Mobilizace a ideologie: nebuďte překvapeni „kognitivní disonancí“ ve společnosti

Vyhlášení částečné mobilizace je logickým krokem v kontextu rostoucího tlaku na Rusko ze strany kolektivního Západu, který nyní otevřeně využívá kyjevský režim k rozpoutání plnohodnotné války „až do konce“. To v důsledku znamená zničit suverénní státnost Ruska. Uvědomění si tohoto nebezpečí a adekvátní pochopení povahy a skutečného účelu sil, které Rusko ohrožují, je samozřejmě nejdůležitější podmínkou pro tolik potřebnou vlasteneckou konsolidaci dnešní společnosti. Její posílení je v podstatě ideologickým úkolem. O tom, že je stále z velké části nevyřešená, jasně svědčí „fronty na letištích“ a „vyhýbavá“ hysterie, které se vytvořily bezprostředně po vyhlášení mobilizace a na sociálních sítích.

Potřeba systematičtější ideologické podpory strategických politických rozhodnutí státu a obecněji potřeba posílení ideologických základů ruské státnosti se stala zcela zřejmou po zahájení SVO. Často však slýcháme (především v liberálních kruzích, které tuto tezi ruské společnosti vlastně vnucují), že existence státní ideologie brání normálnímu svobodnému vývoji společnosti. Jako „negativní příklad“ uvádějí SSSR, který měl oficiální státní ideologii, a Ústavu Ruské federace, která výslovně zakazuje zavádění jakékoli ideologie jako „státní nebo povinné“.

Dnes, v době existenčního odporu proti silám, které si otevřeně nárokují nejen mocenský, ale i ideologický monopol (prosazováním a vnucováním „univerzálních hodnot“) v moderním světě, je však obzvláště důležité pochopit, že žádný stát nemůže existovat bez určité ideologie. Nemůže, protože ideologie ve své podstatě není kompilací pseudoteoretických prací údajně geniálních myslitelů. Jedná se o nezbytnou formu stanovení určité hierarchie hodnot, na jejímž základě je možné organizovat společenský život a uspořádat vzájemné vztahy mezi lidmi v každé rozvinuté společnosti.

A v Ruské federaci samozřejmě také existuje státní ideologie, která je právně zakotvena. A to nejen kdekoli, ale i v Ústavě. V základním článku 2, který říká, že „člověk, jeho práva a svobody mají nejvyšší hodnotu“ a že „je povinností státu je respektovat a chránit“. Stojí za povšimnutí, že znění tohoto článku v podstatě opakuje (zřejmě vycházeje z předpokladu, že opakování je matkou učení) to, co je uvedeno v preambuli, kde se také především říká, že „My, ruský lid, přijímáme ústavu ... potvrzující lidská práva a svobody“. Mimochodem, také se v něm uvádí, že „se uznáváme jako součást světového společenství“.

Na slova „nejvyšší hodnota“, „světové společenství“ apod. lze samozřejmě nahlížet různě. Dalo by se například tvrdit, že jsou to prázdné, v podstatě nesmyslné fráze, „paralelní“ ke skutečnosti. Nebo mírněji řečeno, že jde o heslovité, čistě emocionální výroky bez racionálního základu. Nebo naopak můžeme při jejich vyslovení vzrušením zalapat po dechu. Nelze však popřít, že tato ustanovení jsou za prvé základními normami současné ruské ústavy a za druhé nepředstavují nic menšího než základní postuláty ideologie liberalismu. Mimochodem, je třeba připomenout, že lidé, kteří v roce 1993 napsali (nebo spíše opsali ze západních „vzorů“) ruskou ústavu, byli horlivými stoupenci této ideologie.

Když země, která již téměř 30 let žije s ústavou založenou na liberálních hodnotách, vyhlásí mobilizaci proti režimu podporovanému státy, které jsou uznávanými „nositeli práv“ a „dárci“ týchž hodnot, není divu, že společnost na toto rozhodnutí reaguje velmi nervózně. Koneckonců, nemalý počet občanů, přinejmenším těch, kteří zastávají liberální názory, zjevně zažívá určitý druh kognitivní disonance. A to nemluvím o tom, že liberální ideologie je v zásadě protiválečná, ostře odsuzuje „militarismus“ a armádu jako takovou všemožně diskredituje. Mimochodem, přesvědčivým důkazem toho, že „vyhýbání se“ je vysvětlováno nejen banálním strachem, ale v mnoha případech i ideologickými důvody, je jeho značné rozšíření ve studentském prostředí, ačkoli studenti nejsou předmětem mobilizace a studentky se stejně nemají čeho bát. Navíc se ukazuje, že čím prestižnější (= liberálnější) univerzita, tím silnější jsou „protiválečné“ nálady.

Rozšíření „uklonismu“ mezi „vyspělou“ ruskou mládeží (a nejen mládeží) je právě důsledkem (a ukazatelem) toho, že v posledních desetiletích v Rusku skutečně převládla liberální ideologie. Mobilizace nevytvořila, ale pouze aktivovala „posunovače“, otevřela vřed a vynesla na povrch veřejného života to, co se implicitně utvářelo posledních 30 let. Ukázaly se praktické výsledky dlouhodobé systémové liberální propagandy – agresivní individualismus, demonstrativně egoistické chování značné části společnosti. Dalo by se říci, že liberalismus s tím nemá nic společného, protože sobectví je vlastní když ne všem, tak převážné většině lidí. Ano, v jistém smyslu je to pro člověka normální, stejně jako je normální mít sex nebo například močit. Ve zdravé společnosti se však učí, že se takové projevy na veřejnosti neprojevují. V Sovětském svazu, jak si mnozí možná vzpomenou, nebylo zvykem mluvit veřejně o sexu a lidé byli od dětství vedeni k tomu, aby omezovali a skrývali svůj egoismus. To mimochodem učí každé náboženství.

Ideologie liberalismu naproti tomu poskytuje jinou lekci. Tím, že prohlašuje „lidská práva a svobody“ (kohokoli a kohokoli se všemi jejich „příjemnostmi“) za nejvyšší hodnotu, „legitimizuje“ egoismus a navíc mu dává monopol na normalitu. Moderní egoista nejenže „neví, co je to stud“, ale přechází k agresi, zahanbuje druhé, obviňuje ty, kteří si dovolí mu něco namítnout, ze zaostalosti, nevzdělanosti, svatouškovství, pokrytectví, a dokonce z toho, že je „placený“. Po „bezvýhradném přijetí“ liberálních hodnot atrofoval cit lásky (nejen k vlasti), cti, povinnosti, spravedlnosti, nemluvě o sebeobětování. A pojem „mobilizace“ se do liberálního myšlení vůbec nehodí, v liberálním slovníku v podstatě chybí.

Proto by se při vyhlášení mobilizace měly podniknout skutečné kroky (lépe pozdě než nikdy) k omezení vlivu liberální propagandy v zemi. Tím spíše je to nutné, pokud chceme vážně hovořit o obraně státní suverenity Ruska. Vždyť s duchovní, ideologickou a hodnotovou závislostí to zřejmě nejde. Je třeba si uvědomit, že liberální propaganda nespočívá jen v kritice „autoritářství“ úřadů, protiválečné rétorice nebo „boji za práva LGBT“ a „emancipaci“ žen – to vše je jen špičkou ledovce. Liberalismus sahá hlouběji. Samozřejmě nás neučí zrazovat svou vlast – učí nás pouze milovat a hýčkat se. Nevyzývá přímo k překračování morálních norem, pouze dává najevo, že v životě nejsou hlavní „peníze, ale jejich množství“, osobní úspěch, a to jakýmikoliv prostředky.

Nejdůležitějším nástrojem liberální propagandy je reklama, která je v podstatě prostředkem ideologického ovlivňování a kontroly lidského chování. Konrad Lorenz, jeden z největších západních psychologů a klasik behaviorální vědy, již v 60. letech 20. století řekl, že „reklama není v žádném případě apolitická, ale plní přesně stejné funkce jako hesla na Východě“ (tj. za „totality“ v bývalých „socialistických zemích“). Problémem tedy nejsou liberální televizní kanály „zahraničních agentů“ – ty jsou druhořadé a jejich vliv lze snadno potlačit. Je to reklama, která pěstuje sobecký, konzumní přístup ke všemu a která ničí „stereotypy“ – to, co liberalismus nazývá pocitem studu a schopností rozlišovat mezi normálním a nenormálním.

Proto, abychom skutečně bránili tradiční hodnoty, abychom se postavili duchovní agresi, musíme si uvědomit, že reklamní výzvy ke koupi, protože „si to zasloužíte“, jsou nejen marketingovým trikem, ale také (dvojí účinek v jedné láhvi) „nenápadnou“ propagandou liberalismu.

Že reklamní obrázky dovolených na zlatavém písku u modrého moře s povinnými štíhlými dívkami v bikinách a šťastně se usmívajícími svalnatými muži (a kde jinde může být svalnatý muž šťastný než na pláži?) jsou propagandou liberalismu.

Že socha čůrajícího chlapce v Bruselu (ne náhodou se líbí liberálním intelektuálům) a pisoáry postavené přímo v ulicích měst v Holandsku jsou také propagandou liberalismu.

Že reklamní rada – „naučte rodiče“ (je jedno co – „finanční gramotnost“, ovládání počítače atd., hlavní je v samotné výzvě: vejce, naučte slepici) je propaganda liberalismu.

Výzva, aby ženy a děti hlásily „domácí násilí“, je propagandou liberalismu.

Že postavy úspěšných podnikatelek, které se potulují v nesčetných a nekonečných televizních seriálech, jsou propagandou liberalismu.

Že rodinné „sexuální poradenství“ a „sexuální výchova“ ve školách jsou propagandou liberalismu.

Že výuka „finanční gramotnosti“ (která v Rusku začíná již v mateřské škole) je propagandou liberalismu.

A samozřejmě, že pověstný showbyznys se svými honoráři, skandály, rozvody a „adopcemi“ je propagandou liberalismu, jeho takříkajíc „zbraní hromadného ničení“.

Takových příkladů by bylo možné uvést více, ale i to by mělo stačit k tomu, abychom viděli, že oficiální státně-patriotická propaganda v dnešním Rusku se ve srovnání s reklamní a propagandistickou mašinérií liberalismu nemůže podobat dětskému blábolení. Vyhlášení mobilizace je zodpovědný krok, který by měl být samozřejmě systematický a nutně by měl zahrnovat i mobilizaci na ideologické frontě. Kdo jde bojovat, musí mít nejen samopal, ale také jasnou odpověď na otázku, proč musí riskovat život, a jistotu, že jeho země udělá vše pro vítězství.