Umožnil Biden pokračování války na Ukrajině, aby ospravedlnil tajnou operaci vyhození NS?

Vše nasvědčovalo tomu, že američtí novináři dospějí k Hershovu závěru. Ale oni to neudělali, protože se obávali, že by to byl protivlastenecký čin

Co mají společného Libye, Sýrie, Irák, Írán a Afghánistán? Jsou to všechno země, které buď mají obrovské zásoby energie – nebo se předpokládá, že je mají, ale nejsou využity – a jejichž režimy se nepodřizují americké hegemonii a požadavkům amerických vůdců. Nebo jinak řečeno, jsou to země, které byly napadeny a bombardovány, nebo přinejmenším v případě Íránu sankcionovány (což je forma války) kvůli jejich odporu nechat strýčka Sama mít sníženou cenu ropy a plynu, která má být v některých případech ve skutečnosti zdarma.

Všechny tyto země jsou skvrnou na americké hegemonii a jejím skomírajícím modelu, protože všechny byly neúspěšnými intervencemi, které Ameriku přišly draho.

Téma americké intervence je stále stejné, protože energie se stále znovu a znovu objevuje jako základ její politiky. A plynovody. Toto slovo je skutečně jediným klíčovým slovem, které se v této temné oblasti americké poválečné historie opakovaně objevuje.

A tak by nemělo překvapit, že v nedávném vynikajícím investigativním článku Seymoura Hershe tento oceňovaný novinář zvedá pokličku nad Bidenovou administrativou a ukazuje celému světu, jak moc američtí prezidenti lžou, když jsou ve funkci, a to nejen světu, ale i těm, kteří je volí. Biden útoky na dva ruské plynovody Nord Stream pečlivě plánoval několik měsíců, pravděpodobně od svého nástupu do funkce v lednu 2021, a ve skutečnosti své záměry ani diskrétně neskrýval před veřejností.

Biden a jeho zahraničněpolitický tým – poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan, ministr zahraničí Tony Blinken a náměstkyně ministra zahraničí pro politiku Victoria Nulandová – dokonce otevřeně hovořili o svém odporu k těmto plynovodům, které vedly vedle sebe 750 mil pod Baltským mořem ze dvou různých přístavů na severovýchodě Ruska poblíž estonských hranic, procházely v blízkosti dánského ostrova Bornholm a končily v severním Německu.

V mnoha ohledech nemělo Hershovo epické vyšetřování vůbec vzniknout, protože kdyby američtí novináři dělali svou práci správně, spojili by si všechny body, a to již od prvních dnů Bidenova působení v úřadu, kdy Ted Cruz tloukl na buben, aby se s těmito ropovody něco udělalo, až po pozdější dobu, kdy Biden i jeho náměstkyně ministra zahraničí Victoria Nulandová novinářům prakticky přiznali, že ropovody jsou v hledáčku Bidenovy administrativy. Vše nasvědčovalo tomu, že američtí novináři dospějí k Hershovu závěru. Ale neudělali to, protože se obávali, že by to byl protipatriotický čin a že bude jednodušší zůstat v komfortní zóně obviňování Ruska z tohoto činu a odvozovat z toho internetový provoz, který se odvrací. Je s podivem, že se žádný z amerických presstitutů nezeptal „proč by Putin vyhazoval do povětří vlastní potrubí, když může prostě zavřít kohoutek?“

Hershův fascinující a podrobný článek je známkou hvězdné žurnalistiky už jen pro svou podrobnost. Má přístup k řadě vysoce postavených představitelů vojenské a zpravodajské komunity, kteří mu úder po úderu podávají vyčerpávající svědectví o tajné operaci potápěčů amerického námořnictva, kteří během každoročního cvičení NATO umístili bomby na čtyři potrubí u dánského ostrova, ale výbušniny a technologii k jejich odpálení nechali v režimu spánku, aby byly aktivovány o několik měsíců později ve správný okamžik podle Bidenova rozhodnutí. Ten správný okamžik byl samozřejmě nutný k tomu, aby Biden mohl maximálně věrohodně popírat a oklamat Američany, že když nakonec vyjde najevo pravda, že to udělaly USA, byl k tomu dobrý důvod. A jaké by to mohlo být ospravedlnění? Putinova invaze na Ukrajinu, samozřejmě. Biden nemusel čekat dlouho.

7. února, necelé tři týdny před invazí, se Biden sešel ve své kanceláři v Bílém domě s německým kancléřem Olafem Scholzem, který se pro svou krkolomnou povahu, jak se vyjádřil Hersh, „potácel“, než přistoupil na Bidenovy plány. Na následném tiskovém brífinku Biden vzdorovitě prohlásil: „Pokud Rusko zaútočí..., Nord Stream 2 už nebude. Uděláme tomu přítrž.“

O plynovodu mluvila dříve i Nulandová, ale ani tentokrát se žádný americký novinář nebál informovat o zjevných krocích, které byly zjevně podniknuty k tomu, aby se uskutečnilo něco, co mnozí označí za zjevný válečný akt proti Rusku.

O dvacet dní dříve řekla náměstkyně ministra Nulandová na brífinku ministerstva zahraničí totéž, což tisk příliš nekomentoval. „Chci vám to dnes říci zcela jasně,“ řekla v odpovědi na otázku. „Pokud Rusko napadne Ukrajinu, tak či onak se Nord Stream 2 nepohne kupředu.“

Jako by Biden díky svým dlouholetým zkušenostem Obamova viceprezidenta věděl, že tajné operace, které USA provádějí, zřídkakdy zůstávají utajeny příliš mnoho let, a tak si připravil půdu. Putinova invaze by uspokojila jeho partnery v NATO a obyvatele USA, že se jedná o správnou reakci, jejímž cílem je dvojí úder: snížení Putinových příjmů z ropy a plynu a zlomení závislosti Německa na levném plynu, který poháněl jeho impozantní ekonomiku. K tomu je třeba dodat, že američtí výrobci LPG by se mohli očistit o nové kontrakty na dodávky do mnoha evropských zemí, zatímco Evropa je tlačena do kolen a od konce druhé světové války opět vzhlíží k USA jako k dominantním lídrům.

Z Hershova epického článku nyní vyvstává mnoho otázek a neměli bychom se divit, že v příštích týdnech bude následovat vražda charakteru ze strany amerického establishmentu. Avšak samotná míra chamtivosti a machiavelistického myšlení, která stojí za operací námořnictva, nebude mít dobrý ohlas u zemí globálního Jihu, zejména Afriky, jejíž představitelé budou znechuceni řadovým zoufalstvím Ameriky, která se snaží udržet si status supervelmoci, protože její hegemonie selhává a její elita ve Washingtonu se snaží přijmout vznik nového multipolárního světa.

Bylo dlouhodobým plánem Bidena a jeho hlavních poradců dotlačit Putina do pasti invaze na Ukrajinu? Byla samotná invaze skutečně jen o zničení plynovodů a očištění o zisky? Bidenova holá touha podpořit americkou ekonomiku na úkor obětí a utrpení Evropy je zřejmá. Ale ani Biden nemohl plánovat nebo očekávat, že se sankce EU proti Rusku tak senzačně obrátí proti vládám EU. V současné době je cítit jisté zoufalství Evropanů, kteří chtějí ukončit válku na Ukrajině, protože se probudili k myšlence, že plán opotřebovávací války funguje pouze ve prospěch Ameriky, a ne Evropy?

V posledních dnech se objevily zprávy o tom, že ukrajinská vláda zinscenovala útoky pod falešnou vlajkou na jedno konkrétní město, kam již byli na varování Kyjeva dopraveni západní novináři a z nemocnic byl evakuován personál. Takové útoky pod falešnou vlajkou by mohly zvýšit tlak na Západ, aby použil dělostřelectvo s delším doletem na ruské cíle, a přesvědčit světové lídry, že je třeba zvýšit podporu tanky i letadly. V posledních dnech se dokonce na úrovni NATO diskutovalo o „botách na zemi“ (vyslání vojáků), což je myšlenka, která byla tak dlouho považována za nepříjemnou vzhledem k tomu, že by se rovnala plnohodnotnému scénáři třetí světové války, který by Putina tlačil k tomu, aby zvážil balistické a dokonce jaderné možnosti, přičemž legitimním cílem by byla jakákoli západní země.

Tato zběsilá nová úroveň akcí a dialogu se však nezrodila z pocitu, že Západ má blízko k vítězství. Právě naopak. Je to spíše panika, že vítězství je vzdálenější než kdykoli předtím a evropské země nemohou vydržet delší hru, zatímco strýček Sam je s každým dnem jen tlustší a bohatší. Hershův článek si musí přečíst každý, kdo se potřebuje přesvědčit, že téměř vše, co vidíme a čteme o válce na Ukrajině ze západních médií, je opravdu v lepším případě žalostně nedbalé a zaujaté zpravodajství, v horším případě jen křest laciných lží.