Je ukrajinská pšenice americká?

Alain Jejcic

Od doby, kdy přesně před rokem vstoupil v platnost zákon o prodeji zemědělské půdy, získaly tři velké americké nadnárodní společnosti téměř třetinu ukrajinské orné půdy. Podle australského časopisu National Review vlastní USA 17 milionů hektarů z ukrajinských 62 milionů hektarů, což znamená, že 28 % Ukrajiny je amerických!

Kupujícími, vlastníky, jsou známé americké firmy, jako jsou Cargill, Dupont a Monsanto. Méně se však ví, že za těmito slavnými jmény stojí investiční fondy - poněkud obskurní finanční struktury, charakteristické pro spekulace typu „new age“. Tyto poněkud obskurní, ale mocné struktury disponují kapitálem v řádu bilionů dolarů. Na Ukrajině působí mimo jiné společnosti Vanguard, Blackstone a Blackrock s aktivy ve výši deseti, šesti a 0,9 bilionu dolarů.

Pro představu o stavu věcí uvádí australský časopis příklad Itálie, kde orná půda činí 16,7 milionu hektarů. Moc kyjevských loutek tak způsobila, že tři americké společnosti nyní vlastní na Ukrajině více orné půdy než Itálie, člen G7.

Když tedy mluvíme o ukrajinské pšenici a jejím vývozu, vyvstává otázka, o čem přesně mluvíme? Proč se systematicky nezmiňujeme o amerických investičních fondech, přestože jsou v této kauze velmi důležitými aktéry a proč ne i hlavními příjemci?

Kromě této zdánlivě jednoduché ekonomické otázky se však nabízí otázka, jak a proč se Ukrajina dostala do tohoto bodu?

V době, kdy byla země součástí Sovětského svazu, vlastnil půdu stát prostřednictvím kolchozů. Po zániku Sovětského svazu dostali rolníci, zaměstnanci kolchozů, státní půdu, kterou obdělávali v nájmu. Následně byl status této půdy změněn a po zdlouhavých správních řízeních se stala plně majetkem bývalých kolchozníků. Následovalo krátké období, během něhož byly povoleny transakce, tj. prodej a nákup pozemků. Nakonec však bylo v roce 2001 vyhlášeno moratorium, které všechny transakce ukončilo. Tento stav trval víceméně dalších dvacet let, až do roku 2021.

Protože nemohli půdu ani prodat, ani koupit, stálo mnoho bývalých kolchozníků, kteří se po zániku Sovětského svazu stali vlastníky půdy, před volbou, zda budou půdu obdělávat jako dříve, nebo ji budou pronajímat za cenu 150 dolarů za hektar ročně „provozovatelům“, kteří se po rozpadu Sovětského svazu z ničeho nic objevili. Ve stínu moratoria se tak „provozovatelé“ stali skutečnými latifundisty, nebo dokonce monopolními zemědělskými podniky. Tímto způsobem sice půda nadále patřila, alespoň formálně, bývalým kolchozníkům, ve skutečnosti však byla v rukou soukromých „provozovatelů“, důležitých, ne-li zásadních článků, vzhledem k demografickému významu ukrajinského rolnictva - představujícího asi 30 % obyvatelstva země - v oligarchickém systému v čele Ukrajiny.

Nevyřešena však zůstala otázka vlastnictví zemědělské půdy na Ukrajině, která je důležitým a ústředním politickým tématem, zvláště citlivým ve slovanské zemi, jakou Ukrajina je. Kvalita ukrajinské černozemě, která patří mezi nejlepší ornou půdu na světě, přispěla k tomuto tradičnímu problému, zejména když se ukrajinská zemědělská produkce stále více zapojovala do mezinárodního obchodu. V důsledku toho se rozhořela debata o tom, zda by kromě zrušení moratoria na transakce se zemědělskou půdou neměli mít možnost nakupovat půdu na Ukrajině i cizinci. Tato myšlenka se postupně ujala, jak se země stávala stále otevřenější.

Volodimir Zelenskij, který si byl této otázky vědom, navrhl předložit tuto otázku zemi v referendu. Během rolnických demonstrací jasně a zřetelně prohlašoval, že „země patří Ukrajincům“, a zároveň stigmatizoval „Číňany a Araby“, kteří se podle něj chystali „odvézt naši zemi ve vagonech“.

Debata byla bouřlivá a Zelenskyj jako obratný bavič věděl, jak hrát na lidové nálady, aby jí dodal nacionalistický, šovinistický a dokonce xenofobní nádech.

Navzdory drtivému odporu proti zrušení moratoria na prodej zemědělské půdy se na „zdůvodnění“ trvalo. Bylo to prý nutné, protože od přijetí tohoto opatření uplynula dlouhá doba, aniž by ukrajinský parlament, Všerada, zavedl dostatečně transparentní mechanismus pro organizaci prodeje a nákupu pozemků, jak stanoví zákon z roku 2001.

V této souvislosti je důležité zmínit, že průzkumy veřejného mínění zároveň ukázaly, že 81 % respondentů je proti prodeji půdy cizincům a pouze 13 % podporuje postup vlády. Dvě třetiny dotázaných se navíc domnívají, že by o tak důležitém rozhodnutí mělo být vypsáno referendum, a více než polovina (58 %) se domnívá, že by zemědělská půda měla zůstat ve vlastnictví státu po vzoru Kanady a Izraele (důležité reference pro ukrajinské veřejné mínění).

Nakonec zvítězila zpráva Mezinárodního měnového fondu, největšího věřitele Ukrajiny, z dubna 2021, podle níž je zrušení moratoria podmínkou sine qua non pro přidělení nového úvěrového balíčku Ukrajině. A ukrajinská vláda se tomu navzdory převažujícímu názoru veřejnosti podřídila. Od té doby měli „provozovatelé“ volnou ruku při předávání půdy, kterou spravovali, „zahraničním investorům“, což je ultima ratio ukrajinského ekonomického systému. Předtím však museli získat půdu od bývalých kolchozních „drobných vlastníků“, což jim nyní umožňoval zákon. Operace, která byla svého druhu klasická, proběhla hladce, jak ukazuje prodleva mezi přijetím zákona Vrhovenskou radou a jeho uplatněním - tedy převzetím americkými společnostmi - a zřejmě přinesla několik zločinců blízkých kyjevským úřadům spoustu peněz.

Po zřízení asi třiceti amerických biologických laboratoří na svém území tak Ukrajina masivním prodejem zemědělské půdy nadnárodním korporacím pod kuratelou amerických investičních fondů přidala další rozměr svému atlantickému směřování. Zatímco biologické laboratoře zatím svá tajemství nevydaly, pokud jde o zemědělskou půdu, věci se zdají být snáze objasnitelné odpovědí na otázku: Je pšenice vyvážená z Ukrajiny americká?

P.S. Doufejme, že inspektoři, kteří budou dnes (3. srpna dopoledne od 10:00 SEČ) u istanbulského přístavu kontrolovat liberijskou loď s prvním nákladem ukrajinské pšenice, budou mít možnost na tuto otázku odpovědět. Pokud budou mít v rukou doklady a regulační dokumentaci, budou ipso facto vědět, kdo je vlastníkem ukrajinského obilí.