Je válka s Čínou nevyhnutelná?

Co se změnilo ve vztazích mezi USA a Čínou, že se obě země blíží válce?

Zdá se, že to nikdo neví. Čtenáři, kteří pozorně sledují vývoj v Číně, vědí, že vztahy mezi oběma velmocemi jsou v posledních letech stále napjatější. Ale zatímco USA zaujaly vůči Číně nepřátelštější postoj, nikdo zřejmě neví proč. Bylo něco konkrétního, co Čína udělala a co Washington rozzlobilo, což vedlo k uvalení hospodářských sankcí, technologické blokádě a vojenským provokacím v Tchajwanském průlivu?

Ne, nic nenasvědčuje tomu, že by Čína něco udělala. Co se změnilo, byl přístup Washingtonu k Číně. A jak uvidíte, přístup Washingtonu se změnil velmi rychle a velmi dramaticky. Čína se téměř přes noc změnila z přítele na nepřítele.

Tady je důvod.

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 USA udržovaly s Čínou politiku angažovanosti, která urychlila její rozvoj a učinila z ní hlavní motor globálního růstu. V prosinci 2001 byl Číně udělen status „nejvyšších výhod“ (MFN) a krátce nato následoval její vstup do Světové obchodní organizace (WTO). Tento vývoj umožnil Číně přístup na západní trhy, což z Číny učinilo výrobní centrum pro americké nadnárodní společnosti, jako jsou Nike, Apple a Dell. Otevření Číny také vyvolalo příliv zahraničních investic, které podpořily růst a zároveň posílily její finanční aktiva a trh s dluhopisy. Stručně řečeno, politika USA položila základy pro „čínský zázrak“, který připravil půdu pro velmocenský konflikt s USA.

Žádná jiná země na světě není za raketový vzestup Číny zodpovědnější než Spojené státy. Nyní se však zahraničněpolitický establishment rozhodl, že se mu jeho vlastní výtvor nelíbí. Nelíbí se jí, že Čína využila příležitostí, které se jí naskytly, aby se proměnila ve rovnocenného konkurenta Spojených států. Nelíbí se jí, že čínská ekonomika roste více než dvakrát rychleji než americká a do deseti let předčí USA. Nelíbí se jí, že Čína buduje nejmodernější infrastrukturní síť 21. století, která ekonomicky integruje velkou část Evropy, Blízkého východu, Afriky a Asie do největší zóny volného obchodu na světě. Nelíbí se jí, že expanzivní hospodářsko-politická strategie Číny nevyhnutelně nahradí „mezinárodní řád založený na pravidlech“ systémem, který bude řídit Čína a v němž bude renminbi světovou rezervní měnou a čínské finanční trhy budou největší a nejlikvidnější na světě. Americký zahraničněpolitický establishment nemá radost z žádného z těchto vývojů, zejména proto, že je za všechny do značné míry zodpovědný.

Nechápejte mě špatně, Číňané jsou inteligentní, vynalézaví, kreativní a pracovití lidé. A Komunistická strana Číny sehrála rozhodující roli při vymanění 800 milionů lidí z chudoby a zároveň nasměrovala národní hospodářství k nebývalému růstu a prosperitě.

Kdyby však Čína neměla přístup na západní trhy a nevstoupila do WTO, neexistoval by dnes žádný čínský zázrak a žádná čínská velmoc. Tyto příležitosti byly výsledkem široce podporovaných politik, které byly téměř všeobecně schvalovány zahraničněpolitickými elitami USA. Pokud tedy Washington nyní lituje, že tyto politiky podporoval, může si za to jen sám. Zde je několik dalších informací od zahraničněpolitického experta Johna Mearsheimera:

Během studené války se USA pod vedením prezidenta Nixona rozhodly zapojit Čínu a vytvořit s ní kvazi alianci proti Sovětskému svazu. To dávalo mimořádně dobrý smysl. A Nixon udělal dobře, když pomohl čínské ekonomice růst, protože čím silnější se Čína stávala, tím účinnější byla jako odstrašující partner proti Sovětskému svazu. Jakmile však studená válka v roce 1989 skončila a Sovětský svaz se v roce 1991 zhroutil, Spojené státy už Čínu k zadržování Sovětského svazu nepotřebovaly.

Hloupě jsme však prováděli politiku angažovanosti, která byla výslovně určena k tomu, aby pomohla Číně ekonomicky posílit. Jak Čína hospodářsky rostla, samozřejmě tuto hospodářskou sílu přetavila do síly vojenské a USA v důsledku této pošetilé politiky angažovanosti pomohly vytvořit rovnocenného konkurenta.

Můj závěr je, že Nixonova a Kissingerova politika od počátku 70. let až do konce 80. let měla mimořádně dobrý smysl. Poté však bylo angažmá kolosální strategickou chybou.....

Spojené státy nejenže očekávaly, že Čína bude silnější – ale záměrně jí v tom pomáhaly. Činily tak na základě předpokladu, že se Čína časem stane demokratickou zemí, a proto se stane zodpovědným účastníkem mezinárodního řádu vedeného Američany.

Čína je na řadě. Americký hyperfinančně řízený ekonomický systém se nemůže rovnat čínskému modelu investic řízených vládou.

To se samozřejmě nestalo. Čína se nestala demokracií. A Čína se v podstatě rozhodla nastolit hegemonii v Asii a vyzvat USA na celé planetě. Nyní tu máme novou studenou válku.“ Angažmá USA v Číně je „strategickou chybou“: Mearsheimer, Nikkei

Ačkoli s většinou toho, co Mearsheimer říká, souhlasím, rozhodně nesouhlasím s názorem, že by se američtí představitelé skutečně obávali, že se z Číny stane demokracie. Demokracie také nevysvětluje, proč se politika USA změnila z oboustranně výhodné angažovanosti na otevřené nepřátelství. Mearsheimer si neuvědomuje, že západní ekonomiky jsou ovládány oligarchií elit, které nebyly schopny výrazněji zasáhnout do mocenské struktury čínské vlády. Není to proto, že by čínská vláda byla zdánlivě „komunistická“, ale proto, že čínští představitelé jsou silně nacionalističtí a odhodlaní udržet si proti náporu západních elit vlastní suverénní nezávislost. Jinými slovy, vznikající konfrontace s Čínou je mocenským bojem mezi globalistickou kabalou WEF a čínskými nacionalisty.

V každém případě Čína není zodpovědná za napjaté vztahy, které dnes existují. Nepřátelství a provokace přicházejí ze strany Spojených států, které se snaží napravit škody, jež napáchaly prováděním politiky, jež byla v rozporu s jejich vlastními národními zájmy. Stručně řečeno, Bidenova administrativa se snaží zvrátit 30 let neúspěšné politiky tím, že udělá obrat a pak z něj obviní Čínu. Jde o klasickou operaci „návnada a záměna“. Zde je více informací od Mearsheimera:

Jak ukázal čas, strategie angažovanosti byla neúspěšná. Čínská ekonomika učinila bezprecedentní skok vpřed, ale země se neproměnila v liberální demokracii ani v „odpovědného držitele poháru (hráče, který má zájem na udržení současného mezinárodního řádu)“. Naopak, čínští představitelé považují liberální hodnoty za hrozbu pro stabilitu své země. A jako vůdci vzestupujících mocností obvykle vedou tvrdou zahraniční politiku. Musíme si přiznat, že ekonomická angažovanost byla kolosální strategickou chybou. Kurt Campbell a Eli Ratner – dva bývalí představitelé Obamovy administrativy, kteří přiznali, že angažmá selhalo, a ti, kteří jsou dnes v Bidenově administrativě – píší: „Washington nyní čelí nejdynamičtějšímu a nejhrozivějšímu soupeři v moderních dějinách“. (Angažmá USA v Číně bylo „strategickou chybou“: Mearsheimer, Nikkei)

Okamžitě se nabízí otázka: Pokud bylo angažmá takovou „kolosální strategickou chybou“, proč trvalo 30 let, než se na to přišlo? S počtem obyvatel, který je čtyřikrát větší než počet obyvatel USA, a s HDP rostoucím po dvě desetiletí zhruba 9% tempem mělo být zcela zřejmé, že Čína bude v nepříliš vzdálené budoucnosti větší a mocnější než USA. A přesto všichni v politickém establishmentu předstírali, že nevidí, co mají přímo před nosem.

To je šokující. A ještě více šokující je prostředek, který naši vůdci zvolili, aby si udrželi svou současnou převahu v globálním uspořádání. Hodlají udělat vše, co je v jejich silách, aby sabotovali hospodářský rozvoj Číny. To se dokonale shoduje s Mearsheimerovým postřehem, že „jedinou příležitostí, která může změnit dynamiku, je dramatická krize podkopávající neutuchající čínský růst“. A to vysvětluje, co se dnes děje: Bidenova administrativa vyvíjí soustředěné úsilí zaměřit se na zranitelná odvětví čínské ekonomiky a způsobit co největší škody prostřednictvím sankcí, blokád a narušení zásobovacích linek. Očekáváme, že tato hospodářská válka proti Číně bude v příštích několika letech postupně sílit spolu s novými provokacemi v Tchajwanském průlivu a Jihočínském moři. Pokud je Mearsheimerova analýza správná, pak se stále nacházíme v počátečních kolech hybridní války, která se nepochybně protáhne na další roky.

Kdy tedy naše zahraničněpolitické génie napadlo, že podpora růstu Číny může ve skutečnosti poškodit vyhlídky USA do budoucna?

Konkrétní datum neznáme, ale vypadá to, že někdy kolem roku 2017 se konsenzus elit, které podporovaly angažovanost, začal rozpadat, protože si stále více lidí uvědomovalo nedostatky této politiky. Podívejte se na tento komentář spolupracovníka redakce Financial Times Martina Wolfa, který vysvětluje, jak rychle se západní elity obrátily proti Číně:

Myslím, že se děje to, že západní politici, a především ti američtí, se rozhodli, že vzestup Číny představuje velkou strategickou hrozbu. A to má několik rozměrů. Jedním z nich je, že levý střed dospěl k názoru: „No, oni se nikdy nestanou demokracií, jak jsme si mysleli, a to je problematické. To se nám nelíbí.“ Ale větším prvkem – což je názor strategické komunity a poměrně velké části korporátní komunity – je, že „Tito lidé (Čína) jsou vážnou hrozbou. Mají obrovské zdroje, jejich obranná výstavba je poměrně značná a v některých velmi důležitých oblastech jsou stále technologicky napřed a my jsme na nich příliš závislí...... Vzájemnou závislost na Číně vnímají jako děsivou a tato paranoia se nyní stala dominantním prvkem amerického myšlení..... A v Americe se to změnilo velmi rychle a velmi plošně, i když to nyní vidíme i v Evropě. Německý průmyslový svaz nedávno vydal dokument, který v podstatě říká: „Znáte čínskou technologickou politiku, je to hrozba pro Německo.“ V tomto dokumentu se píše, že Čína je pro Německo hrozbou. To je velká změna a došlo k ní poměrně nedávno.“ Čína: You Tube, 12: 35 minuta: Čína: přítel nebo nepřítel?

Podle Wolfa se tedy celkové názory na Čínu mezi zahraničněpolitickými elitami změnily velmi rychle a velmi dramaticky. (Wolfovo líčení je podobné mnoha dalším elitám, které vyprávějí stejný příběh.) Angažovanost byla stále více vnímána jako škodlivá pro západní zájmy a začal se hledat jiný přístup. Wolf nám však neříká, co přesvědčilo zahraničněpolitické mandaríny, že se Čína stala „hlavní strategickou hrozbou“? Bylo to kvůli stále aktivističtějšímu dohledu ČKS nad zahraničními korporacemi nebo kvůli odmítání komunistické strany provádět reformy svých masivních státních podniků, nebo to mělo něco společného s působivými pokroky Číny v oblasti pokročilých technologií, které stavěly budoucnost umělé inteligence a superpočítačů do popředí?

Co to bylo?

Na tuto otázku sice nemůžeme odpovědět se stoprocentní jistotou, ale můžeme si udělat kvalifikovaný odhad.

V roce 2013 čínský prezident Si Ťin-pching zahájil svůj podpisový program v oblasti infrastruktury nazvaný Iniciativa pásu a cesty, což je rozsáhlá rozvojová strategie zahrnující několik kontinentů, která je nejdražším a nejrozsáhlejším infrastrukturním programem všech dob. BRI již získala závazky od více než 150 zemí, které představují 75 % světové populace. Deklarovaným cílem projektu je „posílit regionální propojení a přijmout lepší budoucnost“. To vše a ještě mnohem více projekt ve skutečnosti splňuje. BRI zlepší přístavy, mrakodrapy, železnice, silnice, mosty, letiště, přehrady, uhelné elektrárny a železniční tunely. Vytvoří rozsáhlou pavučinu špičkové vysokorychlostní železnice, která sníží náklady na dopravu a zároveň zvýší zisky výrobců a velkoobchodníků. BRI představuje vizi plně integrovaného světa 21. století, v němž Peking leží v samotném epicentru globálního obchodu. Proto jsou USA a jejich spojenci – kteří jsou zarytými obhájci archaického, extraktivního modelu neoliberálního kapitalismu – připraveni udělat cokoli, aby rozvoj Číny zmařili a zabránili tomuto futuristickému plánu v realizaci. Takto shrnul význam BRI Sir Malcolm Rifkind, politik a bývalý ministr vlády, v nedávné diskusi o Číně na You Tube:

„Myslím, že pokud se budeme dívat na roky dopředu, je podle mě nejdůležitější potenciální význam iniciativy Pásmo a cesta pro vztahy Evropy a Číny. Po tisíc let musely mít Evropa a Čína vzájemný kontakt prostřednictvím námořních cest. Ta obrovská středoasijská pevnina byla, podobně jako Atlantický oceán – bariérou. To, co se děje nyní; a když se podíváme na 5, 10, 15 let dopředu – již nyní jezdí nákladní vlaky z Číny do západní Evropy ve stále větším počtu v obou směrech. To znamená, že Evropa a Čína by se mohly dívat přímo na sebe způsobem, který byl Evropě a Severní Americe umožněn díky letecké dopravě a díky tomu, že se Atlantik stal mostem. To by byla historická změna bez ohledu na politiku, kdyby se Čína a Evropa dívaly přímo na sebe a obchodovaly spolu tímto způsobem. To by mělo obrovské důsledky.“ Čína: přítel nebo nepřítel? You Tube, 1:21:10 min

Rifkind má pravdu. Otevření tranzitních koridorů a nákladních linek mezi Čínou a Evropou je „tou nejdůležitější věcí“, protože přibližuje kontinenty k sobě do obří zóny volného obchodu, která nevyhnutelně zvýší jejich vzájemnou sílu a prosperitu, zatímco USA zůstanou stranou. Proto je Bidenova administrativa tak odhodlaná zajistit, aby se BRI nestala skutečností. Mějte na paměti, že hlavním cílem zahraniční politiky Spojených států je „zabránit jakékoli nepřátelské mocnosti v ovládnutí regionu, jehož zdroje by pod konsolidovanou kontrolou stačily k vytvoření globální moci“. Rozsáhlá expanze čínského Pásu a stezky napříč euroasijskou pevninou a propojení evropských hlavních měst s Pekingem a Šanghají rozhodně odpovídá tomuto popisu a kvalifikuje Čínu jako smrtelného nepřítele Washingtonu.

Čínští představitelé stále věří, že se jim podaří dosáhnout s Washingtonem dohody, která pomůže vyhnout se přímé konfrontaci. Červené linie Washingtonu však již byly překročeny a určitě nás čekají potíže.