Malé zamyšlení k jednomu osudovému, rozhodně však ne černobílému datu

Lidský život nebývá černobílý. Ani dějiny takové zpravidla nebývají. Symbolické datum 21. srpen bude v našich dvou rozdělených zemích, ČR a SR, už navždy spjato s rokem 1968. Vojska Varšavské smlouvy tehdy vstoupila do Československa. Do Československé socialistické republiky. Dnes už jsme přišli jak o to Československo, tak o ten socialismus.

21. srpna 1968 poněkud zmatení vojáci spřátelených armád vstoupili do naší země, aby tu (dle pokynů shora) chránili a bránili ohrožený socialismus. Mnozí zde zůstali až do počátku 90. let. Odešli vlastně až po porážce socialismu. Československý lid je zrovna nemiloval (a nevítal tak jako v roce 1945) a oni tak byli svým způsobem odsouzeni k povinnosti žít v jakémsi ústraní vojenských kasáren a ostrakizovaných prostorů.

Záměrně jsem pro tu tehdejší vojenskou operaci použil slovo vstup, nikoli invaze, ani okupace, ale ani internacionální pomoc…

Pro mnohé komunisty (prý rozdělené na dva tábory), ale i nekomunisty tím skončila jedna éra. Skončilo tzv. Pražské jaro. Prý pokus o vlastní cestu socialismu, prý pokus o socialismus „s lidskou tváří“. Říká se, že třeba slovo demokracie nemá přívlastky. Pokud je dostává, přestává být sama sebou. Možná je tomu tak i v případě socialismu…

Jestli něco mohu vyčíst minulému režimu, pak to, že neuměl lidem některé věci lépe vysvětlit. Jednak neuměl lidem vysvětlit a doložit lesk a bídu života na Západě, jednak neuměl vysvětlit, proč byl vstup vojsk proklamovanou „internacionální pomocí“. Namísto toho od Strany odehnal mnoho autentických komunistů a namísto nich do Strany začali vstupovat vedle pravověrných komunistů i kariéristé typu Petra Pavla a jemu podobných. Normalizační „čistky“ otřásly prestiží socialistického hnutí. Bylo by chybou si to dnes nepřiznat.

Na straně druhé přišlo období jednadvaceti let, v nichž se dalo žít důstojným a relativně klidným životem. 21 let, kdy se rodiče nebáli mít děti, kdy existovaly celkem normální vztahy na pracovišti, kdy se člověk nebál toho, co bude zítra a nezotročovala jej hypotéka. Tehdejší režim doslova počítal s každým člověkem. Naproti tomu režim po roce 1989 nepočítá s celým národem. A nejedná se o „kapitalismus s lidskou tváří“ ani náhodou!

I dnešními slovy mnohých tehdejších disidentů se v období let 1968 až 1989 našel ve společnosti prostor pro lidskou slušnost či solidaritu, smetenou až listopadovým uragánem v 89.

Mezinárodní vojenské otázky šly tak trochu mimo nás. Jako jdou dnes. Podle nejnovějších průzkumů nezaujaté části historické vědy šlo v roce 1968 o vyrovnání (jakousi paritu) vojenských sil a šlo o rozmístění zbraní mezi Východem a Západem. Objevují se též nezpochybnitelné důkazy o tom, že v Československu v průběhu tzv. Pražského jara probíhaly procesy a pokusy demontáže socialismu a jakýsi plán „barevné revoluce“. O tom, že za západní hranicí nebyly státy a armády beze zbraní, dnes rovněž není pochyb.

Z hlediska ekonomického jsme měli suverénní a soběstačný stát. Můžeme totéž říct nyní?

Dějiny opravdu nejsou černobílé. Virtuální pohled na minulost samozřejmě přináší i úvahy o tom, že privatizační „loupež tisíciletí“ mohla v Československu nastat o 21 let dříve. A že v roce 1989 také nikdo z vlivných „nesliboval“ zánik socialismu a že mnozí naivně uvěřili v návrat tzv. osmašedesátníků k moci.

Varšavská smlouva vznikla až po NATO. S jejím zánikem však NATO nezaniklo! Východní blok byl po roce 1989 podveden a zneužit, což má dnes fatální a krvavé důsledky na východě Evropy. Znovu se tam implementoval militarismus a fašismus, který byl 30 let živen ze Západu.

Mnoho českých občanů nechápe, o co jde ve válce na Ukrajině. Mnoho českých lidí si ztotožňuje dění na Ukrajině s událostmi roku 1968 v Československu. Mnoho českých lidí si promítlo do války na Ukrajině svou vlastní, ale i zděděnou frustraci ze srpna 1968 v Československu. To, že tenkrát nemohli či nechtěli pochopit mezinárodní souvislosti, že se tenkrát nemohli či báli hlasitě projevit. Tak si to v loňském a letošním roce chtěli „vykompenzovat“ a „vydemonstrovat“ tím, že se emocionálně ztotožnili se zemí, v níž však už 8 let probíhá občanská válka a v níž existují prvky nacismu.

Buďme vděční našim minulým, československým socialistickým politikům, že se zasadili o to, aby u nás občanská válka nikdy nebyla. A aby se tu neopakoval návrat fašismu!

Minulost není černobílá a černobílý jistě nebyl ani rok 1968 v Československu. Můžeme si však dnes přát jen jediné. Mír světu a důstojnost každému člověku. V každé době!

„Bojem proti fašismu bojujeme za lepší svět!“

V každé době…

A ještě jedno prosím mějme na paměti.

S pádem tábora socialismu padl v Evropě i tábor míru.

A zbraně se dnes, znovu, stejně jako za druhé světové války, přesouvají ze Západu směrem na Východ…