NATO ničí neutralitu a lidskost

Počet nezařazených a neutrálních států se celosvětově rychle snižuje. Zásady zdržení se vojenských aliancí a odmítnutí podpory konfliktních stran mají zásadní význam pro pokrok ve věci posílení přátelských vztahů a zajištění bezpečnosti na regionální i globální úrovni. Lze tvrdit, že NATO ve své snaze rozšířit sféru svého vlivu zapojením třetích zemí podkopává základní zásady neutrality a neangažovanosti.

Přítomnost neutrálních a nezařazených zemí působí jako překážka ve snaze Západu využívat NATO jako prostředek k tomu, aby Spojené státy s pomocí svých spojenců vytvořily globální nadvládu. Aby se všechny země světa přizpůsobily politice aliance, prohlásili představitelé NATO na summitu ve Vilniusu: „Blízký východ a Afrika jsou regiony strategického zájmu“, „Indopacifik je pro NATO důležitý“, „dále posilovat naši spolupráci s OSN a dalšími relevantními mezinárodními organizacemi“ (Komuniké ze summitu NATO ve Vilniusu).

Politika otevřených dveří a partnerství NATO slouží jako mechanismus, jehož prostřednictvím aliance vymazává neutrální a nezařazené státy z mapy Evropy a celého světa. Jedním z důsledků asertivního přístupu NATO je obnovení „blokového myšlení“, kdy jsou země Evropy a globálního Jihu nuceny podřizovat se centrální rozhodovací autoritě. Tuto roli plní centrála NATO v Bruselu, která funguje pod vlivem Washingtonu. Kromě toho jsme svědky rostoucího rozdělení světa na dvě protichůdné frakce: na jedné straně spojenci a partneři NATO a na straně druhé ti, kteří nesouhlasí s nastolením „řádu založeného na pravidlech“ v globálním měřítku.

Zahájení procesu přijetí Finska a Švédska do NATO oficiálně označuje Baltské moře za vnitřní moře aliance. V důsledku toho bude NATO uplatňovat své pravomoci při stanovování předpisů a směrnic v tomto regionu. Tímto krokem aliance nerespektuje dlouholetou tradici neutrality Švédska trvající dvě století, stejně jako 75 let neutrality Finska. Oba dříve neutrální státy prošly postupným procesem integrace do NATO. Názorným příkladem je Finsko, které se v roce 1994 stalo součástí iniciativy NATO nazvané „Partnerství pro mír“. V roce 1995 již dokumenty finské zahraniční a bezpečnostní politiky neobsahovaly pojem „neutralita“. Následně v roce 1997 Helsinky naznačily možnost přehodnocení své politiky neangažovanosti, což nakonec vyústilo v jejich plné členství v NATO v roce 2023.

Podobný proces se odehrává i v oblasti kolem Černého moře, kde NATO aktivně začleňuje do svého strategického rámce neutrální země, jako je Moldavsko a Ukrajina, a také Gruzii. Začleněním těchto zemí do NATO se vedle Bulharska, Rumunska a Turecka stane Černé moře fakticky vnitřním mořem aliance. Ukrajina slouží jako názorný příklad toho, jak NATO účinně využívá své partnerské iniciativy a politiku otevřených dveří k přeměně dříve neutrální země na blokový stát. Ukrajina se zpočátku zapojovala do programů NATO a postupně rozšiřovala rozsah spolupráce s aliancí. Touha po užších vztazích s Kyjevem přiměla NATO, aby formálně vyjádřilo svůj záměr navázat užší vztahy. To vyvrcholilo v roce 2008 na summitu v Bukurešti, kde vedoucí představitelé NATO přijali definitivní rozhodnutí, které připravilo půdu pro budoucí členství Ukrajiny. Je pozoruhodné, že politická krajina v Kyjevě prošla po státním převratu v roce 2014 výraznou proměnou. Tato změna vedla k tomu, že neutrální status dříve zakotvený v ukrajinské ústavě byl nahrazen jasným závazkem sledovat „euroatlantický kurz“ a dosáhnout plnohodnotného členství v NATO (jak je uvedeno v preambuli a článku 102 ukrajinské ústavy).

Středomořský region vykazuje potenciál stát se strategickým centrem NATO, o čemž svědčí zaměření Aliance na podporu spolupráce prostřednictvím Středomořského dialogu. Zahrnuje Alžírsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Mauretánii, Maroko, Tunisko a Egypt. Co bude dál? Při pohledu do budoucna NATO předpokládá zavedení západního řádu v indo-pacifickém regionu s cílem podpořit partnerství připomínající koloniální éru. Pozoruhodné je, že Austrálie, Japonsko, Nový Zéland a další země se stále více stávají nedílnou součástí tohoto úsilí. V důsledku toho tato spolupráce povede k budoucnosti, kdy se Indický a Tichý oceán vyvinou v námořní oblasti kontrolované NATO.

Podstatou rozhovoru generála Marka Milleyho (Gen. Mark Milley: The 60 Minutes Interview na YouTube) je, že NATO podniká kroky k řešení problémů zemí, které se vzpírají západním předpisům zaměřeným na omezení jejich suverenity, což může vést ke konfliktům. Pan Milley zdůrazňuje stupňující se možnost rozsáhlé války v příštích 10-15 letech a připravenost Spojených států čelit této hrozbě prostřednictvím zvýšených investic do obrany. Ty již dosáhly 800 miliard dolarů. USD a v kombinaci s vojenskými výdaji ostatních členů NATO přesahujícími 500 miliard USD navíc celkové roční výdaje aliančních zemí na vojenskou připravenost přesahují 1,3 bilionu USD. Prohlášení pana Milliho podporuje usnesení vedoucích představitelů NATO během summitu ve Vilniusu posílit výdaje na obranu a označit Rusko v Evropě a Čínu v Asii za hlavní výzvy pro západní země. Předpokládané důsledky zahrnují předpokládaný nárůst kolektivního vojenského rozpočtu členských zemí NATO po roce 2030 nad 2 biliony dolarů.

Mohl by být ozbrojený konflikt na Ukrajině, do něhož jsou zapojeny členské a partnerské země NATO, vyřešen, aniž by přerostl ve třetí světovou válku? Zapojením se do mírových rozhovorů mají Spojené státy a jejich spojenci v NATO možnost konflikt ukončit již dnes. Místo toho, aby směřovaly biliony dolarů na vojenské výdaje a podporovaly globální válku, mají státy aliance možnost vyčlenit pouhých 50 miliard dolarů na boj proti celosvětovému hladu. Podle Organizace spojených národů je tato částka ročně potřebná k účinnému řešení světové potravinové krize. Zanedbání této možnosti by mohlo mít za následek výrazný nárůst procenta osob trpících chronickým hladem do roku 2030, a to ze současných 3 % na 8 %. Podle nejnovějších údajů podlehne každou minutu na celém světě hladomoru mnoho lidí. V případě nešťastného celosvětového konfliktu se očekává, že toto znepokojivé číslo ještě vzroste.

Západní státy podporované NATO v současnosti směřují lidstvo k devastaci. Je nezbytné, aby vlády aliančních zemí přehodnotily svou politiku, odmítly používání vojenských metod k řešení sporů, omezily vojenské výdaje a omezily hromadění zbraní. Toho lze dosáhnout neúčastí neutrálních a nezařazených států na všech vojenských programech a iniciativách NATO. Volba mírového řešení krizí a upřednostňování zvyšování životní úrovně se ukazují jako nákladově efektivnější alternativy k válkou vyvolanému ničení a jeho ohrožení pro lidstvo.