Tak se dokáže radovat jen svobodný národ

Máme za sebou několik dní v Budapešti konaného Světového mistrovství v lehké atletice, lemovaného jedním překvapujícím poznáním. Stalo se jím budapeštské obecenstvo. A to nejen pro jeho každodenní mohutné počty, denodenně zaplňující i od vchodů nejvzdálenější plochy tribun, ale hlavně pro radostnou náladu, která se z těch tribun snášela dolů mezi závodníky a vyvolávala v nich stejně radostná hnutí duší, jaká panovala i na tribunách.

„Je to neuvěřitelné, jak se zdejší nadšení diváků přenáší na nás závodníky a závodnice“ řekla naší televizní reportérce Peřinové už v prvních dnech světového atletického klání jedna z jeho čerstvých vítězek, čímž rozšířila řady pamětníků prohlašujících, že tak radostnou diváckou kulisu jako v Budapešti světová atletika ještě nezažila. Nikdy dříve se trojice mistrů světa, tentokrát vedená itlaským výškařem Gianmarco Tamberim, nevrhla na oslavu svých vítězství do vodního příkopu, a zřejmě nikde na světě by jejich koupel diváci neuvítali s takovým pochopením, jak se to událo tohoto roku na stadionu Národního atletického centra v Budapešti.

Ta otázka se nabízí sama sebou: Co se to – náhle a nečekaně – stalo s maďarským obecenstvem, které snad poprvé upozornilo na svůj, řekněme, divácký talent? Proč se jednotlivým pokusům na „dodání odvahy“tleskalo teď a v Budapešti hlasitěji a ochotněji, než si z jiných měst a zemí pamatujeme? Co to tam tedy u Dunaje vybublalo na povrch?

Odpovídám: hrdost a z té hrdosti vyvěrající radost a spokojenost. Maďarsko dneška je své. Je-li postaveno před problém, neptá se nikoho, jak se má k problému postavit, ale vyřeší ten problém samo a tak, aby svým rozhodnutím své občany nepoškodilo. Nu a ti občané tohle vnímají, jsou hrdí na to, že nejsou vazaly cizích zájmů, a tak tleskají, smějí se, je jim zkrátka lehko na duši i na srdci. A my jim můžeme jen tiše a o to nepříčetněji závidět.