Rusko-ukrajinská válka 2.0: Kde to skončí?

Téměř ihned poté, co hlavní země NATO v čele s USA slíbily dodat Ukrajině bojové tanky, se ozvaly hlasy varující, že samotné tanky pravděpodobně nezvrátí průběh války proti Rusku.

Podtext – ten, kterého si západní představitelé doufají, že si jejich veřejnost nevšimne – je, že Ukrajina se snaží udržet linii, zatímco Rusko zvyšuje počet svých vojáků a útočí na ukrajinskou obranu.

Trvalé rozdělení Ukrajiny na dva protichůdné bloky – jeden více proruský, druhý více pronacistický – se zdá být stále pravděpodobnější.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj se neostýchá Západu sdělit, co očekává příště: stíhačky, zejména americké F16.

Kyjev by rád porušil to, co západní média označila za „tabu“, a zapojil letouny NATO přímo do války na Ukrajině. Toto tabu má dobrý důvod: použití těchto stíhaček by Ukrajině umožnilo rozšířit bojiště na ruské nebe a zapojit do své ofenzivy Evropu a USA.

Proč ale předpokládat, že tabu Západu ohledně dodávek bojových letounů je skutečně silnější než dřívější tabu ohledně vyslání bojových tanků NATO na Ukrajinu? Jak poznamenal jeden evropský představitel v článku pro Politico: „Stíhačky jsou dnes naprosto nepředstavitelné, ale tuto diskusi můžeme vést za dva, tři týdny.“

A jistě, během několika dní Zelenského kancelář uvedla, že z Polska přišly „pozitivní signály“ ohledně dodávek F16 Ukrajině. Francouzský prezident Emmanuel Macron rovněž odmítl vyloučit možnost přispět bojovými letouny.

Zvýšení sázek

Fungování NATO má svou logiku. Krok za krokem se stále hlouběji ponořuje do války. Začalo to sankcemi, po nichž následovaly dodávky obranných zbraní. Poté NATO přešlo k vydávání útočnějších zbraní, přičemž jen USA dosud poskytly pomoc v celkové výši přibližně 100 miliard dolarů. NATO nyní dodává hlavní zbraně pro pozemní válku. Proč by se nemohlo příště zapojit do boje o vzdušnou nadvládu?

Nebo, jak nedávno poznamenal šéf NATO Jens Stoltenberg, který opakoval dystopický román 1984 George Orwella: „Zbraně jsou cestou k míru.“

Pravděpodobnější je však opak. S každým dalším krokem, který učiní, hrozí zúčastněným stranám větší riziko ztráty, pokud ustoupí. Čím déle odmítají zasednout k jednacímu stolu, tím větší je tlak na pokračování v boji.

To už neplatí jen pro Rusko a Ukrajinu. Evropa a Washington mají nyní také spoustu kůže přímo ve hře.

Koncem minulého měsíce prohlásila německá ministryně zahraničí Anna Baerbocková na zasedání Rady Evropy ve Štrasburku něco, co znělo jako freudovské uklouznutí: „Vedeme válku proti Rusku.“ Válka proti Rusku je v podstatě válka. O několik dní dříve se ukrajinský ministr obrany vyjádřil v podstatě stejně: „My [Ukrajina] dnes plníme misi NATO, aniž bychom přitom prolévali jejich krev“.