Vyrozuměl jsem, že snad musí být vzorky čerstvé. Navrhl jsem, že tedy alespoň moč odeberu sám (abych ušetřil těch třiadvacet dolarů za tento "složitý" úkon). Kdepak, to musí udělat ona sama. Prý aby to nebylo kontaminované.

Aby bylo jasno, nekritizuji postup lékařky. Je jasné, že testy jsou nutné (jak jinak by zjistila, co Bartovi je?), a že nemá cenu naordinovat všechny najednou. Až potud je to v pořádku.

Mně spíše vadí to, že si veterináři za každou prkotinu účtují astronomické částky (jako těch dvakrát 23 dolary za odebrání moče a krve) a že nemám žádnou kontrolu nad nutností a významem jimi naordinovaných testů. A že samotné testy jsou nesmyslně předražené. Většina z nich jsou jednoduché zkoušky trvající několik vteřin. Vesměs spočívají v přidání nějaké chemikálie do zkumavky. To ale nebrání, aby to neocenili částkou od sta dolarů výše.

Mám podezření, že účelem mnoha testů je především zisk pro kapsy veterinárních klinik.

Rozumějte, tady v Kanadě jsou veterináři v první řadě podnikatelé, pak teprve lékaři. Jejich hlavním (a zřejmě jediným) motivem je zisk. Nejde jim o zachránu nebo vyléčení zvířete. Klidně ho nechají umřít, pokud majitel odmítne nebo nemůže financovat jejich úkony. Nejde o ojedinělý případ, měli jsme zde už nejméně deset veterinářů; všichni jsou víceméně stejní.

Napadlo mne, jak velmi se Kanada změnila za posledních deset let. Bohužel k horšímu. Veterináři a jejich nezměrná ochota odřít klienta za jakoukoliv cenu, jsou jen špičkou ledovce. Stejně se chovají účetní, daňoví poradci, právníci, zprostředkovatelé práce, zkrátka všichni profesionálové, bez jejichž služeb se čas od času neobejdete. A nad tím vším stojí jako hlavní a největší mafián kanadská vláda. O jejich způsobech legálního odírání občanů by se daly psát romány. Mezi obyčejnými lidmi se vytratily poslední zbytky profesionální etiky, ochoty pomoci, slušnosti. Stalo se zcela běžnou praxí, že člověk, jehož služby potřebujete, vám neodpoví na zanechanou zprávu, pokud usoudí, že z vás nemůže už nic vymačkat. Toto ještě před několika lety nebylo. Lidé zhrubli, okamžitý zisk povýšili nad všechno ostatní, včetně mezilidských vztahů. Jedním z důvodů, které možná za tím stojí, je fakt, že "k lízu" se dostala generace let sedmdesátých, která už prošla novým výchovným systémem bez tělesných trestů, zaměřeným na demontáž úcty, respektu, etiky a tradičních hodnot, povýšení svých práv nad práva rodičů a okolí.

Dnes jsme byli na procházce. Lady běžela před námi, Bart se vlekl dvacet kroků za mnou. Očividně se mu špatně šlo, nestačil ani mé pomalé chůzi. Připomnělo mi to procházky se Sabou v jejich posledních měsících. Saba byla předchůdce Barta - vlčák, kterého jsme museli nechat uspat pro řadu zdravotních problémů ve věku třinácti let.

Bart leží v obýváku, zatímco já píšu. Od rána nejedl. Hledí na mne, v oku má ještě stále jiskru. "Nic ti nevyčítám, brachu. Já vím, jak na tom jsi," říká jeho pohled. "Dělej, co uznáš za vhodné."

Je to kamarád, ale především člen rodiny. Má i špatné vlastnosti - je tvrdohlavý, svéhlavý, pere se s každým psem, který mu neprojevuje dostatek úcty, ale ať je, jaký je, patří k nám a mám za něj zodpovědnost.

Je mi jasné, že nemám na vybranou. Nemůžu ho nechat trpět. Budu muset přistoupit na hru zdejších veterinářů a financovat test za testem, dokud nebude jasno, co mu je. A i pak je prognóza úplného vyléčení u ledvinových problémů poměrně nízká, varovala mě doktorka.