Rada pro mezinárodní vztahy - „zázračná zbraň“ atlantické geopolitiky, část 2

Předchozí část

Geopolitika rozpadu SSSR

Bez nadsázky lze říci, že svržení komunistického režimu v SSSR bylo hlavním cílem Rady pro zahraniční vztahy po celé 20. století. V rámci CFR existovaly rozpory a silné neshody v mnoha otázkách (například v otázce nacismu a Hitlerovy vlády v Německu Rada dlouho hledala jednotnou politiku a oscilovala mezi „důrazným odsouzením“ a „tichou podporou“), ale v otázce Sovětského svazu a komunistického hnutí se podařilo dosáhnout protikomunistického konsensu. Tento konsenzus byl vyjádřen v mnoha doktrínách a návrzích, z nichž většina byla zveřejněna až po desetiletích a mnohé jsou stále tajné.

Většina z nás si okamžitě vybaví nechvalně proslulý „Dullesův plán“, oblíbené téma postsovětských konspiračních teorií. Dullesův plán, jak jej předložili V. A. Lisichkin a L. A. Šelepin [12], je dlouho popíraný podvrh (jde o monolog Lachnovského z románu Anatolije Ivanova Věčné volání, vydaného v roce 1973). Plány na zničení SSSR (včetně ideologické korupce zevnitř) však byly metodicky a systematicky vypracovávány v útrobách CFR, včetně Allena Dullese.

V anonymním článku z roku 1947 nazvaném „Zdroje sovětského chování“ CFR ostře kritizuje komunistický systém společenského uspořádání a navrhuje doktrínu „studené války“. V článku se uvádí, že sovětská společnost je totalitním systémem, který neponechává žádný prostor pro demokratické hodnoty, že komunismus má ve své politice expanzivní cíle a že bude brzy představovat ještě větší hrozbu než nacistické Německo. Článek dal zelenou mccarthismu, éře pronásledování komunistů a dokonce i levicového přesvědčení. Synchronně s tímto článkem vydal na druhé straně Atlantiku George Orwell, který úzce spolupracoval s britskou tajnou službou MI6, dystopii 1984, kde lze v Oceánii snadno spatřit karikaturu Stalinova SSSR. Předtím, v roce 1946, pronesl Winston Churchill slavný Fultonův projev, který znamenal začátek studené války.

Doktrína studené války se stala základem „Harvardského projektu o sovětském sociálním systému“ z roku 1948, který byl vypracován na Harvardově a Kolumbijské univerzitě za účasti CIA a pod záštitou CFR. Pod rouškou sociologického výzkumu byly se sovětskými uprchlíky internovanými ve Spojených státech vedeny intenzivní rozhovory, jejichž cílem bylo získat nejen podrobné informace o všech aspektech života v současném Sovětském svazu, ale především o psychologických charakteristikách a morálních a ideologických hodnotách sovětského člověka. Výsledkem bylo v roce 1970 vytvoření plánu na zničení SSSR během 15 až 20 let.

Plán zahrnoval tři hlavní kroky

1. perestrojka (demontáž sovětské ideologie; je příznačné, že příznačné termíny jako „perestrojka“, „glasnosť“ a „nové myšlení“ byly zavedeny právě v rámci harvardského projektu v roce 1979);
2. reformy (zavádění prvků tržního hospodářství podle neoliberálního modelu, privatizace, likvidace školství a high-tech odvětví);
3. dostavba (rozpad Ruska na malé „nezávislé“ státy, likvidace jaderného arzenálu) [13].

Kupodivu první dva body plánu byly bezchybně realizovány a Rusko bylo jen krůček od zahájení realizace třetího bodu!

Je zajímavé, že budoucí „architekti perestrojky“ byli vyškoleni (naverbováni?) na Kolumbijské univerzitě v roce 1958: Alexandr Jakovlev (člen politbyra ÚV KSSS, vedoucí oddělení propagandy ÚV KSSS za Gorbačova – foto vpravo) a Oleg Kalugin (vedoucí vnější rozvědky KGB za Gorbačova). A když se zamyslíme nad agenty vlivu z řad „properestrojkových aktivistů“ (A. Bovin, F. Burlatskij, G. Arbatov, G. Šachnazarov a další)... Tyto „svorky“ a přebírání kontroly prostřednictvím ideologických, ekonomických a zpravodajských pák jsou jednou z oblíbených strategií UNWTO [14]. V naprosté většině případů postačí dvě páky – ekonomická a zpravodajská. Takto byly svrženy nežádoucí režimy v zemích třetího světa. Zvláštností sovětské perestrojky byla dlouhá přípravná fáze na změnu dominantní ideologie, která probíhala téměř přesně podle doktríny Antonia Gramsciho o hegemonii [15]. Antikomunisté se v případě potřeby nebáli uchýlit k neomarxistickým teoriím.

Souběžně s harvardským projektem se rozvíjely i další směry. Na konci 50. let 20. století předložil člen CFR a profesor Harvardovy univerzity John Galbraith (na obrázku vlevo) koncept konvergence – sbližování dvou světových sociálních systémů. Tuto myšlenku převzala a přijala CFR, kde byla značně přepracována: jelikož se koncept inspiroval sovětskou ideologií, změnil se význam „sbližování“, nikoli jako spojenectví „rovných“, ale jako začlenění socialismu do kapitalismu na periferii prostřednictvím jednostranných ústupků až do úplné demontáže socialismu.

Kissingerem vedený proces „détente“ proběhl v rámci konvergenčního paradigmatu, došlo k ratifikaci Helsinských dohod o lidských právech (které donutily SSSR přijmout liberálně-demokratické hodnoty). Římský klub, další nástroj globalizace, formoval od roku 1970 agendu „udržitelného rozvoje“ [16], která vyvolala vlnu neomalthusiánství a ekologického alarmismu. Právě na základě ekologické agendy se Římskému klubu podařilo navázat trvalé kontakty se sovětským vedením (reprezentovaným horlivými zastánci teorie konvergence Jurijem Andropovem a akademikem Germanem Guishianim). V roce 1972 společně založili Mezinárodní institut pro aplikovanou systémovou analýzu v Rakousku. Historie neuvádí, kdo ze západních „partnerů“ byl k institutu připojen, ale sovětští absolventi jsou dobře známí: Jegor Gajdar, Anatolij Čubajs, Alexandr Šochin, Pjotr Aven, Andrej Nečajev a Alexej Uljukajev. Není těžké uhodnout, co se méně sofistikovaní studenti naučili: absolvovali rychlokurz neoliberální ekonomie sepsaný Friedmanem a Hayekem, sponzorovaný skupinami CFR, a přijali bezelstná pravidla Washingtonského konsensu jako návod k jednání.

V polovině 70. let, v kontextu globální ekonomické krize a zdánlivě blížícího se kolapsu kapitalistického systému, dokázala CFR mobilizovat své think tanky a radikálně restrukturalizovat samotný model fungování kapitalismu. První housle v této transformaci hrál další orgán CFR, „Trilaterální komise“, vytvořená v roce 1973, aby sdružovala a koordinovala tři think-tanky (CFR, Chatham House, Pacific). Komisi předsedal prezident CFR David Rockefeller a na její činnosti se přímo podíleli Brzezinski a Kissinger.

V roce 1975 obdržela Komise zprávu „Krize demokracie“ od S. Huntingtona (USA), M. Croziera (Francie) a D. Watanukiho (Japonsko), která se stala ideologickým podkladem pro ústup demokratických institucí a předání moci ve prospěch globální třídy korporatokracie a „deep state“ [17]. Tato transformace byla později nazvána „manažerskou revolucí“, kterou dlouho před jejím uskutečněním předpověděl americký sociolog James Burnham v knize „The Managers' Revolution“ (1941). Současně byla v roce 1975 vytvořena skupina G6 (která se o rok později po připojení Kanady stala skupinou G7), jejímž skutečným cílem bylo dát legitimitu rozhodnutím Trilaterální komise (a dalších uzavřených rozhodovacích center).

Jakmile se CFR za Carterova vedení dostala k moci, důrazně prováděla rozhodnutí Trilaterální komise (a dokonce i svá vlastní rozhodnutí). Liberalizační reformy připravené za Cartera byly realizovány za Reagana (tzv. „reaganomika“), zatímco stejně ambiciózní reformy byly provedeny ve Velké Británii za Margaret Thatcherové. Ústup demokracie se vyznačuje vytlačováním levicových hnutí z politického pole, opatřeními proti odborům, likvidací dělnické třídy (s přesunem průmyslu do periferních zemí) a koncentrací moci v rukou TNC a nadnárodní byrokracie. Politické vraždy nejen levicových, ale i nezávislých vůdců se staly téměř rutinou (Aldo Moro v Itálii, Olof Palme ve Švédsku, Maurice Bishop na Grenadě, Indira Gándhíová v Indii).

Změna kurzu znamenala jasné zhoršení vztahů mezi USA a SSSR. Již za Carterovy vlády přešly USA od politiky „mírového soužití“ k otevřené konfrontaci. Díky Brzezinského vyladěné strategii se SSSR ocitl v pasti „Afghánistánu“ a téměř současně vypukla polská krize. Reagan označuje SSSR za „říši zla“ a využívá chytré dezinformace o plánech „hvězdných válek“, aby podnítil závody ve zbrojení a přiměl Sovětský svaz k nadměrným vojenským výdajům. Kromě toho Saúdové rozbíjejí trh s ropou, čímž zasadili těžkou ránu sovětské ekonomice, která se během ropného boomu v 70. letech minulého století urychleně přeorientovala na obchod s ropou s Evropou.

Je důležité si uvědomit, že zpřísnění zahraniční politiky vůči SSSR nebylo rozmarem nebo dalším subjektivním vymezením. Byla to do značné míry vynucená reakce na socioekonomické výzvy zavedeného světového řádu. Krize 70. let byla způsobena omezeními tržní expanze – svět byl pevně rozdělen na kapitalistický a socialistický tábor a socialismus postupně získával zpět jednu bývalou kolonii za druhou. Reaganomika, stimulace spotřebitelské poptávky prostřednictvím spotřebitelských úvěrů, byla pouze záchranným prostředkem. Problém bylo třeba řešit radikálně, než bude pozdě.

Žádná země by takovému tlaku neodolala, kromě Kuby. V SSSR se však političtí představitelé částečně nakazili myšlenkami konvergence (neuvědomili si, že Západ se již stal jiným) a částečně byli demoralizováni hospodářskou krizí, která v zemi vypukla – a sami začali realizovat plán perestrojky (vzpomeňte si na bod 1 Harvardského plánu), čímž fakticky kapitulovali před Západem. Velká studená válka mezi Západem a SSSR, která trvala téměř půl století a kterou vyvolala CFR, skončila úplným a bezpodmínečným vítězstvím Západu a vytvořením unipolárního světa.

Člověk má dojem, že Henry Kissinger a Zbigniew Brzezinski jsou „holubice“ a „jestřáb“, dva diametrálně odlišní geopolitici, jeden „přítel nového Ruska“ a druhý „nesmiřitelný rusofob“. Ve skutečnosti je mezi nimi mnohem více podobností než rozdílů. Rozdíl je pouze v přístupu, zatímco supercíl obou politiků (kteří byli vůdci CFR) je stejný: globalizace a nastolení americké hegemonie.

Když okolnosti vyžadovaly „úsměv a přístup“, nastoupil uhlazený Kissinger; když bylo třeba „bouře a spěchu“, nastoupil nekompromisní Polák Brzezinski. Překvapivá účinnost CFR pravděpodobně spočívá také v bohatství metod, které používá k ovlivňování objektů svých zájmů. Hra na „hodného“ a „zlého“ vyšetřovatele je známá již dlouho, ale neztrácí na účinnosti.

Konec příběhu?

V roce 1991 svět vstoupil do nové éry, která tu ještě nikdy v historii nebyla: do éry unipolárního světa. Západ dosáhl svého nejdůležitějšího vítězství tím, že porazil svého dlouholetého nepřítele, SSSR-Rusko. A klíčovou roli v tomto vítězství právem hraje kolektiv „šedého kardinála“ – Rada pro zahraniční vztahy.

„Konec dějin“, prohlásil triumfálně filozof a člen CFR Francis Fukuyama. Byl to konec mnoha příběhů dohromady. Byl to konec SSSR a sovětského projektu jako celku, byl to konec bipolárního světa, vítězům se zdálo, že je to konec všech civilizací kromě západní. Zdálo se, že neslavný konec Ruska, které bez boje podlehlo vítězi, je nevyhnutelný.

Vítěz měl všechno, jen ne lítost. Západ kvůli svému náhlému štěstí ztratil smysl pro proporce a zbytky rozumu. S chamtivostí a brutalitou amerických pionýrů drancovala, plenila a ničila. Bohatství bylo tak velké a dostupné, že během osmi let Clintonovy vlády zažívaly Spojené státy „zlatý věk“ a rozpočet USA byl v černých číslech. A zdálo se, že to bude trvat věčně. Vždyť kdo by nyní mohl nejen zvednout ruku, ale dokonce i hlas proti Novému světovému řádu? Írán? Irák? Jugoslávie? Venezuela?

Samozřejmě se vyskytly určité technické problémy. Globální policista a „ekonomický zabiják“ [18] potřeboval nástroje, aby mohl řídit svět pod svou kontrolou. A byly narychlo vytvořeny nebo obnoveny s širšími pravomocemi. Evropa dostala pod kontrolu bruselské byrokracie nejasného původu mrkev a klacek, v ekonomice jsou finance, tarify a ceny řízeny brettonwoodskými institucemi (MMF, WTO, EBRD, Světová banka, ratingové agentury, investiční fondy atd.), zdravotnictví řídí WHO a vzdělávání boloňský systém. Není třeba dodávat, že řízením všech nadnárodních organizací jsou pověřeni „Smithovi agenti“ – Alan Greenspan (předseda Federální rezervní banky), Stanley Fischer (bývalý ředitel MMF), Anne Kruegerová (současná zástupkyně ředitele MMF), James Wolfensohn (prezident Světové banky), Paul Volcker (guvernér Fedu) atd. [19]. V pozadí stojí znepokojivá postava „svobodomyslného“ finančního spekulanta George Sorose, který na příkaz MMF a na volání své duše provádí všudypřítomné „osévání demokracií“. Je zajímavé, že mnozí tuto postavu označují jako „filantropa“.

Pro Rusko byl případ ještě horší, protože ústava z roku 1993 stanovila nadřazenost mezinárodních zákonů nad ruskými zákony, tj. nepřímou vnější kontrolu. V 90. letech však bylo řízení zvenčí přímé: poradci EEU a úředníci CIA zasedali téměř ve všech řídících orgánech a prosazovali politiku, kterou si přál Západ. V letech 1991-94 stál v čele skupiny ekonomických poradců Borise Jelcina (“Harvard Boys“) Geoffrey Sachs, harvardský profesor, autor „šokové terapie“ a samozřejmě člen CFR.

Jak se však říká, „nic nezůstane navždy“. V roce 2008 přišla z ničeho nic další globální krize a hegemonie se zhroutila (ačkoli první varování přišlo už v roce 2001 s útokem na dvojčata WTC). Ne že by krize byla zcela neočekávaná: americký ekonom Nouriel Roubini (na obrázku vlevo) ji předpověděl v roce 2006 a ruští ekonomové Michail Chazin a Andrej Kobjakov v roce 2003 [20]. Západní elita však již téměř deset let není schopna rozpoznat skutečné příčiny a léčí spíše příznaky než nemoc. V důsledku toho krize nejvíce zasáhla v roce 2021 a téměř pohřbila brettonwoodský model i naděje na globalizaci.

Hegemonie USA se samozřejmě po roce 2008 nezhroutila, ale začala pomalu uvadat jako chvojí. USA došly zdroje na udržení světového řádu, který zavedly, a začaly vytvářet chaos (“somalizaci“) všude tam, kde se zastavily nebo nemohly udržet: Libye, Blízký východ (včetně Jemenu, Iráku a Sýrie), Afghánistán. Je naivní se domnívat, že „chaos“ byl samospásný. Ne, byla to další hluboce promyšlená doktrína CFR. Koncept „zvládnutelného chaosu“ navrhl v roce 1996 na konferenci Critical Complexity Institute v Santa Fe (jeden z think tanků CFR a RAND Corp.) bývalý diplomat a sovětský vědec Stephen Mann [21]. Mann je mimo jiné koordinátorem „barevných revolucí“ v několika postsovětských zemích, bývalým spolupředsedou Minské skupiny OBSE pro Náhorní Karabach a zástupcem USA pro řešení konfliktů v Eurasii. Není pochyb o tom, že kde je Mann, tam je chaos.

V roce 2007 Rusko uplatnilo své geopolitické nároky jako suverénní mocnost a rovnocenný geopolitický hráč, což Západ vážně znepokojilo a dokonce podráždilo. Geopolitici CFR v čele s Brzezinským ze sebe setřásli prach téměř zapomenutých prací Alfreda Mahana, Halforda Mackindera a Nicholase Spykmana a oživili koncepty Heartlandu, Rimlandu a „anakondové smyčky“ [22]. V rámci projektu Freedom House George Sorose se geopolitici CFR vrhli na obklíčení Ruska ohnivými jámami, „oranžové revoluce“ zachvátily téměř všechny postsovětské republiky, vojenské základny NATO se objevily téměř na všech ruských periferiích (např. v Mongolsku, které je od roku 2012 „mezinárodním partnerem“ NATO). Cíle „barevných revolucí“ jsou jednoduché: vyjmout danou zemi z ruského vlivu, vynést k moci rusofobní a nacionalistické vlády, vtáhnout ji do NATO a umístit v ní vojenské základny.

Obecně je třeba uznat, že na rozdíl od ekonomické teorie nezůstalo geopolitické myšlení CFR statické, ale intenzivně se vyvíjelo a dalo vzniknout různým doktrínám. Patří k nim známé koncepce Francise Fukuyamy o „konci dějin“ a Stephena Manna o „řízeném chaosu“, Samuela Huntingtona o „střetu civilizací“ [23], Gena Sharpa o „nenásilném boji“ [24], Zbigniewa Brzezinského o „globálním politickém probuzení“ [25] a Josepha Nyeho o „měkké moci“ [26].

V roce 2018 se v Institutu komplexity v Santa Fe konala uzavřená konference, na které byly navrženy čtyři scénáře budoucnosti lidstva:

1. optimální scénář (lidstvu se podaří zablokovat hrozby a postupovat vpřed);
2. revoluční scénář (lidstvo dosáhne technologického průlomu a nové úrovně rozvoje);
3. scénář antropologického přechodu (lidstvo se rozdělí na dvě skupiny, přičemž spodní a horní skupina budou představovat dva různé biologické druhy);
4. scénář řízené katastrofy [27].

První dva scénáře účastníci konference rychle odmítli jako neuskutečnitelné, jednak kvůli extrémně nízké úrovni vůle a intelektuálních kvalit současné vládnoucí elity, jednak kvůli člověku samotnému. Za posledních 100 let Západ vytvořil standardizovaného člověka, který dodržuje zákony a není schopen rozhodné akce. Třetí scénář – „řízená katastrofa“ – je považován za nejpravděpodobnější. Pokud by se katastrofě dalo zabránit nebo pokud by její důsledky nebyly příliš fatální, čtvrtina účastníků by byla pro zavedení „antropologického přechodného režimu“.

Variantu druhého scénáře, vypracovanou ideology CFR, představil v roce 2017 na Světovém ekonomickém fóru v Davosu (další platformě pro prosazování a realizaci koncepcí CFR) jeho stálý předseda Klaus Schwab (absolvent Harvardu, domovského pracoviště CFR, Kissingerův žák a dlouholetý člen Římského klubu) – „Čtvrtá průmyslová revoluce“ (4RI) [28]. Scénář 4RI předpokládá ještě větší globalizaci lidstva prostřednictvím úplné digitalizace všech oblastí činnosti, kultury a každodenního života, rostoucí roli umělé inteligence (AI) v rozhodování, prohloubení individualizace člověka (až k úplnému narušení offline kontaktů) a virtualizaci životního prostoru prostřednictvím rozsáhlého zavedení digitálních ekosystémů. Světové politické elity tento scénář uvítaly: všude se začala objevovat centra 4P – „místa růstu“ nového technologického paradigmatu, která působí nad národními orgány.

Vývoj a pokračování projektu 4RI byl scénářem Velkého resetu 2020 samotného Davoského fóra a Schwaba [29], který se vyznačuje děsivou otevřeností. Ideologové Velkého resetu neváhají mluvit o „inkluzivním kapitalismu“ jako o blízké budoucnosti, která povede ke zrušení soukromého vlastnictví, nekontrolované moci TNC a digitálních gigantů, rozpadu či degradaci sociálních vazeb v důsledku jejich virtualizace a nástupu faktického „digitálního otroctví“, v němž bude většina pracovat za jídlo (a přístup k internetu).

Scénář Velkého resetu byl ve skutečnosti symbiózou druhého a třetího scénáře: revoluční přechod k novému technologickému řádu prostřednictvím katastrofy. Touto katastrofou je pandemie COVID-19, která vyvolala Velký reset všech aspektů lidského života, včetně etiky. O povaze koronaviru lze vést nekonečné spory, ale skutečnost, že pandemie vznikla na základě vědomého rozhodnutí, je nepopiratelným faktem. Pandemie byla vyhlášena... na samotném ekonomickém fóru v Davosu ve dnech 21.-24. ledna 2020 a 30. ledna WHO přijala rozhodnutí o jejím zavedení. „Pandemie“ byla vynikajícím nástrojem pro hlubokou reorganizaci společnosti a veřejné přijetí digitálních systémů totální kontroly [30]. Společnost se dobrovolně a dokonce s nadšením tlačila do digitálního koncentračního tábora, vstříc skutečnému „konci dějin“...

Ale najednou se něco pokazilo. Zdánlivě bezchybný scénář CFR selhal. Na jedné straně se světová ekonomika začala hroutit příliš rychle, dlouho před dokončením digitalizace. „Revolucionáři“ již neměli dostatek prostředků nejen na uskutečnění svých velkolepých plánů, ale ani na odvrácení hrozící hospodářské katastrofy. Za druhé, WHO byla přistižena při činu a světové veřejné mínění se konečně začalo soustředit na skutečné cíle vyhlášené „pandemie“.

Zatřetí, a to je možná nejdůležitější, nejprve v Rusku a pak na celém světě „pandemie“ ustoupila reálným hrozbám a 24. února 2022, se zahájením speciální vojenské operace na Ukrajině, svět vstoupil do nové fáze, která definitivně rozbila všechny scénáře globalistů. Rusko zahájením osvobozenecké kampaně na Ukrajině učinilo geopolitickou výzvu Západu a předznamenalo konec unipolárního světa. Západ se svým pošetilým jednáním uvrhl do energetické krize tak vážné, že se na pandemii přátelsky zapomnělo: „už žádný virus“.

Závěr

My, Rusové, jsme vyhlásili válku Západu, a tím i mimořádně mocné Radě pro mezinárodní vztahy, které se v postsovětském období podařilo pevně zakotvit v Rusku a SNS. Zatímco v 90. letech Rada přímo kontrolovala ruskou politiku, za Putina působí spíše skrytě a nepřímo, i když tento vliv po zavedení zákona o zahraničních agentech řídících nevládní organizace značně zeslábl. Přesto je tento údaj stále významný. Ještě neutěšenější je situace v oborech politologie, žurnalistiky a mezinárodních vztahů, které jsou nejvíce zasaženy liberální indoktrinací. 31] V této souvislosti je třeba zmínit především Valdajský klub, INSOR (ředitel I. Jurgens), Vysokou školu ekonomickou, MGIMO, Liberální misi, Carnegieho nadaci, Novou Eurasii, PIR centrum, Gorbačovovu nadaci, časopis Rusko v globální politice (ředitel F. A. Lukjanov) atd.

Časopis Russia in Global Affairs se otevřeně prohlásil za dceřinou publikaci Foreign Affairs, která přímo zprostředkovává hlavní geopolitické a strategické projekty USA související s uspořádáním globálního světa na základě unipolarity. V redakční radě časopisu zasedalo několik mimořádně vlivných a vysoce postavených osobností: A. L. Adamišin, mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Ruska; A. G. Arbatov, ředitel Centra pro mezinárodní bezpečnost při IMEMO RAN; A.D. Žukov, první místopředseda vlády Ruska; S.B. Ivanov, tajemník Rady bezpečnosti Ruska. B. Ivanov, tajemník Rady bezpečnosti Ruska, ministr obrany a první místopředseda vlády; S. A. Karaganov, předseda prezidia Rady pro zahraniční a obrannou politiku (zřízené jako pobočka SVK v Rusku v roce 1991); akademik A. A. Kokošin; Ja. I. Kuzminov, rektor Vysoké školy ekonomické Národní výzkumné univerzity; S. V. Lavrov, ministr zahraničních věcí Ruské federace; V. P. Lukin, komisař pro lidská práva Ruské federace; V. A. Mau, rektor Ruské akademie národního hospodářství a veřejné správy; V. A. Nikonov, prezident nadace Politika a nadace Ruský svět; V. V. Pozner, prezident Ruské televizní akademie; V. A. Ryžkov, vůdce liberální opozice; A. V. Torkunov, rektor MGIMO; I. M. Hakamada, vůdce liberální opozice [32]. Přímými členy ruské politické a ekonomické elity byli v různých obdobích M. S. Gorbačov, E. A. Ševardnadze a Michail Fridman [33].

Jak je vidět, příběh CFR zdaleka nekončí. Stále aktivně ovlivňuje světovou politiku. Stačí si přečíst titulky nejnovějších článků v časopise Foreign Affairs: „Je čas, aby NATO převzalo vedení na Ukrajině“, „Čína přechází do ofenzívy“, „Současný světový řád nikdo nepotřebuje“, „Pošetilost pákistánsko-čínského dobrodružství“, „Odvrácená strana Putinova klamu“ a „Jak přežít příští krizi v Tchajwanském průlivu“. Hlavní pozornost je jednoznačně věnována Číně a tchajwanské krizi, ačkoli Putin a Ukrajina nebyly z titulní strany tohoto časopisu CFR nikdy vyloučeny.

V současné době financuje Radu více než 200 nadnárodních společností, bank a nadací, včetně: Xerox, General Motors, Bristol-Meyers Squibb, Texaco; JPMorgan Chase, Bank of America, Bank of New York Mellon, Citigroup, Goldman Sachs, Morgan Stanley, Wells Fargo; German Marshall Fund, McKnight Foundation, Dillion Fund, Ford Foundation, Andrew W. Mellon Foundation, Rockefeller Brothers Fund, Starr Foundation, Pew Charitable Trusts a další. CFR má asi 4200 členů, z nichž většina patří k vládnoucí třídě. Patří mezi ně prezidenti Joseph Biden, Bill Clinton, Jimmy Carter, viceprezident Dick Cheney, ministři zahraničí Hillary Clintonová, John Kerry, Condoleezza Riceová, James Baker, Richard Haass (současný předseda MS), ministryně financí Janet Yellenová, burzovní makléř George Soros, soudce Nejvyššího soudu Stephen Breyer, Paul Wolfowitz (prezident Světové banky, náměstek ministra obrany), Larry Fink (ředitel společnosti BlackRock), Lawrence A. Tisch (předseda představenstva Loews/CBS), Jack Welsh (předseda představenstva General Electric), Thomas Johnson (předseda představenstva CNN), Ann M. Fudge (člen správní rady Nadace Billa a Melindy Gatesových), Catherine Graham (šéfka redakce Washington Post/Newsweek/International Herald Tribune), Samuel Berger (poradce prezidenta Clintona pro národní bezpečnost), Michael Bloomberg (starosta New Yorku), John Deutch (bývalý ředitel CIA za Clintona), Alan Greenspan (předseda Federální rezervní banky), Stanley Fisher (bývalý ředitel MMF), Ann Krueger (současná zástupkyně ředitele MMF), James D. Wolfensohn (prezident Světové banky), Paul Volcker (bývalý guvernér Fedu), Robert Zimmer (rektor Chicagské univerzity), John Reed (ředitel CitiGroup); ekonomové Jeffrey Sachs, Lester Thurow, Martin Feldman a Richard Cooper; zprostředkovatel balkánských konfliktů Richard Holbrooke; političtí komentátoři Paul Krugman, Ariel Cohen, Thomas Friedman, Joe Klein, Farid Zakaria, Eric Schmitt; astrofyzikové Carl Sagan a Steven Weinberg; herci a režiséři George Clooney, Angelina Jolie, Warren Beatty, Michael Douglas a další [34].

Nejvlivnější média – CNN, CBS, NBC, The New York Times, The Daily Telegraph, Le Figaró, The Economist, The Wall Street Journal, Le Monde, The Washington Post, Time, Newsweek, U.S. News & World Report, Business Week, RTVE – jsou řízena lidmi z CFR nebo spřízněných organizací v jiných státech. Informace a názory, které propagují, jsou pak reprodukovány „autoritativními“ médii po celém světě a propagují názory amerického hegemona.

Zatím nevíme, jak skončí nová stránka dějin otevřená 24. února. Víme však, že dějiny teprve začínají a že svět už nikdy nebude takový, jaký byl, když téměř vše řídili povýšení a cynicky drsní „bojovníci“.

Seznam použitých zdrojů

[14] Lisichkin VA, Shelepin LA „The Third World Information Psychological Warfare"

[15] Aganin A. „Dullesův plán, Harvardský projekt, Houstonský projekt...". Zavtra.Ru.

[16] Kosterin A. „The Deep State: Existuje 'Jedna světová vláda'?" Ruská národní Linija

[17] Kara-Murza SG „Manipulace vědomí" - Moskva: Rodina, 2019. - С. 45-52.

[18] Kosterin A. „Udržitelný rozvoj": prostředek harmonizace nebo nástroj globalizace?" Ruská národní Linija

[19] „Krize demokracie: zpráva Trilaterální komise"

[20] Perkins J. „Doznání ekonomického vraha" Moskva: Záminka, 2014. - 352 с.

[21] Salbucci A. „Rada pro zahraniční vztahy (CFR) - skrytá tvář globalizace. Část I" Geopolitika.ru.

[22] Khazin M., Kobiakov A. „Úpadek dolarové říše a konec Pax Americana" Ripol-Classic, 2020. - 302 с.

[23] Kazakov Y. „Steven Mann - vývojář teorie „řízeného chaosu"" // Izba-čítárna

[24] Dugin AG „Geopolitika Ruska" Moskva: Akademický projekt, 2014. - С. 469-501.

[25] Huntington S. „Střet civilizací" AST, 2017. - 576 с.

[26] Sharpe J. „Od diktatury k demokracii" Institut Alberta Einsteina.

[27] Brzezinski Z. „Volba: světová nadvláda nebo světové vedení" Moskva: Mezinárodní vztahy, 2010. - 262 с.

[28] Savin L. „Tvrdá, měkká a chytrá síla v zahraniční politice USA" Geopolitika.ru.

[29] Fursov A. „Podaří se ultraglobalistům vnutit světu Nový světový řád?" Zavtra.Ru

[30] Schwab K. „Čtvrtá průmyslová revoluce" Moskva: Eksmo, 2020. - 208 с.

[31] Katasonov V. Yu. „Čtení Schwaba. Inkluzivní kapitalismus a velký reset. Otevřené spiknutí proti lidskosti" Svět knihy, 2021. - 320 с.

[32] Katasonov VY „Koronavirus. Od viru k diktatuře" Knizhnyj Mir, 2020. - 460 с.

[33] Bovdunov A. „Vliv americké ideologie na ruskou internacionalistickou komunitu" Geopolitika.ru

[34] Členové Rady pro zahraniční vztahy – Wikipedie