Jak můžeme vést korektní debatu, když už nemluvíme stejným jazykem?

V kulturních válkách hrozí, že nás přecitlivělost a obviňování z „nenávisti“ zavedou do orwellovské budoucnosti. Přišel mi e-mail z Twitteru. Obdrželi stížnost, že následující tweet porušuje jejich standardy.

„Pohlaví není totéž co gender.“

Ale není to váš gender, co vám dává postavu, abyste se tyčili nad sportovkyněmi a překonávali jejich plavecké rekordy. e to vaše pohlaví. Není to váš svlečený gender, co rozčiluje ženy v šatnách, je to vaše pohlaví. Nemůžete jíst svůj dort a současně ho mít.

Twitter stížnost rozumně zamítl a očistil mě od zakázaných hříchů, které mi ochotně vyjmenoval:

Násilné projevy, násilné a nenávistné subjekty, sexuální zneužívání dětí, zneužívání/obtěžování, nenávistné chování, pachatelé násilných útoků, sebevraždy, citlivá média, nezákonné, soukromé informace, nepovolená nahota, kompromitace účtu a různé právní technické záležitosti.

Jsem si jistý, že to stěžovatel myslel upřímně. A o to mi jde. Určitý typ aktivistů má určitou míru paranoidní přecitlivělosti, která jim téměř doslova deformuje vnímání. Mohli by říci „nesouhlasím s vámi z následujících důvodů“. Ale jediné, co je ve skutečnosti slyší, je „Nenávidím nenávidím nenávidím!“. Takže místo toho, aby uvedli protiargument (který by mě zajímal), uchýlí se k cenzuře. Až příliš často to jde ještě dál a vaří se v nich virulentní nadávky: „Transphobe! TERF!“

Alespoň výše uvedený tweet byl stranický. Ale přecitlivělost je tak přitažená za vlasy, že stačí pouhá výzva k diskusi, aby se spustila.

V roce 2015 byla Rachel Dolezalová, bělošská předsedkyně pobočky NAACP, očerňována za to, že se identifikovala jako černoška.

Někteří muži se rozhodnou identifikovat jako ženy a některé ženy se rozhodnou identifikovat jako muži. Budete očerňováni, pokud popřete, že jsou doslova tím, za co se identifikují. Diskutujte.

Tento tweet z roku 2021 přiměl Americkou humanistickou asociaci, aby mi odebrala titul Humanista roku 1996. Retrospektivní výpad po 25 letech, který je stál ztrátu několika významných dárců. Opět nepochybuji, že to mysleli upřímně.

26. července jsem vedl rozhovor s Helen Joyceovou o její knize Trans. Rozhovor má na YouTube velký ohlas. Jak se patří, protože Joyceová je ve svém tématu mimořádně dobře informovaná a mluvila přesvědčivě, střízlivě a rozumně. Ale jeden z interních porotců YouTube slyšel jen nenávist. A pokusil se rozhovor cenzurovat. Kromě přímého zákazu má YouTube k dispozici celou řadu trestů. V tomto případě jsme dostali drobnou facku, omezení licence k inzerci našeho videa. Ale skutečnou pointou je opět směšná přecitlivělost stěžovatele. Tyto pokřivené uši neslyšely rozumné argumenty zasluhující odpověď, ale „nenávistný a urážlivý obsah“ a „nenávist nebo obtěžování vůči jednotlivcům nebo skupinám“. To zde samozřejmě nemohu vyvrátit. Rozhovor má více než 10 000 slov. Ale posuďte sami, stále je k dispozici na YouTube. Upřímně vyzývám čtenáře, aby pilně hledali doslova cokoli, co by rozumný uživatel anglického jazyka mohl spravedlivě označit za nenávistné. Zadejte to s označením „Výzva“ do komentářů pod videem a já slibuji, že vám odpovím. Právě jsem řekl „rozumný uživatel anglického jazyka“ a možná právě v tom spočívá klíč: v jazyce. Pokud chceme plodně argumentovat, měli bychom mluvit stejným jazykem. V dnešní přehřáté přestřelce o sexu/pohlaví a genderu se může zdát, že obě strany mluví anglicky, ale je to stejná angličtina? Znamená pro vás „nenávist“ to, co pro všechny ostatní?

Nebo je tu pojem „násilí“. Oxfordský slovník ho definuje jako „úmyslné použití fyzické síly proti osobě, majetku atd.“, a to je určitě význam, kterému rozumím. Obhájci svobody projevu se často jako na rozumnou výjimku odvolávají na „podněcování k násilí“, kde se fyzická síla obvykle předpokládá. Ale tato rozumná výjimka by znamenala něco úplně jiného, kdybyste předefinovali „násilí“ tak, aby zahrnovalo i nefyzické. Pokud vás někdo osloví „ona“, zatímco vy dáváte přednost „oni“, mohl bych to považovat za mírnou nezdvořilost. Pokud to však vy vnímáte jako „násilné“ ohrožení vaší existence, pak se naše interpretace „podněcování k násilí“ – a tedy i svobody projevu – budou prudce rozcházet.

Jako učebnicový příklad podněcování ke skutečnému násilí lze jen stěží uvést projev „Sarah Jane“ Bakerové na letošním London Pride, kde jásajícímu davu řekla: „Pokud uvidíte TERFa, dejte mu pěstí do obličeje“. Nebo Sky News (23. ledna) přinesly obrázek dvou politiků SNP, kteří se šklebí před velkým barevným nápisem s gilotinou a heslem „DEKAPITUJTE TERFY“. Tvrdili, že o nápisu nevěděli, a já s nimi soucítím. Neměli byste být obviňováni za to, v jaké společnosti se pohybujete. Bezpochyby budu za napsání tohoto článku označen za „pravičáka“ – a to je ten nejnepříjemnější řez ze všech.

Deník The Guardian (14. února 2020) informoval, že se na pracovišti Harryho Millera objevili policisté, aby ho varovali před jeho údajně „transfobními“ tweety, jako byl například zjevně satirický: „Při narození mi byl přidělen savec, ale moje orientace je ryba. Nezadávejte mi špatnou druhovou příslušnost.“ Jeden z nich Millerovi sdělil, že se nedopustil trestného činu, ale jeho tweetování „je evidováno jako nenávistný incident“.

No, pokud je Millerova lehkovážná satira nenávistným incidentem, proč nejít po Monty Pythonovi, Peteru Cookovi a Dudleym Moorovi, Rowanu Atkinsonovi, královských románech Private Eye Sylvie Krinové, raných románech Evelyna Waugha, Lady Addle Remembers, Tomu Lehrerovi, dokonce i po neškodném PG Wodehouseovi?

Satira je satira. To satirici dělají, dobromyslně se smějí a prokazují společnosti cennou službu.“Assigned Mammal at Birth“ satirizuje transspeakové obcházení biologického faktu, že naše pohlaví je určeno při početí spermií X nebo Y. Co jsem nevěděl a co jsem se dozvěděl od Joyce v našem rozhovoru, je, že malé děti se pomocí řady barevných knížek a videí učí, že jejich „přidělené“ pohlaví je jen nejlepší odhad lékaře, který se na ně podíval, když se narodily.

Prozatímní odhad, který čeká na vlastní rozhodnutí dítěte (což je to, na čem skutečně záleží).

Joyceův komentář zní: „A co si o tom máš myslet, když je ti osm? Především to, že jsi velmi nudný, když se prostě spokojíš s tím, co ti bylo přiděleno při narození“. Její kniha cituje chlubení matky osmi dětí, „aniž by v celé té partě bylo jediné nudné cis dítě!“. Nedávno jsem dostala dojemný dopis od vysoce inteligentní dvanáctileté Američanky, která se obávala, že v její škole není cool ponechat si přidělené pohlaví. Včera jsem se náhodou setkala s americkou učitelkou, jejíž školní řád ji nutí, aby se s deklarovaným pohlavím dítěte smířila a rodičům to neřekla.

Millerův případ se dostal před pana soudce Knowlese, který naštěstí nešetřil slovy, když přišla řeč na svobodu projevu: „V této zemi jsme nikdy neměli Čeku, Gestapo ani Stasi. Nikdy jsme nežili v orwellovské společnosti“. V dodatku k 1984 jsou uvedeny zásady Newspeaku, rodícího se jazyka Orwellovy temné dystopie. Newspeak byl navržen tak, aby znemožnil neortodoxní myšlenky. Neexistovala by slova, kterými by je bylo možné vyjádřit. O'Brien, vykonavatel Velkého bratra, drží čtyři prsty a mučí Winstona Smithe, dokud skutečně neuvěří, že 2+2=5, pokud si to Strana přeje. Je to realistické? Mohla by vás politická moc někdy donutit skutečně uvěřit logickému rozporu? Deník The Times (18. ledna) přinesl zprávu, že „transsexuální žena popřela, že by svým penisem znásilnila dvě ženy“. Jestli „penisem“ není úplně 2+2=5, tak už se to blíží. 2+2= 4.5? Joyceova kniha v epigrafu cituje Orwella: „Svoboda je právo říkat, že dva plus dva jsou čtyři. Pokud je toto dáno, vše ostatní z toho vyplývá.“ Blížíme se k tomuto bodu?

Neměli bychom se ale prostě podvolit neškodným rozmarům utlačované menšiny? Možná, kdyby nebylo agresivního panovačného kmene, který ne zrovna neškodně a ne zrovna utlačovaně trvá na tom, že my ostatní musíme tyto rozmary poslouchat a přidat se k nim. V některých státech má tento nátlak dokonce sílu zákona. A bohužel, často si v rámci autocenzury zavíráme ústa, protože nejsme tak odvážní jako JK Rowlingová a nechceme se stát terčem vitriolu twittermobů.

Ne, nebojíme se Velkého bratra ani Stasi. Bojíme se jeden druhého.

Původně zveřejněno na stránkách Evening Standarda

Poznámka editora

Bože, člověk by se tomu zasmál a hodil to za hlavu. Zabývat se takovými hloupostmi by měla být ztráta času. Jenže tak to není. Oni to myslí vážně. A budou otravovat a otravovat a kalit vodu ad absurdum, dokud se nepodvolíme. Nejstrašnější není ta ekvilibristika se slovy. Nejstrašnější na tom je, co dělají dětem. Z toho opravdu mrazí. A nemůžeme dělat nic, jen přihlížet. Strašná doba...