Milénium

Tento článek byl poprvé publikován už v roce 2000. Domnívám se ale, že je nadčasový, a má co říci i dnes. (Editor)

Konec tisíciletí s sebou nese mnohá očekávání a oprávněné i nepříliš racionální obavy. Pokusme se dnes, v roce 2000 "našeho letopočtu", na chvíli zcela oprostit od zevšednělých "pravd", tlaku nutných i zbytečných starostí, předsudků, účelových filosofií, dogmat a "neomylných nauk" všelikých církví. Pohlédněme na člověka jako takového, čím se řídí, kdo ho řídí a čemu věří, i na to, co v uplynulých tisíciletích dokázal, a co dokázat mohl.

Co je "lidstvo"?

Stalo se jaksi zvykem odvolávat se na lidstvo. Vždy, když něco nehraje, se této nezměrné veličině charakterů, schopností, ale i slabostí připisuje jakási univerzální vina nebo naopak pocta. "Lidstvo dokázalo..." - "... lidstvo nedokázalo." Vy, já, všichni kolem nás, lidé všude kam oko dohlédne, jsme součástí lidstva. Málokdo se nad tím pozastaví, někdo si toho možná nikdy nevšimne. Dnešní lidstvo čítá něco přes šest miliard anonymních bytostí sdružených do nespočetných zájmových, ekonomických, obranných, náboženských a politických seskupení. Základní problém je v tom, že každá z těchto skupin, pokud jí nejde doslova o holý život, považuje za lidstvo jen sama sebe - "ti ostatní" ji v podstatě nezajímají.

Za účelem simulace zdánlivé jednoty vzniklo několik organizací až na malé výjimky sdružujících zástupce jednotlivých seskupení lidí, žijících na ohraničených územích takzvaných států. Tyto útvary se většinou vyznačují a od ostatních liší tím, že zde žijící část lidstva užívá k akustickému sdělování myšlenek zvuků, které se více nebo méně odlišují od zvuků za tímž účelem vydávaným příslušníky "jiných států". Podle jejich velikosti a ekonomické moci jsou občané "jiných států" buď tolerováni nebo přehlíženi či dokonce nenáviděni. Aby bylo dosaženo maximálního odlišení od "těch druhých", jsou zvuky vydávané domácím obyvatelstvem prohlášeny za úřední jazyk. Ten, kdo tento jazyk neovládá beze zbytku, je cizincem.

Jelikož tak tomu je všude na světě, stali jsme se všichni cizinci. S cizinci, viz shora uvedené rozlišení podle velikosti klacku nebo obsahu peněženky, se zachází vždy obezřetně. Důvod je zřejmý - cizinci jsou součástí lidstva, která není tou naší a je třeba se před nimi mít na pozoru. (Pravdou je, že člověk vypuzený z prostředí v němž se narodil je odhodlanější a neustále ve střehu. Proto se u těchto lidí, kteří v podstatě nemají co ztratit, objevuje vyšší procento protispolečenského jednání, než u domácího obyvatelstva dřepícího v papučích u rodinných krbů. Tady však pomůže jen změna prostředí, žádný cizinecký zákon šmahem diskriminující každého s odůvodněním "stejného jednání vůči všem". Myslel jsem, že Makarenkovy metody už dávno umřely... Ne tak pro zákonodárce!)

Není-li po ruce nic lepšího, vyrukuje se se strašidlem historie. V dobách, kdy si lidé navzájem hrozili pěstmi, klacky, meči a kopími, bojovaly malé skupinky různými zvuky hovořících jedinců o lovecké revíry, ženy, studny, dobytek a podobně. O takových srážkách se pak hodně dlouho zvučilo u zimních ohňů; šarvátky i meče zúčastněných nabývaly hrozivých rozměrů.

Pozdější doby s sebou přinesly syndrom shlukování stejně zvučících osob, které ze svého chóru vylučovaly nebo naopak násilím asimilovaly přibližně stejně znící jedince. Někteří chytří lidé v tom tenkrát rozpoznali možnost, jak pomocí sjednocení zvuků sáhnout po takřka neuvěřitelné moci. Unifikací příbuzných dialektů vznikly "spisovné jazyky". Tento krok umožnil sjednocení mnoha příbuzných skupin do velkých "národů".

Uměle sdružené houfce lidí užívajících k dorozumění stejného jazyka, pomineme-li vedlejší efekt, že si někteří blízcí sousedé v rámci trapných drobných nedorozumění přestanou vzájemně rozbíjet hlavy, mají nesporně výhody. Jenže. Nezapomínejme na ony chytráky, kteří se o sjednocení zasloužili! Ti totiž mají za lubem něco úplně jiného.

Aby mohli "svůj" národ náležitě využít, musí se ještě postarat o několik maličkostí. V první řadě získají pár nadšenců pro myšlenku sesbírat ony staré historky o heroických činech, tradované u zimních ohňů. Z těch pak je po pečlivém výběru sestaveno to, co známe pod pojmem "historie národa". Tento způsob tvorby historie je běžný a legální. (Může přitom ovšem dojít i k velmi nepříjemným překlepům, jak nedávno zjistil jeden velký evropský národ. Zhruba sto deset let jeho psané historie, včetně předků "velkého panovnického rodu" - nikdy neexistovalo...) Každý pak už jako dítě zví, jací reci byli jeho předkové a jakou bandou loupeživých budižkničemu jsou ti, kteří při dorozumívání nejenže vydávají zvuky, jimž nerozumíme, ale navíc se jim, z jakýchsi záhadných důvodů, daří lépe než nám! Je proto pro každého velkou ctí s těmito primitivy bojovat, porazit je a přivlastnit si všechno, co mají.

Čest, národní hrdost a vlastenectví

Ctnostné je vše, co činíte "ve prospěch národa". Především můžete zabít v boji kohokoli kdo nevydává stejné zvuky. (Schválně vypouštím nuance, jako bratrovražedné války podnícené náboženstvím nebo v té které části světa či zemi nevhodnou barvou pleti, to dělá věci ještě daleko složitějšími. Držme se holé podstaty, ta k vykreslení směšnosti lidského počínání plně postačí.) Zprvu spontánní šarvátky postupně nahradily někdy až neuvěřitelných dimenzí dosahující bitvy, vedené podle předem uzavřených dohod. Zpočátku se tato plánovitá redukce obyvatelstva odbývala k všestranné spokojenosti "sjednotitelů národů". Pak se však stalo, co se jednou stát muselo - v jednom z národů neustále přesvědčovaných o své jedinečnosti nezadržitelně propuklo "vlastenectví"! Bitva, až dosud vedená podle všech pravidel, se rázem změnila v pustou řež s cílem úplně zničit protivníka, který, vida že se nepřítel zbláznil zděšeně uprchl!

Okřídlené vlastenectví vyneslo na scénu osobnosti, které tohoto fenoménu dokázaly beze zbytku zneužít. Národ byl chválen za "odvahu", "národní uvědomění" a "vlastenecké činy", především za ty nezištně vykonané "ve prospěch celku" - vládnoucího, rozumí se. Ničení protivníka ovšem nebývá jednoduché. I on si posléze zvykne na taktické podrazy a lsti, i u něj je propuknuto vlastenectví. Změnit se tedy musí - výzbroj!

Dochází k dalšímu z pravidelných zneužití vhodných a patřičně motivovaných inteligentních nadšenců. Zachváceni morem vlastenectví a popoháněni tučnými prebendami vymýšlejí zbraně stále dokonalejší a ničivější. Lokální šarvátky a bitvy se díky tomu mění v rozsáhlé války; během válečných tažení jsou ničena a plundrována stále větší území. Odvaha, kdysi nezbytně potřebná v boji muže proti muži, se mění v drakonickými metodami vynucenou ochotu stisknout spoušť zbraně, namířené na nejasnou siluetu jiného člověka kdesi v dáli. Perverzita vůdců technicky vyspělých společenství jde posléze až tak daleko, že za účelem zvýšení "národních zisků" a "prestiže" prodávají stále modernější zbraně nejen protivníkům protivníků, ale dokonce i potenciálním protivníkům nebo zapřisáhlým odpůrcům životního stylu či náboženství vyznávaného jejich vlastním "národem"...

Jaderné zbraně

Jednoho krásného zářijového dne, před nemnohými lety, byl na obyčejný lid (ne proti útočné armádě) maličké leč ambiciózní země vytažen absolutní kyj. O oprávněnosti jeho použití bychom mohli diskutovat donekonečna, ale to teď opravdu není důležité. Zdálo se, že tímto okamžikem skončila nejen nesmyslná vražedná válka, chvíli to dokonce vypadalo, že člověk, ba ne - lidstvo! - konečně pochopí, že jakékoli válčení, nakonec velmi pravděpodobně končící masivním použitím této zbraně, je čirý nesmysl. Vypadalo to na absolutní mír. Jenže to by tu nesměla být takzvaná "historie", jejíž prvopočátky lze nalézt v lokálních povídačkách o conanovských recích mávajících obrovskými meči.

Je historickou pravdou, že tentýž generál - který zesinal při pohledu na spoušť způsobenou jedinou zbraní, a při podpisu mírových smluv vášnivě naléhal na ukončení všech válek proto, aby už nikdy nebyla použita - už po několika málo letech naléhavě žádal o povolení k jejímu opětnému použití. Naštěstí ho nedostal. Ne snad proto, že by rozhodnutí spočívalo na jakýchsi lidumilech nebo "hodných politicích", ale, jak už to bývá, jeho národ už nebyl tím jediným, který řečený kyj vlastnil.

Obě strany pak po vzoru pralesních mužů, namáhajících za účelem zastrašení protivníka pěstmi svůj hrudní koš, dlouho mlátily různě silnými a stále silnějšími a dokonalejšími kyji tohoto typu o různé "přebytečné" atoly nebo jimi vířily prach pouště.

I malé dítě si brzy povšimne, že z ohně vystupuje dusivý kouř. A kupodivu i "odpovědní mužové národů", pohrávajících si s jadernými klacky, si uvědomili vedlejší účinky svého počínání. Bylo by ostatně dost fatální vládnout prořidlým národům, jejichž příslušníci by je na řečnických tribunách nadšeně vítali máváním více nebo méně než dvou k horní části těla přirostlých končetin a se slzami ve všech očích zdobících jejich lysé lebky...

Dohodli se, a opravdu! Pak až donedávna testovali sílu svých zbraní jen v podzemí. To vše na pozadí svatosvatých prohlášení a mávání celou knihovnou podepsaných dohod o tom, že těchto zbraní "nikdy proti nikomu nepoužijí"? Proč to divadlo? Někteří ze zasvěcených inteligentních nadšenců se totiž dopustili nedržení jazyka za zuby a podle seznámili nejen národy, ale dokonce i lidstvo s tím, co donedávna věděla jen hrstka mocných.

A jsme u toho: lidé si začínají uvědomovat, že jsou "lidstvem" jen tehdy, jde-li o obecné ohrožení! Tedy o něco natolik negativního, že to může ohrozit život každého jedince, bez ohledu na jím vydávané zvuky.

Vůdcové národů, kteří se mezitím ve svých státech přejmenovali na "politiky", propadali panice. Hrozící jednota lidstva naprosto nevyhovovala jejich ušlechtilým zájmům. Bystře reagovali inscenováním rasových a jiných nepokojů, čímž se jim od pikantního problému nadlouho podařilo odvést pozornost.

Aby odůvodnili nutnost i nadále vlastnit arzenály nelidských zbraní, začali hlasitě "odzbrojovat" - a současně potichu exportovat jadernou technologii do jiných zemí. Samozřejmě, že mírovou. A lidé byli spokojeni.

Tato etapa vývoje zřetelně dokladuje veřejný nezájem! Jen úplný imbecil si totiž tehdy mohl myslet, že v ošidnými technologiemi obdařovaných zemích žijí jiní politikové, než byli ti, které měli doma. Tímto cynicky promyšleným počinem vyvolaný stav je alarmující: přes všechny "dohody" a "kontroly" disponují v současné době jadernými zbraněmi a jejich nosiči velmi labilní země, které nedokáží uživit převážnou většinu svého přebujelého obyvatelstva, jehož úroveň vzdělanosti, a tím i míra schopnosti posoudit dosah jednání vůdců "demokraticky zvolených" vhozením papírku do urny, je mizivá.

Výroba a distribuce moderních zbraní se stala záležitostí gigantických nadnárodních korporací, nad nimiž žádný stát nemá kontrolu. Případy "odhalení nezákonných obchodů se zbraněmi a vojenským materiálem", nad nimiž se skvějí palcové novinové titulky, jsou zastíracími manévry ukazujícími jen pověstnou špičku ledovce. Ve skutečnosti jde pouze o pokoutní pokusy dotěrných zoufalců; směšné snahy smést drobečky se stolu lukrativního trhu. Zbraněmi a různými zbraňovými systémy rozšířenými po celém světě by se snad dalo zasypat Středozemní moře. Ostatně - někteří už se o to nedávno pokoušeli...

Televize ukazuje rozstřílená města v Indonésii kde vypukla opět jedna ze "svatých válek". Pomiňme aspekt svatosti a věnujme pozornost viditelným stopám účinku zbraní, jimiž je konflikt veden. Až pětimetrové díry ve stěnách bytelně stavěných domů svědčí o použití moderních reaktivních zbraní, tedy raket. Detailní záběry na výzbroj a výstroj bojovníků obou stran nechají blednout závistí nejednoho generála vojsk bývalého "ostbloku". To, co se zde prezentuje nejsou rezavé kvéry s poslední války v Pacifiku, ale nejmodernější pěchotní zbraně! Jak se sem dostaly? Kdo je zaplatil? A co tím vším sleduje?

Zbrojní korporace samozřejmě vědí, že na zbrojení vynaložitelné prostředky i těch nejbohatších zemí jsou limitovány. Barnumská reklama na výstavách zbraní je dobrá snad jen pro teroristy nebo vládce miniaturních pouštních zemí; ostatní státy přezbrojují jen nerady, protože politicky neodůvodnitelné výdaje na armádu by mohly vyvolat nelibost voličů a oslabit tak moc vládnoucí vrstvy. Proto především v zemích bez většího významu neustále dochází k "pěstování zlých mužů" mobutuovského typu. Velkohubým násilníkům je pak ze všech stran nabízena výzbroj, jíž pak pod vedením nestranných "poradců" zručně využijí k teroru vůči jiné zvuky vydávajícím, nebo jméno jiného Boha vzývajícím "cizincům" v jejich vlastních zemích. (Jsou ovšem i jiná lákadla, jako sousedovy petrolejové prameny a podobně.) Uvedení jedinci, jako na potvoru vždy s evidentně diktátorskými sklony, jsou posléze osvědčeným rybářským trikem - postupným "zakrmováním", spočívajícím v přehlížení a bagatelizování "drobných přestupků" - animováni k pozření většího sousta. A až v něm je skrytý háček!

Diktátoři mívají zbraně a charisma; většinou dovedou využít mistrnou rétorikou vybuzených pocitů "národní hrdostí" a "vlastenectví" až do poslední kapky. Myslím, že neexistuje politik, který by to nevěděl! (Pokud ano, měl by se živit něčím jiným.) Historie, na niž se všichni tito "veskrze upřímní a poctiví lidé" neustále odvolávají, ukazuje, že se psychologický profil osobnosti diktátora nezadržitelně mění, a to přímo úměrně míře jeho "zbožnění národem". Člověk uchvácený touto formou vlastního "umělého božství" nedokáže a dokonce ani nesmí ustoupit. Většinou ho to nikdy ani nenapadne! Jenže ti, kteří ho od samého počátku otevřeně nebo skrytě podporovali a tolerovali mu výstřelky, které by sami ve svých vlastních "demokratických zemích" nikdy politicky nepřežili, po dokončení cílené transformace osobnosti dosavadního oblíbence najednou změní postoj. Následují "výstrahy" a "diplomatické nóty", které se samozřejmě musí minout účinkem a do závěrečných bubnů od samého počátku mistrně inscenovaného mediálního cirkusu zasviští rakety a hučí bombardéry.

Na hlavy lidí vedených diktátorem, vůči němuž v minulosti nebyly téměř žádné výhrady, dopadají trapně dlouho přeskladované výrobky korporací, v jejichž šéfetážích opět radostně cvakají kalkulačky.

V televizi se v několikavteřinových šotech míhají šťastné tváře pilotů, přeživších dobře odvedený ohňostroj, záběry trosek měst prostříhané záběry prchajících lidí, uplakaných dětí a zoufalých matek. V sáhodlouhých debatách spatříte ustarané tváře humanitárních pracovníků, kteří se proti své vůli stali nezbytnými protagonisty vystupujícími v rolích tragédů dobročinných televizních show.

Za kouřovou clonou všeobecného hluku sdělovacích prostředků, neúnavně omílajících osvědčené formule o humanitární pomoci, samozřejmě včetně čísel kont využitelných dárci, zcela zaniká fakt, že pro statisíce uprchlíků, jejichž příliv snad neočekával jen ten už jednou namáhaný imbecil, není v bezpečných zónách kolem "bojiště" už předem připraven ani jediný stan! Několik lidí se po dlouhém sem a tam nakonec ostentativně ocitne na nucené dovolené na Karibských ostrovech, přičemž jsou uváděny nákladové cifry předčící národní důchod menšího afrického státu. Nepoměrně více lidí je přestěhováno do klidnějších krajů pokud možno přímo nezúčastněných na celé té mele, zatím co většina bídně trpí v blátivé nuzotě narychlo uplácaných a prachmizerně vybavených internačních táborů.

Nelze si ani představit, jak by si "skvělí plánovači" této akce, kteří sice už měsíce dopředu přesně věděli, kdy udeří, ale jaksi nepochopitelně "netušili jak velký bude rozsah exodu sužovaného obyvatelstva (!?)", počínali vůči civilnímu obyvatelstvu jakékoli země vtažené do skutečně vážného a rozsáhlejšího válečného konfliktu...

Humanitární pomoc je s mrazivou pravidelností soukromou záležitostí milosrdných, kteří dosud nezapomněli být především lidmi - v účetních knihách obchodníků se smrtí tato položka neexistuje. Sklady jsou prázdné, je možné prodat a nakoupit další generaci zbraní. Při dnešním tempu technického vývoje se máme nač těšit...

Promrhaná síla lidstva

Mahatmá Ghándí svého času způsobil pád světového kolonialismu. Tento nenápadný muž bez kravaty a obuvi dokázal nakrátko sjednotit jednu z nejlidnatějších zemí světa pouhou silou myšlenky. Příznačné je, že se nedožil vítězného konce, lze-li současný stav definovat jako takový. Jisté je, že Britové nakonec odtáhli a jeho země byla svobodná. Nedlouho poté v ní mohutný oheň lidské jednoty úspěšně uhasil hnis náboženských šarvátek, ale jiskry vykřesané Ghándího myšlenkou se rozlétly do celého světa. Ne "moudří guru", ale ohníčky, které vypukly na místech kam dopadly změnily tvář světa.

Všechno tohle patrně nudné povídání směřuje k jedinému: je třeba si uvědomit, že lidstvo jako takové existuje, nebo lépe řečeno má nárok na lidskou existenci, jen tehdy, jsou-li si lidé vědomi jaká síla je skryta v jejich jednotě. Bez ní jsme jen stádečky ze dne na den žijících a až příliš snadno ovladatelných jedinců.

"Rozděl a panuj!"

Víme, že:

-- každý z nás má nezadatelné právo na důstojný lidský život; naši vůdci na tom (s ohledem na vlastní osobu každopádně) trvají;

-- politika rozděleného světa je člověku a lidstvu nepřátelský systém uměle udržovaný hrstkou cyniků, vždy připravených zneužít jakoukoli naši slabost;

-- toto umělé rozdělení začíná už u muže a ženy coby základních buněk lidstva.

Jelikož nikde na světě prakticky neexistuje významnější výjimka lze tvrdit, že jakýkoli skutečný pokrok zadržuje po tisíciletí pečlivě budovaná přehrada lží.

Nahlédněme za onu zeď slepenou z iluzí a pokusme se rozeznat pilíře, které ji podepírají.

Demokracie

"Evropa" se očima Římanů shlédla ve filozofii starého Řecka. Tamní myslitelé odkojení zbytkovými znalostmi prastarých zdrojů se z poněkud jiného zorného úhlu, dnes už jen těžko postřehnutelného a vycítitelného ze sporadických útržků dochovaných prací, hluboce zabývali podstatou člověka a směry, jimiž se ubírá. Klima, v němž žili, bylo úplně jiné než to, jímž dýchá aula současné filozofické fakulty. Vědecky pojatá filozofie omezená na broušení slova je právě tak mrtvá, jako oči na pranýř nepochopení vystavených bronzových či gypsových bust "klasiků".

Pojem demokracie - lidovláda, uskutečňovaná prostřednictvím vybraných jedinců zastupujících zájmy skupin obyvatel, vznikl na živné půdě Řecka. Tento způsob vlády svého času skutečně byl ideální formou státní správy; či spíše vedení městských států a menších území. Výběr předáků tehdy ovšem probíhal za zcela jiných podmínek, než současné "demokratické volby". Problémy, s nimiž se muselo vyrovnat nepočetné obyvatelstvo, i dostupné prostředky k jejich řešení, byly všeobecně a detailně známé. Voleni proto byli ti, o nichž se vědělo, že budou v daném období pro společenství přínosem. Museli být především hospodáři, dnes bychom řekli ekonomové. Hrozila-li válka, byli vybíráni jedinci s potřebnými organizačními schopnostmi. Tehdejší politika neznala hromadné sdělovací prostředky, život veškerých v potaz přicházejících osobností byl zcela průhledný a jejich schopnosti, slabůstky i nedostatky veřejnosti známy. V tomto klimatu se ještě dá hovořit o skutečné demokracii.

Systém zavedený v období Římské republiky byl obdobný, ale v něčem se podstatně lišil -zde už byli profesionální politikové. Jedním z nejznámějších byl "mravokárce" Kato, který vynikal především rétorikou. Byl to ohnivý, strhující řečník a myslitel, který dokázal obhájit své myšlenky. Ještě i dlouho po pádu Republiky byl tento tehdy už velmi starý a sešlý muž považován za natolik nebezpečného, že ho příznivci císařství nechali raději zavraždit. Jeho myšlenky nepřinesly nic nového ani lidstvu prospěšného, je prototypem charismatického politického manipulanta ovládajícího reakce okolí řečněním.

Pomineme-li krátké období po kdy se pádu evropských monarchií na výsluní moci nakrátko dostali lidé, schopní příkladem nezištného idealismu a sebeobětování pozvednout své národy k dosud nebývalým výšinám, vládli a vládnou evropští profesionální politikové z moci informačních médií, zprostředkujících občanům na jednoduché psychologii spočívající "rétoriku sladkých lží". Občasné výjimečné osobnosti, vymykající se zavedeným pravidlům, jsou tímto klubem jazykových akrobatů buď vyvrženy, anebo bleskově asimilovány. Vývoj tohoto způsobu vládnutí byl krátký, ale o to úspěšnější.

Krátce před druhou světovou válkou ovládla demokratický trh s lidovými iluzemi politická aristokracie, jejíž podcenění Německa pokořeného kapitulační dohodou ve Versailles, nakonec vedlo ke katastrofě. Zatímco se tisk v ostatních zemích věnoval politické propagandě jen okrajově, využil Goebbels dosud nebývalou měrou mašinérie sdělovacích prostředků, především rozhlasu a filmu. Stylizoval svého charismatického diktátora do pozice neomylného božstva, otcovského spasitele národa. Ústupky, které pak tento muž vynutil ze škrobenými límečky přiškrcených mozků představitelů tehdejší Dohody, se zprvu zdály být možností, jak ho udržet za plotem vlastních zájmů, ba dokonce i využít k útoku na Rusko, z nějž byly nedávno předtím neslavně vypráskány jejich invazní armády.

Jenže, jak víme - nakonec to bylo jinak.

Politik

Prvořadou povinností politika dnešních dnů je být zvolen. Druhou je kýžené znovuzvolení.

Parlamenty se od dob řeckých myslitelů změnily v čapkovské pojetí Továrny na absolutno, okořeněné koňskou dávkou absurdnity.

Za účelem získání parlamentního křesla je v průměrně civilizované zemi třeba splnit několik poměrně jednoduchých podmínek:

-- Za žádných okolností nevynechat ani jedinou sekundu prezentace ve sdělovacích prostředcích.

-- Být poctivý (nenechat se nachytat).

-- Umět se vylhat, nebo, ještě lépe, vymlčet z jakékoli situace.

-- Vždy dělat něco úplně jiného, než je momentálně skutečně zapotřebí, neboť akutní záležitosti jsou veřejností bedlivě sledovány a každá chyba by mohla být fatální.

-- Vždy velmi sebejistě a přesvědčivě hovořit o věcech, o nichž nemá ani ponětí; vzbudí to dojem, že kdyby nebylo ostatních blbců okolo bylo by vše v nejlepším pořádku.

-- V případě, že už má jméno, ale mnohem vyšší ambice než připouští jeho nejbližší okolí, musí založit politickou stranu a získat důvěru voličů nenápadným troušením informací o vadách bývalých blízkých spolupracovníků.

-- Být si vědom toho, že populismus nemá břehy.

-- Vědět, že krmí voliče jsou sliby, sliby, sliby...

Politik dodržující těchto pár prostých bodů má v každém typu dnes praktikované "demokracie" nemalou naději na úspěch. I znovuzvolením si může být takřka jistý. Skutečně ostřílený harcovník navíc vycítí jakoukoli iniciativu, která by mu a jemu podobným mohla být nebezpečná. Najde-li se mezi jedinci, které demokraticky spoluovládá, nepřehlédnutelná skupina stále naštvanějších jedinců navíc vystupujících s programem hrozícím odklonem voličů od "pravidel" médii vybubnované oficiální linie (a možným nekontrolovatelným odlivem hlasů), spontánně přitaká požadavkům nebo kritice kverulantů (nejlépe v dobře sledovaném televizním pořadu): "Ano, všechno, co říkáte je absolutní pravda, víme o tom, ale jsme zaneprázdněni jinými neodkladnými záležitostmi. Konec konců - víme o tom více než vy, od toho jsme přece tady." "Kdyby každý nespokojenec založil vlastní stranu, měli bychom tady zakrátko tisíce malých straniček..."

Narazí-li takto taktizující "zástupce lidu" na neostříleného protivníka, idealistu, můžete na obrazovce přímo vidět, jak tomuto nešťastníkovi zvolna narůstají volské rohy...

Další povinností politika je postarat se, aby jeho kapsa obsahovala nejméně desetinásobek životního minima občana státu, který "spravuje". Tím se totiž dostává do kategorie, z níž je možno přehlížet a s úsměvem veřejně bagatelizovat "běžné lidské problémy", aby se mohl věnovat podstatně vyšším věcem a cílům. Samozřejmě v zájmu voličů, jak jinak.

Poslanecké dny jsou až na sporadické popůlnoční přenosy z poloprázdného parlamentu vzácnou příležitostí pozorovat tváře zákonodárců zblízka. Všichni vypadají velmi utahaně, ba mnohdy až sešle. Není divu - sáhodlouhé debaty o ničem bývají úmorné. Velice pevně stisknou ruku a s chápavým úsměvem psychiatra, sympaticky hrajícím pod unavenýma očima podmalovanýma kruhy, vyslechnou důvěřivce, kteří k nim se svými litaniemi vážili cestu přecpanými autobusy. Na rozloučenou je ujistí, že se o problému ví, a že se na něm pracuje. Ale oni jsou holt také jen lidé a všechno musí jít pěkně po pořádku. Další stisk ruky na rozloučenou - a nešťastníkova dušička lechtaná motýlími křídly blaha jej vypotácí zpět do frmolu všedního dne.

Pan poslanec si může být jistý, že takto umravněné voliče už až do konce mandátu nespatří... Přece by zase neobtěžovali tak sympatického, upracovaného člověka!

Významnou částí života politika je veřejné představení zvané předvolební období. S trvalým úsměvem, jakoby po ránu nastříkaným přímo na tvář a pokud možno "lidově" oblečen, nejlépe ve vytahaném svetru, vydává na kole, služebním autem, zvláštním vlakem či autobusem, vypraví za voliči předem vydatně promasírovanými zvukem i obrazem. Jelikož doba hájení kolegů z parlamentu skončila je povolen jakýkoli styl, včetně oblíbených slovních či "olověných" atentátů. Na rozdíl od příslušníků téhož cechu na Dálném východě se evropští politikové fackují jen zřídka, leč tento nedostatek dokonale vyvažuje neuvěřitelná břidkost (to není překlep!) v posuzování protivníků a jejich projevů. 

Říká se, že vrána vráně oči nevyklove, ale to je přísloví platné pouze v omezeném rámci netknuté přírody. Ne u politiků, protože ti oči nemají. To, nad čím jim narostly řasy a čím vydatně pomrkávají do kamer, jsou evidentně atrapy, jimiž nelze vnímat realitu. (Mimochodem: studie amerických psychologů ukázala, že člověk, který během odpovědi na otázku mrkne čtyři a vícekrát za tři vteřiny, zcela nepochybně lže... Američtí politikové proto pečlivě trénují strnulý pohled hollywoodských pistolníků, což čelní protagonisté naší scény dosud opominuli.)

Proč to všechno?

Psychologický profil člověka deroucího se k moci se podobá profilu hráče Sportky, s tím rozdílem, že Sportku nelze obkecat. 99,99% hráčů sní o výhře a jejich často hlasitě vyslovované představy o tom, kolik by komu na co dali, kdyby vyhráli, jsou veskrze štědré. Hýří se sliby a lidumilnými představami. Ale ouha: výhra vede k pozorovatelné mimořádně rychlé změně charakteru šťastlivce a člověk, který ještě před chvílí neměl nic, než vlastní boty, se přímo před očima promění v ekonomického přeborníka harpagonského ražení zjišťujícího, že stokoruna je vlastně spousta peněz... Nikdy nikomu neslíbil nic konkrétního, a pak: doba je zlá a Bůh ví, co všechno může přijít! Musí se šetřit. Když výdaje, pak z cizího...

Zdánlivou nevýhodou politiků je, že občas, především v předvolebním období, musí "pustit nějaký ten chlup". Zdánlivou proto, že každý politikem upuštěný chlup předtím vypadl z ustarané hlavy některého z voličů. Obzvlášť rafinované přitom je, že oficiální krédo politiků zní:

Vaše starosti na naše hlavy! 

Už se těším, jak protagonisté jedné nejmenované strany, která postupně minimalizuje své původně zelinářsko-květinářsky maskované vozidlo, vyrazí do přespříštího volebního boje na žebřiňáku. Aby nepopudili...

© Jiří Wojnar 2000 (http://www.gewo.applet.cz/element/start1/milenium.html - 10.02.2000)