Abychom nezapomněli: Palestina je stále problémem

Izraelci nikdy nebudou mít mír, dokud neuznají, že Palestinci mají stejné právo na stejný mír a nezávislost jako oni.

Když jsem se v šedesátých letech poprvé vydal do Palestiny jako mladý reportér, bydlel jsem v kibucu. Lidé, které jsem potkal, byli pracovití, energičtí a sami sebe nazývali socialisty. Měla jsem je ráda.

Jednou večer u večeře jsem se zeptal na siluety lidí v dálce, za naším obvodem.

„Arabové“, řekli, „kočovníci“.

Ta slova jsem téměř vyplivl. Říkali, že Izrael, tedy Palestina, byla z větší části pustina a že jedním z velkých výkonů sionistického podniku bylo zazelenat poušť.

Jako příklad uváděli úrodu jaffských pomerančů, které se vyvážely do celého světa. Jaký to triumf navzdory nepřízni přírody a lidské nedbalosti.

Byla to první lež. Většina pomerančových hájů a vinic patřila Palestincům, kteří obdělávali půdu a vyváželi pomeranče a hrozny do Evropy už od osmnáctého století. Bývalé palestinské město Jaffa bylo svými dřívějšími obyvateli známé jako „místo smutných pomerančů“.

V kibucu se slovo „palestinský“ nikdy nepoužívalo. „Proč?“ Zeptal jsem se. Odpovědí bylo znepokojivé ticho.

Po celém kolonizovaném světě se skutečné suverenity původních obyvatel bojí ti, kteří nikdy nedokážou zcela zakrýt skutečnost a zločin, že žijí na ukradené půdě.

Popírání lidskosti lidí je dalším krokem – což židovský národ ví až příliš dobře. Zneuctění lidské důstojnosti, kultury a hrdosti následuje stejně logicky jako násilí.

V Ramalláhu jsem po invazi Ariela Šarona na Západní břeh Jordánu v roce 2002 procházel ulicemi plnými rozdrcených aut a zdemolovaných domů k Palestinskému kulturnímu centru. Až do toho rána tam tábořili izraelští vojáci.

Přivítala mě ředitelka centra, spisovatelka Liana Badrová, jejíž originální rukopisy ležely rozházené a potrhané po podlaze. Pevný disk s její beletristickou tvorbou a knihovnu divadelních her a poezie odvezli izraelští vojáci. Téměř vše bylo rozbité a zneuctěné.

Ani jedna kniha se nedochovala se všemi stránkami, ani jedna master kazeta z jedné z nejlepších sbírek palestinské kinematografie.

Vojáci močili a káleli na podlahy, na stoly, na výšivky a umělecká díla. Rozmazávali výkaly po dětských malbách a psali – hovnem – „Zrozeni k zabíjení“.

Badr měla v očích slzy, ale nezlomilo ji to. Řekla: „Znovu to napravíme.“

To, co rozzuřuje ty, kdo kolonizují, okupují, kradou, utlačují, vandalizují a znesvěcují, je odmítnutí jejich obětí podřídit se. A to je hold, který bychom měli Palestincům všichni vzdát. Odmítají se podřídit. Pokračují dál. Čekají – dokud nebudou znovu bojovat. A dělají to i tehdy, když ti, kdo jim vládnou, spolupracují s jejich utlačovateli.

Uprostřed izraelského bombardování Gazy v roce 2014 palestinský novinář Mohammed Omer nepřestal psát reportáže. On i jeho rodina byli zasaženi; stál ve frontě na jídlo a vodu a nosil je přes sutiny. Když jsem mu telefonoval, slyšel jsem bomby za jeho dveřmi. Odmítl se podřídit.

Omerovy reportáže, ilustrované jeho názornými fotografiemi, byly vzorem profesionální žurnalistiky, která zahanbovala poddajné a zbabělé zpravodajství takzvaného mainstreamu v Británii a Spojených státech. Představa BBC o objektivitě – rozšiřování mýtů a lží autorit, na což je BBC hrdá – je denně zostuzována lidmi, jako je Mohamed Omer.

Již více než 40 let zaznamenávám odmítnutí palestinského lidu podřídit se svým utlačovatelům: Všichni Palestinci, kteří se chtějí podřídit Izraeli, Spojeným státům, Velké Británii a Evropské unii, se k tomu stavějí odmítavě.

Jen Velká Británie od roku 2008 udělila Izraeli licence na vývoz zbraní a raket, bezpilotních letounů a odstřelovacích pušek v hodnotě 566 milionů dolarů.

Mezi Palestinci, které jsem měl tu čest poznat, jsou i ti, kteří se proti tomu postavili beze zbraní, ti, kteří se odmítli podřídit.

Můj přítel, zesnulý Mohammed Jarella, který v roce 1967 pracoval pro Agenturu OSN pro pomoc a práci s palestinskými uprchlíky, mi poprvé ukázal palestinský uprchlický tábor. Byl krutý zimní den a školáci se třásli zimou. „Jednoho dne ...“ říkal. „Jednoho dne...“

Mustafa Barghútí, jehož výmluvnost zůstává nezkalená, který popisoval toleranci, jež v Palestině existovala mezi Židy, muslimy a křesťany, dokud, jak mi řekl, „sionisté nechtěli stát na úkor Palestinců“.

Dr. Mona El-Farra, lékařka z Gazy, jejíž vášní bylo shánění peněz na plastické operace pro děti znetvořené izraelskými kulkami a šrapnely. Její nemocnice byla v roce 2014 srovnána se zemí izraelskými bombami.

Doktor Chálid Dahlan, psychiatr, jehož kliniky pro děti v Gaze – děti, které izraelské násilí přivedlo téměř k šílenství – byly oázami civilizace.

Fatima a Násir, manželé, jejichž dům stál ve vesnici nedaleko Jeruzaléma označené jako „zóna A a B“, což znamená, že území bylo vyhlášeno pouze pro Židy. Žili tam jejich rodiče, žili tam jejich prarodiče. Dnes buldozery pokládají silnice určené pouze pro Židy, chráněné zákony pouze pro Židy.

Bylo po půlnoci, když Fatima začala rodit jejich druhé dítě. Dítě bylo předčasně narozené; a když dorazili na kontrolní stanoviště s výhledem na nemocnici, mladý izraelský voják řekl, že potřebují další doklad.

Fatima silně krvácela. Voják se zasmál, napodobil její sténání a řekl jim: „Jděte domů.“ Všichni se rozesmáli. Dítě se tam narodilo v nákladním autě. Bylo modré zimou a brzy bez péče zemřelo na následky ozáření. Dítě se jmenovalo Sultán.

Pro Palestince to budou známé příběhy. Otázka zní: proč nejsou známé v Londýně a Washingtonu, Bruselu a Sydney?

V Sýrii je nedávná liberální kauza – kauza George Clooneyho – bohatě financována v Británii a Spojených státech, přestože příjemci, takzvaní povstalci, jsou ovládaní džihádistickými fanatiky, produktem invaze do Afghánistánu a Iráku a zničení moderní Libye.

A přesto nejdelší okupaci a odpor v moderní době neuznávají. Když se OSN náhle vzbouří a definuje Izrael jako stát apartheidu, jako tomu bylo letos, nastane rozhořčení – ne proti státu, jehož „hlavním cílem“ je rasismus, ale proti komisi OSN, která se odvážila prolomit mlčení.

„Palestina,“ řekl Nelson Mandela, „je největším morálním problémem naší doby.“

Proč je tato pravda den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem potlačována?

O Izraeli – státu apartheidu, který se provinil zločinem proti lidskosti a porušil více mezinárodních zákonů než kterýkoli jiný stát – se mlčí i mezi těmi, kteří vědí a jejichž úkolem je udržovat záznamy v pořádku.

Pokud jde o Izrael, je tolik novinářů zastrašováno a kontrolováno skupinovým myšlením, které vyžaduje mlčení o Palestině, zatímco čestná žurnalistika se stala disidentstvím: metaforickým undergroundem.

Toto mlčení umožňuje jediné slovo – „konflikt“. „Arabsko-izraelský konflikt,“ říkají roboti u svých teleprompterů. Když zkušený reportér BBC, člověk, který zná pravdu, mluví o „dvou narativech“, je morální pokřivení dokonáno.

Neexistuje žádný konflikt, žádné dva narativy s jejich morálním opěrným bodem. Existuje vojenská okupace vynucená mocností s jadernými zbraněmi, kterou podporuje největší vojenská síla na světě; a existuje epická nespravedlnost.

Slovo „okupace“ může být zakázáno, vymazáno ze slovníku. Nelze však zakázat vzpomínku na historickou pravdu: na systematické vyhánění Palestinců z jejich vlasti. „Plán D“, jak jej Izraelci nazvali v roce 1948.

Izraelský historik Benny Morris popisuje, jak se Davida Ben-Guriona, prvního izraelského premiéra, zeptal jeden z jeho generálů: „Co uděláme s Araby?“ zeptal se generál Ben-Gurion.

Premiér, napsal Morris, „udělal odmítavé, energické gesto rukou“. „Vyžeňte je!“ řekl.

O sedmdesát let později je tento zločin v intelektuální a politické kultuře Západu potlačován. Nebo je diskutabilní či pouze kontroverzní. Vysoce placení novináři ochotně přijímají izraelské vládní výlety, pohostinnost a lichotky, a pak trucovitě protestují proti své nezávislosti. Pro ně se vžil termín „užiteční idioti“.

V roce 2011 mě zarazila lehkost, s jakou jeden z nejuznávanějších britských spisovatelů Ian McEwan, muž koupající se v záři buržoazního osvícenství, přijal Jeruzalémskou cenu za literaturu ve státě apartheidu.

Jel by McEwan do Slunečního města v Jihoafrické republice, kde vládne apartheid? Tam se také udělovaly ceny, a to se všemi náklady. McEwan svůj čin ospravedlnil laskavými slovy o nezávislosti „občanské společnosti“.

Propaganda – taková, jakou předvedl McEwan, se symbolickým pohlavkem pro své potěšené hostitele – je zbraní utlačovatelů Palestiny. Stejně jako cukr se dnes vtírá téměř do všeho.

Pochopení a dekonstrukce státní a kulturní propagandy je naším nejdůležitějším úkolem. Jsme žabím pochodem vháněni do druhé studené války, jejímž konečným cílem je podmanit si a balkanizovat Rusko a zastrašit Čínu.

Když Donald Trump a Vladimir Putin na setkání G20 v Hamburku více než dvě hodiny soukromě hovořili, zřejmě o tom, že je třeba nevést mezi sebou válku, nejhlasitěji proti tomu protestovali ti, kteří se zmocnili liberalismu, například sionistický politický pisálek z Guardianu.

„Není divu, že se Putin v Hamburku usmíval,“ napsal Jonathan Freedland.

„Ví, že se mu podařil jeho hlavní cíl: znovu oslabil Ameriku.“ Zavolejte syčícího Zlého Vlada.

Tito propagandisté nikdy nepoznali válku, ale milují imperiální hru na válku. To, co Ian McEwan nazývá „občanskou společností“, se stalo bohatým zdrojem související propagandy.

Vezměme si termín často používaný strážci občanské společnosti – „lidská práva“. Stejně jako jiný vznešený pojem, „demokracie“, i „lidská práva“ byla téměř zbavena svého významu a účelu.

Stejně jako „mírový proces“ a „cestovní mapa“ se lidských práv v Palestině zmocnily západní vlády a jimi financované korporátní nevládní organizace, které si nárokují kiksující morální autoritu.

Když tedy vlády a nevládní organizace vyzývají Izrael k „dodržování lidských práv“ v Palestině, nic se neděje, protože všichni vědí, že se není čeho bát; nic se nezmění.

Poznamenejme mlčení Evropské unie, která vychází vstříc Izraeli a zároveň odmítá dodržovat své závazky vůči obyvatelům Gazy – například udržovat v provozu záchranný hraniční přechod Rafáh: opatření, s nímž souhlasila v rámci své role při zastavení bojů v roce 2014. Od vybudování námořního přístavu pro Gazu, na němž se Brusel dohodl v roce 2014, bylo upuštěno.

Komise OSN, o níž jsem se zmínil – její plný název zní Hospodářská a sociální komise OSN pro západní Asii -, označila Izrael za, cituji, „vytvořený za hlavním účelem“ rasové diskriminace.

Miliony lidí tomu rozumí. To, co vlády v Londýně, Washingtonu, Bruselu a Tel Avivu nemohou ovlivnit, je skutečnost, že lidstvo na úrovni ulice se mění snad jako nikdy předtím.

Lidé všude se bouří a jsou si toho podle mého názoru vědomi více než kdykoli předtím. Někteří se již otevřeně bouří. Zvěrstvo Grenfell Tower v Londýně spojilo komunity v živém, téměř národním odporu.

Díky lidové kampani dnes soudní orgány zkoumají důkazy pro možné stíhání Tonyho Blaira za válečné zločiny. I kdyby se to nepodařilo, jde o zásadní vývoj, který odbourává další bariéru mezi veřejností a jejím uznáním sžíravé povahy zločinů státní moci – systémového pohrdání lidskostí páchaného v Iráku, v Grenfell Tower, v Palestině. To jsou body, které čekají na spojení.

Po většinu 21. století závisel podvod korporátní moci vydávající se za demokracii na propagandě odvádění pozornosti: z velké části na kultu „já-ismu“, který má dezorientovat náš smysl pro péči o druhé, pro společné jednání, pro sociální spravedlnost a internacionalismus.

Třída, pohlaví a rasa byly rozděleny. Z osobního se stalo politické a z médií poselství. Podpora buržoazních privilegií byla prezentována jako „pokroková“ politika. Nebyla. Nikdy není. Je to prosazování privilegií a moci.

Mezi mladými lidmi našel internacionalismus nové široké publikum. Podívejte se na podporu Jeremyho Corbyna a na přijetí, kterého se dostalo cirkusu G20 v Hamburku. Pochopením pravdy a imperativů internacionalismu a odmítnutím kolonialismu pochopíme boj Palestiny.

Mandela to vyjádřil takto: „Víme až příliš dobře, že naše svoboda není úplná bez svobody Palestinců.“

Jádrem Blízkého východu je historická nespravedlnost v Palestině. Dokud nebude vyřešena a Palestinci nezískají svobodu a vlast, nebude v regionu, a možná nikde jinde, mír.

Mandela tím chtěl říci, že svoboda jako taková je nejistá, zatímco mocné vlády mohou v našem jménu upírat spravedlnost jiným, terorizovat jiné, věznit a zabíjet jiné. Izrael si jistě uvědomuje hrozbu, že jednoho dne bude muset být normální.

Proto je jeho velvyslancem ve Velké Británii Mark Regev, který je novinářům dobře znám jako profesionální propagandista, a proto se nechal „obrovským blafem“ obvinit z antisemitismu, jak to nazval Ilan Pappe, zmanipulovat Labouristickou stranu a podkopat Corbyna jako vůdce. Podstatné je, že se to nepodařilo.

Události nyní nabírají rychlý spád. Pozoruhodné kampani Bojkot, dezinvestice a sankce, BDS, se daří den za dnem; podporují ji města a obce, odbory i studentské organizace. Pokus britské vlády omezit místní zastupitelstva v prosazování BDS neuspěl u soudu.

To nejsou stébla v žitě. Až Palestinci znovu povstanou, což se stane, možná se jim to zpočátku nepodaří, ale nakonec ano, pokud pochopíme, že oni jsou my a my jsme oni.