Kerry mě nezajímá

Zmatení, apatie, strach, pocit podvodu a něčeho zlého - tak by se dalo vyjádřit myšlení jedné americké voličky. A to ještě zřejmě jde o případ dívky, která alespoň malinko nad vším přemýšlí. Myslím, že je to zajímavý obrázek. Lidé jsou vyrváni z kořenů, význam dobra a zla je převracen. Zde máte pohled, který naznačuje, jak smýšlí průměrný americký volič. A není to zrovna veselý pohled.

Hovoří americká volička

Tak dobře. Tyhle volby jsou velmi emotivní, ale ne v pozitivním smyslu. Abych řekla hned na začátku pravdu, nechci předstírat nezaujatost. Ano, původně jsem fandila Deanovi, jako dobrovolník jsem pro něj pracovala. Alespoň jsem se snažila to předstírat. Jenže moje komunita je tvořena převážně republikány, takže jsem moc dělat nemohla. Zvlášť když jsem studentkou. Ale jak víme, Dean byla jen posilovací injekce a demokratickým kandidátem se stal Kerry.

Mě celkem Kerry nezajímá. V poslední debatě se mi určitě líbil méně (než Bush). Ale máme co máme a já si myslím, že nakonec je lepší než kdokoliv ze současné administrativy.

Úměrně s tím, jak se blíží datum voleb, stále více se vyhýbám čtení tisku. Chci říct, že to je na zbláznění. Nejsem zase tak omezená, abych neviděla, že každá mince má dvě strany, jen nechápu tu podporu, kterou Bush dostává. Od lidí ze zdejší komunity, často chudých, nezaměstnaných, od učitelů. Proč? A tyhle volby jsou tak důležité! Ani noviny už číst nemůžu.

Mluvím o tom s matkou a se svými přáteli. Jak je možné, že nikdo neprotestuje, nebo alespoň že není vysoce rozčílen? Před několika týdny vydal Dick Cheney prohlášení, ze kterého vyplývalo, že bude-li Kerry zvolen prezidentem, bude na nás zaútočeno. A bude to velmi zlé. Ale zůstane-li prezidentem Bush, bude všechno v pořádku. To je divný argument, zvlášť když přichází od administrativy, která byla u moci 11. září.

Jak dny jdou, lze vidět, jak administrativa využívá 11. září a emocí, které ten den vyvolal - je mi z toho zle. A do toho přicházejí varovná prohlášení typu, že když nebudeme poslouchat, co říkají, nebo nebudeme jim věřit, nejsme praví Američané. Chci říct, jak je možné, že tohle nikoho nerozčílí? Jak mohou lidé žít v tom strachu, copak neměli žádné hodiny dějepisu?

A to vše je jen na povrchu. Ponoříte-li se trošku hlouběji, zjistíte, že Bushova politika je v čemkoliv, domácí scénou počínaje a ultra náboženskou agendou konče, celá špatná. Jenže pak si kladu otázku, je možné, aby jedná strana byla tak úplně naprosto špatná a druhá tak jasně správná? Nepodléhám zase jiné propagandě? Není to vyloučeno. Tohle mě děsí. Ale mí kolegové, zdá se, nejsou znepokojeni. A nemají ani zájem zaregistrovat se k volbám. A výzkum za výzkumem ukazuje, že Bush vede. Jsem z toho úplně vedle. Nechápu.

Chci říci tohle: Naše práva nám oklešťují, kostely nabízejí pojistky (a víte - bez těch zádrhelů, obvyklých při normálních pojistkách), já sama nemám ani zdravotní pojištění. Takže nakonec jen sedím a trpělivě čekám, jak to jen vydržím, na listopad. V roce 2000 jsem při volbách plakala a dnes si ani nejsem jistá, zda je vydržím vůbec sledovat. Ať se stane, co se má stát. A pokud se to nestane, jistě najdou způsob, jak udělat, aby se to stalo. Věřím, že vláda ovládaná penězi je tím hlavním zlem, jak to, že nikoho jiného to nezajímá? Jen doufám, že se mi podaří dostat se včas do Kanady, než mého kluka povolají na vojnu. Ale to je už jiný příběh na čtyři sta slov, o tom snad někdy příště.

Článek I do not really care for Kerry vyšel v Guardian 1.10.