Tak mladí a tak zranitelní v práci

Charles Sannat

„Tváří v tvář intenzifikaci práce se mladí lidé propadají do hluboké malátnosti: „V práci jsem se utápěl, už jsem neměl žádný odstup,“ hlásá titulek tohoto článku v Le Monde, který se zabývá duševním stavem mladých lidí, kteří se špatně orientují v práci obecně a ve světě práce zvlášť, což si noviny netroufají říct.

„Absurdní úkoly, intenzivní tempo, nejistota zaměstnání, nedostatek vedoucích pracovníků, kteří by je vedli... změny ve světě práce vyvolávají u mladých zaměstnanců utrpení. Počet lidí mladších 30 let, kteří si berou nemocenskou, prudce stoupá“.

Samozřejmě, až na to, že úkoly jsou pro lidi nad 30 let stejně absurdní!

Až na to, že tempo je pro lidi nad 30 let stejně intenzivní a že „čím je člověk starší“, tím je unavenější a méně odolný!

Až na to, že nejistota zaměstnání se netýká jen mladých lidí.

Ba co hůř... postihuje „staré“ a starší třiceti let ještě více, protože když jste mladí, najdete práci rychle, což se o padesátnících říci nedá.

Až na to, že absence starších lidí, kteří by je vedli, není problém, protože tito mladí lidé to s počítači a novými technologiemi umí, jsou tak „hbití“, zkrátka už staré lidi nepotřebují... a my staří nechápeme nic o kráse Bitcoinu, tak hloupí jsme, zatímco mladí lidé jsou nevyhnutelně milí a geniální.

Tak tady to máte... a navzdory tomu všemu jsou to mladí lidé, kteří si berou více nemocenské!

Hahahahahahahahaha.

Generace, která jede na všechno.

Samozřejmě mám ještě jednu teorii, založenou na mých osobních a pozorovacích studiích.

Vytvořili jsme generaci milých, měkkých mladých lidí, živených tím nejtotálnějším komfortem, kterým jsme měli právo nic neříkat a kterým stejně nic říct nemůžeme, protože je to okamžitě a bezprostředně urážka (rodičů) nebo šikana (zaměstnavatele), což ve všech případech představuje pro tyto měkké mladé lidi stejné nesnesitelné „násilí“.

To, co vám tu říkám, je obecnost, která naštěstí trpí mnoha výjimkami, ale v podstatě je to tak.

K tomu všemu přidejte ústřední význam rozvodu, protože toto je generace 75 % všech rozvedených lidí, kde děti přehazované mezi mámou a tátou, ať už se střídavou péčí, nebo bez ní, masivně trpí posttraumatickým syndromem z rozpadu rodinné jednotky.

A nezapomínejme na sociální sítě, počítače a tíhu obrazovek pro tyto „digitální domorodce“ – nástroje, které nepomáhají s úsilím, protože vše je na dosah jednoho kliknutí.

A konečně nezapomínejme na masivní důsledky takzvaných měkkých drog, které vůbec nejsou měkké, ale v lepším případě „pomalé“, protože tak změknou, a v horším případě trvale usmaží neurony a zanechají nám statisíce depresivních, bipolárních a schizofrenních jedinců.

Trh práce je samozřejmě velmi tvrdý, ale pro „mladé“ mnohem méně než pro „staré“.

Problém je v tom, že naprostá většina našich mladých lidí se nehodí k mnoha věcem, počínaje tím, že jsou strukturálně v rozporu s úsilím.

Za to všechno ale zdaleka nemohou oni sami.

Ve skutečnosti trpí velkou emocionální nejistotou, která jim brání budovat sebe sama, a stát se tak psychicky zdravými dospělými.

Není to jejich vina.

Jsou to dospělí, kvůli kterým tak špatně vyrostli.

A tak to pokračuje dál.

Je to stále horší a horší.

Generaci za generací ničíme naše děti čím dál víc.

Nyní je dokonce nutíme pochybovat o vlastním pohlaví a identitě. Přijmout odlišnosti jiných lidí neznamená přijmout tyto odlišnosti jako náš obecný způsob jednání!

Co myslíte, že získáte kromě křehkých, labilních a špatně strukturovaných lidí?

Bude to ještě horší.

Protože nám se vždycky daří hůř.