Recenze knihy Against Our Better Judgment od Alison Weirové

V době, kdy se krize mezi Izraelci a Palestinci po útoku Hamásu ze 7. října prohlubuje, bychom se mohli pozastavit nad tím, jak vůbec vznikl stát Izrael. V současné době, kdy se na obzoru rýsuje třetí světová válka, kdy Izrael v současnosti páchá masakry na civilním obyvatelstvu Gazy, jejichž počet obětí přesahuje 9 000, z toho více než 4 000 dětí, a kdy se ve východním Středomoří shromažďuje západní armáda, je vhodné si projít knihu novinářky Alison Weirové Against Our Better Judgment: The Hidden History of How the U.S. Was Used to Create Israel. V této knize se dočtete, jak byly Spojené státy zneužity k vytvoření Izraele. Kniha vyšla v roce 2014, je plná často těžko dostupných detailů a je mistrovsky zdokumentovaná. Alison Weirová je také vedoucí skupiny, kterou založila: If Americans Knew (Kdyby Američané věděli).

Kniha Alison Weirové je zásadně důležitá při zvažování způsobů, jak získat širší perspektivu, aby se situace zmírnila. Je rovněž velmi zajímavá s ohledem na širší potenciální konflikt, v němž američtí političtí představitelé opět používají frázi „osa zla“, tentokrát k označení národů Ruska, Číny a Íránu. (Někdy se pro jistotu přihodí Severní Korea.) Je to samozřejmě Írán, který američtí představitelé označují za údajného sponzora odbojových skupin v Palestině a jejím okolí, včetně Hamásu.

Následují podle mého názoru hlavní body z knihy Alison Weirové. Mé vlastní proložené redakční poznámky jsou uvedeny kurzívou. Čísla stránek jsou uvedena v závorkách pouze u citací z knihy.

Původ sionismu v USA proti našemu nejlepšímu úsudku: Sionismus, který je definován jako touha po vytvoření židovského národního státu někde na světě, má v dějinách USA své počátky na konci 80. let 19. století, tedy v době, kdy se v Evropě začalo prosazovat sionistické hnutí. V roce 1910 už mělo v USA tisíce přívrženců, ačkoli mnoho Židů se stavělo proti sionismu jako proti něčemu, co není v zájmu židovského národa a co jistě vyústí v antagonismus vůči němu. Pravděpodobně většina Židů v USA o sionismu nikdy ani neslyšela a/nebo byla ráda, že se asimilovala do americké společnosti. Ve skutečnosti v té době v USA neexistovalo nic, co by se dalo byť jen vzdáleně považovat za „problém antisemitismu“.

Úloha soudce Nejvyššího soudu USA Louise Brandeise a vytvoření Parushů. Přesto se někteří velmi vlivní lidé stali sionisty, včetně soudce Nejvyššího soudu USA Louise Brandeise, jehož hlavním žákem byl budoucí soudce Nejvyššího soudu Felix Frankfurter. Brandeis založil tajnou organizaci Parushim, jejímž jediným cílem bylo dosáhnout vytvoření židovského státu v Palestině. Tato sionistická organizace vyžadovala přísahu, která podle všeho dávala jejím přísežným členům moc na život a na smrt.

„Parušim“, psáno také „purušim“, je hebrejské slovo, z něhož je odvozen název „farizeové“, což znamená „separatisté“. Od farizeů pochází rabínský judaismus a myšlenka, že „bychom se neměli vůbec asimilovat nebo akulturovat“. (prezi.com) Podotýkám, že kniha Alison Weirové si nekladla za cíl podat výklad o hlubších motivacích sionistického hnutí, kromě tvrzení, že je reakcí na evropský „antisemitismus“. Pro větší hloubku bych doporučil pečlivou četbu klasického díla The Controversy of Sion (Sionský spor) britského novináře Douglase Reeda (1895-1976).

Soudce Louis Brandeis měl blízko k bankéři z Wall Street Jacobu Schiffovi. Stejně jako Schiff se Brandeis úzce podílel na vzniku Federálního rezervního systému, i když Brandeisova angažovanost v politických otázkách byla převážně zákulisní.

Dodal bych, že Federální rezervní systém byl z velké části projektem amerického Money Trustu a britských/evropských Rothschildů. Rothschildové byli také silně zapojeni do sionismu a do vytváření a podpory sionistického státu. Skutečnost, že sionismus sponzorovali někteří neuvěřitelně bohatí lidé, nás může přimět k otázce, do jaké míry hrály finanční odměny roli v rychlé konverzi mnoha Židů i nežidů k sionismu v tomto období. Informace o vzniku Federálního rezervního systému naleznete v mé vlastní knize Our Country, Then and Now (Clarity Press, 2023).

Spolupráce mezi parusii a Velkou Británií. Parushim soudce Louise Brandeise úzce spolupracoval se sionisty ve Velké Británii, včetně cest tam a zpět, aby přesvědčil britskou vládu, aby určila Palestinu jako budoucí židovskou vlast. Stalo se tak poté, co sionističtí vůdci odmítli například Keňu. Tak vznikla „smlouva“ mezi Británií a Parushim, že pokud Britové vytvoří to, co se stalo Balfourovou deklarací, budou američtí sionisté usilovat o zajištění vstupu USA do první světové války proti Německu na straně Británie. Tuto smlouvu obě strany splnily, i když stejně jako v USA se mnoho britských Židů stavělo proti sionismu z podobných důvodů – jako proti hrozbě židovské asimilace.

Balfourova deklarace upřesňovala, že by mělo být „jasně srozumitelné, že nesmí být učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva stávajících nežidovských komunit v Palestině“. (s. 97) V té době tvořily nežidovské komunity 92 % obyvatelstva Palestiny.

Sionismus a neúspěch uzavření míru s Osmanskou říší. První světová válka začala v roce 1914. V letech 1915-1916 nabídla Osmanská říše, která byla spojencem Německa, ale nebyla ve válce proti USA, uzavření separátního míru s USA. Osmané také nabídli, že umožní evropským Židům žít v míru kdekoli ve své říši. USA vyslaly delegaci, která měla o tomto separátním míru jednat, ale Brandeis informoval britské sionisty, že delegace je na cestě. Britští sionisté pak vyslali svého vůdce Chaima Weizmanna, aby americkou delegaci zadržel na Gibraltaru, kde ji přiměl k odvolání jednání. Důvodem byla skutečnost, že Britové si po válce hodlali nárokovat Palestinu jako domovinu pro Židy, a proto chtěli mít jistotu, že Palestina bude k dispozici pro britskou kontrolu. Britským záměrem bylo rozbít Osmanskou říši, nikoli ji ponechat nedotčenou prostřednictvím samostatného míru, který by byl iniciován Spojenými státy.

Varování před sionistickým projektem. Diplomaté na americkém ministerstvu zahraničí ve Washingtonu i na Blízkém východě si byli vědomi sionistického projektu a varovali před ním s odůvodněním, že milion Palestinců bude vysídlen nebo se stane faktickými služebníky/otroky okupantů.

První světová válka: V roce 1917 vstoupily USA do války na straně Británie podle sionistické dohody a Německo bylo spolu s Osmanskou říší poraženo. Británie také podepsala tajnou dohodu s Francií, podle níž měla po válce získat kontrolu nad Palestinou. Kontrola byla realizována prostřednictvím britského mandátu schváleného Společností národů.

V tomto období začal v americké společnosti narůstat antagonismus vůči Židům, částečně jako reakce na názor, že Židé ovládají banky a další finanční instituce. Objevily se také „Protokoly sionských mudrců“. Přestože se tvrdilo, že jde o podvrh z carského Ruska, získaly Protokoly důvěru a publicitu díky Henrymu Fordovi a dalším.

Německo si bylo vědomo, že sionisté přispěli k porážce Německa v první světové válce. To přispělo k protižidovskému postoji Němců po válce a bylo jedním z faktorů pozdější nacistické protižidovské politiky.

Během 1. světové války předali Parushim FBI seznam Američanů, kteří byli odpůrci sionismu nebo války. Mnoho z těchto lidí bylo zatčeno a posláno do vězení. Během toho všeho Brandeis řídil záležitosti ze zákulisí. Byl pravděpodobně nejmocnější osobou v USA, ale jeho politické aktivity byly tajné nebo prováděné prostřednictvím zmocněnců.

Na konci první světové války vyslal prezident Woodrow Wilson do Palestiny komisi, aby situaci prošetřila. Její zpráva, známá jako Kingova-Craneova komise, „doporučovala nesouhlasit se sionistickým postojem neomezeného přistěhovalectví Židů, aby se Palestina stala jednoznačně židovským státem“. Ve zprávě se uvádělo, že „sionisté očekávají prakticky úplné vyvlastnění současných nežidovských obyvatel Palestiny“, že „k dosažení tohoto cíle bude zapotřebí ozbrojené síly“ a že „od projektu vytvořit z Palestiny jednoznačně židovský stát by se mělo upustit“. Zpráva King-Craneovy komise „byla potlačena“. (p.25)

Sionismus po první světové válce: V období mezi dvěma světovými válkami se stále více amerických sionistů snažilo podpořit projekt vytvoření Izraele. V Německu sionisté podporovali nástup nacistů, protože to mělo vést k tomu, že němečtí Židé budou chtít emigrovat do Palestiny. V Iráku, kde židovští představitelé sionismus nepodporovali, byli iráčtí Židé napadáni, dokonce i vražděni, aby byli donuceni emigrovat do Palestiny. Aniž by sionističtí plánovači vzbudili obavy Židů po celém světě, že ve své vlasti nejsou v bezpečí, věřili, že nebude dostatek židovských osadníků, aby vytvořili sionistický stát a vytlačili Palestince.

Odpůrcům sionismu v amerických diplomatických službách bylo vyhrožováno zničením jejich kariéry, pokud nepodpoří tvrzení, že Židé v cizích zemích trpí diskriminací, takže by se měli chtít přestěhovat do Palestiny. Sionisté se snažili omezit možnosti přistěhovalectví Židů jinam než do Palestiny, včetně USA. sionisté se postavili proti opatřením britské vlády, která měla omezit počet Židů, kteří mohli vstoupit do Palestiny.

Spolupráce mezi sionisty a nacisty. Na základě práce spisovatelky Hannah Arendtové napsal Edwin Black knihu The Transfer Agreement: Dramatický příběh paktu mezi Třetí říší a židovskou Palestinou. Klikněte zde Podle autora Toma Segeva „Arendtová prohlásila, že mnoho Židů by přežilo, 'kdyby jejich vůdci nepomáhali nacistům organizovat koncentraci Židů v ghettech, jejich deportaci na východ a transport do táborů smrti'“. (s. 146) Tato dohoda byla nazvána „Haavarovou dohodou“.

Slavný židovský bojkot německých výrobků ve 30. letech 20. století byl možná podnícen sionisty, aby podpořil protižidovské nálady vedoucí k větší touze Židů emigrovat do Palestiny. Jiní sionisté tvrdili, že pronásledovaní Židé mají sklon stát se revolučními komunisty za stejným účelem.

Sionistické aktivity mezi světovými válkami. Ve 20. a 30. letech 20. století sionističtí vůdci v USA tlumili řeči o židovském státě v Palestině a zaměřovali se na vytváření nových institucí v této zemi jako altruistických podniků. Příkladem byla Hebrejská univerzita, otevřená v Jeruzalémě v roce 1925. Sionističtí vůdci si stěžovali, že většina amerických Židů se považuje především za americké občany. Byly založeny organizace jako American Zionist Emergency Council (Americká sionistická rada pro mimořádné události) a United Jewish Appeal (Sjednocená židovská výzva), aby získaly finanční prostředky a podporu. Dary pro United Jewish Appeal byly v roce 1948 čtyřikrát vyšší než dary pro Americký červený kříž. V USA se rozpoutala prosionistická propagace a lobbistické úsilí. Někteří Židé, jako například Americká rada pro judaismus, stále vystupovali proti sionismu jako proti skutečným židovským zájmům. ACJ se postavila proti „antisemitské rasistické lži sionistů, že Židé na celém světě jsou samostatným národním tělesem“. (p.152)

Propagace sionismu v USA měla mocné politické stoupence. Newyorský kongresman Emanuel Celler řekl prezidentu Harrymu Trumanovi: „Vyženeme vás z města,“ pokud program nepodpoří. Senátor Jacob Javits prohlásil: „Budeme bojovat na život a na smrt a vytvoříme židovský stát v Palestině, i kdyby to měla být poslední věc, kterou uděláme.“ (s. 38) Součástí sionistické propagandy bylo i financování prosionistických knižních bestsellerů, jejichž autory nebyli Židé. Sionisté, jako byl bohatý právník z Wall Street Samuel Untermyer, začali prostřednictvím sponzorování „Scofieldovy referenční bible“ vnášet do diskurzu „dispenzacionalistické“ myšlenky „křesťanského sionismu“. (Untermyer byl také předním podporovatelem Federálních rezerv a zastáncem celosvětového židovského bojkotu Německa.)

Dnes, jak všichni víme, je „křesťanský sionismus“ mezi „evangelíky“ součástí základní podpory izraelské lobby. Přední evangelikální duchovní, jako je Jerry Falwell, obdrželi od stoupenců sionismu velké dary. Celá „dispenzacionalistická“ mytologie zahrnující „vytržení“ atd. byla vytvořena a propagována, aby ospravedlnila politické spojení mezi touto skupinou amerických religionistů a nejextrémnějšími frakcemi izraelské politiky, které dnes vedou takové osobnosti, jako je premiér Benjamin Netanjahu. Ačkoli Netanjahu tuto šílenou mytologii vynořil, aby zakryl izraelskou genocidu v Gaze, v knize Alison Weirové se tomuto tématu podrobně nevěnuje, a proto se jím zde nebudeme dále zabývat.

Protestantská podpora sionismu. Ve 30. letech 20. století se američtí sionisté snažili organizovat americké protestanty na svou podporu. Do konce druhé světové války se Křesťanská rada pro Palestinu rozrostla na 3 000 členů a Americký palestinský výbor na 6 500 členů. Výzva k protestantům byla založena na vyvolání sympatií k uprchlíkům, ačkoli se nezmiňovala o statisících Palestinců, kteří se stali uprchlíky v důsledku sionistického záboru. Během izraelské války za nezávislost v letech 1947-1949 byly křesťanské církve a instituce v Palestině napadeny sionisty spolu s Palestinci.

Počátky terorismu a rozdělení Palestiny OSN. Ve 30. a 40. letech 20. století se sionisté snažili v Palestině koupit palestinskou půdu, ale jen málo obyvatel ji chtělo prodat. Sionisté pak začali organizovat teroristické síly, aby je vyhnali. Tyto teroristické skupiny se zaměřovaly také na britské vládní úředníky, protože Palestina byla stále britským mandátem. Autorka Alison Weirová cituje výrok Davida ben Guriona, prvního izraelského premiéra, který naznačuje, že to byl přinejmenším částečný počátek dnešního celosvětového fenoménu terorismu.

Na začátku války v letech 1947-1949 tvořili Židé 30 % palestinské populace, ale vlastnili pouze 6-7 % půdy. V roce 1947 předala Velká Británie svůj mandát nad Palestinou OSN. rezoluce Valného shromáždění o rozdělení území přisoudila sionistům 55 procent území Palestiny. Americké ministerstvo zahraničí se postavilo proti plánu rozdělení jako proti přání místních obyvatel a v rozporu se zájmy USA a demokratickými principy. Úředníci varovali, že rozdělení „by zaručilo, že problém Palestiny bude v budoucnu trvalý a ještě složitější“. (s. 45) Úředníci uvedli, že návrh byl pro „teokratický rasový stát“, který diskriminoval „na základě náboženství a rasy“. (s. 45) Vedoucí protisionistický úředník ministerstva zahraničí Loy Henderson byl svými nadřízenými vypovězen na místo velvyslance v Nepálu.

Odpor vlády USA vůči sionismu. Nicméně prakticky celá americká exekutiva byla proti židovskému státu v Palestině. Prohlášení a zprávy vydávala komise z roku 1946 vedená velvyslancem Henrym F. Gradym, CIA, sbor náčelníků štábů a náměstek ministra zahraničí Dean Acheson. Zpráva sboru náčelníků štábů z roku 1948 uvádí, že „sionistická strategie bude usilovat o zapojení [USA] do neustále se rozšiřující a prohlubující série operací, jejichž cílem je zajistit maximální židovské cíle“. (p.47)

Židovští představitelé si byli dobře vědomi, že rozdělení Palestiny OSN je dočasné a že se židovský stát časem rozšíří a pohltí celý region. Byla formulována koncepce „Erec Izrael“, podle níž by sionistický stát zahrnoval Transjordánsko a také části Libanonu a Sýrie. Sionisté také začali využívat antagonismus USA vůči Sovětskému svazu jako argument pro vytvoření prozápadního židovského státu. To odkazovalo na počátky sionismu, kdy sionističtí vůdci charakterizovali svůj navrhovaný stát jako hráz britského vlivu na Blízkém východě; tj. jako prodloužení britského kolonialismu a geopolitiky.

Dnes prosionisté argumentují tím, že Izrael je výspou neškodného „židovsko-křesťanského“ vlivu na Blízkém východě, a snaží se tak vyvolat antagonismus vůči miliardě muslimů na světě v rámci údajného „střetu civilizací“. Takové postoje se staly prominentními v politice USA během „války proti terorismu“ Bushovy/Cheneyho administrativy, která pokračuje dodnes tím, že USA označují antisionistické skupiny jako Hamás a Hizballáh za „teroristické“ organizace. A to navzdory výše uvedené historické skutečnosti, že to byli právě sionisté, kdo zavedl terorismus na Blízkém východě.

Uznání Izraele ze strany USA a role prezidenta Trumana. USA byly první zemí, která uznala Izrael jako nezávislý stát, když 14. května 1948 vydal prezident Harry Truman prohlášení o uznání poté, co Izrael téhož dne vyhlásil nezávislost. Za hlavní Trumanovu motivaci se tehdy považovalo, a dodnes považuje, získání podpory Židů v prezidentských volbách toho roku. Proti jeho rozhodnutí se ostře postavili ministr zahraničí George Marshall, ministr obrany James Forrestal, CIA a Rada národní bezpečnosti a nejvyšší úředník ministerstva zahraničí George Kennan. Agent zpravodajské služby Kermit Roosevelt napsal: „Současný průběh světové krize bude Američany stále více nutit k poznání, že jejich národní zájmy a zájmy navrhovaného židovského státu v Palestině se dostanou do konfliktu.“ (s. 51) V rozporu s přesvědčením, že americké ropné zájmy podporují sionistický projekt, úředníci tvrdili, že schopnost USA získat přístup ke zdrojům na Blízkém východě bude negativně ovlivněna. Truman měl také prosionistické zasvěcence na vysokých úrovních své administrativy.

Autorka Alison Weirová poukazuje na to, že svou roli sehrálo také uplácení. Gore Vidal napsal: „Někdy koncem padesátých let mi ten světový drban a příležitostný historik John F. Kennedy vyprávěl, jak se v roce 1948 na Harryho S. Trumana v podstatě všichni vykašlali, když přišel kandidovat na prezidenta. Pak mu jeden americký sionista přinesl na palubě jeho předvolebního vlaku s píšťalkou dva miliony dolarů v hotovosti v kufříku. 'Proto bylo naše uznání Izraele prosazeno tak rychle'.“ (s. 167) Židovský podnikatel Abraham Feinberg vysvětlil, proč pro Trumana sháněl hotovost, v orálně historickém rozhovoru, který v roce 1973 zveřejnila Trumanova knihovna. CIA také odhalila Feinbergovy nelegální obchody se zbraněmi pro sionistické skupiny.

Jsem možná prvním autorem, který upozornil na to, že Trumanovo jednání spočívající v přijímání úplatků, pokud by bylo odhaleno, by mohlo být považováno a považováno za trestný čin, který lze odvolat z funkce.

Sionistické převzetí Palestiny. V době vyhlášení nezávislosti Izraele a jeho okamžitého uznání Spojenými státy byla přijata rezoluce OSN o rozdělení Palestiny a následné válce mezi sionistickými a arabskými silami. Valné shromáždění OSN přijalo plán rozdělení 33 hlasy proti 13 a 10 se zdrželo hlasování, přičemž mnoho států bylo vystaveno intenzivnímu sionistickému lobbingu a výhrůžkám. Například „finančník a dlouholetý prezidentův poradce Bernard Baruch řekl Francii, že pokud bude hlasovat proti rozdělení, přijde o americkou pomoc“. (str. 55) Švédský zprostředkovatel OSN, hrabě Folke Bernadotte, byl zabit sionistickými atentátníky. Dodnes nebyla prokázána žádná uznávaná právní autorita OSN při rozdělování Palestiny. Jinými slovy, pravděpodobně se jednalo o mimoprávní akci v reakci na sionistický lobbing.

Ačkoli v předchozích dvou desetiletích docházelo k občasným násilnostem mezi Židy a palestinskými Araby, po přijetí rezoluce OSN o rozdělení Palestiny se sionisté dopustili masových masakrů Palestinců. Do konce izraelské války za nezávislost v roce 1948 bylo z území kontrolovaného sionisty vyhnáno více než 750 000 Palestinců. Izraelský historik Tom Segev napsal: „Izrael se zrodil z teroru, války a revoluce a jeho vytvoření vyžadovalo určitou míru fanatismu a krutosti.“ (s. 58) Dnes se tomu v arabštině říká „Nakba“ – „katastrofa“.

Nejznámější masakr se odehrál ve vesnici Deir Yessin v dubnu 1948, tedy ještě předtím, než se do boje zapojila jakákoli arabská armáda. Chladnokrevně zde bylo zavražděno 254 vesničanů. V čele dvou milicí přítomných v Deir Jesinu, Irgunu a Šternova gangu, stáli Menachem Begin a Jicchak Šamir, kteří se později stali izraelskými premiéry. Irgun vybombardoval 22. července 1947 hotel King David v Jeruzalémě a zabil 86 lidí. Sternův gang také žádal o pomoc mocnosti Osy během druhé světové války.

Sionistické frontové organizace v USA Ve 30. a 40. letech 20. století sionisté vytvořili řadu frontových organizací, které shromažďovaly finanční prostředky používané k financování militantních aktivit v Palestině. Po druhé světové válce USA udržovaly zbrojní embargo vůči Izraeli a Blízkému východu. Mezi sponzory krycích organizací, které měly embargo obejít, byl především Irgun. Jedna ze skupin, Židovská armáda Židů bez státní příslušnosti a Palestinců, tvrdila, že byla založena za účelem boje proti nacistům v Evropě, ale místo toho měla bojovat proti Britům a Arabům v Palestině. Tyto skupiny zastávaly radikální ideologie, jako například myšlenku, že „nežidé jsou ztělesněním Satana a že svět byl stvořen výhradně pro Židy“. (s. 67) Jiná skupina, v jejímž čele stál ortodoxní rabín Baruch Korff, zosnovala spiknutí s cílem vyhodit do povětří britské ministerstvo zahraničí v Londýně, které bylo odhaleno v New York Herald Tribune. Díky politickému vlivu byla obvinění proti Korffovi v USA stažena. Později se „stal blízkým přítelem a horlivým stoupencem prezidenta Richarda Nixona, který ho nazýval 'mým rabínem'“. (s. 71) Nixonova podpora Izraeli se projevila v gigantickém leteckém transportu vojenských zásob, který pomohl zachránit Izrael před porážkou v jomkippurské válce v roce 1973. Další významnou organizací, která shromažďovala peníze na zasílání zbraní sionistům v Palestině, byl Sonneborn Institute. Od roku 1939 do května 1948 byla aktivní také Židovská agentura pro Izrael, která vybrala částku odpovídající dnešním 3,5 miliardám dolarů.

Sionismus a organizovaný zločin. Mezi finanční podporovatele izraelské nezávislosti patřili i členové organizovaného zločinu, včetně Meyera Lanskyho, hlavy židovské mafie v USA. 19. dubna 2018 vyšel v časopise Tablet (tabletmag.com) článek s názvem „Gangsteři pro Sion: Jom ha'atzmaut: Jak židovští mafiáni pomohli Izraeli získat nezávislost. Robert Rockaway napsal: „V roce 1945 vytvořila Židovská agentura, předstátní izraelská vláda v čele s Davidem Ben-Gurionem, rozsáhlou tajnou síť pro nákup a pašování zbraní po celých Spojených státech. Operace byla zastřešena Haganou, podzemní předchůdkyní Izraelských obranných sil, a podílely se na ní stovky Američanů ze všech společenských vrstev. Byli mezi nimi milionáři, studenti rabínských škol, obchodníci s kovovým šrotem, bývalí generálové, vysokoškolští studenti, dělníci, průmyslníci, chemici, inženýři, protestanti a katolíci i Židé. Jednu skupinu, která zůstávala v anonymitě a o níž se mluvilo jen zřídka, tvořili muži, kteří byli tvrdí, pouliční, nebáli se a měli přístup k hotovým penězům: Židovští gangsteři.“ Rockaway, emeritní profesor na univerzitě v Tel Avivu, také napsal, že židovská mafie díky kontrole amerických přístavů zařizovala dodávky zbraní do Izraele na palubách lodí plujících pod panamskou vlajkou.

Nábor Židů k přesídlení do Palestiny. „Sionistické kádry infiltrovaly tábory pro vysídlené osoby, které byly zřízeny pro uprchlíky vysídlené během druhé světové války. Tito infiltrátoři se snažili tajně převést lidi do Palestiny. Když se ukázalo, že většina z nich do Palestiny jít nechce, snažili se je přesvědčit – někdy i násilím.“ (s. 74) Dalším zdrojem náboru byly židovské pěstouny v křesťanských domovech. Sionisté tvrdili, že jsou jedinými zástupci všech Židů na světě, aby legitimizovali snahy o odklon přeživších války do Izraele, nikoli do zemí jako USA, kam mnozí raději odcházeli. „Poté, co dobrovolná náborová kampaň přinesla méně než 0,3 % obyvatel DP [vysídlenců], byl zaveden povinný odvod.“ (s. 79) Někteří odvedenci museli bojovat v Palestině v sionistické válce za nezávislost. Mezitím vznikla ve Washingtonu tajná skupina Sieff, která prováděla zákulisní lobbování ve prospěch sionistického projektu. Tato skupina byla zaštítěna tak vlivnými osobami, jako byl soudce Nejvyššího soudu Felix Frankfurter, ministr financí Henry Morgenthau mladší a již zmíněný finančník a prezidentův poradce Bernard Baruch.

Osud palestinských uprchlíků. Tři čtvrtě milionu palestinských uprchlíků uprchlo do sousedních regionů v obrovské humanitární katastrofě. Ve zprávě ministerstva zahraničí z roku 1948 se uvádí: „Celková přímá pomoc, kterou doposud nabídla... izraelská vláda, se skládá z 500 beden pomerančů“. (s. 83) Hodnota půdy zkonfiskované sionisty činila v dnešních dolarech 5,2 bilionu dolarů. Trpěli také křesťané, neboť „četné kláštery, hospice, semináře a kostely byly buď zničeny, nebo zbaveny svých křesťanských majitelů a správců“. (s. 83) Snahy amerických vládních představitelů neposkytnout izraelské vládě pomoc kvůli uprchlické krizi byly prezidentem Trumanem přehlasovány.

Sionismus a média. Již za první světové války sionisté téměř zcela ovládali americký tisk. To zahrnovalo i umisťování prosionistických článků do prestižních novin, jako jsou The New York Times. V roce 1953 autor Alfred Lilienthal napsal: „Ovládnutí amerického tisku židovským nacionalismem bylo ve skutečnosti neuvěřitelně úplné. Časopisy i noviny, ve zprávách i redakčních sloupcích, přinášely především sionistické pohledy na události před rozdělením, během něj i po něm“. (s. 86) Sionistický nátlak sahal až ke stahování inzerce, rušení předplatného a zařazování novinářů a autorů na černé listiny, a to i těch, kteří projevovali jen náznak sympatií vůči vysídleným Palestincům. Obzvláště emotivně podporovaly sionismus časopisy Nation a New Republic. Příkladem toho, jak sionisté dokázali zničit kariéru autora, byl útok na tehdy známou novinářku Dorothy Thompsonovou poté, co „začala mluvit o palestinských uprchlících, vyprávěla dokumentární film o jejich osudu a odsoudila židovský terorismus. (p.92)